„Já sice vím slečno, že když na vás chci přesné časy, že toho chci příliš, ale zkuste si vzpomenout jak dlouho přesně byl doktor Bennett nahoře s vaším otcem?“
Přitiskla si prsty ke spánku a zkoušela si vzpomenout.
„Tři minuty nebo pět.“
„To je dost dlouhá doba.“ zamumlal si pro sebe Max.
„Co prosím?“ řekla důrazně a trochu rozčíleně.
„Nic slečno, jen tak si povídám pro sebe.“ řekl a cosi zapsal do sešítku.
„Podezíráte ho?!“
„Mějte pochopení prosím, podobné nepříjemné otázky budeme mít na každého z vás. Takže jste šla kolem pokoje vašeho otce, když jste šla do svého pokoje?“ zeptal se Brady.
„Ano, můj pokoj je o čtyři pokoje dál než jeho.“ Ale neřekla to příliš přesvědčivě, jakoby zaváhala než odpověděla.
„Bude lepší, když nás uvedete do obrazu. Půjdeme s vámi. Pojďte Maxi.“ pokynul svému příteli a všichni tři se odebrali do patra. Stoupali po točitém schodišti s nádherným vyřezávaným zábradlím. Nad nim viselo spoustu obrazů s portréty různých šlechticů a šlechtičen. „To jsou vaši předci?“ Zajímalo Maxe.
„Ano. Toto je otec mého otce, můj dědeček, ale já ho nestačila poznat.“ Dívali se na obraz staršího muže v obleku. Měl dlouhý plnovous a díval se přísně. Po vystoupání pohodlných schodů stanuli před dlouhou chodbou. Na každé straně byli dveře do pokojů. Zdi zdobili obrazy nebo sušené květiny a nad všemi dveřmi visely kované svícny. Ušli pár metrů a vpravo narazili na dveře od Josiina pokoje. „Tak tohle je můj pokoj.“ Vstoupili dovnitř. Místnost byla poněkud tmavá, nejspíš to dělaly červené stěny a černé závěsy na okně, ale jinak byla moc útulná. Nad krbovou římsou visel obraz s olejomalbou krajiny. Naproti němu u zdi stála postel. Pan Brady se rozhlížel po pokoji a přitom se ptal. „Takže jste nic neslyšela ani neviděla? Přemýšlejte.“
„Ne, když jsem si šla lehnout, nikoho jsem neviděla a v chodbě bylo naprosté ticho.“
„V salonku tedy zůstala Anna, doktor a vaše matka na terase. Nikdo jiný.“
„Přesně tak. Můj bratr šel mám dojem do své dílny.“ potvrdila.
Vyšli z pokoje. Dali se chodbou nazpět. Minuli tři neobývané pokoje, až přišli k pokoji sira George. Ten poznal sám šéfinspektor, aby ne, už tu byl. Dovnitř ale nešli, jelikož byl pokoj zamčen a klíč měla schovaný služebná. Brady si ihned uvědomil, že klíč musí mít u sebe on. Naproti měla pokoj Samantha. Právě ve chvíli, když se chtěli rozloučit s Josie a navštívit Samanthu Torrentovou, zaslechli hlasité funění odněkud ze zdola. Řítil se k nim doktor Bennett. Když vyběhl schody, chvíli oddechoval a potom byl teprve schopen mluvit. Obeznámil pány, že s nima potřebuje nutně mluvit. Josie byla zajisté zvědavá, ale uznala, že musí nechat pány osamotě a vzdálila se. Popošli za roh k malému výklenku u okna. „Tak povídejte, doktore, co se stalo?“ pobídl ho s napjetím Max. „Mluvil jsem se svou posluhovačkou, měla dva dny volna a tak mi dříve nemohla oznámit, že…..“
„Že co?“ Brady.
„Že tu noc, co došlo ke smrti sira George, jí kdosi volal. Nerozuměla mu pořádně, prý měl chraptivý hlas a říkal že je mu zle.“ Vzpomněla si na to až když se dozvěděla o smrti sira Torrrenta a napadlo ji, že to mohl být on, kdo volal.
„Vážně? To je velice zajímavé, co mi tu říkáte. Ona ho zná?“ zeptal se Brady.
„Byl u nás párkrát. Ona vám řekne podrobnosti. Budete s ní chtít mluvit, že?“ ptal se.
„Zajisté. Víte co doktore Bennette, my tam pojedem hned. Máte čas?“
„Samozřejmě.“
Vzali si své auto a jeli tam, kam jim doktor ukazoval.