„Slyšela jsem občas z kuchyně, jak se hádali na chodbě nebo z okna, když byli na zahradě. Ale převážně se tam vyskytovalo jméno Anna a nebo také Ersnest, dost možná kvůli škole.“
Max podal služebné pekáč beze jediného zbytku a utřel si rty do ubrousku, přitom si hladil břicho.
„Tak vám děkujeme Mary za rozhovor, pomohla jste nám. Kdybychom měli ještě nějaké otázky, stavíme se, ano? Ale já doufám, že už vás nebudeme příliš obtěžovat.“ řekl Brady.
„A prosím vás, kdo dělal ty krásné dveře nahoře, jsou obdivuhodné.“ zajímalo Maxe. Mary nevěděla oč jde. Brady dal oči v sloup. Vzal ho za paži a odváděl ho pryč. „Pojďme.“
„Jaké dveře? Och, myslíte ty v druhém patře?“
„Ano to jsou oni.“
„Jsme na odchodu. Už nebudeme Mary zdržovat.“ rozkázal Brady.
Byli už ve dveřích. „Co jste probůh dělali v druhém patře?“ Civěla na ně s rukama v bok. „To patro není rodinou vůbec obývané.“
„Chtěli jsme se tam jen podívat.“ zakoktal se Tkanička.
„Jeho sestra Cecily je nechala přivést od nějakého mistra z Wallesu.“
„Ona obývala kdysi ten pokoj?“ Zeptal se Brady.
„Ne. Do toho pokoje nikdo nevkročil už řadu let. Obývala ho Cecilyna dcera. Pán zakázal, aby se tam chodilo.“ Vyslovila to tak zarmouceně, až to i Bradyho udivilo. Sklopila hlavu a chvíli nemluvila.
Zdálo se jí, že v tuto chvíli toho řekla až příliš. „Už jděte, mám nějakou práci.“
Přikráčela k oboum pánům stojících na práhu dveří od kuchyně a hodlala se je vyprovodit na chodbu.
Brady měl touhu se ještě na něco zeptat. „Zajímá mě, proč sir zakázal vstup do toho pokoje?“
„Pane Brady, tohle není moje věc.“
Brady tušil nějaké tajemství.
„Myslím, že bude lepší, když se na to zeptáte její matky.“ Služebná vzala pekáč a odnesla ho umýt.
„Je vidět, že vám ode mě chutná.“ řekla Maxovi, když viděla vyjezený pekáč. „To si pište. Děkuji vám.“ odvětil Max a následoval Bradyho z kuchyně ven.
„Nechci se vás dotknout Tkaničko, ale proč mě přidělili právě vás?“ Zeptal se konečně Brady.
„Proč se ptáte mě šéfe? Sám také nevím.“ Odpověděl bez přemýšlení s rukami v kapsách.
„Nechci se vás dotknout Tkaničko, ale nebylo by na škodu, když už mě doprovázíte, tedy když už mě musíte doprovázet se občas také připojit do vyšetřování, mluvit, mluvit, ptát se. Myslím to i kvůli vám, je to vaše práce, co?“ Šťouchl do něj, snad proto, aby se to Tkaničky nedotklo. Ještě ho příliš neznal, tudíž nevěděl jak na něj.
„Já jen tiše poslouchám pane. Vše dokonale vstřebávám. Nebojte. Ale uznejte, občas už se zapojuji. Všiml jste si?“ poukázal na svoje přednosti.
„Ale ano, uznávám, ale takových snaživých činů chce víc.“
Max pokývl hlavou.
„Nejste vy jen takový hejsek, který se dostal k policii díky otci nebo strýcovi?“
„Ne ne, pozor, to se mýlíte, díky bratrancovi.“
„No tě bůh.“ položil si ruku na čelo. „Ještě že jste mě opravil.“
„Mů otec četl celý život detektivky a vždycky mi říkal. Synu, ty budeš jednou velký detektiv.“ řekl to tak přesvědčivě, že to znělo jako proroctví.
Brady si pomyslel, že se z těch knih pan otec nejspíš zcvoknul. „A v jakém oboru pracoval váš otec?“
„Uklízel v jednom domu.“
„V jakém domu?“
„V takovém ústavu.“
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8>