Dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, DVACET TŘI!

„Ach jo,“ vzdychl Sasuke a oči znovu přelétl kalendář. „Ach jo,“ zopakoval.

Zrovna dneska, dneska. Dneska měl narozeniny. Pro někoho velký den, pro druhého zas velká katastrofa. Sasuke se přikláněl spíš k té druhé možnosti.

Nechtěl zase další kopu dárků, z 85% od úplně neznámých holek. Stál jen o jeden. Od jednoho jediného člověka byl schopný s nepředstíraným díkem přijmout cokoliv, jenom, aby se ho mohl dotknout.

Konečně se ozval zvonek. Sasuke vystřelil ke dveřím a otevřel je.

„Všechno nejlepší,“ řekl Sakura.

„No díky, Naruto nepřijde?“ zeptal se a bylo mu jedno, jak moc nápadné a podezřelé to je.

„Omlouvá se, ale nemůže. Musel jít něco zařídit, něco s Jirayou, ale posílá ti dárek.“

„Aha,“ hlesl Sasuke a bezmyšlenkovitě převzal dárky. Tak teď už má kompletně zkažené narozeniny.

„Chtěls mu něco?“ zeptala se Sakura.

„Co?“

„Narutovi!“

„Ne, to je dobrý,“ řekl a sklopil hlavu.

„Víš, řekl, že pokud se nevrátí do večera, tak zavolá,“ dodala Sakura.

„Hmm,“ řekl Sasuke. Pochyboval, že by Naruto volal jemu jen tak z čistého přátelství.

„Tak se měj,“ dodal, aby jí naznačil, že má odejít.

„Tak ahoj,“ řekla Sakura a odešla. Sasuke zamířil do pokoje. Odhodil dárky někam do rohy a natáhl se na postel.

„Je na misi! Co sem si sakra myslel?“ řekl si. Po pár minutách překonal depresivní náladu (rychlej, co?) a podíval se na dárky. Vzal jeden do ruky, když si ale všiml, že je na něm lísteček s jménem Sakura, odhodil ho zpátky (jo, takhle je to správně, hochu!) a vzal do ruky druhý.

Všechno nejlepší! Tohle by nemělo chybět žádnému klukovi. Naruto. Sasuke si přečetl vzkaz dvakrát za sebou. Upřímně byl zvědavý, co se v tom amatérsky zabaleným balíčku skrývá. Loni to byl poukaz na Rámen, předloni taky. Kam až jeho paměť sahá dostával jenom poukazy na jídlo. Vsadí život svýho bratra, že tam bude znovu.

Roztrhl papír, hodil k odpadků, tedy k Sakuřině dárku. Balíček byl malý a byli v něm dva lístečky. Jeden, Itachi zhebni, byl lísteček na Ramen.

„Typickém Naruto,“ řekl si Sasuke a vzal do ruky druhý lísteček. Byl to vlastně takový maličký bloček s pár stránkami.

Podívej se pořádně na ten poukaz, stálo na první stránce. Sasuke se znovu zadíval na barvami hrající lístek. Nic zvláštního tam neviděl.

V notýsku otočil list.

Je pro dva, takže mě pak můžeš pozvat.

Sasuke se musel usmát. Obrátil list.

Líbí se ti dárek?

Další list.

Jestli jo, tak je to dobře. Jestli ne, tak… smůla.

Znovu obrátil list.

Anebo…

Další list.

... si můžeš…

Další.

... říct sám…

Další.

... co chceš. Protože mě už dochází nápady.

Sasuke se znovu usmál. Zbýval poslední list.

Tak přemýšlej. Měj se.

Sasuke odložil všechny lístečky na stolek vedle postele. Potěšilo ho to, ale stejně byl zklamaný, že mu to nepředal osobně.

Najednou zazvonil telefon.

„Ano?“

„Ahoj, Sasuke.“

„Naruto?“

„Kdo jinej?!“  Sasuke málem upustil sluchátko, když uslyšel jeho hlas.

„Tak jak se vede oslavencovi?“

„Jde to,“ řekl a nechtěl znít, jakoby si stěžoval.

„Dostal jsi můj dárek?“

„Jo.“

„A?“

„Hodí se, zrovna jsem dostal hlad.“

„Hele, nezapomeň počkat na mě!“

„Uvidíme,“ řekl Sasuke a usmál se pro sebe.

„Tak, chtěls mi něco říct?“

„Co?“

„Volala mi Sakura, že ses po mně sháněl!“

„Sakura? Asi se spletla.“

„Víš, říkal jsem si, že bych ti měl tak jako tak zavolat, když máš ty narozeniny.“

Sasuke mlčel. Nechal ho mluvit.

„Jiraya je stejně na průzkumu dívčích srdcích, tak klidně mluv.“

„Ne opravdu! Asi se spletla. Jenom mi dneska není nejlíp.“

„To je škoda, zrovna na narozeniny.“

„Jo,“ řekl Sasuke sklíčeně. Z černých očí se mu začali perlit slzy.

„Opravdu ti nic není, zníš, jak kdyby měl rýmu.“

„Jsem v pořádku,“ ujistil ho Sasuke, ale s každým slovem přibývalo slz.

„Sasuke,“ řekl starostlivě Naruto. „Možná by jsi měl jít k doktorovi!“

„Jo možná.“

„Tak ať je ti brzo líp.“

„Jo,“ řekl Sasuke a musel si dát ruku přes ústa, aby nebyli slyšet vzlyky.

„Tak se měj.“

„Ty taky,“ řekl Sasuke, ale znělo to spíš, jak mumlání.

Naruto položil telefon, i když si začínal dělat starosti. Připadalo mu, jakoby brečel, ale… to na Sasukeho nesedí.

„Chci, abys přišel,“ zašeptal Sasuke do hluchého telefonu. Odpovědí mu bylo jen tiché pípání. Položil telefon a šel si lehnout.

Musel uznat, že se možná choval trochu hloupě, ale… na tenhle den čekal dlouho. Je to jen jednou za rok. Jenom jednou za rok se ho mohl dotknout, třeba i obejmout, když přijímal gratulace. Mohl s ním být celý den a teď je všechno pryč. On je pryč. To na co se tak těšil je najednou hrozně daleko. Přesněji někde u kbelíku s Jirayou. Největším sukničkářem v Konoze.

„Je to marný,“ řekl a natáhl se na postel. V ruce držel vzkaz od Naruta. Nakonec usnul.

Probudil ho až zvonek. Líně vstal z postele, lístečky mu při tom vypadli z ruky. Znuděně došel ke dveřím a otevřel je připravený vyhodit kohokoliv, kdo ho otravuje v jedenáct večer.

„Teda, asi ti opravdu není dobře. Seš bledej jako smrtka!“ ozvalo se hned, jak otevřel dveře.

„Naruto?“

„Moje jméno,“ usmál se Naruto.

„Co tady…?“

„Před chvíli jsme se vrátili a tak jsem si řekl, že se třeba stavím a optám se jak se máš marod?!“

„No já, dobře.“

„Opravdu?“ řekl Naruto podezíravě a položil mu ruku na čelo.

„Zdá se, že máš teploty. Dokonce ti červenají tváře.“

„Jsem v pořádku,“ ujistil ho. Teď už ano.

„No, tak já půjdu!“

„Počkej,“ zarazil ho Sasuke. „Nechce jít dovnitř?“

„No, je sice jedenáct večer, ale proč ne.“ Sasuke ho pustil dovnitř a pak za ním zavřel. Zavedl ho k sobě do pokoje.

„Hádám, že mezi tou hromadou je i můj dárek,“ ukázal Naruto na hromádku v rohu.

„Ne, on je vlastně,“ řekl a zmateně se podíval na prázdnou ruku. Pak se začal rozhlížet kolem.

„Tady,“ zvedl Naruto lístečky.

„Asi mi vypadly.“

„Na ramen je trochu pozdě, škoda.“

„Můžeme jít zítra,“ navrhl Sasuke.

„Opravdu se na to cítíš? Opravdu nevypadáš dobře, nechceš si sednout. Víš první pomoc neovládám.“

„Je mi dobře, jenom jsem ještě dneska nejedl.“

„A cos dělal?“

„Spal.“

„Tak to je čas, ochutnat moji specialitu. Zaručeně tě postaví na nohy a dá ti barvu,“ řekl, chytl Sasuke za ruku a dotáhl do kuchyně.

„Umíš vařit?“

„Kdo říká, že musím umět vařit,“ usmál se Naruto a začal šmejdit v ledničce.

Sasuke spokojeně pozoroval, jak se Naruto ohání v kuchyni. Přece jen ho měl u sebe.

„Ani jsem se tě nezeptal, co chceš k narozeninám?!“ řekl najednou Naruto.

„Hmm?“

„No dárek, poukazy na jídlo už jsou přece jen otřepaný.“

„Mě stačí tohle.“

„Nechat se ode mě otrávit? Teda ty jsi skromnej.“

Najednou si Sasuke něčeho všiml.

„Jsi zraněný,“ řekl a okamžitě byl u Naruta.

„Naruto se podíval na tričko, kde se pěkně vyjímala skvrna od krve.

„Tohle, to je jen škrábnutí. Trochu jsme se poprali,“ řekl. Sasuke ho chytil za ruku a odtáhl k sobě do pokoje.

„Dolů,“ řekl přísně.

Naruto poslechl a sundal si tričko.

„I kalhoty, takhle se na tu ránu pořádně nevidím.“

„Myslíš moje kalhoty? Ale…“

„Dolů!“

„Tak jo,“ rezignoval Naruto a sundal si i kalhoty. Teď tam seděl jen v spodním prádle a cítil se neuvěřitelně trapně.

„Co se stalo?“

„Ale, Jiraya přebral někomu babu a ten si pak pozval kámoše… au,“ zasykl, když se rány dotkla desinfekce.

„Ale mi jsme jim taky dali, co proto.“

„Jo, u tebe taky nic neproběhne bez problémů.“ Naruto se podíval na Sasukeho, který mu obvazoval ránu. Zdál se mu jiný.

„Sasuke?“

„Hmm?“

„Stalo se něco?“

„Co? Nic!“ řekl a radši se plně soustředil na obvaz v ruce.

„Sasuke,“ řekl Naruto a rukou mu zvedl hlavu, aby mu viděl do očí.

„Když jsem ti volal, zdál ses mi divný a na konci…“

„Jsem v pořádku, jen unavený, jasný!“

„Proč mi to neřekneš?!“

„Není co,“ řekl a stoupl si.

„Ale je, brečel si, že?“

„A kdyby jo?“

„Proč?“ Sasuke mlčel. Očima probodával podlahu pokrytou dárky. „Můžeš mi to říct.“

„Ne,“ řekl Sasuke a ani nevěděl na co odpovídá.

„No tak, já přece překousnu cokoliv. Jsme přece přátelé,“ dodal. Sasuke se na něj podíval. Přátelé? To říkat neměl. Sasuke znovu odvrátil hlavu, aby Naruto neviděl slzy, které se mu začali třpytit v očích. Nechápala, co se to s ním děje?! Proč tak reaguje?

„No tak, chci to vědět. Mám pocit, že je to kvůli mě.“

Sasuke nevěděl, co dělat. Uvnitř sebe sváděl boj. Nakonec vyhrálo srdce.

Sasuke se otočil k Narutovi, natáhl k němu ruce a povalil ho na postel. Než stačil Naruto cokoliv říct, umlčel ho Sasuke polibkem. Když ho na chvíli pustil, aby se mohl nadechnout, nedal mu ani možnost něco říct a znovu ho políbil. Rukama mu zajel do vlasů a přitáhl si ho blíž.

„Stačí ti to takhle?“ zeptal se pak Sasuke a posadil se.

„Hodně výstižný,“ uznal Naruto a popadal dech.

„Chápeš? Nebo ti mám ještě něco osvětlit?“

„Možná pak, teď půjdu dodělat to jídlo,“ řekl a vstal. Fakt, že je téměř nahý, přehlížel.

„Naruto…“ řekl Sasuke.

„Já fakt musím.“

„Ale…“

„Jinak se mi to spálí, vyhoříš a moje postel je pro nás dva moc malá.“

Sasuke se usmál. Už si myslel, že tím zkazil jejich přátelství. Těžko by hledal někoho takového jako je Naruto (to je fakt, druhej pitomec jako je náš blonďáček už není).

„Fajn, dostal jsem totiž hlad,“ řekl a zamířil za Narutem.  Zrovna, když usedal k stolu, začali hodiny odbíjet půlnoc. Sasuke tak prožil nejlepší narozeniny. Dostal, co chtěl. Následující dny pak budou jako kdyby pořád slavil narozeniny. S jeho roztomilým blonďatým dárečkem.