Spolková činnost v 19. století
Jiří ŠTAIF, Dva typy občanského sdružování v době předbřeznové, Documenta Pragensia 18, Praha 2000.
Na počátku je třeba říci, že 19. století bylo vlastně odtržené od dřívější historické tradice díky např. napoleonským válkám. V podstatě je to klasická doba spolku, ty vytlačují dosavadní formy sdružování. Je možno vidět spolek jako jakousi formu měšťanského sebevědomí. Praha se během tzv. „národního obrození“ stala dominantním centrem české kultury, sdružování se stává nezbytným profilujícím fenoménem moderní doby. Co je důležité, je fakt, že čelní představitelé národního hnutí se snaží být novou národní elitou. Má vzniknout ucelený národní program- tyto ambice vyniknout se dají velmi dobře ukázat například na případu Akcionářské jednoty pro české divadlo a na sbírkách na českou průmyslovou školu na straně druhé. Tyto dvě akce měly velký význam pro celou multi-etnickou společnost v Čechách.
Pro šlechtu byl stále důležitý český sněm i společenské kluby a kasina, pro obchodníky a kupce zase kupecká grémia a jejich kasina. Pražští měšťané byli nadále hrdí na své postavení v radě města nebo nějaké profesní organizaci. Vzdělanci se mohli realizovat v Královské české společnosti nauk a Vlasteneckém muzeu v Praze, případně Matici české. Pro technickou inteligenci měla význam Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V lednu 1846 vznikla jako centrum společenského života pražská Měšťanská beseda.
Všechny tyto akce mají několik jmenovatelů. V první řadě to bylo překonání strachu z represe vládních úřadů. Dalším faktem bylo to, že do českého národního hnutí vstoupili mladší lidé s většími společenskými ambicemi. Průvodním znakem bylo i to, že část šlechticů se na zemském sněmu odhodlala k odporu proti absolutismu a vídeňskému centralismu. Navíc spolky získávaly stále více členů a tak národní hnutí mohlo tedy počítat s řádnou podporou svých cílů a záměrů. Z významných lidí uveďme Jana Pernera, A.P. Trojan, F.L.Riegra, F.A.Brauner, A.Štrobach, K.H.Borovský.
Myšlenku českého divadla vnukl Riegrovi J.K.Tyl. Ideu samostatného divadla bylo možno chápat dvojím způsobem- jako zrovnoprávnění české kultury s německou, předpokladem byla ovšem existence stálé divadelní scény. Tento pohled se dobře slučoval se zemským patriotismem, neboť se zde měly hrát pouze hry česko-jazyčné (od českých autorů či přeložené). Česká kultura se chtěla emancipovat od německých vlivů. Národní divadlo se tak mělo stát výrazem národního sebevědomí. Bylo zde totiž ještě nevyužité privilegium na vlastní českou divadelní scénu z roku 1787. V dubnu 1845 bylo českým sněmem privilegium ku stavbě divadla schváleno, vedoucí úlohy se ujal samosebou Rieger. Byla založena akciová společnost pro sponzoring ND- vstoupit mohl ten, kdo vlastnil akcii o hodnotě nejméně 100 zlatých. Realizace se měla začít při prodání alespoň 100 000 zl. Ve výboru pro stavbu ND byla nejvíce zastoupena šlechta, nepřiměřeně už pak početná skupina obchodníků a měšťanů.
Počátkem roku 1845 se stala Jednota pro povzbuzení průmyslu s 1000 členy významnou společenskou organizací. Vzrostlo v ní zastoupení tzv. „středních vrstev“. Mohl tam být každý, kdo byl ochoten zaplatit roční příspěvek 10 zl. Pro srovnání: v kupeckém kasinu 20 zl./rok, v Měšťanské besedě 12 nebo 6 zl./rok,. Na přelomu let 1844-45 se vstoupilo velké množství železničních inženýrů, mlynářů, architektů a stavebních podnikatelů. Byl zde i JK Tyl a koncem roku vstoupil i KH Borovský. Projekt založení průmyslové školy zveřejnil Perner počátkem roku 1845- objevily se dohady, zda česká odborná škola může poskytnout stejné vzdělání jako ústavy tehdy běžné. Problémová se jevila i otázka financování (peníze se měly získávat sbíráním dalších členů Jednoty a z dobrovolných sbírek). Lidé začali spontánně zasílat peníz do sbírky- což začalo znepokojovat české gubernium v Praze a Jednota prostřednictvím Trojana se musela zpovídat. Všechny příspěvky však byly dobrovolné a nikdo o ně nežádal. Na titulu Pražských novin ze dne 28/3/1847 je uvedeno celkem 3726- v tomto počtu jsou ovšem zahrnuty různé spolky jichž bylo 191. Přitom přispělo pouze 12 velkostatkářů, což činí pouze 0,5℅. Nejštědřejším městem byla Olomouc, jež darovala 269 zl. (sbírku tam organizoval A.V.Šembera). Na druhém místě je Čáslav s 216 zl. Na 3.-7. místě byl Vojtěch Lanna se sumou 200 zl. Sbírky na českou průmyslovou školu tak dobře ukázaly integrační možnosti české obrozenecké elity. Nezahrnovala totiž jen dary od střední vrstvy, ale i od těch nižších (např. i Židé).
Akciová společnost pro české divadlo naopak dokázala oslovit tehdejší rodovou a majetkovou elitu.
Blanka SOUKUPOVÁ, Národně sociální spolky jako nástroje k modelování mezietnického klimatu, Documenta Pragensia 18, Praha 2000.
Kulturní, politický i sociální vzestup by se nemohl uskutečnit bez vymezení vůči ostatním etnikům (Němcům a Židům). Centrem všech změn se stala Praha.
První veřejné vystoupení národní dělnické opozice je spjato s 1.5. 1891, podruhé tato síla vystoupila 20. září téhož roku, kdy navštívili Zemskou jubilejní výstavu ve Stromovce. V dubnu 1897 proběhl v Národním domě na Vinohradech sjezd Strany národních dělníků (o rok později přejmenované na Národně sociální stranu). Existovalo i několik periodik: př. Český dělník, České dělnické listy, Vpřed!, Probuzení, Česká demokracie a humoristický Hrom. Byly zakládány vzdělávací jednoty. Toto hnutí mělo příznivce především u dělníků všeho druhu, i u některé inteligence a umělců. Prudká společenská diferenciace znamenala i proměnu přirozených setkávacích center: hospod a hostinců (na jaře 1897 1. nár.-soc. hostinec v Karlíně).
Co bylo obsahem jejich úspěšné strategie ? v prvé řadě nár-soc . strana využívala národního cítění (patriotismu). Dále prosazovala nutnost vlivu nižších společenských vrstev na společnost. Využívali i obraz Rakouska, nespravedlivého vůči slovanským národnostem. Na všechny české snahy však Vídeň reagovala utužováním centralismu. Používalo se dvou obrazů- 1/ českou kulturou pohrdajícími Němci a za 2/ potlačovaných Slovanů. Docházelo i k bojkotu německých a židovských firem- to nahrávalo zvětšujícím se ambicím českých obchodníků. Propagační materiály j zobrazovaly jako živly parazitující na českém národě. Objevil se zde stereotyp Žida jako cizince a jako šedé eminence, která skrytě hýbá dějinami. Tyto stereotypy byly již součástí moderní vlny antisemitismu, postupující v posledních létech 19. st. směrem na východ. Ještě důrazněji byly nar.-socialisté namířeni proti sociálním demokratům- zvláště proti jejich tisku a korporacím.
Osvětová práce spolků byla zaměřena především na nár-soc. představy o české historii, dělnickém hnutí ale i o zdravovědě a přírodních vědách. Výchovný model se řídil prostřednictvím přednášek, schůzí, výletů, doporučováním literatury a slavnostmi- fungovalo to jako náhražka za nedostatečné školní vzdělání, přitom hlavní úkole je vychovatelský. Velkou roli hrály dějiny- národní socialisté upřednostňovali po vzoru Palackého hlavně husitskou dobu. Vážili si osoby MJ. Husa, i osoby DA. z Veleslavína. V roce 1898 oslavovaly davy dělníků 100 let od narození Františka Palackého, jako „otce rakouských Slovanů“. Osobnostními vzory v nár-soc. hnutí se stal MJ. Hus, Fr. Palacký, KH. Borovský, Julius Grégr, FL. Čelakovský, z žen např. E. Krásnohorská. Názvy spolků tak rovněž odkazovaly k těmto uctívaným osobnostem.
Radikální nacionalismus však musel být vidět i navenek, např. při společných průvodech a manifestacích. Do knoflíkových dírek svých kabátů si dávali karafiáty v českých barvách- červený a bílý. Rudý karafiát byl odznakem sociálního smýšlení, bílý byl odznakem národní hrdosti ( i antisemitismu…). To bylo doplněno písňovou symbolikou- zpívaly se písně „Kde domov můj“ a „Hej Slované“. Sociální demokraté naopak zpívali „Píseň práce“ a „Píseň rudého praporu“. Ve vzájemných srážkách se oba tábory samozřejmě překřikovaly. Vyprovokované hospodské rvačky však patřily k nezbytnému koloritu Prahy a předměstí. Obdobně končily i mnohé stranické schůze…
