P. K. modeling and history web

Vážnost profesorů od 19. století stoupala spolu se zvyšujícím se společenským významem univerzit jako centry vyššího vzdělávání. Od roku 1849 museli již budoucí docenti nově předložit doktorský diplom, vědeckou práci spolu s programem zamýšlených přednášek. Vysokoškolští pracovníci byli bráni a oceňováni jako odborníci, čemuž odpovídala i jejich profesní a sociální prestiž. Profesoři zůstávali i nadále v postavení státních úředníků, příslušná fakulta ale měla právo podávat návrhy na zaplnění uprázdněných míst na ministerstvech. O přijetí na lukrativní místo rozhodovala aktivní vědecká činnost uchazeče. Profesor jmenovaný panovníkem nemohl být beze svého vědomí odvolán, přeložen ani penzionován, což zaručovalo značné existenční jistoty. Jejich příjmy jako jedny z nejvyšších ve státní sféře jim zaručovaly sociální prestiž. V Čechách, kde byl již delší dobu deficit části tradičních elit, byla váha těchto intelektuálních elit značná. Pro veřejnost zůstávali profesoři stále více kulturními činiteli, než těmi politickými. Situace se zlepšila po vzniku republiky. Dne 13. února 1919 byl schválen zákon o služebním postavení učitelů VŠ, který zajišťoval mimojiné svobodu vědeckého bádání. Podle něj mohli být profesoři suspendováni a penzionováni jen na základě nálezu příslušného disciplinárního úřadu a jeho přestupkové komise. Platový zákon ze dne 26. června 1926 pojímal do svého systému i platy vysokoškolských profesorů.

Do počátku 19. století vycházelo školní volno především ze stávajících církevních svátků. Skutečnosti, jako napřklad bezpodmínečná nutnost pomoci na polních pracech během 19. st. vymizely a prázdniny tak měly dále posloužit jen k odpočinku studentů a učitelů. Změny přinesl rok již rok 1784, přinášející nové rozvržení akademického roku (říjen-konec června, přednášelo se 5 dní týdně, čtvrtky byly volné). Od 1. října tohoto roku se akademický rok dělí na letní a zimní semestr. Od 1857 měl zimní "běh" trvat od 1. října do čtvrtka před "Květnou nedělí". Letní "běh" začínal ve čtvrtek po Velikonocích a skončil posledního července. Volným dnem byla neděle, profesorský sbor měl kompetentci rozhodnout o dalším volném dni, kdy by se eventuelně nekonaly přednášky. Vánoční prázdniny byly mezi 24. prosincem a Novým rokem. Průběh akademického roku byl dále upraven výnosem MŠANO z 10. srpna 1922. Rok měl trvat od 1. října do 30. června (zimní semestr 1. 10.-15. 2., letní semestr 16. 2.-30. 6.). Rektor měl právo určit volný rektorský den. Zkoušky probíhaly po celý rok, tak aby nenarušovaly svým konáním hladký průběh vyučování.

Dovolená vysokoškolských profesorů byla nejrozsáhlejší ze všech kantorů, ale během prázdnin měli pedagogové také určité povinnosti. Konali celkem často extenze, tedy přednášky pro veřejnost v různých městech. Jejich součástí byly i prázdninové učitelské kurzy. Profesoři měli nárok na dovolenou během celého akademického roku. Dovolenou na jeden týden musel odsouhlasit profesorský sbor. V tomto ohledu se přihlíželo ke značné specifičnosti tohoto povolání. Soukromí docenti nebyli placeni státem, a tak mohli svou činnost přerušovat libovolně. Zde ovšem byla stanovena lhůta 4 semestrů bez přednášek, po které mohla být docentura odebrána. Nejčastějšími důvody pro podání žádosti o dovolenou bylo zhoršení zdravotního stavu, možnost dokončení vědecké práce, dále studijní a kongresové cesty, nebo se žádalo o částečnou dovolenou z organizačních důvodů či se zřetelem k vykonávání děkanské nebo rektorské funkce. Pokud šlo o částečnou či plnou dovolenou ke vědeckým účelům, pak profesoři v této době dále bez omezení vedli své semináře či cvičení.

Volný čas trávili univerzitní profesoři různě, nelze to zobecnit. Podíváme se blíže na jeden konkrétní příklad uvedený v práci. Dozvíme se kolem osoby antropologa Jiřího Matiegky něco nejen o trávení volného času, ale i o zvycích a cestování po Evropě.

Jindřich Matiegka¹ (1862-1941). Dcera Ludmila na něj vzpomíná jako na zaměstnaného muže, který si ovšem vždy našel čas na rodinu. Miloval cestování a procházky do Chotkových sadů, kam celá rodina chodila na korzo a za kávou. V zimě navštěvoval s dcerou muzea, večery plnily diskuze o cestách do dalekých krajů. Z divadelních představení Matiegka preferoval představení humornějšího rázu. Byl údajně vtipný a okolí ho právem považovalo za výborného společníka. Byl nekuřák a abstinent, pil pouze v malém množství víno. Za slabost měl sladkosti, což si ale mohl dovolit, neboť rád chodil pěšky, jezdil na kole a plaval. Byl také velký milovník přírody, doma choval mnoho ptactva a různá další "domácí" zvířata. Byl také vášnivým výletníkem. Výlety do okolí bydliště tvořily takřka rodinnou tradici. V 10 letech absolvoval svůj první velký výlet až do Saského Švýcarska, část cesty absolvovali pěšky, část vlakem.

Jak už jsme si mohli všimnout, tak největší láskou Jiřího Matiegky bylo cestování. Samozřejmé bylo trávit dovolenou na kratší cestě doma nebo za hranicemi, nebo alespoň v neděli "vyjít za brány". S dcerou Ludmilou chodili na dloší pochody už od doby, kdy byla schopná je ujít. Matiegka si dokonce zřídil soupis cest, které podnikl v letech 1889-1925. Sám je řadí do tří skupin: 1/ delší pobyty s rodinou na zotavenou v zahraničí, 2/ cesty rekreační a všeobecně poučné, 3/ cesty služební buď z úředních nebo odborných povinností. Příprava na cestu byla u něj velice důležitá. Studoval důkladně jízdní řády, zjistil si v příručkách pamětihodnosti, hotely a dopravní prostředky a vypracoval tak spolehlivý cestovní plán. Program cest byl intenzivní, takříkajíc ani minutu nazmar. Brzy se vstávalo, hodně se chodilo a pozdě uléhalo, noci se trávili v jiném městě či ve vlaku. Občas se musela dcera s manželkou přispůsobit otcovu svižnému tempu. Rád také ochutnával speciality národních kuchyní.

Zde si shrňme dominantní způsob trávení volného času v práci popisovaných osobností a to L. Niederleho,² F. X. Šaldy³ a V. Tilleho.⁴ J. Matiegku už jsme v kostce popsali výše. Vybrané osoby měly různorodé zájmy, ale i tak se v jejich životním stylu promítají všechny záliby typické pro konec 19. st. a první třetinu 20. st. Všichni jezdili do zahraničí, do lázní, na venkov a vraceli se na svá oblíbená místa. Výběr destinací také ovlivňoval jejich odborný zájem.

Kdyby se mělo charakterizovat trávní volného času Lubora Niederleho heslem, tak by to bylo "letní domácnost". Zde se však ndá hovořit pouze o letním bytě, protože Niderle se po let vracel do stejné vesnice Veletiny, kde postupně zbudoval 2 domy ve venkovském stylu. Zde nejen odborně pracoval, ale i odpočíval v rodinném kruhu a pěstoval své záliby. Stal se platným členem venkovské společnosti, byl váženou osobou v místní karetní i honební společnosti. Rodina i přátelé sem za ním dojížděli z Prahy. Přes určité potíže s dopravou a zásobováním se toto místo stalo jeho druhým domovem.

F. X. Šaldu nejlépe vystihuje heslo "lázně a letní byty". Jeho zdravotní stav vyžadoval každoroční pobyt v lázních či na venkově, v idálním případě oboje. I zde na dovolené uplatňuje Šalda svého kritického ducha při pozorování lázeňského života a komunity zdejších hostů. Spokojen se cítil pouze tehdy, když byl zdráv a obklopený přáteli. I během odpočinku však stále pilně pracoval. Počátkem 30. let si kupuje vilku v Dobřichovicích, kde tráví letní měsíce. Při výběru místa nehrálo zas až tak roli jeho profesní zaměření, jako spíše možnost odpočinku a léčení.

Václav Tille by se dal v našem ohledu charakterizovat heslem "turistika". Celoroční putování po horách mu přinášelo značnou úlevu od namáhavé duševní činnosti. Zdolávání vrcholů ho naplňovalo nadšením. Patřil i k prvním průkopníkům lyžování. Podnikal také kratší pěší výlety ve všech ročních odbobích a vemi rád chodil do lesů. Cítil se svázán se západní Evropou, hlavně Francií a belgií. Z pracovních důvodů navštívil také Rusko a U.S.A.

U všech osobností se projevovala náklonnost k Francii a hlavně k Paříži. Pobývali zde jako studenti, přednášející, delegáti sjezdů a konferencí nebo si soukromě s partnerkou či společníky prohlíželi památky a užívali si atmosféry města nad Seinou...