Být či nebýt, toť otázka. Ale co třeba, mám či nemám? Přesně tuhle otázku si pokládal nervózně vyhlížející blonďák s taškou u noh. Říkal si, že ještě pár hodin a vchod ozdobí nová socha. Věděl, že nemá jinou možnost. Ale trochu ho děsilo odmítnutí. Výsměch, měl to přímo před očima.

„Tak do toho,“ povzbudil se Naruto a stiskl zvonek. Chvíli bylo ticho až nakonec uslyšel kroky a klení.

„Beru roha,“ řekl si Naruto a chystal se vykreslit otočku, když se otevřeli dveře.

„Nacvičuješ Louskáčka?“ Naruto zrudl vzteky. Zkousl nejrůznější nadávky, které ho napadli a otočil se s milým úsměvem na rtech.

„Něco jsi snědl?“ Narutovi zmizel úsměv z tváře a vystřídala ho tenká čárka.

„Tak potřebuješ něco, nebo jsi se na mě přišel jenom šklebit?“ zněla další otázka.

„Chtěl jsem se na něco zeptat, ale radši políbím chodník.“

„Ne, počkej. Rád si poslechnu, co potřebuje Uzumaki od Uchihy?“

„No…“ zarazil se Naruto. Co měl říct? Měl to na něj vybalit, nebo chodit kolem horké kaše?

„Čekám!“

„Hmm… no…“

„Dej si na čas, Orochimaru a ostatní si vzali dovolenou, takže máme spoustu času.“ Naruto se zamračil.

„Jsem postaven mimo službu a nemám z čeho platit byt. Potřebuju se někde na čas uchýlit a napadls mě ty,“ vychrlil ze sebe Naruto.

„Žádáš o azyl?“

„Víš, kdyby na tobě nezáleželo moje bydlení, nějak bych tě ztrapnil, nevím jak, ale na něco bych přišel.“

„Jak dlouho?“ zeptal se po chvíli Sasuke.

„Asi měsíc, možná dýl.“

„Tak to ne! Pro mě by byl příliš i den. Jdi o dům dál,“ poradil mu Sasuke a zavíral dveře.

„Ne, počkej. Prosím, aspoň na chvíli, pak něco vymyslím. Klidně budu spát ve vaně.“ Když Sasuke neodpověděl, Naruto si před něj klekl a sepjal ruce v prosícím gestu. „Prosím!“

„Pár dní mě snad nezabije,“ usoudil Sasuke. Naruto se rozzářil, jak 20 V žárovka a s velkým díky se postavil.

„No jo, tak pojď,“ zavedl ho dovnitř. „Tvoje lože,“ ukázal na gauč. „Já jdu do práce a až přijdu, každá věc tu bude, jako teď. Za každou chybu se sníží tvůj pobyt tady o hodinu.“ Naruto kývl, i když nepochytil pointu varování. Sasukeho byt byl až přeskromně zařízen. Žádné zbytečnosti, vázy na rozbití, záclony na trhání, ani koš na vysypání tu neviděl. Bylo to tu jak v klícce.
Když Sasuke odešel, začal se Naruto procházet po bytě. Obývák, pro příštích pár dnů jeho pokoj, obsahoval gauč-postel, úzký stůl, křeslo, pár polic, knihovnu. Marně byste tu hledali zeleň nebo něco, co by vykazovalo chuť k životu. Sasukeho pokoj… no Naruto se neodvážil vejít. Nedivil se kdyby tam na něj čekali detektory pohybu. Pak tu byli jedny zamčené dveře. Naruto se pro jistotu nesnažil přijít, co za nimi je. Koupelna, kterou bude používat výhradně v Sasukeho nepřítomnosti a kuchyň, kterou raději nebude používat vůbec.

„Tohle nebyl dobrý nápad,“ zhodnotil situaci. Bohužel jinak nemohl.

Když se večer vracel Sasuke domů, byl unavený. Chtěl si jít lehnout a užívat si klidu. Ale věděl, že doma čeká pohroma pomlčka Naruto. Byl by zázrak, kdyby nic neprovedl. A jelikož on na zázraky nevěřil, bude mít záminku ho vyhodit.

Když otvíral dveře, věděl, že ho za nimi čeká nějaká katastrofa. Co se na něj asi vyvalí? Voda? Oheň? Brouci? Místo toho našel Naruto stojícího uprostřed obývacího pokoje. Díval se před sebe, směrem k kuchyni, která byla s obývákem spojena.

„Děláš jógu?“ zeptal se. Naruto se na něj podíval. V očích měl zvláštní výraz. Takový prázdný.

„Já si chtěl něco uvařit a… a nějak mi vypadlo, jak se zachází s sporákem a ono to… vybuchlo.“ V tu chvíli vybuchl Sasuke.

„Cože?!“ hnal se do kuchyně, kde spatřil ohořelou zeď. „Něco? Vypadlo? Snažil ses mě vypálit nebo co? Pyromana u sebe trpět nebudu,“ křičel Sasuke. Naruto se začínal bát nejen o svoje bydlení, ale i o svůj život.

„Omlouvám se,“ pípl Naruto.

„Omluva dům z popele nepostaví.“

„Já vím, je mi to líto.“

„Lítost je k ničemu. Zítra si sbalíš a půjdeš ničit dům někam jinam.“ S těmi slovy vešel do svého pokoje a práskl dveřmi. Naruto stál, jak přimražený. Takhle nikdy Sasukeho zuřit neviděl. Posadil se a zadíval se před sebe. Co když to myslel Sasuke vážně? Nevyhodil ho hned, to by bylo příliš kruté i na něj, ale co zítra. Kde má zůstat? Sasuke byl jaksi jediný, kterého se byl schopný zeptat. U Sakury měl nulovou šanci. Sakura ho měla za otravný hmyz. Bylo by to, jako mít doma švába. Kakashi by se vymluvil, že dva je smolné číslo. Ostatní… to nemělo cenu. Sama Tsunade mu poradila Sasukeho, že je to prej nejlepší možná alternativa. No jasně, určitě byla zlitá.

O pár hodin později klepal Naruto na dveře Sasukeho pokoje. Měl v úmyslu se znovu omluvit a požádat ho o pomoc.

Na vyzvání otevřel dveře, ale zůstal stát mezi.

„Chtěl jsem se znovu omluvit,“ začal Naruto. Omlouvání nebyla jeho parketa. Většinou se vztekal nebo předvedl jednu ze svých scén, ale tady platí Sasukeho pravidla. Narutovská aktivita by tu neuspěla.

„A?“ pobídl ho Sasuke, který seděl u stolu, zády k němu.

„Tsunade mi dala nějaké papíry a já myslel, že…“ odmlčel se, protože se k němu Sasuke otočil.

„Tys myslel? Jo tak to si poslechnu. Naposledy, když jsi totiž myslel, jsi mi málem vyhodil byt do povětří. Co to bude teď? Další výbušnina? Nebo mě tu za tu jednu noc, kterou tě tu trpím, hodláš vytopit?“ Naruto takovou reakci nečekal. Z nějakého důvodu se ho to dotklo. Přitom normálně by na něj vyjel a zasypával ho urážkami. Teď ho ale přešla nálada a pokorně se otočil a odešel. Měl pocit, že pomalu ztrácí svoji osobnost. Začínal se chovat jako všem podřízený. Kde byla jeho drzost a nevychovanost?

                                                                           ***

Ráno vstal Sasuke dřív, aby se vyhnul kontaktu s novodobým vynálezcem výbušnin. Až přijde domů, už tam nebude a on bude mít zase klid.
Když procházel kolem Naruta, všiml si papírů na stole. To bylo zřejmě to, s čím potřeboval Naruto pomoct. Musel uznat, že to asi přehnal. On ho ale málem připravil o střechu nad hlavou. Měl ho za to obejmout, nebo co?
Znovu se podíval na papíry vzal je do ruky. Vypadalo to spíš, jak domácí úkol pro školáka než nějaké papíry s misemi a tak. Byli to zvláštní otázky a Sasuke nechápal jejich význam a jak bylo vidět Naruto taky ne. Měl tam chyby. Co provedl, že byl postaven mimo službu a dostává takovéhle úkoly? Naruto už toho zvoral spoustu, nikdy ho ale nepotrestali takhle. Vlastně nikoho takhle netrestali. Neschopenka se dávala těžce raněným, kteří se dlouho rehabilitovali nebo už nebyli schopni plnit mise. Patřil k nim i Naruto? Jestli ano, není správné, že ho vyhazuje. Neměl ale čas vyslýchat Naruta a ten by mu navíc, jak ho znal, nic neřekl. Nepatřil k těm kteří si stěžují. Byl tu ale někdo, kdo by mu mohl osvětlit situaci a jestli tu má u sebe Naruta trpět, bude mu to muset říct.

                                                                           ***

O pár hodin později spěchal Sasuke domů. Po tom, co se dozvěděl, nemohl nechat Naruta toulat se po Konoze. Dobře mohl, ale bylo by to kruté, hodně kruté a nejspíš by se cítil provinile. Navíc ho Tsunade poprosila ať ho u sebe nechá.

„Naruto potřebuje dohled, aspoň do doby než zjistíme, co se stalo. Jestli se to zhorší, potřebuje někoho kdo se o něj postará. Jsi jediný, kdo to dokáže pochopit. Ani ty nemáš rodinu a jsem si jistá, že uděláš, co je správné.“

Co ale bylo v tuhle chvíli správné? Všechno to… co když se všechno, co Tsunade řekla, stane? To… těžko se to dalo pochopit.
Otevřel dveře a vtrhl do bytu. Zachytil Naruto zrovna, jak si balí to málo, co stihl za těch pár hodin použít.

„Dej mi pár minut, pak vypadnu,“ oznámil mu Naruto a pokračoval v balení.

„Ne, počkej,“ zarazil ho Sasuke. Naruto se na něj nechápavě podíval. Udělal něco? Nebo mu chce Sasuke odevzdat vyúčtování škod? Sasuke zamířil k zamčeným dveřím. Odemkl je a vešel dovnitř. Po chvíli vyšel z krabicí v ruce. Položil ji na zem a vrátil se zpátky. Tohle opakoval asi pětkrát.

„Je to menší než můj a trochu zaprášené, ale lepší než gauč.“ Naruto pořád nechápal o co jde? Pomalu došel k Sasukemu a nakoukl do místnosti, kterou tak pohotově vyklidil. Byl to menší pokoj. Postel, noční stolek, pracovní stůl s židlí, skříň a pár polic.

„Měl jsem tu uložené věci naší rodiny,“ vysvětlil Sasuke. Aha, proto byli ty dveře zamčené.

„S pokojem si dělej, co chceš. Vymaluj si ho na růžovo, vyzdob si ho třeba srdíčky, klidně si ho i vypal. Je tvůj.“

„Takže... tu můžu zůstat?“ žasl Naruto.

„No ten pokoj jsem nevyklidil pro klid v srdci. Musíš ale slíbit, že se vyvaruješ všem přírodním katastrofám. Nebo je aspoň minimalizuj.“ Tsunade mu slíbila nahrazení veškerých škod, které Naruto způsobí, takže může vztek odsunout stranou.

„Co tak najednou?“ nechápal Naruto.

„Nevím, prostě ber nebo si začni rozkládat noviny pod mostem.“

„No tak… dík.“

„Mě neděkuj, to moje svědomí. Do teď jsem ani nevěděl, že nějaké mám,“ odešel Sasuke z pokoje. Naruto se rozhlížel po pokoji. Že ho tu Sasuke nechá nečekal, ale že mu dá i vlastní pokoj… někdo ho zfetoval? Nebo si dal s někým pár skleniček?

                                                                           ***

Večer seděl Naruto nad prací, kterou mu Tsunade dala. Když nemůže plnit mise, poslouží aspoň jako sekretářka. Většinu z těch otázek nechápal a netušil na co to všechno je. Občas v tom měl takový zmatek, že tam prostě napsal, co ho napadlo. Sasuke vešel do jeho pokoje aniž by zaklepal. Dveře byli stejně otevřené dokořán. Viděl, že se Naruto znovu potýká s úkoly od Tsunade. Už na první pohled se mu zdály divné, Tsunade mu to jen potvrdila.

„Práce, kterou mu zadávám je vlastně test. Podle toho zjistíme, jak na tom je a jestli se to zhoršuje. Naruto by neměl poznat o co tu jde. Bude se mu to zdát jen jako hodně zvláštní úkoly.“

„Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se Sasuke a došel k Narutovi.

„Ehm, ne. Jsou to hodně zvláštní úkoly, ale svým způsobem nejsou těžké, jen matoucí.“ Sasuke mu nakoukl přes rameno. Skoro všechno měl hotové, šlo o to, jak dobře to bylo.

„Proč jsi byl odvolán od misí?“ zajímal se Sasuke. Pravý důvod znal, ale Narutova verze ho taky zajímala.

„Zvoral jsem misi. První samostatnou.“

„Proto tohle všechno?“

„Asi. Ztratil jsem svitek a Tsunade si teď asi myslí, že nejsem schopný ani chytat kočky.“ Myslel si, co si myslet měl. Přesně jak Tsunade řekla.

„Má za to, že je odvolán kvůli neschopnosti. Přitom každá první samostatná mise je jen cvičná. Svitek je jen kus papíru. Naruto ho měl donést do nejbližší vesnice aniž by ho přečetl nebo ztratil. To, že ho ztratil není důvod k ničemu. Je ale jen dobře, že si to myslí. Pravda by mu nijak v tuhle chvíli nepomohla.“

„Zvoral jsi toho už dost, nemyslíš, že důvod je jiný?“ Chtěl vědět, jestli z něj přece jen něco nedostane. Nepřipadalo mu správné před ním všechno tajit.

„Nevím, jaký jiný by mohl být. Nebyl jsem zraněn ani nic jiného. Je to prostě kvůli mně. Zklamal jsem a za trest tu vyplňuju tyhle stupidní papíry.“ Nedostane. A to bylo to zlé.

„Jak dlouho to potrvá?“

„Tsunade řekla, že měsíc určitě. Varovala, že se to může prodloužit.“

„My máme měsíc čas přijít na to, co se stalo. Pokud to půjde takhle, do měsíce už nebude Naruto schopný vnímat dny nebo čas. Pak to půjde z kopce.“

„Myslím, že to nepotrvá tak dlouho.“

„Ale ano, za měsíc přejdu od papíru ke knihám. Po půl roce se mi možná poštěstí sbírat dřevo. A všechno kvůli jedné pitomé chybě. Kdyby mě tehdy nenašli…“ odmlčel se.

„Tak co?“

„Nic, to máš jedno.“ Jak si myslel, z Naruta by to musel páčit násilím a stejně by to nemělo žádný výsledek.

„Tak dobrou noc,“ popřál Sasuke a odešel z pokoje. Byl rád, že věděl pravdu. Narutův výbuch v kuchyni do toho zapadal. Nebyla to jeho vina. Teď to věděl.

„Musíme počítat s občasnými nehodami. Není to Narutova vina, na to musíš pamatovat. Musí si myslet, že je všechno v pořádku. Tohle není věc na kterou by měl být člověk sám. Pokud se dozví pravdu, rozhodí ho to a všechno se jen zhorší. Zkus být milý a předstírat vřelé přátelství.“

Předstírat přátelství? Zas tak moc ho předstírat nemusel. Naruto mu sice lezl na nervy, ale technicky vzato byli přátelé. Jako tým toho hodně zažily. Horší to bylo s tím, být milý. Když ale teď věděl, jak to s Narutem je, snad ani nedokázal být protivný. Musel se snažit pochopit jeho situaci.

                                                                           ***

Další ráno vstal Sasuke brzo. Přemýšlel jestli má Naruta vzbudit nebo odejít jen tak. Co když Naruto zas něco vyvede? Nebo někam půjde?

„Naruto by neměl nikam chodit sám. Nesmí se ztratit. Potřebuje neustálý dohled.“

Nakonec se rozhodl ho vzbudit. Nehodlal si vzít na triko jakýkoliv problém.

„Naruto?“ zaklepal na jeho dveře. Žádná odpověď. Ještě jednou zaklepal a když se nic neozývalo, otevřel dveře. Jaké překvapení bylo, když v pokoji nikdo nebyl. Najednou ho přepadl strach. Jestli se Narutovi něco stane, Tsunade ho degraduje do pozice uklízeče. Dala mu jednoduchý úkol a on jí bude muset říct, že hned první ráno Naruta ztratil.

„Sakra,“ zaklel a zavřel dveře. Začal prohledávat byt. Moc možností na skrytí tu nebylo, takže Naruto nebyl tady. Šel ven. Teď. Sám!

„Připadám si, jak slečna na hlídání,“ zavrčel Sasuke a hnal se k dveřím. Otevřel je a v spěchu do někoho narazil. Na svou ztracenou ovečku.

„Kdes byl?“ zeptal se Sasuke poněkud hlasitěji. Naruto na něj nechápavě zíral.

„Něco jsem provedl?“ zeptal se Naruto. Sasuke si uvědomil, že to přehnal s hlasitostí.

„Ehm, ne. Jen… nechci, abys chodil ven bez ohlášení, protože… byt zamykám a mám jen jeden klíč.“ Nejblbější výmluva na světě, ale pokud Tsunade nepřikrášlovala situaci, Naruto by ji měl spolknout.

„Narutovi, jindy zvláštní věci, budou připadat, jako normální, takže na výmluvy a tak klidně popusť uzdu fantazii.“

„Fajn, jen jsem měl hlad.“

„Já mám jídlo v věci jménem lednička. Poznáš ji podle toho, že je studená.“

„No… nebyl jsem si jistý, jestli můžu…“

„Když už tu bydlíš a pokusil ses mi vyhodit kuchyň do povětří, použití mý ledničky a ujídání jídla nikoho nezabije. Od toho tu je.“ Jelikož je Naruto žrout, bude muset chodit nakupovat hodně často.

„Já jdu a ty se odsud ani nehni, protože… nemáš klíč a byt se musí zamykat,“ vysvětlil Narutovi a než mu stačil položit další otázku, na kterou nebude moct odpovědět, odešel. Tohle bude těžký. Hódně těžký.

                                                                           ***

Domů šel Sasuke pomalu. Přemýšlel, co si vyslechl od Tsunade.

„Podle výsledků z jeho papírů je to horší. Plete si datum, roky. Jsou to maličkosti, ale i tak. Měl bys s ním procházet různé události. Třeba si povídejte. Pokud mu to budeš neustále opakovat třeba se to zpomalí.“

Sasuke začínal litovat, že chtěl vědět pravdu. Na něj to bylo tentokrát až moc kruté. Tohle si nezasloužil nikdo a zejména ne Naruto.

Doma našel Naruta sedět v obýváku zase nad papíry. Každý den jich měl několik.

„Copak celý den jen vyplňuješ ty stupidní papíry?“

„Tsunade mi tohle zadal už před dvěma týdny. A po těch dvou týdnech se mi to zdá těžší a zabírá mi to víc času.“

„Pomůžu ti, jestli chceš,“ nabídl se Sasuke.

„Pomůžeš? Dobrovolně? Nechceš za to zaplatit?“

„Nedělej ze mě takovýho netvora,“ posadil se vedle něj. „Nemám, co dělat a ty si s tím, jak je vidno, nevíš rady.“

„Ne, budu rád když mi pomůžeš.“

Tsunade Sasukemu nezakázala mu s úkoly pomáhat. Právě naopak. Když s ním všechno probere, jen mu pomůže. A co je na tom? Tak si zopakuje dějiny.
                                                                           ***

Takhle to šlo den za dnem. Naruto nevytáhl paty z domu a Sasuke si vyslechl každý den nové ponaučení. Jak dny ubíhali, Sasuke si začínal uvědomovat, že je na něm Naruto závislý aniž by si to uvědomoval. Tsunade mu pořád opakovala jakou zodpovědnost za něj má. Musí na něj dávat pozor ať se mu to líbí nebo ne. Sasuke se k tomu stavěl jako k další misi. Navíc Naruto byl jeho kamarád a věřil, že kdyby byl on v jeho situaci, zachoval by se stejně. Všechno tohle kvůli jedné misi.

„Našli ho v lese. Když se vzbudil nic si nepamatoval. Ani to, že byl pryč týden. Tvrdil, že jen usnul a ráno už byl bez svitku. Jen jeden den. Prý byl pryč jeden den. Přitom v vesnici ho očekávali do druhého dne. Týden byl někde v zajetí. Nevíme, co s ním dělali ani kdo. I když svitek zmizel, jasně jim nešlo o něj. Šlo jim o Naruta a ať už měli v plánu cokoliv, daří se jim to.“

Vešel do bytu a přesně, jak myslel, našel Naruta nad papíry. Tentokrát se ale nedíval do nich ale někam do neurčita.

„Stalo se něco?“ zeptal se Sasuke. „Prosím tě řekni, že jsi nezapomněl zastavit kohoutek s vodou?“

„Ne, něco horšího.“

„Oheň?“

„Doktor.“

„Doktor? Vyplavil jsi mu dům.“

„Zítra k němu jdu. Tsunade mě chce vyšetřit.“

„Aha a v čem je problém?“

„Co když mi budou odebírat krev?!“

„Pořád nevidím ten problém.“

„Jehla.“

„Jo jehla a?“

„Bojím se jich.“ Sasuke se zasmál.

„Co prosím? Bojíš se jehel? Jsi ninja. Sám sis probodl ruku, aby ses předvedl a teď se mi tu klepeš z jehel? Jsi vtipný.“

„Jsem vážný. Opravdu se jich bojím.“

„Ty teda dokážeš překvapit. Co je to vůbec za vyšetření?“

„Prý aby věděla jestli mě může pustit zpátky do práce.“

„A myslíš, že k tomu budou potřebovat tvoji krev?“

„Tsunade dokáže pít krev i bez jehel, jaký si myslíš, že to bude s ní v jejich rukách?“

„Půjde jen o vstupní vyšetření. Zeptá se tě na jméno, věk a tak. Tvého těla se ani nedotkne.“

„Jak to můžeš tak dobře vědět? Taky jsi na ní někdy byl?“

„Možná.“

„Takže tě taky někdy postavili mimo službu?“ Sasuke v sobě potlačil výbuch. On a postaven mimo službu? On není žádnej… teď zrovna nevěděl, co.

„Jednou,“ odpověděl nakonec. „Jen jednou a na chvíli, opravdu na chvíli.“ Na neexistující chvíli.

„Tak to je gól,“ začal se Naruto smát. „Tys něco zvoral? Fakt? Takže ani slavný Uchiha není dokonalý.“ Sasuke v duchu nadával a proklínal bohy. Dělání blbce v popisu práce neměl.

„Doktor není Orochimaru. Neuseká ti končetiny, aby tě viděl řvát.“

„Nebude potřebovat Orochimara, aby mě viděli řvát. Stačí vytáhnout jehlu.“

„Co tě přesvědčí o dobrosrdečnosti jejich povolání.“

„Dobrosrdečnosti? Jsou to vraždící reklamy na bílou.“

„Ach jo, jsi hroznej paličák.“

„A jsem na to hrdej.“

„Tak poslyš, za každých započatých deset minut u těch tzv. vraždících reklam, budeš mít u mě jednu misku rámen zdarma.“

„Fakt?“

„Jo fakt, moje peněženka už stejně tak trpí.“

„Fajn, tak to si s Tsunade klidně ještě pokecám,“ usmál se spokojeně Naruto.

„Když už u toho budu, doprovodím tě tam a pěkně ti to stopnu.“

„Fajn,“ kývl Naruto. Sasuke to ale nedělal kvůli stopování, jako kvůli tomu, kam Naruto půjde a kde by nakonec mohl skončit. Splete si cestu a bude ho muset po nocích hledat po lesích.

                                                                           ***

Sasuke odložil časopis a zadíval se na hodiny. Třicet minut. To už je slušná večeře. A on zas skončí o zelenině. Tohle mu Tsunade proplatí i s úrokama.
Chystal si vzít další časopis, když z dveří vyšla Tsunade.

„Na chvíli tě potřebuju.“

„Vy ste se mu snažila brát krev, že?“ hádal Sasuke.

„Tvrdí, že je chudokrevnej a musí s ní šetřit.“

„Dobrovolně vám pod jehlu nepůjde. Na něj platí jen uplácení,“ vysvětlil Sasuke a zamířil za Tsunade.

„Nic vám nedám,“ vykřikl Naruto. „Je moje. Vemte si Sasukeho.“

„No tak dík, hrdino,“ řekl Sasuke. „Jenom ti vezme krev, vůbec to nebolí…“

„Nechoď na mě s píchnutím, jak od včeličky. Jehla je vražednej nástroj. Zažaluju ji jestli se mě s ní dotkne.“

„To taky zapadá do vaší teorie?“ zeptal se Tsunade.

„Zřejmě se mu vrací strach z dětství,“ usoudila.

„Aha, mám očekávat, že mi vleze do postele s tím, že v jeho pokoji straší?“ zajímal se. „Hele Naruto, teď si sedneš tady, nastavíš ruku a budeš počítat do deseti.“

„Neumím počítat do deseti,“ namítl Naruto.

„Sakra, koukej si sednout a nastavit ruku, jinak se toho chopím já a tejden budeš jíst brčkem,“ zavrčel Sasuke. Násilí a výhružky zřejmě na Naruta v tuhle chvíli zabírali víc než cokoliv jiného, protože si poslušně sedl a natáhl pravou ruku.

„Neměl bys ho držet, nerada bych s tu jehlu vytahovala ze sebe,“ řekla Tsunade.

„Naruto to vydrží, že jo?“ podíval se na něj výhružně.

„Mám na výběr? Chci mít kde spát.“

„Tak jo Naruto, dem na to,“ vytáhla Tsunade jehlu. Když ji Naruto viděl, zbledl a vypadalo to, že do vteřiny omdlí.

„Nedívej se na to,“ poradil mu Sasuke. „A počítej, nebo… mysli na ty misky rámen, co ti dlužím. Teď už jsou čtyři.“ Naruto se na něj podíval žalostným pohledem. Misky mu teď byly ukradený. „A když nebudeš vyvádět dostaneš pět navíc,“ dodal. „No tak Naruto, nejsi přece dítě.“

„A co když jo, pořád mi ještě není osmnáct.“

„Odmaturoval jsi sice až na potřetí, ale považovat se v sedmnácti za dítě?“

„Jsou určitý věci, který můžeš až od osmnácti.“

„Fakt? Ženit se nehodláš, děti mít nemůžeš.“

„A co alkohol?“

„Prosím tě, kdo to teď dodržuje?“

„Já náhodou jo.“

„Ty jsi zapřísáhlej abstinent.“

„A je to,“ oznámila Tsunade.

„Co?“ nechápal Naruto.

„Tvoje krev,“ ukázala mu ampulky s červenou tekutinou.

„Nechala jste mi tam vůbec něco?“

„Spoustu na rozdávání,“ ujistila ho. „Počkej ještě chvíli venku,“ podívala se na Sasukeho.

Dalších třicet minut trvalo než byla s Narutem hotova. Tou dobou už Sasuke trpce litoval, že kdy Narutovi slíbil večeři.

                                                                           ***

Sasuke běžel vesnicí. Měl vědět, že je to špatný nápad. Kde ho má teď hledat? Neměl ho nechávat samotného. Měl jít domů s ním. Nemůže se spolehnout na oblíbená místa. Mohl jen hádat, kam ho nohy zanesli, když hlava nefunguje.

„Ztrácí paměť.“

Věděl to a nechal ho tam samotného. Nikdy by si nemyslel, že kdy bude něčeho tak litovat. Byl snad už všude.  Cvičiště, obchody, restaurace i u něj doma. Zvonil u Sakury a všech známých. Nikdo Naruta neviděl a teď skoro v noci nebylo moc míst, kde by mohl být. Poslední byla Akademie. A právě tam Naruta našel, jak sedí na houpačce a dívá se do země.

„Naruto?“ Naruto k němu zvedl oči. „Co tady děláš, tak pozdě?“

„Asi jsem zabloudil.“

„Zabloudil?“

„Šel jsem k tobě a najednou jsem nevěděl, kde jsem. Asi jsem zpanikařil a nějak skončil tady.“

„To se stává.“

„Fakt? Tobě už se to někdy stalo?“

„Stalo. Jednou jsem šel domů a zabloudil a museli mě vyzvednout.“

„Kolik ti bylo?“

„Pět.“ Naruto pokračoval v zkoumání struktury země. „Půjdem se podívat do Akademie,“ navrhl Sasuke.

„To nemůžem.“

„Odkdy ty respektuješ pravidla?“ zeptal se Sasuke mírně ironicky. „Tak pojď. Žalovat na nás může maximálně veverka.“ Naruto vstal z houpačky a s Sasukem zamířil k vchodu. Sasukeho ho zavedl do jejich bývalé třídy.

„Pamatuješ si náš první dej jako genini?“ zeptal se a posadil se na židli do druhé řady. Naruto zůstal stát v uličce.

„Jo,“ kývl a usmál se při vzpomínce na zmíněný den. Po chvíli mu ale úsměv ze rtů zmizel. Sasuke si toho všiml a nechápal. Navíc ho to trochu mrzelo. Zavedl ho sem, aby mu zvedl náladu.

„Musím ti něco říct,“ přiznal Naruto a otočil se k němu zády. Sasuke netušil kam tím míří. „Tehdy, když mě našli… všichni tvrdili, že jsem byl pryč týden. Přitom… přitom si nic nepamatuju. Měl jsem za to, že jsem pryč jen den.“ Sasukemu se rozbušilo srdce. Ví to? Nebo něco tuší? To není dobré.

„Teď mívám výpadky. Občas si na něco nedokážu vzpomenout. Zapomínám. Jako dneska. Já vím, že jsem ubožák a ty ostatní věci, ale tohle… bojím se, že… že ztrácím paměť. Že…“ zarazil se, protože ucítil, jak ho kolem ramen objímají něčí ruce.

„Vzpomínáš si na den, kdy ses stal geninem?“ Naruto kývl. „Na den, kdy jsi plnil svoji první misi? Den, kdy ses stal chuninem?“ Naruto kýval a i když mu Sasuke neviděl do tváře, věděl, že vzpomíná na ty dny. „Tak vidíš. Všechny tyhle věci, vzpomínky, nemáš v hlavě, ale tady,“ řekl a položil svoji ruku na místo, kde má srdce. „Pravdu máš v srdci, nemůžeš ji zapomenout.“ Naruto víc, jak o tom co mu říkal Sasuke, přemýšlel o pocitu, který v něm vyvolávalo objetí. Bylo mu dobře a na chvíli zapomněl na všechny starosti a zlé myšlenky.

Sasuke doufal, že dnešní noční procházka byla poslední. Samozřejmě to Narutovi nevyčítal, ale to všechno… bylo moc i na něj. Už byl jen pár vteřin od hlubokého spánku, když někdo zaklepal na jeho dveře.

„Ano?“ Dveře se otevřel a v nich stál Naruto s polštářem a dekou v ruce.

„Stalo se něco?“

„No… nikdy mi to nevadilo, ale najednou… jen jestli bych mohl spát dneska tady.“ A bylo to tady. Neexistující příšery pod postelemi.

„Jasně, můj pokoj je tvůj pokoj,“ řekl a snažil se, aby to nevyznělo moc nakvašeně. Naruto poděkoval a vešel do pokoje.

„Když už mě tedy budíš,“ oznámil Sasuke, když viděl, jak si Naruto stele na zemi. „Nebudeš spát přece na zemi. Ráno by ses nezvedl.“ Naruto se na něj nechápavě podíval. Zve ho do své postele?

„Nedívej se na mě tak, nekousnu tě.“ Tím si sice Naruto jistý nebyl, ale stejně kývl a lehl si vedle Sasuke.

„Co ti vadí na tvém pokoji?“ zeptal se Sasuke.

„Ehm… je tam tma.“

„Aha, a proč si nerozsvítíš?“

„Jsem tam sám,“ dodal Naruto.

„Pak je problém vyřešen. Tak spi.“ Naruto skutečně usnul a po chvíli i Sasuke.

                                                                           ***

Ráno se první probudil Sasuke. Byl zvyklý vstávat brzo, zato Naruto byl zvyklý si přispat. Dalo to Sasukemu čas ho pozorovat. Doufal, že včerejšek si bude pamatovat, co nejmíň. Nepotřebuje pochybnosti. Tsunade se snaží přijít na řešení. Mají už jen dva týdny. Pak bůhví, co se s Narutem stane.

Pozorně ho sledoval a čekal až se probudí. Chvíli to trvalo, ale Sasuke si nemohl stěžovat, že by se neměl na co dívat. Nikdy si nevšiml, jak je Naruto zajímavý a, klidně to přizná, krásný. Nemuseli jste v tom hned něco hledat. Prostě bůh věděl, jak stvořit jeho tvář. A nejspíš i zbytek těla. Naruto byl ninja a Sasuke si byl jistý, že by bylo na co se dívat.

Narutovi se zachvěli víčka a chvíli na to se objevili jeho modré oči. Něco se ale Sasukemu nelíbilo. Dívali se na něj zvláštním způsobem. Byla to jen vteřina, jen okamžik.

„Naruto?“ Naruto se posadil a podíval před sebe. Ať už to bylo cokoliv, rozhodilo ho to.

„Co se stalo?“ Naruto neodpovídal. „No tak, na pravdu nepotřebuješ mozek. Řekni mi to.“

„Na vteřinu jsem… jsem tě nepoznal. Nevěděl jsem, kdo jsi, kde jsem,“ odpověděl.

„To nic, po ránu se to může stát.“

„Fakt? Až ti jednou řeknu Sakuro, tak mi odpovíš, že se to může stát? Přestaň mě krmit lžemi. Nejsem-„ zmlkl. Sasuke ho umlčel polibkem. Nemohl to poslouchat a tohle mu přišlo jako… no nejlepší prostředek na umlčení.

Sasuke se odtáhl a zadíval Narutovi do očí. Chtěl se přesvědčit, že mu tím nezpůsobil šok. Za to by mu Tsunade nepoděkovala.

„V pohodě?“

„Jo.“

„Tohle se ti určitě vryje do paměti,“ ujistil ho Sasuke.

„Možná, ale teď si nejsem jistý, jak to bylo,“ usmál se. Sasuke se nenechal dvakrát pobízet a znovu se vrhl na jeho rty. Nikdy by nečekal, že s ním skončí v takovéhle situaci. Každopádně to musel utnout dokud nezašli moc daleko.

„Co je? Zapomněls, jak se pokračuje?“ zeptal se Naruto, když se od něj Sasuke odtáhl.

„Ne, ale,“ položil se vedle něj na bok a podepřel si hlavu. „Ti nechci přivodit srdeční infarkt. Na to se musí pomalu.“

„To slyším poprvé.“

„Už jen pro to poprvé,“ usmál se na něj Sasuke. Naruto zrudl.

„Neřekl jsem…“

„Nemusels.“ Naruto nasadil výraz uraženého.

„Nemrač se, neřekl jsem, že nebudem pokračovat, jen ne teď.“

„Hmm.“

„Hmm?“

„Víš…“soukal ze sebe Naruto a pohrával si s prsty Sasukeho ruky.

„Ano?“

„Mám otázku.“

„To mi došlo. Tak o co jde?“ zeptal se propletl prsty jejich rukou.

„Byl to jen moment, ale nevědět, kdo jsem a to ostatní… byl to příšerný pocit. Včera dneska, co bude zítra?“

„Říkal jsem, že se to stává.“

„Jo řekl, ale stejně… jak můžeš vědět, že to všechno, vyšetření, mise a to, že si nic nepamatuju. Tsunade by mi sice nic neřekla, ale tobě… je tu něco, co bych měl vědět?“ zeptal se a zadíval se Sasukemu do očí. Měl mu lhát? Co když řekne pravdu? Možná to bude těžké, ale aspoň bude vědět na čem je.
Podíval se na jejich spojené ruce.
Jenže, když mu to řekne, může taky Naruta ztratit. Mezi nimi možná zatím není vztah, který by se dal vyvážit zlatem, ale něco tu je a Sasuke o to nechce přijít.

„Ne. Jsi jen vystresovaný z toho odvolání. Potřebuješ si odpočinout.“

„Nejspíš.“
                                                                           ***

Sasukeho to pronásledovalo celý den. Pořád přemýšlel, že by možná měl a nebo taky neměl. Byl jen rád, že si Naruto nevšiml jeho zadumání. Další pochybnosti nepotřebuje.

„Naruto?“

„Co?“

„Můžeš mi říct, co se ti honí hlavou? Halekám tu na tebe a ty nic. To je ta miska s nudlemi, tak zajímavá? Začínám trochu žárlit.“

„Jen jsem se zamyslel.“

„Jestli jsem ti to neřekl předtím, říkám to teď. Přemýšlení ti nesvědčí. Ty jednáš a nepřemýšlíš,“ prohlásil Sasuke a cvakal hůlkami, jak ptačí zobák.

„Na něco jsem si vzpomněl.“

„A na co?“ zajímal se.

„Možná je to jen sen. Pamatuju si místnost osvětlenou jen pochodněmi a dveře, hady a…“ zvedl oči od jídla. Pak se otočil k Sasukemu zády a odhrnul si tričko z krku. „Je tam?“ zeptal se. Sasukemu vypadli hůlky z rukou. Dvě značky, tolik podobné těm jeho, jakoby na něj křičeli.

„Jakto?“

„Pamatuji si jen hadí kousnutí, nevím co to znamená.“ Sasuke si přesedl blíž k Narutovi a zadíval se na kousnutí. Ne, pečeť to nebyla, ale možná to byl důvod toho všeho.

„Je to jen kousnutí,“ ujistil ho Sasuke. „Možná právě proto sis nic nepamatoval a teď ti občas něco vypadne. Nic to není.“

„Není to pečeť?“ zeptal se Naruto a otočil se k němu čelem.

„Ne, určitě není. Kdyby to bylo něco vážného, Tsunade by si toho všimla.“ Což ho přivádělo na otázku, proč si toho nevšimla. „Zajdu za ní hned, abys měl přes noc klid. Za chvíli jsem zpátky.“

„Ehm… v noci… kde můžu spát?“ Sasuke se na něj pobaveně podíval.

„Kdekoliv, ale vybírej s rozumem, protože se tam musíme vlízt oba.“ Jak málo stačí, abyste viděli něčí úsměv od ucha k uchu.

Sasuke si trval na tom, že značky pečeť nebyla. Tsunade mu to jen potvrdila. Bylo to hadí kousnutí a možná právě jed z něj způsoboval Narutovu ztrátu paměť. Z krve, kterou odebrala zjistí víc.

Sasukeho překvapilo, že u sebe v pokoji nikoho nenašel. Že by přece jen vybral jiné místo?

„Byl jsi u Tsunade?“ zeptal se Naruto mezi dveřmi.

„Jo, nic to není. Jak jsem myslel, jen neškodné kousnutí, které způsobí krátkodobou zmatenost. Únavu a tak.“ Nevypadalo by, že ho to přesvědčilo.

„To je dobře,“ řekl Naruto a otočil se k odchodu.

„Kam jdeš?“

„Hmm, nejsi převlečený.“

„Nejsem.“

„No…“

„Sedni si,“ požádal ho a ukázal na kraj postele.

„Chceš si o něčem promluvit?“

„Na mluvení kašlu,“ prohlásil a objal ho kolem krku. „Je čas na akci,“ dodal a políbil ho.

                                                                           ***

Je těžké říct, kdo se dřív probudil a zda vůbec někdo spal.

„Neříkal jsi, že poprvé se na to musí pomalu?“ zajímal se Naruto. „Vrhl ses na mě, jak na kus masa.“

„Vím, že bys celou noc přemýšlel o tom kousnutí.“

„Mělo to jen odvést moji pozornost?“ Sasuke věděl, že tohle je testová otázka. Musí si dát pozor, co odpoví.

„Mělo to především odvést tvoji pozornost, ale taky jsem to chtěl a vím, že ty taky.“

„Jo.“

„Prosím tě už nepřemýšlej,“ řekl Sasuke, když viděl jeho výraz. „Něco se ti nezdá?“

„Ne, jen je to příliš krásné na to, aby to byla pravda.“

„Kdo kdy řekl, že pravda nemůže být krásná. Doufám, že se ti to dostatečně vrylo do paměti?“

„No nevím, jak to bylo po tom, cos mě vysvlíkl?“

„S radostí ti to zopakuju,“ usmál se Sasuke.

„S radostí přijímám.“

„Myslíš, že si tohle najde místo v tvém srdci.“

„Nevím jak tohle ale ty a tvoje ego těžko.“

„Tak vyhodíš zbytečnosti. Třeba Sakuru, kdo potřebuje Sakuru uchovanou navždy?“

„Já třeba, zapomněls, jak jsem ji… jak ji možná ještě miluji.“

„Znamená to, že si musím obarvit vlasy na růžovo a ječet pisklavým hlasem, kdykoliv zaslechnu svoje jméno?“

„Byla by to sranda,“ zasmál se Naruto při té představě.

„A teď vážně.“

„Mluvím vážně. Co kdybych pozval Sakuru ven? A přizval ještě Hinatu?“

„Děláš si srandu, že jo?“

„Když myslíš, já ale myslím, že je to zajímavá myšlenka,“ usoudil Naruto a posadil se.

„Aha, tak to já pozvu…“ Sasuke se zamyslel. Věděl, že má spoustu fanynek, ale nějak jim nemohl přijít na jméno. „Kakashiho a Jirayu.“ Naruto propukl v smích.

„Kakashiho? Jirayu? Ty seš vtipnej. Na Jirayu seš málo ženskej a na Kakashiho potřebuješ sto stránek a pevnou vazbu.“

„To byl… ne na vtip je to moc ošklivý.“

„Já už Sakuru nemiluju. Mám ji rád a záleží mi na ní, ale láska to není.“

„Správná odpověď.“

„Myslím, že na stole mě čekají papíry,“ oznámil Naruto a chystal se zvednout.

„Ne, počkej,“ zastavil ho Sasuke a stáhl zpátky k sobě. „Mám tě radši tady, než za stolem.“

„To za mě papíry nevyplní.“

„Ještě pár minut. Za jak dlouho budu mít možnost tě mít vedle sebe?“

„Dneska večer?!“

„A to je hrozně dlouhá doba,“ usoudil a pohrával si Narutovými vlasy.

„Odkdy jsou Uchihové tak závislý na lidské bytosti.“

„Ani ne tak bytosti, jako těle, když víš co s ním,“ ušklíbl se Sasuke.

„Ty a tvoje perverzní myšlenky mi práci nevrátí.“

„Kdo potřebuje práci, když má mě?“

„S tímhle přístupem u mě neuspěješ,“ upozornil ho Naruto a uskutečnil druhý pokus o útěk.

„Moc dobře vím, co na tebe platí,“ stáhl ho zpátky k sobě. „Když budu chtít, udržím tě tu celý den.“

„Moc si fandíš,“ usadil ho Naruto a zkusil se zvednout.

„Tak to zkusíme,“ navrhl Sasuke a přitáhl si ho k sobě. Naruto věděl, že jeho drsňácká póza bude za chvíli zlomena neuvěřitelně vynalézavým Uchihou vedle něj. On ale nechtěl být ten poražený. Nerad to dělá, ale zbýval jedině útěk.

„Musím na záchod,“ vymluvil se Naruto a vysmýkl se z jeho objetí.

„Půjdu s tebou,“ odpověděl pohotově Sasuke.

„Udělej pro mě něco. Vem si slovník a najdi si slovo neotravuj,“ poradil mu Naruto a odešel do svého pokoje. Celá scéna by nebyla tak komická, kdyby nebyl Naruto nahý.

                                                                           ***

Následující dny byli… odlišné od ostatních. Už se neprobouzel ráno sám. Pokaždé vedle něj ležel Naruto. Stejně tak přes den. Zjistil, že se pokaždé těší domů. Jen ho štvali ty papíry. Odváděli Narutovu pozornost od něj a jemu to vadilo. Pozitivní bylo, že se už neopakovalo to ráno. Skoro to vypadalo, že je všechno v pořádku, ale Tsunade ho vždycky srazila k zemi s tím, že je to jen zdání. Kousnutí do jeho těla vpravilo jed a ten způsobuje ztrátu paměti. Tahle pauza může znamenat zlepšení nebo jen klid před bouří.

„Je ale jasné, proč Naruto tak dobrou náladu. Chci tě ale upozornit, že si nemůžeme dovolit chybu. Rozmysli si, co přesně pro tebe Naruto znamená. Když mu ublížíš můžeme ho ztratit.“

On mu nechtěl ublížit ani ranit. Neudělal by mu to. Nedokázal Tsunade říct, jak to mezi nimi je, ale věděl, že o to nechce přijít. Byl to zvláštní pocit vědět, že na světě je někdo, kdo je tu jen pro vás. Kdo čeká až přijdete domů, kdo na vás myslí. Naruto zaplnil to prázdné místo, které se vyhloubilo smrtí jeho klanu.