kdyby bylo po mém tak stáje už dávno zruším a koně prodám. Také že to jednou udělám.“ Timothymu se samočinně zatnula pěst. Nechal otce mluvit. „Ano, ve vašem věku jsem na nich jezdil celkem rád. Je to dědictví a tradice našeho rodu.“
„Právě proto otče. Pěstování koní a láska k nim se předává z generace na generaci. Tyto stáje tu musí stát po další století. V rodině musí být někdo, kdo bude předávat své zkušenosti a učit lásce ke koním své děti a ty děti budou učit své děti. To je naše filozofie spolu s mým bratrem.“ Byl přesvědčený o svých slovech.
„Moje filosofie je, že koně na našem panství mají být jen jistou zálibou, ne živobytím. To není důstojné ani typické pro náš rod. My jsme prastarý rod Torrentů, hrdý na své předky. Byli to vzdělaní lidé. Jen se podívej na obrazy v hale. Jsou tam všichni naši předci, většinou právníci nebo lékaři.“ Zvýšil svůj hlas.
„Nezlob se otče, ale jsi až příliš slovem tradice. Časy se mění.“ Zadíval se na příjezdovou cestu proti sobě. Nějaký zvuk ho přiměl se tam podívat. V dálce se zableskl černý vůz.
„Už se o tom nebudeme raději bavit. Naše spory a problémy máme už za sebou. Jak pokračuje rehabilitace s doktorem Bennetem?“ řekl otec.
„Je to pořád stejné.“
„Uzdravíš se synu. Uvidíš. Než umřu chci tě vidět chodit, rozumíš a já tu dlouho nebudu, takže si pospěš a snaž se.“ Poplácal ho po zádech a zadíval se na prudce brzdící vůz. „Tvá sestra se vrátila z města. Bože, nikdy se nenaučí jezdit. Měli byste si promluvit o tvé oslavě 35. narozenin. Vím, že se ti do toho moc nechce, ale já na tom trvám a tvoje matka také. A když ne mě, svoji matku polslechneš rád, ne? Chceme, aby ses roptýlil. Od té doby co…. si uzavřený.“
„Ale otče.“
„Nechci o tom slyšet.“ Otec odcházel z terasy.
U večeře se sešla celá rodina pohromadě, včetně Josie, která povětšinou v týdnu u stolu chyběla. Zrovna servírovali polévku.
„Prodáš panu Shalhoubovi ty pozemky?“ Zeptala se Samatha manžela.
„Nenabídl mi příliš lákavou cenu, pokusím se je prodat za jinou sumu.“
„Jen je prodej, čím dříve, tím lépe“, dodala ostře, „
co s nimi, je to několik hektarů pozemku, které jsou už několik let k ničemu.“
„Je škoda je prodávat, dali by se využít.“ Dodal úmyslně Ernest.
„Je mi to jasné. Na ty vaše koně s Timothym, na dostihové dráhy a bůh ví co ještě, ale na to zapomeň. Ty mysli hlavně na školu. Budeš právník, nezapomeň na to!“ Otce to značně vyvedlo z míry a odložil na chíli příbor. Ernest zkoprněl, rty mu cukaly. Jakoby chtěl něco říct, něco vykřiknout, ale neodvážil se. Položil polévkovou lžíci a vstal ze židle. „Omluvte mě, nemám hlad.“
„Kam jdeš!“ Zakřičel na něj otec.
Všichni se dívali za Ernestem jak odchází. Nikdo nic neříkal. Sirova dcera Josephina vždy věděla jak utnout napjatou atmosféru. „Tak na kdy chystáte tu oslavu?“ Podívala se na Timothyho. Její nevlastní bratr se ušklíbl.
„Bude to jen klidná oslava, pozveš si sem pár přátel.“ Usmála se. „Vidím, že si to přeje moje rodina víc než já sám. Co bych pro svou rodinu tedy neudělal.“ Vycenil zuby.
„To mezi pozvanými bude jistě i Anna, že?“ Zeptala se Samantha. Její otázka byla položena zcela normálně, ale všichni věděli, jak to myslela. Nezakryla nenávist vůči Georgovo první ženě.
„Samozřejmě. Je to má matka.“ Ozval se Timothy. Po polévce se servírovala večeře.
„Pozveš si i toho svého přítele? Toho floutka?“ Zeptala se Josefíny matka.