Narutovi se přece jen podařilo na chvíli usnout a když se ráno probudil, čekal, že Sasuke bude pořád spát, ale byl v posteli sám.

„Sasuke?“ Nikdo mu neodpověděl. Vylezl z postele a zamířil do obýváku. Nebyl tam. Až cinkání nádobí mu řeklo, kde Sasuke je. Rozběhl se do kuchyně, kde našel Sasuke, jak se natahuje pro hrnek.

„Hoří?“ zeptal se, když se Naruto vřítil do kuchyně.

„Ne, jen ty máš ležet!“

„Proč?“

„Proč? To se stou bolestí dostavila i amnézie?“

„Je mi líp, stačí?“

„Ale není ti dobře.“

„Naruto, co po mě chceš? Mám si jít lehnout? Fajn vezmu to přes gauč.“

„Včera jsi mi tady skuhral a mlel si tu o smrti a dneska je ti hej?! Nebo to aspoň předstíráš.“

„O smrti nepadlo ani slovo,“ protestoval Sasuke a zamířil do obýváku.

„Je toho moc,“ zaskuhral Naruto Sasukeho hlasem. Sasuke se zastavil a otočil se po hlasu. „Ještě chybí ty slzy.“

„Nebrečel jsem,“ namítl Sasuke.

„Neproléval jsi potoky slz, ale měl jsi na krajíčku. Předtím než…“ Naruto zmlkl. Vzpomněl si na ten polibek. Jestli si to Sasuke nepamatuje, je to lepší.

Sasuke se mu pátravě díval do tváře. Proč tak zmlkl? Z včerejška si moc nepamatoval. Líp řečeno, nic!

„Co se včera vlastně stalo?“ zeptal se zvědavě.

„Ty… ty si nic nepamatuješ?“

„Měl bych?“

„Měl jsi hrozné bolesti a pečeť začala hrozně krvácet. Došel jsem pro otce a Kakashiho a oni ti pomohli.“

„Počkej tvůj otec? On mi pomohl?“

Naruto kývl.

„Na ten rozhovor si vzpomínám. Zvoral jsi to.“

„Nemusíš mi to připomínat.“

„Ne, tak jsem to nemyslel. Takže oni mi pomohli?“

„Jo, nebylo to nic příjemného.“

„Křičel jsem?“

„Jo.“

„A drtil jsem ti ruku?!“

„Jo, aspoň částečně jsem mohl vědět, jak se cítíš.“

„Aha, začíná se mi to trochu vybavovat.“

„Hlavní je, že jsi v pořádku. Dva dny nesmíš používat čakru a aspoň týden s ní musíš šetřit.“

„Aha, takže mám ležet a zírat do zdi? Co mise?“

„Cítíš se dobře, ne? Takže na misi jít můžeme.“

„Dobře, tak já ti udělám radost a půjdu si lehnout.“

„Díky. Já budu vedle v knihovně, takže kdyby něco křič,“ zamířil Naruto do knihovny. Sasuke vešel do pokoje o dvoje dveře vedle. Naruto si vzal knihu a posadil se do křesla. Sasuke si sedl do postele a zíral před sebe. Snažil si vzpomenout na včerejšek. Pamatoval si rozhovor. Pak už jen bolest. Někdo mu něco říkal, ale nedokázal si vzpomenout, kdo a co. Snažil se vzpomenout, ale šlo to těžko. Nakonec přece jen… pomalu se mu vybavovala Narutova konejšivá slůvka a jeho monolog o smrti. A pak i… on ho políbil! Před Narutovým otcem! Usmál se, když si představil, jak na to asi reagoval. Ale až se mu udělá líp, nejpíš ho zabije. A co Naruto? Nepamatoval si, že by mu vynadal nebo ho odstrčil. Ale teď se o tom, taky nezmínil. Proto předtím zmlkl, asi si to vybavil. Byl rád, že si s ním o tom nechtěl Naruto promluvit. Nevěděl, co by mu řekl. Sám nevěděl, proč to udělal. Možná, proto že si opravdu myslel, že umře a nechtěl odejít jen tak. Příště by si měl dávat pozor.

Naruto si četl knihu, když do knihovny vešel Sasuke.

„Až doteď jsem poslušně ležel, to je osm hodin. S dovolením teď půjdu ven,“ oznámil mu Sasuke.

„Měl bys…“

„Měl bych, ale to neznamená, že budu,“ přerušil ho Sasuke.

„Fajn, venku leje jak z konve, nemám na to tě tu držet.“

„Naruto,“ řekl Sasuke smířlivě „Jsem v pořádku, opravdu, díky tobě,“ dodal „Jen zajdu za Tsunade a hned jsem zpátky, klidně mi to stopni.“

„Řekl jsem, že je mi to jedno,“ řekl Naruto a upřeně se díval do knihy. „Klidně jdi.“

Sasuke tedy šel. Trápila ho ta věc s deštěm. Jestli je Naruto celý nesvůj i přes den a musí se zavírat v knihovně, kde nejsou okna, jak zvládne misi. Věděl, že uvnitř sebe svádí boj. Bude Hokage a neměl by to odmítnou a taky se musí postavit strachu, ale to co tam prožil nebylo nic příjemného.

Když se vrátil, Naruto seděl pořád ve stejném křesle a četl stejnou knihu.

„Mám informace o misi, jestli je chceš vědět,“ oznámil se Sasuke a posadil se za stůl uprostřed pokoje. Naruto zvedl hlavu od knihy.

„Tsunade to vidí, tak ještě na dva, tři dny a pak nás pustí.“

„Aha.“

„Tvůj otec, Kakashi a další dva jounini odchází zítra, budou pomáhat v vesnici o pár desítek mil od nás a budou pryč déle než mi. V vesnici s námi počítají, tak na dva týdny. S tvým otcem tak na měsíc.“

„Aha.“

„Aha? Nechceš se s ním třeba rozloučit?“

„Zvláštní, že to říkáš zrovna ty.“

„Že mě nemůže vystát neznamená, že se s ním nemůžeš vídat. Jenom musím být kilometry daleko.“

„Takže ti nebude vadit, když přijde sem?“

„Mě ne, ale jestli s tím nebude mít problém tvůj otec. Tohle je prostor po kterém se prochází Uchiha, může být nakaženo zradou.“ Naruto se usmál. Pobavilo ho to. Vlastně celá ta věc ho bavila. Sasukeho a otcova vzájemná nesnášenlivost.

„Já nevím jestli za ním mám chodit a tebe do deště vyhazovat nechci.“

„Vážím si tvé ohleduplnosti, ale není nutná. Navíc jestli chceš odvedu tě a můžeš tam zůstat přes noc. Myslím, že budeš klidnější, když budeš jednu noc doma.“

Naruto se zamyslel.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ odpověděl nakonec. Sasukeho tím překvapil. Čekal, že po tom skočí.

„Proč? Bude to jen návštěva rodiny, nemusíš se bát, že rada si to vyloží jinak.“

„Nemám strach o radu, ale o tebe. Nejsi ještě v pořádku. Kdyby se něco stalo, nebudeš schopný se bránit.“

Sasuke se nezmohl na slovo. Na tohle nebyl dost dobrý argument, aby nezněl blbě.

„Přiznám se, že na tohle nemám, co říct. Ale budu v pohodě, měl by jsi tam jít. Nechci čelit obvinění, že tě tu držím, jak ve vězení.“

„No dobře, když ti to nevadí.“

„Fajn, tak vyrazíme.“ Naruto kývl.

Venku pořád pršelo a Naruto se necítil zrovna nesvůj, jak šel prázdnými ulicemi. Sasuke šel sice vedle něj, ale chvílemi měl pocit, že jde sám.

„Naruto, zkus se uklidnit,“ poradil mu Sasuke.

„Jsem klidný!“

„Proto jsi právě málem vrazil do zdi. Vím, že tě ten déšť znervózňuje, ale zkus myslet na něco jiného. Něco příjemného, něco co odvede tvoji pozornost.“

Naruto si touhle radou jistý nebyl. Hlavně nevěděl na co myslet. V hlavě měl pořád události předešlé noci a ten polibek.

„Na co myslíš?“ zeptal se Sasuke.

„Na nic.“ Sasuke tomu moc nevěřil. Viděl, jak Naruto zrudl. Že by si vzpomněl na ten polibek?

„Myslím, že dál bych chodit neměl,“ zastavil se Sasuke před dveřmi. „Překročil bych pomyslnou hranici nenávisti k Uchihům.“

„Fajn, tak se uvidíme zítra,“ rozloučil se Naruto a došel ke dveřím. Když mu Minato otvíral, Sasuke už byl pryč.

„Naruto?“

„Ahoj, slyšel jsem, že zítra odcházíš na misi, tak jsem se stavil,“ řekl Naruto a vešel dovnitř.

„Chtěl jsem přijít zítra, než odejdem a rozloučit se, předběhls mě. Takže jak se máš?“

„Dobře, pozítří odcházím taky.“

„Slyšel jsem a nelíbí se mi, že s tebou nejde Kakashi.“

„Tuším, jak asi moc, jde s tebou, tak si nestěžuj. A navíc, jde Sasuke.“

„To mě má uklidnit?“

„Přeber si to, jak chceš,“ řekl Naruto a posadil se v kuchyni. „Zůstanu tu přes noc, jestli můžu.“

„Jasně, budu rád. Poslyš neděje se něco, víš jestli máš nějaký problém…“

„Myslíš, že pokaždý když za tebou přijdu, mám nějaký problém? Že utíkám? Budeš se divit, ale tohle napadlo Sasukeho, chtěl, abych tu zůstal, protože tu budu prý klidnější, dovedl mě sem.“

„Sem?“

„Respektuje tvoji hranici nesnášenlivosti k němu, neboj.“

„Fajn, ať v tom pokračuje.“

„Chtěl jsem ti poděkovat za tu noc, ale nejspíš si to rozmyslím.“

„Ty nebo on?“

„On ani nechtěl, abych tě vodil, ale já jsem to zvoral, když jsem se mu pokoušel pomoct, tak jsem zašel za tebou, věřil jsem, že mi budeš chtít pomoct.“

„Tobě vždycky rád pomůžu, ale on je něco jiného.“

„Čím je pro tebe jiný?“

„Čím? Řeknu ti to jindy, protože bysme se zase pohádali a to já nechci.“

„Jednou mi to ale budeš muset říct a pak se stejně pohádáme.“

„Až to bude, v kolonce stav budeš mít naspáno rozvedený.“