Sklíčení/Für Mein
Sklíčení*
Víčka mi klesají únavou,
bolestí tvář se křiví
ve strachu, který nezpráchniví,
když zranitelná, sama bdím
ve spletích vláken lněných rout,
tak nenech mě,
si vzpomenout!
Zrádcovským zrakem pohlížím Ti v tváž,
sama zrazena vlastní hlavou,
kleju na blůzu upínavou.
jež jako úsměv Tvůj mě svírá
a z clony dýmu smítá hoře:
svěrací kazajku, bílé lože.
Dávná, tak biblická, čistá tma,
vždy stejnak pustá zbývá;
den krve s tváře smývá...
dávná, tak biblická a cizí
jak zbožný výjev ze snářů
Svazu svobodných zednářů.
Templáři, kteří bloudí v snech
ač nejsou, nedají mi spát;
já nechci, nechci usínat
sklíčena* v mlze vlastní viny,
tak zakoď klíče od mejch pout,
jen nenech mě,
si vzpomenout!...