Naruto ležel na posteli a snažil se usnout. Nešlo to. Stejně jako předešlou noc mu tu něco scházela. Nestačil si to ani pořádně promyslet, promluvit si s ním. Nestačil si ani uvědomit, co má a už to ztratil.

Chvílemi se mu chtělo brečet, chvílemi měl hrozný vztek. Nenáviděl tyhle situace bezmocnosti.
Bylo pozdě večer. Jeho otec už určitě spal, ale Naruto nedokázal usnout. Najednou mu pokoj připadal malý, postel nepohodlná, tma příliš tmavá. Byl to jeho pokoj, ale necítil se tu dobře.
Otočil se zády k oknu a zadával na noční stolek, kde měl fotku jejich týmu. Vzal si ji do ruky a zadíval se na ni. Konkrétně na jednoho. Teď už byli starší a nevrlé výrazy nenávisti a závisti, vystřídali jiné, mnohem vřelejší. Oči měl, ale Sasuke pořád stejný. Zrovna teď je toužil vidět.

„Naruto,“ ozvalo se za ním. Srdce se mu málem zastavilo. Ne leknutím, ale šokem. Ten hlas by poznal kdekoliv.
S výrazem plný očekávání se otočil po hlase. Nepletl se, byl to on. Nevěděl, co má dělat, křičet, smát se, plakat. Byl rád, že je tady, ale zároveň měl trochu obavy. Nejen, že když by ho tu otec načapal, bylo by zle, ale od toho incidentu si nestihli promluvit a on nevěděl, co říct. Sklopil oči.

„Mám odejít?“ zeptal se Sasuke, který si Narutovo počínání špatně vyložil.

„Ne,“ řekl Naruto. „Jen… jsem překvapený a…“ začínal rudnout. Sasuke viděl, jak rudne a stydlivě klopí hlavu a usmál se.

„Chápu,“ posadil se Sasuke na postel. „Zlobíš se na mě?“

„Za co?“

„Že jsem nepřišel dřív?“

„Myslel jsem, že nepřijdeš vůbec,“ přiznal. „Ne, že bych ti nevěřil, ale otec a… myslel jsem…“ Sasuke se znovu usmál nad Narutovým rozpačitým chováním. Natáhl ruce, chytil ho za jeho a přitáhl k sobě a posadil k sobě na klín.

„Čím to, že jsi najednou tak stydlivý?“ Naruto se mírně zamračil. To slovo se mu nelíbilo. On se přece nestyděl.

„Nestydím se,“ hájil se.

„Ne?“

„Ne.“ Sasuke se v duchu usmál nad svou myšlenkou. Naklonil se k Narutovi a políbil ho. Ne na rty. Na tvář. Přesně, jak čekal, Naruto zrudl až po kořínky vlasů.

„Hmm?“ dožadoval se Sasuke znovu odpovědi. Naruto se místo slov přitiskl k Sasukemu a opřel si hlavu o jeho rameno.

„Jsem rád, že jsi tady,“ zašeptal.

„To já taky.“

„Jak dlouho zůstaneš?“ zeptal se a podíval se mu do očí.

„Co myslíš?“

„Já už radši nemyslím.“ Sasuke se usmál.

„Zůstanu přes noc, ale…“ odmlčel se.

„Co?“

„Až se vzbudíš, budu pryč.“

„Aha, no nevadí. Jsi tady. Co na tom, že musíš brzo pryč. Zase přijdeš, ne?“ Sasuke kývl.

„Teď bys měl jít spát,“ řekl Sasuke a posadil Naruta na postel.

„Nechci.“

„Nechceš spát? Co je s tebou?“

„Je mi jasný, že budeš chodit jen v noci a já to mám prospat? Nejsem takovej blbec.“

„Jdi spát,“ řekl Sasuke. „Dělej, jakože tu nejsem.“ Naruto vlezl uraženě do postele. Sasuke stál vedle postele a díval se na Naruta.

„Co tak koukáš?“

„Čekám až ti zmizí z očí ten vražedném pohled, aby si mohl lehnout za tebou,“ vysvětlil Sasuke. Naruto se usmál a posunul se, aby udělal Sasukemu místo. Sasuke si lehl vedle Naruta, který se jak na povel k němu přitulil. Oči, ale nezavíral.

„Spi,“ řekl Sasuke. Naruto nesouhlasně zamručel, ale zavřel oči. Sasuke ho pozoroval, i když usnul. Takhle to dělal vždycky, potají, v noci. I když pravda vyšla najevo, pořád neměl jinou možnost. Měl mu to říct dřív? Možná by stačilo pár hodin a oni by teď byli u nich doma.
Když se Naruto ráno probudil, ležel v posteli sám. Místo vedle něj bylo prázdné a jediné, co po Sasukem zbylo, byla prohlubeň v polštáři od jeho hlavy.
Na Naruta padla depresivní nálada a odmítal se s kýmkoliv bavit. Minato se mu snažil domluvit, ale Naruto se na něj ani nepodíval. Možná to byl jeho otec, ale to on je od sebe oddělil a teď ho nenáviděl.
Minato se mu snažil domluvit, aby zmoudřel. Že pro něj Sasuke není ten pravý, že by mu jen ublížil, ale Naruto ho neposlouchal. Ležel na posteli, otočený zády k němu a díval se na jedinou fotku s Sasukem, kterou měl. Co na to, že byla několik let stará.
Sasuke večer nepřišel. Naruto na něj čekal, ale on nepřišel. Zapřísáhl se, že neusne, ale nevydržel déle než do jedné ráno. Usínal s nepříjemným pocitem, že i on se na něj nakonec vykašlal.

Naruto už byl vzhůru, ale oči neotvíral. Nechtěl se vracet do kruté reality.

,,No tak, vstávej,“ ozval se hlas, který přiměl Naruto otevřít oči a vnímat svět kolem sebe. Začal se rozhlížet kolem až mu zrak konečně padl na něj. Chtěl něco říct, ale nějak toho nebyl schopen.

„Brzo ti došli slova,“ usmál se na něj Sasuke.
„Jsi tady.“

,,Hmm, jsem.“ Naruto se odmlčel. Co měl říct dál? ,,Zlobíš se, že jsem včera nepřišel?“

,,Ne, jen jsi mi chyběl a myslel jsem si, že ses,“ znovu se odmlčel.

,,Vykašlal? Naruto,“ posadil se k němu a přitáhl si ho k sobě, aby mu viděl do očí. ,,Prostě jsem nemohl, ale věř mi, že mě to taky mrzelo. Stýskalo se mi, jestli to chceš vědět.“ Naruto se usmál.

,,Já… celý tohle je mi proti srsti. Otec se mě pořád snaží přesvědčit, jaký jsi parchant. Myslí si, že to všechno pomine. Říká, že na tebe musím zapomenout.“ Sasuke se zamračil. ,,Nevěřím mu ani jedno,“ dodal Naruto. „Věřím, že už by jsi mi neodešel, že mě… máš rád a že mi nechceš ublížit,“ řekl a podíval se mu do oči, jakoby čekal až Sasuke kývne, že to všechno je pravda. Ten se jen usmál.

,,Jestli jsem to neslíbil předtím, slibuju to teď.“

,,Já vím, jenže otec ti to nikdy neuvěří.“

,,Na něm mi nezáleží. Je mi jedno, co si myslí.“

,,Nepustí mě z pokoje dokud mě to nepřejde,“ řekl. „A já vím, že to nebude nikdy.“ Sasuke se usmál. 

,,Nějak se to vyřeší,“ řekl a posadil si Naruto na klín.

,,Ty tomu věříš?“ Sasuke neodpověděl. ,,Neodpovíš?“ Sasuke dál mlčel.

,,Je to poprvé, co něčemu věřím, i když třeba vím, že je to naivní. Ale prostě tomu chci věřit, protože je to důležité pro tebe i pro mě. Dává nám to jakousi naději.“ Naruto s úžasem v očích vstřebával, co Sasuke řekl.

,,Promiň,“ zašeptal Naruto. Sasuke ho vzal jemně za bradu a přitáhl si ho, co nejblíž. Pak ho políbil. Poprvé ho políbil aniž by si to musel omlouvat. Teď mohl.
Naruto by se nejraději rozesmál. Nebylo to poprvé, co se líbali. Teď to bylo ale jiné. Naruto vnímal všechny pocity, které proudily skrz jeho srdce a nebál se jich. Vnímal teplo Sasukeho rukou, když ho objímal kolem pasu a tiskl k sobě.
,,Nebudeš se červenat?“ zeptal se Sasuke.

,,Ne.“

,,Škoda.“

,,Asi máš smůlu.“

,,Třeba ne,“ naklonil se k němu ,,Dokážu toho hodně, když chci,“ zašeptal. 
,,Fakt? A co chceš?“

,,Záleží, jak to myslíš. Vím, co chci už skoro devět měsíců.“ Tentokrát Naruto zrudl. Pochopil na, co Sasuke naráží.

,,Já, ale…“

,,Neřekl jsem, že to chci teď. Do ničeho tě netlačím.“

,,Jde o to, že vedle je otec a Kakashi a já mám prostě strach. Nechci, aby tě tu našli.“

,,Chápu. Vím, že mi neutečeš, tak nechci nikam spěchat.“
,,Chceš čekat dalších devět měsíců?“
,,Devět? Tak dlouho snad-“

,,Otec mě nepřestane hlídat dokud mu do očí neřekne, že k tobě nic necítím, že tě nenávidím.“

,,Tak mu to řekni.“

,,Co?“

,,Řekni mu, co chce.“

,,Ale…“

,,Nemusí to přece být pravda.“

,,O tomhle nedokážu ani lhát. Je to moc… nedokážu to.“

,,Nevadí,“ řekl a pohladil ho po tváři. „Něco vymyslíme. Pořád jsme manželé, nemůže nás od sebe držet věčně.“

,,Bojím se, že může,“ řekl smutně Naruto a položil si hlavu na Sasukeho rameno.
Sasuke Naruto objímal dokud neuslyšel, jak se otvírají dveře. Než stačil zmizet, nakoukl dovnitř Kakashi.