P. K. modeling and history web

Tato práce se bude věnovat problematice rekonstrukce československého opevnění (hlavně toho lehkého) z poněkud jiného pohledu, než je obvyklé. Bude se dotýkat témat její účelnosti, prezentace rekonstruovaných objektů veřejnosti a samozřejmě se zaměří i na otázku uchování hodnot, které se v tomto případě přímo vybízí. Není zde cílem seznámit čtenáře s celou šíří obecné opevňovací problematiky, od toho tu jsou publikace renomovanějších autorů. Důležité zde budou poznatky z autorovy muzejnické praxe.

1/ Otázka uchování hodnot. Způsoby prezentace veřejnosti.

Dá se říci, že otázka uchování hodnot a současně i možnost prezentace historického odkazu československé armády 30. let (a vůbec historie XX. st. jako takové) se v tomto případě přímo vybízí. Na počátku rozhodnutí rekonstruovat jakýkoliv objekt opevnění většinou u budoucího muzejníka stojí obdiv k prvorepublikové armádě. Nezřídka tyto osoby zajímá tato tematika již od dětství. Ze zkušenosti mohu říct, že mezi tyto zájemce zpravidla nepatří zarytí militaristé (zlí jazykové říkají "zelené mozky"), ale spíše lidé, kterým geniálně jednoduché a jednoduše geniální objekty jednoduše učarovaly. Tito zájemci provozují svou zálibu ve svém volném čase a za vlastní peníze, většinou nejsou tyto aktivity bohužel dotovány odjinud (vyjímaje větších projektů typů dělostřeleckých tvrzí). Svou roli zde samozřejmě hraje i touha ukázat veřejnosti něco z naší minulosti a zažít si tu pohnutou dobu na vlastní kůži.¹ Říká se, že národ bez minulosti postupně ztrácí i svoji budoucnost. Často je tedy posláním pevnostních muzeí připomenout, jak to vlastně tehdy bylo, tj. v podstatě udržovat i historickou paměť veřejnosti. Otázkou je i fakt, zda laická veřejnost má o prezentace (a výstavy tohoto typu obecně) a muzea podobného druhu vůbec zájem. Na druhou stranu, pevnostní muzea nabízí případnému návštěvníkovi zcela jiný prožitek, než ostatní objekty podobného památkového a muzejního charakteru. Motivace návštěvníků památkových objektů, i když pevnostní objekty rozhodně nepatří mezi ty klasické, pod kterými si laik představí většinou nějaký hrad či zámek, je možno z obecného hlediska rozdělit na přibližně čtvero základních vnějších návštěvnicky motivujících faktorů:

A/ V prvém případě může (a zpravidla působí) na potencionálního návštěvníka zapůsobit zvědavost. Návštěvníka zajímá, co je uvnitř objektů, přitahuje ho jejich vnitřní organická struktura a funkce. Svou roli zde hraje určitě i originalita a autenticita, ať již samotného objektu nebo i místa, kde se muzejní objekt nachází, případně stín dějinných událost a zajímavostí, které se u objektu v minulosti odehrály. Tyto betonové monolity zřejmě oplývají jakýmsi tajemnem, aureolou neznáma, jsou přitažlivé i když v nich zrovna není žádná expozice. Do jisté míry původně přírodě cizorodé objekty s přírodou dnes takřka splývají a tak má pevnůstka porostlá mechem a obrostlá křovím dle mého názoru stejný půvab jako do posledního šroubku a detailu zrekonstruovaný objekt. Nehledě na to, že příroda za desítky let zvládla objekty zamaskovat tak dovedně, jak by to žádný tehdejší vojenský ženijní specialista na konci 30. let nesvedl.

B/ V druhém případě zajímá návštěvníky dřívější způsob života obyvatel objektu, v našem případě vojáků československé branné moci. Z vlastní zkušenosti vím, že zpravidla návštěvníky u nás na objektu zajímá nejvíce otázka nedostatku místa, tj. "jak se jich sem mohlo do tak malého prostoru vejít 7 ?"² a dále otázka uskutečňování tělesných potřeb (WC).³ Ovšem dalo by se říci, že i sami rekonstruovatelé a provozovatelé pevnostních muzeí se chtějí v podobě dobového života, stanování, dobových uniforem a znalostí dobových reálií vcítit do myšlení, konání i potřeb tehdejších obránců hranic. Dobovost a autentičnost (tj. že návštěvníky nikdo "nelakuje") je tak nejvyšší metou všeho pevnostně-muzejnického snažení.

C/ V třetím případě může veřejnost zavítat na jakýkoliv památkový objekt z esteticko-muzeálních důvodů. Ovšem pevnostní objekty, jak je obecně známo, například oproti renesančnímu zámečku typu Kratochvíle zdánlivě moc velkou architektonickou hodnotou neoplývají. I přesto se dá říci, že zaoblené, až funkcionalistické tvary pevnostních objektů mohou oko diváka zaujmout. Zde velmi dle mého názoru pracuje spíše než estetika vojenského objektu jeho funkčnost a pečlivě a účelně projektované tvary, stejně jako promyšlený systém fungování objektu vymyšlený s vysokým smyslem pro detail a funkčnost. S touto otázkou je spojená i estetika vojenských symbolů a uniforem. Například československá přilba vz. 32 (tzv. "hříbek") vyniká velmi ladnými funkcionalistickými a až kubistickými tvary. Ovšem ne každý může a chce toto vnímat, díky tomu, že někteří návštěvníci mají stále v živé paměti svou prezenční službu v rámci československé lidové armády. To naše generace již díkybohu nepoznala a proto se jí možná armáda a věci s ní spojené nestačily, řekl bych tak nějak zhnusit. Samozřejmě na potencionálního návštěvníka zapůsobí i účelné zasazení jednotlivých objektů do terénu i promyšlené vedení celé linie. Je také samozřejmě něco jiného, teoretizovat nad rozmístěním jednotlivých objektů nad knihou či archivním plánem než rekognoskovat postavení pevnostních objektů přímo v terénu. Myslím, že až teprve přímo na zachované linii, v osách přehradných paleb mezi objekty, může návštěvník nejlépe pochopit principy fungování celého obranného postavení i palebnou provázanost objektů a ocenit tak blíže jejich strategické umístění. Markantní je to zejména v případě pevnostních areálů, které tvoří udržovaná linie několika objektů spolu s rekonstruovaným systémem překážek. Dodám jen, že je v této souvislosti zajímavé, že ani němečtí odborníci zkoumající po odstoupení pohraničních území systém našeho lehkého opevnění, nikdy zdaleka nepochopili systém obrany v celé jeho říši a variabilitě.⁴

D/ Čtvrtým a posledním obecným faktorem je otázka návštěvnicko-vzdělávací. Lidé se obyčejně přijdou podívat, protože je problematika zaujme (i když z laického hlediska). A pro neodbornou veřejnost mají být tato muzea určená především. K ničemu je dle mého perfektně renovovaný objekt nepřístupný veřejnosti. Myslím, že průvodci zažívají poměrně velké zadostiučinění ze své rekonstrukční a posléze prezentační práce, když vidí jak návštěvníci visí na každém jejich slovu, děti nadšeně ohmatávají kulomety, dívají se do periskopů (kam je obvykle někdo musí vysadit). I v naší branži se na objekt čas od času přijdou podívat opravdoví nadšenci, případně kolegové či kamarádi z jiného pevnostního objektu. Ti přijdou okouknout, jestli je něco nového. Zpravidla jde o příjemná setkání, kde se rekonstruovatelé potkávají se stejně "postiženými". Tím také dle mého názoru mezi pevnostními muzei vzniká zdravá rivalita, která celkově vede k postupnému zlepšování a zvyšování úrovně expozic tohoto druhu. Na druhou stranu se v této oblasti někdy projevují i negativní vlivy, většinou ovlivněné všudypřítomnou lidskou závistí...

Dostáváme se dále k otázkám prezentace. Velkou a důležitou oblastí pro cokoliv z jakékoli oblasti kulturní sféry je dnes internet. Veškeré podobné subjekty by měly být dnes dle mého názoru již "být vidět" podobným způsobem. Potencionálnímu návštěvníkovi tento způsob prezentace velmi usnadňuje orientaci v nabízených možnostech trávení svého volného času. Samozřejmě se tomuto způsobu prezentace nevymyká a ani nemůže vyhnout, většina pevnostních muzeí. Úměrně se vzrůstajícím počtem pevnostních muzeí (což je možno vnímat také jako problém) vzniká v současnosti velké množství webových prezentací. Problémem je často velmi odlišná kvalita, dalo by se říci od grafických orgií webmasterů po "prefabrikované" weby (s pomocí různých hostingů typu wz.cz, estranky.cz). Primárním účelem webových stránek pevnostních muzeí je upozornit na danou tematiku a řekl bych, že až teprve sekundárně přitáhnout návštěvníky (zpravidla nikdo z branže nemůže říci, že "opevněním uživí rodinu"). Hlavní součástí všech podobně tematicky zaměřených webových prezentací jsou většinou fotogalerie všeho druhu (interiérů, exteriérů, z historických ukázek). Většinou je snahou fotograficky zachytit budované expozice tak, aby vybraný soubor fotografií byl dostatečně reprezentativní a jasně charakterizoval koncepci muzea (viz. dále). Nedílnou součástí bývá i stručná obecná historie československého opevnění z let 1935-38, je zvykem připojovat popis objektu či pevnostního úseku, kterého byl objekt součástí. Důležitým prvkem je samozřejmě i něco, co by se dalo nazvat pojmem "rekonstrukční deník". Zde mohou lidé, kteří zavítají na webové stránky, posoudit, jak jde rekonstruovatelům "práce od ruky". Součástí bývá i návštěvní kniha, kde dochází k reflexi názorů návštěvníků na samotnou prohlídku či jiná témata. Neměl bych zde opomenout ani tak důležitou věc jako je otevírací doba muzea a přístupové trasy, což je pro návštěvníky věc stěžejního významu. Někdy jsou součástí stránek i zajímavosti z okolí či zprávy z průzkumů pevnostní linie, výpisky z dobových pramenů a kronik, dobové fotografie a jiné zajímavosti. To už ale závisí na elánu a zainteresovanosti příslušných muzejníků. Poslední dobou se s rozmachem informačních technologií na několika objektech muzeí těžkého opevnění (tvrze Hanička, Stachelberg...) objevily webové kamery, které umožňují v jakoukoliv roční dobu pozorovat okolí objektů.⁵

Divácky zajímavým způsobem prezentace pevnostních objektů a obdobných aktivit všeobecně mohou být i historické bojové ukázky. Zpravidla mají u diváků velký úspěch a na podobné akce se rádi vracejí. Člověk je přece jen stále ve skrytu duše zvířetem a podobné záležitosti ho zajímají. Obyčejně bývají tématem ukázek rekonstrukce dobových událostí spojených se zářím 1938 a mnichovskou dohodou. Poměrně často se dělají i ukázky dobových cvičení se zbraní (např. u objektu K-S-32, v minulosti u N-S 82). Někdy bývají do programu těchto ukázek zapojeny i zcela fiktivní scénáře, typu "jak by to vypadalo v případě nepřijmutí Mnichova" a podobně. Zde nejde dle mého názoru ani tak o historickou přesnost (neb se nic takového nestalo), jako spíše o ukázku možného boje o pevnostní objekty, dobovou taktiku obránců i útočníků. Poslední dobou je třeba kvitovat stále se zlepšující dobovou uniformovanost účastníků na historických ukázkách z tohoto období, resp. tak aby stejnokroje obou stran přesněji odpovídaly zadanému časovému období. Za všechny je možné připomenout akce typu Cihelna (v areálu pěchotního srubu K-S 14 u Králík), podnik podobného rozsahu v areálu u Milostovic u Opavy (srub OP-S 25), tzv. "Přepadení řopíků" v Pevnostním areálu Slavonice a podobně směřovaná akce v areálu LO "Na Kočičáku" (akce Řopík). Samozřejmě se dále koná poměrně velké množství akcí, které jsou podobně časově zaměřené, ale o těch se nebudu šířeji zmiňovat, neboť v nich opevnění zpravidla nehraje hlavní roli.⁶

2/ Rekonstrukce ano či ne ? Otázka účelnosti pevnostního muzejnictví.

Často se můžeme v odborných kruzích setkat s názorem, proč vlastně a jestli vůbec má cenu rekonstruovat pevnostní objekt. Je třeba si uvědomit, že vlastní rekonstrukcí se v podstatě poruší a nenávratně zmizí původní historický stav objektu. Je proto třeba uvážit, zda klady rekonstrukce nakonec převáží zničenou původní historickou hodnotu či ne. S tímto dilematem se ostatně setkáváme již od vzniku památkové péče. Zřejmě nejlepší by byla v našem případě metoda konzervace. Ta by se dala v největší míře uplatnit právě v rekonstrukci poválečné reaktivace. Otázkou je také, zda-li je pro obyčejného návštěvníka lepší objekt sice údajně rekonstruovaný, ale uzamčený. Toto je pravda aktuálnější u pěchotních srubů, avšak i u opevnění lehkého lze narazit na doslova celé uzamčené úseky (nemluvím o objektech, které jsou spravovány např. větším muzejním areálem). Příkladem může být zcela nesmyslná "údajná rekonstrukce" části úseku 185 Číměř na Novobystřicku nad osadou Hradiště. Několik objektů je zde natřeno "lesní kamufláží" a jsou zcela zbytečně uzavřeny průzkumníkům (nachází se zde např. jeden z mála lomených objektů v této oblasti). Nevíme, zda-li tato snaha má snad vytvářet něco typu muzea v přírodě, či je to jen pro potěšení nějakého nadšence ? Kolegové ze severu si zcela oprávněně stěžují na stále větší procento těžkých objektů, které jsou uzamčeny, ale rekonstrukce zde neprobíhá, respektive probíhá jen "naoko" (tabulí "probíhá rekonstrukce"). Tím je tak zcela zamezena terénním badatelům či zájemcům o tematiku možnost terénního průzkumu interiéru samotných objektů, nemluvě o likvidaci původního stavu interiéru (myšleno jeho historické hodnoty přebílením nápisů apod.). Na druhou stranu si přiznejme, že v tomto případě alespoň nedochází k zaneřáďování interiérů objektů odpadky, černými skládkami a podobnými neřády. Tento nešvar je ostatně velmi aktuální i u daleko menších řopíků. Trend je markantní zvláště v těch případech, kdy linie lehkých objektů vede nedaleko obydlených sídel. Lze se setkat dokonce i s objekty v interiéru do poloviny naplněnými plastovými lahvemi a pytli s odpadem, či na druhou stranu s objekty vypálenými benzinem či jinými hořlavinami. Bohužel, zejména v posledních letech, dochází sběrači kovů a podobnými individui k postupnému dovykrádání i těch nejposlednějších zbytků kovů v objektech jako jsou dveře, vchodové střílny či lapače zplodin. Zda je za tím stávající ekonomická krize či vidina zpeněžení pevnostního vybavení, ví jen Bůh... Stále více se také rozmáhá vandalství v již stávajících muzeích, kradení částí překážek i vykrádání samotných objektů. Dnes totiž neuchráníte objekt pouhým visacím zámkem, jak tomu bylo dříve, protože zloději si často berou k ruce i elektrocentrály, úhlové brusky a podobné vybavení. Možná zde hraje roli závist či jen potěšení z ničení něčí dlouhotrvající práce...

Co nám vlastně mohou říci původní (tedy dalo by se říci rekonstrukcí nenarušené) exteriéry a interiéry pevnostních objektů ??? V prvé řadě jde o různé nápisy a to z různých dob.⁷ Často se objevují dobové vzkazy přímo z roku 1938 od jedněch z prvních "pevnostních turistů", tedy německých obyvatel pohraničí. Jde hlavně o různá německá vlastenecká hesla známého znění. Zajímavým aspektem jsou i tzv. označení, zhotovovaná přímo německým Wehrmachtem již při obsazování ("osvobozování") nuceně odstoupeného československého pohraničního území na pořátku října 1938. Jde zejména o nápisy typu "O", kde jde o zkratku německého slova "okupieren" či "offen", které němečtí vojáci malovali na omítku objektů. Podobně se občas zachovala i německá čísla, která pomáhala při protektorátní evidenci objektů. Některé tyto nápisy jsou na omítce objektů dochovány dodnes a to i přes poválečné reaktivační práce. Zajímavou metodu konzervace v tomto případě zvolili kolegové z Plzně (KVH p. pl. 18), kteří vynechali při rekonstrukci původní kamufláže podle dobové fotografie právě místo dobového německého nápisu.⁸ Jde v tomto případě i o nápisy, které v objektech zanechali příslušníci tehdejší poválečné lidové armády během různých udržovacích prací na objektech. Jde hlavně o nápisy typu "... do civilu za 180 dní" a podobné. Někdy se setkáme i s malůvkami na vnitřní omítce (zpravidla po válce již objekty neměly vnitřní bednění a tak byl interiér nahozen tenkou vrstvou omítky a vybílen), za které by se nemuselo stydět leckteré pornografické periodikum... Druhou skupinou nápisů jsou pomocné nápisy, které si dělali jako pomůcku dělníci při stavbě objektů. Jejich zachování je logicky limitováno pouze na objekty, kde se nám do dnešní doby zachovalo původní vnitřní bednění. Jde povětšinou o tužkou (i inkoustovou) či barevnými křídami napsané nápisy, kterými byla číslovaná jednotlivá prkna výdřevy. Necitlivou rekonstrukcí výdřevy pak mohou i tyto doklady o stavbě nenávratně vymizet. Číslovány byly i samotné hlavní střílny, krom vyraženého výrobního čísla na jejich spodním límci. Zajímavou součástí jsou i poválečná čísla VEČ,⁹ zpravidla natíraná do vchodové chodbičky či do kasematy v místě otevírání dveří.

Leckde se nám dochovaly i zbytky původní zastírací kamufláže. Zajímavostí je, že méně kvalitní poválečné maskovací barvy po několika měsících působení klimatu změnily svou barvu do té míry, že v reaktivovaných oblastech někdy můžete narazit například na objekty se skvrnami jasně modré barvy (původně zelená). Poválečná, stejně jako prvorepubliková kamufláž má také své krajové zvláštnosti. Dílem se zachovaly původní kamufláže díky příznivým klimatickým podmínkám, částečně například i paradoxně díky zakrytí týlových stran objektů poválečnými protiatomovými úpravami (= PAO). Dnes při rekonstrukcích dosti často dochází k jejich odstraňování při uvádění exteriéru objektů do stavu z roku 1938. Nezřídka tak vykouknou zpod protiatomové úpravy původní kamuflážní skvrny v nezměněných odstínech. Praxi v tomto má například Pevnostní areál Slavonice.¹⁰ Co se týče samotné rekonstrukce kamufláže, tak ideální stav je kamufláž rekonstruovat buď podle dochované dobové fotografie rekonstruovaného objektu či dochovaných kamuflážních skvrn, podle kterých si lze nechat přesně namíchat původní odstín nátěru. Na druhou stranu je třeba brát v úvahu ten fakt, že vlivem povětrnostních podmínek a času se mohla barva podstatně změnit do úplně jiného odstínu. Bohužel i přes všeobecně známé zásady (viz. výše kap. 1, poznámka pod čarou 24) dochází k natírání objektů nesmyslnými odstíny barev a patvary kamuflážních polí. Bohužel, nic jiného než následovat obecné zásady kamufláže, nezbývá muzejním objektům, které v roce 1938 omítku neměly a byla jim po válce v rámci reaktivace dodělána nová. V poslední době, zejména v souvislosti s rapidním ubýváním prvorepublikového materiálu, přibývá objektů zrekonstruovaných do období poválečné reaktivace. Tento způsob rekonstrukce není možno zatracovat, neb znázorňuje v podstatě nejdelší dobu existence objektů, velkým plusem je i stále ještě dobře sehnatelná výbava československé lidové armády. Často je pro návštěvníky tento způsob rekonstrukce návštěvnicky mnohem více zajímavější, neboť mají stále ještě zkušenosti se svou prezenční službou v lidové armádě. Zajímavé je, že stav do reaktivace se zpravidla neuplatňuje v objektech v úpravách PAO, jakoby se provozovatelé báli, že náročnější vstup do objektu odradí potencionální návštěvníky, přitom by to bylo daleko autentičtější.

3/ Chtějí lidé vidět skutečný stav ze září 1938 ? Obrázky z pevnostně-muzejnická praxe aneb chyby při rekonstrukci.

Je pravda a to nebudeme zastírat, že úroveň muzejních expozic v pevnostních objektech je velmi různá,. V našich luzích a hájích se najdou jak objekty vyšperkované takříkajíc do posledního detailu (je jich velmi málo), tak i takové, které v podstatě ukazují "jak by to nemělo vypadat". I přesto, že např. velmi kvalitní server www.ropiky.net nabízí vyložené návody na rekonstrukci, tak mnozí mnozí "rádobybunkrologové" jich nedbají a rekonstruují "podle svého nejlepšího svědomí". Bohužel takovéto snahy někdy nejsou to pravé ořechové. Často tedy jde o takové detaily jako jiné barvy nátěrů vybavení než by mělo být, ale obvyklé jsou i mnohem závažnější prohřešky.

V zásadě by se možná témata potencionální rekonstrukce dala rozřadit do několika skupin podle možného časového období rekonstrukce.¹¹ Jak už jsme řekli, často je i tento fakt limitován nedostupností potřebného vybavení. Nejčastější, ale také dalo by se říci dnes už finančně nejnáročnější je rekonstrukce objektu do předválečné podoby. Prve poznamenám, že v muzeích často dochází k matení návštěvníků. Jedním z příkladů je instalace strakonické lafety vz. 38 v objektech situovaných do září 1938. Není to však docela podle skutečnosti, tyto lafety se v objektech v období do října 1938 neobjevily (nanejvýš právě ve zkušebních objektech ve VVP Jince), měly být osazovány během zimy 1938/39. Co se týče jejich použitelnosti při rekonstrukci, tak je možné s nimi ilustrovat stav po úplném dokončení v případě, že by nedošlo k mnichovské dohodě či napadení státu a stavba LO by dále pokračovala.¹² Některá muzea tedy nezobrazují stav v roce 1938, ale zato stav 50. let perfektně a nechtějí si to přiznat. V září 1938 se tak mohla z univerzálních lafet objevit pouze brněnská lafeta vz. 37. Ta byla osazována většinou jen na důležitých místech či tam, kde bylo požadováno vedení přesnějších dalekých paleb (např. v objektech typu E či čelních střílnách objektů typu B). Ve velké většině byla výzbroj střílen objektů tvořena "lehkým" kulometem ZB 26 vkládaným do tzv. závěsu lehkého kulometu.

Improvizovaně vybavených objektů bylo v září 38 velmi mnoho. Dá se říci, že téměř všechny objekty budované od jara 38 (příkladem jižní Čechy) neměly dodanou kompletní základní bojovou výbavu, neboť tempo stavby objektů v roce 38 předstihlo výrobní a dodavatelské možnosti výrobců. Objekty se většinou podařilo vybavit pancéřovými i mřížovými dveřmi. Nezbytnou součástí bylo i bednění, často pro spád událostí i nenatřené karbolkou (světlé v barvě dřeva). Ventilační souprava také zpravidla chyběla. Lafety vz. 37 se dodávaly v září narychlo do extrémně důležitých objektů. Lehké kulomety se uchytily do střílen přes závěsy LK, pod střílnou býval osazen dřevěný stolek na 2 konzolách. Periskopy většinou chyběly. V některých objektech byly osazeny závěsy periskopů, jinde zase chyběly a měly pro změnu periskopické vložky, které se nedaly zavěsit. Nouzovému stavu by měl odpovídat vnějšek objektu: nedokončené terénní úpravy, neúplný zához, zbytky bednění ve větracích otvorech, neosazené mřížky, nedokončené omítky, nedoklizené staveniště, zapomenuté kolečko, zbytek štěrku na bývalém staveništi, kusy armovacích drátů a před objektem atd. I přes nedokončenost byl objekt vždy zamaskován vegetací. Ačkoliv takovýchto objektů byly v září 38 stovky, muzeí prezentující tento stav však není mnoho (bývalé muzeum v Karlštějně, PA Slavonice, Klášter II). Na druhou stranu, nevím, zda by návštěvník chtěl vidět takovýto nedokončený objekt. Paradoxně by byl takovýto druh expozici na rekonstrukci jeden z nejjednodušších a zároveň nejautentičtějších. Jak názorně ukazuje kolega Sviták v muzeu opevnění nedaleko obce Kláštěr II, není třeba žádných lafet ani plné výbavy řopíku. Naopak, právě zde je ukázán autentický stav objektů v září 1938, který kolegovi potvrdili i pamětníci, kteří v této oblasti sloužili.¹³ V tomto mají velkou výhodu pevnostní areály, které díky počtu objektů mají možnost představit jednotlivá časová období. Opačná situace nastává v případě, kdy z velkého rozsáhlého stavebního úseku zbyl např. jen jeden objekt. Zde není na výběr – buď rekonstruovat celý objekt do jednoho období, či "půlit". Půlením je myšleno například to, že jedna polovina objektu ukazuje např. stav z roku 1938 a druhá polovina stav z poválečné reaktivace. Pro návštěvníka je zde výhoda, že zde vidí více věcí na jednom místě.

Zajímavou možností rekonstrukce je uvedení do stavu z roku 1945, kdy německá armáda naše řopíky pouze velmi improvizovaně připravovala k obraně (na Slovensku, Trutnovsko, Krkonoše apod.). Charakteristickým znakem jsou autogenem zvětšené otvory střílen, aby mohlo být použito německých zbraní (není to pravidlem, kulomet MG 34/42 se do střílny vejde i bez rozšíření otvoru). Výdřeva v objektech většinou chyběla. Pod střílnou byl postaven jednoduchý dřevěný stolek pro postavení kulometu MG, který se v mnoha objektech dochoval dodnes. Další část výbavy tvořily jednoduché dřevěné dveře, výbava osádky, případně jednoduché dřevěné lavice. Rekonstrukci takovéto pevnůstky můžete vidět v Muzeu Vysoký Kámen v objektu A/59.¹⁴

Rekonstrukci poválečné reaktivace lze rozdělit na 2 období: na období 50. let a 60.-80. let, kdy byl vzhled objektů v zásadě podobný s určitými regionálními zvláštnostmi a odlišnostmi. Právě v letech 1949-53 byly osazovány již zmíněné skladové (a nově po válce vyrobené, stejně jako většina potřebného pevnostního vybavení) lafety vz. 38¹⁵ a spousta jiného původního pevnostního vybavení, nevyjímaje kulomety ZB 26/37 a německý materiál, kterého nebylo v armádních skladech málo. Veškeré vnitřní vybavení bylo přetíráno šedou barvou, při udržovacích pracech khaki.¹⁶ Předválečné lafety se osazovaly pouze v případech plné výbavy, při improvizované výrobě se v 50. letech uplatňoval improvizovaný závěs s kulometem ZB 26. Důležitým faktorem byla již poválečná absence vnitřního bednění, zbytky vázacích drátů se osekávaly a stěny byly omítnuty a nabíleny. Během války také mohly dojít k uražení periskopické trubice, na místo nich se užívaly v reaktivaci nástavce se třemi kotevními šrouby.

Na přelomu 50./60. let již přestala původní výzbroj stačit novým kladeným nárokům a tak byla vyvinuta nová univerzální lafeta typu UL-1.¹⁷ Šly do ní upnout i nové typy kulometů ULK-59, LK vz. 52/57 a sovětský těžký kulomet typu Gorjunov vz. 43, čemuž odpovídala i trojice různých upínacích lůžek. Součástí lafety byla i bedna s příslušenstvím. Výstroj objektu na začátku 60. let zůstala až na výměnu modernějších lafet stále stejná. Mohlo se tak stát, že pod novější lafetou byl stále odpadový plechový koš z 50. let. Zajímavým faktem je, že na jižní Moravě byly ponechávány i uzávěry střílen, které však díky odlišné konstrukci lafety UL-1 již nebyly k použití. Specialitou Šumavy byly ponechaná protizávaží strakonických lafet.

Vzhledem k počtu reaktivovaných objektů a jejich údržbě lidovou armádou do začátku 90. let, bylo do nedávné doby poměrně snadné opatřit si dobovou výstroj a výzbroj. Pro začínající kolegy se jednalo o nejschůdnější cestu, jak rekonstruovat. Uvedení do předválečného stavu je v dnešní době bez velkých finančních nákladů prakticky nemožné. I u poválečně zařízeného objektu je však nutno dodržet některé zásady, aby objekt působil věrohodně. Velmi důležitá pro správnou představu o rekonstrukci je návštěva reaktivovaných linií v různých oblastech. Jedině tak získáme představu o různých způsobech úprav a stupni vybavenosti v jednotlivých reaktivačních oblastech.

Nebude od věci podívat se na to, jak vlastně taková rekonstrukce pevnostního objektu může vypadat. Otázkou je, zda průměrný návštěvník může docenit finanční i časovou náročnost takové rekonstrukce. Majetkové vztahy v tomto případě jsou poměrně složité. Díky tomu, že pozemek pod objekty byl v roce 1938 zpravidla vlastníkem pozemku darován pro obranu státu a po válce byly objekty považovány za vojenské (tudíž nebyly zaneseny do katastru nemovitostí), je situace velmi složitá. Zaměření vojenskou správou je tedy základní premisou. Dnešní armádě jsou již pevnostní objekty v zásadě k ničemu a proto se jich ráda zbavuje. Nejdůležitější pro přidělení objektu je vlastník pozemku pod objektem, v další linii státní podniky, pak města a obce a pak teprve soukromé osoby a spolky. Jak vidíte, zájemci typu klubů vojenské historie a jiných soukromých osob jsou až na posledním místě. Prostě situace kolem nabytí objektu do muzejního užívání je velmi složitá. Prvně je třeba objekt očistit od mechu a náletových dřevin. K tomuto účelu se velmi dobře hodí obyčejný drátěný kartáč. Následují konzervační práce, obnovení nátěrů a vnitřního bednění. Což nelze dost dobře u vnitřního bednění napodobit, je to, že by fošny o tloušťce 33mm měly být v celku. Ovšem tak dlouhé prkno, jaké by bylo třeba dovnitř objektu nedostanete, ani kdyby jste se rozkrájeli (šířka by byla omezena otvorem střílny). Co lze ale dobře znázornit, jsou vázací dráty bednění. Také je dobré nově udělané bednění přes zimu natřít karbolkou či olejem, aby pěkně ztmavlo. Co se týče otázky mechů a podobných neřádů na omítce, my na objektu původně použili vápno (mech sice byl zlikvidován, ale dnes se již na omítce usazuje znovu). Jako ideální se jeví "owapkování" omítky tlakem vody a napuštění povrchu objektu přípravky proti mechu (např. Kuprikol), stejnou funkci prý podle jednoho kolegy plní zelená skalice. Penetrace omítky Duvilaxem a podobnými přípravky před nátěrem omítky kvůli stálosti nátěru také rozhodně není na škodu. Velkým problémem jsou také výrony solí z betonu, které se nejdou překrýt barvou a i po odsekání sekáčem se neustále obnovují (na druhou stranu má díku nim objekt po delší době pěknou patinu). Je třeba pracovat rychle, v případě pěkného počasí barvy zasychají takřka za štětcem. O rekonstrukci kamufláže jsem již hovořili a proto se zmíním ještě o jednom zajímavém aspektu. Jde zde o napodobení barevných omítek. V roce 1938 byl jimi nahrazen dosavadní způsob nátěru omítky maskovacími barvami přímo na omítku. Jde o to, že i když dnes při rekonstrukci dodržíte přesnou barevnost odstínů, nikdy nedocílíte efektu prolínámí omítek na rozhraní jednotlivých barevných omítkových skvrn (do omítky se zamíchávaly barevné pigmenty). Tohoto náročného způsobu rekonstrukce kamufláže se zatím žádné muzeum neujalo (cosi se rýsuje v areálu Na Kočičáku). Při tomto by bylo třeba omlátit původní omítku až na beton a nahodit barevné skvrny obarvenými omítkami tří barev (černá, hnědá, zelená).

Nátěry vnitřního vybavení jsou samostatná kapitola. V zásadě ale platí, že dovnitř montované vybavení bylo nátěrem opatřeno již od výrobce (tj. ventilační souprava, skládající se z ventilátoru a lapačů zplodin) by měly být jednobarevné, stejně tak jako lafetace. Zbarvení pevně zabudovaných součástí bylo úsek od úseku odlišné, proto se v tomto případě vyplatí zkoumat zbytky barev přímo v samotném objektu. Šmouha barvy na bednění a jiná nedbalost jen přidá na autenticitě. Pro poválečnou rekonstrukci platí, že čím více nátěry odfláknete, tím lépe. Je třeba poznamenat, že khaki, kterou se udržovací nátěry prováděly, má jiný odstín než ten prvorepublikový (občas se objevují i poválečné udržovací nátěry černou).¹⁸ Samostatnou kapitolou je rekonstrukce obvodové překážky kolem objektu. Často se můžeme setkat s překážkou z ocelových překážkových kolíků. Ty ale patří daleko spíše do intervalových překážek, kolem objektu se za obou mobilizací dělala jednoduchá překážka z dřevěných kůlů propletá ostnatým drátem. Autenticitě a zamaskování přispívá i drátěná maska, propletená rostlinným materiálem (viz. výše). Dobovou atmosféru podpoří i například repliky tabulek typu "Zákaz fotografování", které se umísťovaly v opevněném pásmu. Logickou součástí by měl být i rekonstruovaný zákopový systém, ten ale mnohdy nelze realizovat kvůli nesouhlasu majitelů okolních pozemků. Zajímavé by bylo v objektech v lesích obnovovat původní střelecké průseky, což by asi pravděpodobně narazilo na nevoli lesní zprávy. Zajímavá věc byla zrealizována ve skanzenu opevnění ve Smečně (dnes již neexistujícím).¹⁹ Na místech odstřelených řopíků v okolí byly nainstalovány plechové makety objektů, pohled střílnou či periskopem z objektu tak byl celistvý a dával představu o průběhu HOP.

4/ Pár slov závěrem.

Pevnostní muzejnictví se snaží nějakým způsobem pomáhat k tomu, aby se na složitou dobu 30. let 20. století a úctyhodné stavební dílo našich pradědů nepozapomnělo. Zřizování pevnostních muzeí rozhodně napomáhá zlepšování historického vědomí veřejnosti. Nejde zde jen o připomenutí minulosti, ale i poučení pro současnost a budoucnost. Tato muzea představují zpestření pro turisty, kteří je celkem i vyhledávají. Postoje veřejnosti jsou rozdílné. Někteří vidí jen "hraní si na vojáky", ale nepostřehnou hlavní účel věci, totiž připomenout si doby minulé a zakusit dobový život.

Důležitá v souvislosti s rokem 1938 je i otázka historického vědomí. Již titulek novinového článku kolegy Svitáka „Znalosti občanů o událostech roku 1938 jsou velmi slabé“.²⁰ To je pro dnešní dobu příznačné. Říká se, že národ, který zapomíná na svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu. Jistý podíl má určitě dějepisná výuka na gymnáziích, o jiných středních školách nemluvě (zde se dějepis vyučuje zpravidla jen jeden rok). Ze zkušenosti víme, že je zpravidla zbytečně velká pozornost věnována zejména starším obdobím a na moderní dějiny se dostane až v posledním ročníku a to už se chvátá, aby se vše do maturity stihlo. Výuka také značně závisí na osobě vyučujícího. Pro společnost celkově je dnes důležitější studium práva nebo ekonomie, což souvisí i se zrychlujícím se tempem doby. Lidem se pak zdá zbytečné se vracet do minulosti, což je pouze zdánlivé. Roli zde hraje prezentace historických témat v médiích. Zde se činí zejména ČT 2, vysílající pravidelně historické dokumenty. Otázkou je, zda toto "zboží má i svého kupce". Stejné je to s distribucí historické literatury. Často se zdá, že některé knihy si historici vydávají pouze sami pro sebe. Některé publikace opravdu nedokážou laika jako většinového čtenáře oslovit. Uzavírá se tak jistý bludný kruh: jestli psát historii odborně, nebo ji dělat populárněji a být neuznáván odbornou veřejností a svými kolegy...

Opevnění je popularizováno ve všech médiích. Na knižní pulty se dostává velké množství knih a ve veřejnoprávních médiích mají pevnosti občas své místo (např. Toulavá kamera). Často je námětem novinových a internetových článků jen pouhé pozvání k návštěvě, méně již nějaká odborná informace. Ty je nutno hledat v odbornějších časopisech (Historie a vojenství, ATM, HPM). Bohužel často je úloha opevnění odborníky až zbytečně glorifikována, což veřejnosti zkresluje i např. muzejní vybavení do tzv. "plného stavu po dokončení". Jen málo muzeí představuje lidem skutečný stav v září 1938, který měl do dokončení opravdu daleko (ať už se to týká stavební stránky objektu nebo vybavení). Pomalu prázdný objekt (i když by to odpovídalo historické realitě) dle mého názoru průměrný návštěvník vidět nechce. Lidé si chtějí osahat dobové zbraně, pohrát si s lafetami, vidět uniformovaného průvodce. Tento problém řeší jedině rekonstrukce více objektů. Problém je v tom, že původní vybavení pomalu, ale jistě ubývá. Myslím, že je lepší něco zachránit a vystavit, než aby to uprostřed lesů bez užitku rezlo nebo to někdo odnesl. Nedostupnost vybavení nahrává těm, kteří na něm chtějí "rejžovat" peníze a účtují si nesmyslné ceny. Kdyby vše stálo tolik, kolik za první republiky, to by se to rekonstruovalo.

Abych něco řekl na závěr i k popularizaci opevnění v našem regionu. Je třeba zmínit aktivity pana Svitáka provozujícího muzeum nedaleko obce Klášter II, dále výtečný Pevnostní areál Slavonice, jehož tělem i duší je budějovičák Jiří Duchoň. Pak je zde náš pokus v podobě muzea u Majdaleny. V poslední řadě bych připomenul nevýznamné aktivity na objektu 182/ 33 u obce Veselka. Další zajímavou atrakcí je zde naučná stezka zřízená městem Borovany s názvem "Totalita rozděluje". Její trasa je celkem 5 km dlouhá a obsahuje 10 zastavení s naučnými tabulemi. Zájemce se dozví nejen o situaci v 30. letech, věcech okolo opevnění, ale i o Borovansku za Protektorátu a v květnu 1945. Stezka vede v krásné přírodě okolo říčky Stropnice. Končí u Muzea železné opony na okraji Borovan, dnes již bohužel zrušeného kvůli smrti majitele. Je třeba říci, že dost článků vychází např. k výročím mnichovské dohody.²¹

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky: