P. K. modeling and history web

1/ Úvod

Abychom se dostali k naší epoše, kterou máme popisovat, musíme si takříkajíc "připravit půdu pod nohama" pro další výklad. Čechy a Rusko jsou spolu co se týče modernějších dějin spojeny zřejmě až od poloviny 19. století, kdy se Rusko probudilo z politické izolace a začalo postupně dohánět západní Evropu, jak po stránce politické i hospodářské popřípadě kulturní (průmyslová revoluce do Ruska dorazila o hodně později, dokonce i dnes jsou některé oblasti ještě na úrovni 19. století). Během národního obrození čeští vlastenci kromě silného nacionálního cítění uplatňují panslavismus. Jedná se o myšlenkový směr, prosazující ideu jednoty slovanských národů, často je označován souslovím slovanská vzájemnost. Tato idea se mohla šířit na základě obrodných nacionálních procesů v jednotlivých zemích. Vznikaly oslavné písně, básně a další díla, oslavující slovanskou vzájemnost. Velmi se rozvíjela slavistika. Je to akademická disciplína, zabývající se vším okolo slovansky osídlených zemí (jazykem, literaturou či kulturou). Vědi zabývající se tímto oborem se nazývají slavisté. Nejznámějším slavistou u nás byl Josef Dobrovský. Někteří z nich začli dokonce hlásat až velmi extrémní ideu jednotného slovanského národa. V našem prostředí byla velmi populární myšlenka, že Slované (jakožto i Češi) mají být zastřešeni nejmocnějším slovanským státem, tedy Ruskou říší. Tyto aktivity vyvrcholily slovanským sjezdem v Praze roku 1848. Tehdy byla vytvořena i všeslovanská vlajka (ze tří vodorovných pruhů v barvách modré, bílé a červené), kterou později převzala jako státní vlajku Jugoslávie. Zde vznikla samozřejmě i oslavná píseň "Hej Slované". Panslavistické aktivity v rámci rakouské monarchie se začaly postupně oslabovat. Radikální nacionalismus však musel být u nás vidět i navenek, např. při společných průvodech a manifestacích. Do knoflíkových dírek svých kabátů si dávali karafiáty v českých barváchčervený a bílý. Rudý karafiát byl odznakem sociálního smýšlení (a zde máme i spojitost s sociálním myšlením), bílý byl odznakem národní hrdosti ( i antisemitismu…). To bylo doplněno písňovou symbolikou-zpívaly se písně „Kde domov můj“ a „Hej Slované“. Sociální demokraté naopak zpívali „Píseň práce“ a „Píseň rudého praporu“. Navrch začal získávat jiný (dá se říci, že i zcela opačného ražení) myšlenkový směr pod názvem austroslavismus (od roku 1846, jeho hlavním iniciátorem byl u nás spisovatel a politik Karel Havlíček Borovský, později vězněný v Brixenu, srv. Tyrolké elegie). Jde o politický koncept a program, který měl řešit problémy Slovanů, potažmo i Čechů v rak. monarchii (v RU od 1867). Do politického programu ho rozvinul politik František Palacký (mimojiné i historik, srv. jeho slavné Dějiny národa českého). Program předpokládal spolupráci menších slovanských národů ve střední Evropě. Šlo o to, aby trěmto národům nedominovaly německy mluvící elity. Ovšem po porážce revoluce 1848 a rakousko-uherském vyrovnání již byly tyto snahy bezpředmětné a zbytečné. Jako politický koncept austroslavismus přetrval během první světové války v letech 1914 - 1918 až do pádu Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy musel Karel XI. abdikovat. Tím vzniklo několik nástupnických státu (mimojiné samostané Československo a Maďarsko).

2/ Situace 1918-1939

Po vzniku Československé republiky 28. 10. 1918 se od politiky panslovanismu v Čechách upustilo. Jinak tomu bylo např. v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců-zde se panslovanismus stal hlavní ideologií, ba i nutností k sjednocení odlišných národů s úplně jinou kulturou a tradicemi v jediném státě. Tento fakt se mimojiné velice negativně projevil roku 1941, kdy se mělo Království Jugoslávie (vzniklé 3. října 1929) bránit útoku německých jednotek. Připomenu malou fortifikační odbočkou, že Jugoslávie byla i též jedním ze států stavějích stálá opevnění, mimochodem na velice dobré úrovnim pojmenované tzv. "Rupnikova linie" (po jugoslávském ministru obrany, např. ve srovnání s naším předválečným pevnostním systémem). Slabinou jugosláské obrany se pak paradoxně staly jednotky bránící obrannou linii. Národnostně smíšené osábky pevnostích objektů se tak někdy odpovědnost vůči Jugoslávii, za kterou ani nechtěli vlastně bojovat. Zajímavé je už i srovnání například s Řeky, kteří i přes menší kvalitu opevněných objektů linie bránili velmi statečně.

Rusko bylo u nás sice uznáváno jako jeden ze států, který rozhodl první světovou válku a porazil Německo, ale nebylo modlou jako za komunismu. Důležitá je zde i otázka odboje, protože i zde byla oblast Ruska velice důležitá. Samosebou mám na mysli fenomén československých ruských legií. Legie se v SSSR skládaly převážně ze zběhů z rakousko-uherské armády. Čeští a slovenští vojáci byli svými veliteli považováni kvůli svému negativnímu národnímu citění vůči Rakousku za značně nespolehlivé. Známé jsou anabáze našich legionářů po válce transsibiřskou magistrálou zpět domů do Československa. Za první republiky byli legionáři patřičně protěžováni (ač defakto dnešním pohledem byli zrádci a zběhové z Rakousko-uherské armády, což někteří dnes nejsou ochotni přiznat) jako osvoboditelé vlasti a jedni z tvůrců demokracie. Na základě pozemkové reformy z roku 1919 jim byly dokonce přidělovány i vlastní pozemky. Vztahy se SSSR byly podlomeny ruskou bolševickou revolucí z roku 1917 (i vlastním odklonem Ruska od jeho tradičních carských hodnot). ČSR jako demokratický stát rozhodně nechtěl následovat komunistické tendence Vladimíra Uljanova, řečeného Lenina. Ovšem demokracie je dvousečná zbraň a tak dala díky svobodě názoru vzniknout Komunistické straně Československa (tím neříkám, že sociální tendence se u nás objevily zdaleka poprvé). Politika naší KSČ měla být v souladu s politikou centrální Komunistické internacionály známá pod zkráceninou Komiterna, nebo i Třetí internacionála. Tato organizace byla založena v Moskvě roku 1919. Roku 1928 již měla přes 580 000 členů mimo SSSR. Měla za úkol kontrolovat činnost všech komunistických stran po celém světě), se všemi totalitními atributy: jako např. třídní boj a likvidace politických odpůrců. Zakladatelem a jejím prvým předsedou se stal ve dnech 14.-16. května 1921 Bohumír Šmeral. Politickým plátkem, osvětlujícím veřejnosti postoje KSČ se stalo Rudé právo. Zpočátku strana prosazovala umírněnější postup, tzv. "šmeralismus", což ovšem moskevské vedení moc rádo nevidělo. Od roku 1925 byl vyhlášen nový proces "bolševizace" KSČ. Přednost dostávalo radikálnejší křídlo KSČ v čele s Klementem Gottwaldem. Ten se definitivně zmocnil vedení KSČ na V. sjezdu KSČ roku 1929 (spolu se skupinou tzv. "karlínských kluků"). Ze strany po tomto "zbolševizování" strany odešla většina zakládajících členů a opustila ji většina voličů. Z dnešního pohledu tento fakt vlastně byl vlastně pro stranu dá se říci výhodný, neboť ze strany bez práce zmizeli ti "neloajální soudruzi".

Velmi zajímavá je problematika údajné pomoci SSSR během zářijové krize roku 1938 v Československu.4 Slabě vyzbrojený SSSR nám přislíbil pomoc, pouze a jen
tehdy, pokud se k ofenzivní akci odhodlá spojenecká Francie (je nutno připočíst čistky ve velení Rudé armády z roku 1937, což se negativně projevilo i později při počátku operace Barbarossa). A Francie, jak známo, "vystrčit nos" zpoza relativního bezpečí opevněné Maginotovy linie zdaleka nehodlala. Velkou roli zde hrál mýtus úspěšné pevnostní obrany pevnosti Verdun v první světové válce. Pro naši obranu by však byly tyto případné útočné akce Francie proti Říši velice důležité, protože by ze západu vyčerpávaly protivníka a zároveň by udržovaly jeho zálořní síly na tzv. "Západním valu" (= Westwall, opevněná linie na hranici s Francií). Navíc měli Stalin s Hitlerem v té době jisté spojenecké závazky. SSSR podporoval německou zbrojní výrobu a umožňoval tajná cvičení Reichswehru na sovětském území. Toto "namlouvání" Hitlera se Stalinem vyvrcholilo tzv. "paktem Ribbentrop-Molotov" ze dne 23. srpna 1939 a dále pak rozdělením Polska ze dne 28. září 1939.5 KSČ rozhodně představovala jeden z faktorů, který se vedle nacizujících stran chtěl podílet na rozkladu republiky (krom známé SdP= Sudetendeutsche Partei) a českých fašistů orientovaných na Itálii i Německé sociální demokracie (Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei= DSAP), Svazu zemědělců (Bund der Landwirte= BdL) a Německé křesťansko-sociální lidová strany (Deutsche Christlich-soziale Volkspartei= DCV)). Českoslovenští komunisté pod vedením pozdějšího „prvního dělnického prezidenta“ republice nebyli moc příznivě nakloněni. Gottwald razil heslo "ne Beneš, ale Lenin", což vypovídá za vše. Zastánci sovětské pomoci argumentují telegramem zaslaným velvyslanci ze SSSR v Praze Alexandrovskému, kde se jasně poukazuje na ten fakt, že SSSR Československu potřebnou pomoc by poskytlo. Existovala žádost prezidenta Beneše o leteckou pomoc SSSR, ta se však do dneška nedochovala. Zpětně ji dokládá depeše čs. vyslance v Moskvě Fierlingera z 28. září 1938: "Žádost pana presidenta o okamžitou podporu letectvím byla předložena. Doufám v příznivé vyřízení." Tato depeše byla odeslána byla někdy v noci z 27. na 28. září.6 Tehdy se opravdu každým dnem čekala válka s Německem a tak jsme chtěli mít jisté spojence...

Zajímavá je reflexe ulohy komunistů při připravované obraně vlasti. V poválečných filmech typu Uloupená hranice, Neporaženi nebo i Dny zrady jsou vždy hlavními a nejchrabřejšími hrdiny zapálení komunisté. KSČ je zde označována jako „obránce vlasti a lidu“ a vláda je označována za zbabělce (to ostatně byl dle průzkumu postoj většiny zklamaného obyvatelstva-to naopak vkládalo velké naděje do naší armády). Pokud se podíváme pohledem dobových obecních kronik z oblasti Českobudějovicka, tedy zejména v těch poválečných sepsaných po roce 1945, je zde velmi patrný příklon k „bratrskému SSSR", který by nám údajně v roce 1938 údajně přišel na pomoc (např. kronika obce Komařic: "Tehdy, jisti svou výbornou armádou a spojenci na západě, tak přízní Jugoslávie a Ruska").7 Situace se během všeobecné mobilizace do 40-ti let vyhlášené 23. září 1938 postupně vyostřovala. Dále například Českobudějovické noviny nadšeně vzhlíží k SSSR: "jenom Rusko může být záchranou před utonutím v příboji germánského moře". Po roce 1945 prohlašovala oficiální komunistická propaganda, že "vládní buržoazie zradila a nepožádala o pomoc Sovětský svaz, který by jistě okupaci zabránil a společně bychom zvítězili". Tyto a podobné výroky měly udělat dojem na veřejnost a současně tak obhájit současnou situaci po roce 1945 ve sféře vlivu SSSR.

Z vojenského hlediska byla situace daleko složitější, argumenty opravdu odkazují pomoc SSSR do říše žánru sci-fi.9 Prvním problémem byla neexistence společné hranice. Navíc velmi málo výkonná železnice přes Rumunsko by přepravila (Rumunsko by po dohodě přesun sovětských vojsk povolilo) jen nepatrné množství
jednotek. Přesun Rudé armády přes Polsko by se pravděpodobně neobešel bez konfliktu s Poláky, kteří o jeho povolení ani neuvažovali. Ono dostat jednotky na frontu vzdálenou vzdušnou čarou 1500 kilometrů by byla docela náročná logistická věc, i kdyby se mělo přepravit k pomoci přepravit alespoň pouhých 10 divizí. Letectvo, které zahraniční politiky v letech 1936-1938, by k nám teoreticky přelétlo, nemělo připravené příhodné podmínky pro své bezchybné fungování (složitý by byl hlavně přelet přes Karpaty, obtížný i za dobrého počasí, i nedostatek paliva). Sovětské letouny navíc potřebovaly delší startovací a přistávací dráhy, jiné palivo, svou munici, náhradní díly i s mechaniky atd. Navíc prokazatelně neproběhly žádné porady gen. štábů, což absolutně vylučovalo jakýkoliv společný postup československé a sovětské armády. Je pravděpodobné, že Stalin absolutně neměl
potřebu zasahovat do událostí ve střední Evropě. Prostě zastával strategii "když se dva perou, třetí se směje", kdyžtak dorazit zbytek. Jediný význam by měl SSSR při
napadení ČSR Polskem (ze stejných důvodů jako u Francie srv. výše). Je možné, že
by SSSR "bratrské pomoci" Československu využil podobně jako při srpnové invazi
v srpnu 1968. Ze strany SSSR to byla v roce 1938 zcela jistě velmi dovedná diplomatická hra...

3/ Češi a SSSR za 2. světové války

Mezi léty 1939-45 byla komunistická strana jako prostředník politiky Moskvy u nás úředně rozpuštěna a přešla zdánlivě do ilegality. Po dobu "paktu o neútočení" (od srpna 1939 do června 1941) se komunistický odboj v souladu s pokyny z Moskvy nijak zvláště neprojevoval. Ovšem je nuto přiznat, že po začátku operace Barbarossa se komunistický odboj stal velmi významnou součástí domácího odboje. Již ze začátku se snažili komunističtí odbojáři převzít v odboji vedoucí úlohu (což ostatně po válce zpětně potvrzovaly filmy, knihy a jiná díla oficiálně schválených autorů). Snažili se o obnovu poválečného Československa pod vlivem SSSR. Za války údajně zahynulo přes 30 000 komunistů. Ani sám Beneš jako představitel demokratického zahraničního odboje už tak nevěřil západním mocnostem Británii a Francii, po tom co mu udělali během mnichovské krize, tak jako SSSR. Tento postoj byl ostatně základem pro společnou československo-sovětskou smlouvu z prosince 1943. Tato smlouva vzbudila velké obavy a kritiky, zda-li příliš neposouvá
Československo (byť vlastně existovalo jen prostřednictvím exilové vlády v Londýně) do sovětské sféry vlivu.

Velkou roli ve "Velké vlastenecké válce" hráli tzv. svobodovci. Vznik těchto československých jednotek v SSSR zinicioval Ludvík Svoboda. Tomu předcházel únik právě se formující československé jednotky v Polsku do sovětského zajetí. Po zajetí byl útvar internován a začal probíhat vojenský výcvik. Svoboda se zde zasazoval o vznik samostatné československé jednotky v SSSR, která by spolu s RA pomáhala opětovnému osvobození Československa od německých okupantů.

1. československý prapor o síle 900 mužů byl poprvé nasazen při dobití Charkowa,
následovně při německé protiofenzivě bránil prostor městečka Sokolovo (o tom byl
natočen propagandistický velkofilm, Čechoslováci zde ničí jeden tank typu Tiger za druhým, přitom však v německých pancéřových divizích tyto stroje tvořily menšinu, Pro Sověty, stejně jako pro Američany byl každý německý tank "tygr"). Přes velké
ztráty se podařil postup německých obrněnců zastavit. Rudá armáda musela vyvinout
velké úsilí, aby Svobodův sbor nepadl do německého zajetí. Svoboda za úspěšnou obranu Sokolova obdržel řád V. I. Lenina. V rámci ukrajinského frontu byla jednotka zařazena do ofenzivy s cílem znovudobití Kyjeva. Díky poměrně dovedné
taktice Svobodových vojsk Stalin o několik týdnů později na konferenci v Teheránu
prohlásil, že "československá armáda dobila Kyjev". Svoboda obdržel Suvorovův řád 2. stupně. Po posílení zajatými Slováky a volyňskými Čechy byla jednotka posílena na 1. čs. armádní sbor, jehož velitelem se stal generál Jan Kratochvíl. Dále se tato jednotka zúčastnila i neslavné tzv. "karpatsko-dukelské operace" mezi 8. zářím a 28. říjnem 1944.12 Sbor byl vřazen do sestavy 1. ukrajinského frontu. Za pomoci přeběhnuvších dvou slovenských divizí měla tato operace zabránit průchodu Němců dukelským průsmykem, zatímco by se ukrajinský front spolu s československým armádním sborem mohl prosmýknout přímo do Československa. Váhavost našich a sovětských jednotek a naproti tomu energická rozhodnost Němců napomohla nepříteli obě dvě slovenské jednotky odzbrojit a dokonce i zaujmout velmi silnou obranu přímo v Dukelském průsmyku. Bojové operace se velitelům zcela vymkly z rukou. Maršál Koněv na základě tohoto fiaska zbavil Kratochvíla velení sboru a pověřil jím Ludvíka Svobodu. Ten zahájil útok a tak mohlo být po velkých ztrátách proti velice dobře zakopanému nepříteli konečně 4. listopadu 1944 dosaženo hranic bývalého Československa. Ke konci války v dubnu 1945 Ludvíka Svobodu nahradil ve funkci velitele generál Karel Klapálek (Ludvík Svoboda byl jmenován vedením MNO).

5/ Poválečná doba 1945-1948

Jak jsem již naznačil, tak události 2. světové války měly velký vliv na poválečnou situaci v Československu. Díky předchozím dějům se republika čím dál více dostávala do sovětské sféry vlivu. Svět se stával daleko více bipolární. Ustavovaly se dvě supervelmoci, vlastně faktičí vítězové 2. světové války a to USA a SSSR. Začala hořet studená válka, Winston Churchill předpovídal "spadnutí železné opony".

Jak vypadala situace v Československu ? Předně se zde projevila gloriola sovětské armády jako "osvoboditelky". SSSR a jeho komunistický totalitní režim se tak hned jevil v daleko lepším světle než předtím. O příklonu prezidenta Beneše ke SSSR jsem již psal. Ostatně sovětská a americká sféra vlivu byla již daná při konferencích
třech nakonec vítězných mocností. I toto zvedlo volební preference Komunistické straně Československa. K voličům straně pomohlo i katastrofální sucho a neůroda. Na popud SSSR jsem museli odmítnout Marshallův plán, čímž se celková situace ještě zhoršila. Jako poměrně významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se KSČ stala součástí osvobozené Národní fronty a vlády nově zvolené vlády znovuosvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila a prezentovala se Komunistická strana Slovenska (KSS). Převzetí moci usnadnilo komunistům vítězství ve volbách z roku 1946 (v českých zemích získala KSČ 40 % hlasů, naopak na Slovensku utrpěla KSS ziskem pouhých 30 % porážku od demokratů, kteří zde drtivě zvítězili s celými 62 %). V celostátním měřítku komunisté získali 38 % všech hlasů. Strana pracovala na postupném obsazování klíčových postů ve všech oblastech (v armádě, SNB, LM). KSČ měla oproti ostaním stranám výhodu vysoké organizovanosti, pomáhalo jí i to, že měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách.

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 při tzv. vítězném únoru. Velmi k tomu napomohla chybná taktika ostatních demokratických stran, které se příliš spoléhaly na prezidenta Edvarda Beneše. Krom něj jim chyběla výrazná vůdčí osobnost, jakou měli komunisté v podobě Klementa Gottwalda,13 chyběla. Beneš nakonec pod nátlakem musel přijmout veškeré komunistické požadavky. Národní shromáždění pak dne 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované vládě Klementa Gottwalda důvěru všemi hlasy 230 ve sněmovně přítomných poslanců. Kulturní politika se změnila stejně jako politická situace podle sovětského vzoru. Začala se uplatňovat cenzura ve všech oblastech kultury. Velkým iniciátorem této kulturní politiky se stal Zdeněk Nejedlý. KSČ si potřebovala sjednat v Československu pořádek, a tak podle sovětského vzoru docházelo k vykonstruovaným procesům. Byly předem připravené až do té míry, že žalobci i obžalovaní se měli naučit přesně odříkávat předem daný text. Celé procesy pak připomínaly divadelní představení. Mělo jít o exemplární případy, údajné nepřátele socialistického státu (srv. případ Milady Horákové).

Do stejného soudku patří i monstrproces s generálem Heliodorem Píkou, který byl odsouzen za velezradu. Na tomto místě je třeba zmínit se i o poválečné armádě. Po roce 1945 se naše armáda snažila navázat na prvorepublikové armádní vzory, ať již strukturou nebo vlastně dá se říci i stejnokroji (zpočátku měli blůzy vz. 45, což je vlastně upravený vzor provorepublikové blůzy vz. 30). Ve výzbroji jsme měli např. i hodně kořistních zbraní, zejména německé provenience (MP 40, Kar 98k, MP 44, kulomet MG 34/ 42) i techniky (Opel Blitz, stíhač tanků Panzerjäger Hetzer). Používaly se i německé výstrojní součástky, ostatně kdo viděl film Král Šumavy, ví o čem mluvím (naši pohraničníci PS zde nosí např. celty vzoru 31 Splittertarnmuster, tzv. lámaná skála). Postupně se ale naše armáda daleko více přibližuje sovětskému vzoru. Přejmenovává ze na tzv. ČSLA (= Československou lidovou armádu). I výstroj a výzbroj se začala přibližovat sovětskému vzoru (i po stránce výstrojní-např. systémem hodností a jejich označováním, převzaty byly i tvrdé nárameníky, po rusku
tzv. pogony). Velmi často nám byly dodáványi sovětské zbraně, a tak například příslušnící Lidových milicí (=LM), jsou mimo jiné (např. německé tropické uniformy)
vidět se sovětskými samopaly PPŠ 41 Špagin, nesmím zapomenout na sovětské kulomety vz. 43 Gorjunov. Je pravda, že tento samopal jako symbol vítězného sovětského vojáka mohl být na tyto propagandistické fotky dodán tak, aby jej v rámci jednotnosti měli všichni milicionáři (myslím, že jde o nějakou fotku z přehlídky
v Praze). Propaganda byla ve všech totalitních režimech velice podobná, tj. založená na stejných základech. Abych se i vrátil k tématu naší poválečné amády, tak uvedu jednu zajímavost a totiž to, že po sovětském vzoru jsme přezbrojili na z do té doby standartního puškového náboje ráže 7, 92 mm sytému Mauser (který ostatně používala i německá armáda) na puškový náboj ráže 7, 62 mm, který používaly slavné opakovačky typu Mosin-Nagant. Je zajímavé připomenout si, že s puškou Mosin v odstřelovačské verzi působil slavný sovětský sniper Vasilij Zajcev (srv. film Nepřítel před branami, natočený podle skutečné události v průbehu bitvy o Stalingrad). Jeho případ byl rovněž využit sovětskou propagandou k povzbuzení bojové morálky bojujících ruských vojáků.14

Samostatnou kapitolou jsou ostatně sovětské válečné propagandistické a náborové plakáty. Nesou se výrazně v duchu tzv. "socilalistického realismu". Tyto principy byly ostatně i přenášeny do naší kulturní politiky. Umělec (ať už spisovatel, malíř, hudebník), který nechtěl tvořit v tomto duchu mohl klidně na svobodnou oficiální tvorbu zapomenout a musel tak tvořit do šuplíku. Někteří se ovšem nechali odměnou
za posty zlákat oficiální propagandou a tvořili slátaniny opěvující SSSR, Lenina či Stalina nebo i na více než 100 procent pracujícího dělníka (např. Pavel Kohout-tuším, že ta báseň se jmenuje mlékařka nebo tak nějak...). Pro sovětskou propagandu tvořil tyto plakáty dokonce i slavný malíř Vasilij Kandinskij.