Moje začátky, aneb jak jsem se ke koním dostala
Každý milovník zvířat a především koní, který někdy na koni seděl nebo alespoň strávil nějaký čas v jejich společnosti, zná ten pocit, kdy se vám sevře žaludek a zdá se vám, že u koní by klidně strávil celý život. To se stalo i mně, nyní vám o tom řeknu něco víc.
Už od malička jsem milovala koně a pákrát jsem se na něm svezla, ale neměla jsem příležitost se na koni někde učit už od malička a tak jsem byla vděčná za každou návštěvu zoo s koňmi nebo svezení na koňském hřbetě. Když mi bylo deset opět se mi naskytla možnost na koních se začít učit jezdit. A tak se mi splnil můj, do té doby, největší sen. Ke koním mě přivedla moje sestřenice. Začala jsem se svojí sestrou chodit na jednou konírmu nedaleko od nás (cca 15 km). Jezdili jsme tam jednou týdně a od začátku nám slibovali, že budeme brzy jezdit na koních, ale opak se stal pravdou. Po nějaké době jsme už jen kydali hnůj, vyváželi kolečka a dělali skoro všechnu práci ve stájích, občas nás svezli na koníkovi po dvoře. Po čase jsme se začali v jízdě zdokonalovat, protože jsme občas dojížděli i kousek dál na tréninky. Pak nás holky na konírně začali schazovat a z konírny jsme nakonec oděšli. Na konírnu jsme něco kolem dvou let. Asi tři měsíce jsme nikam nechodili jezdit a tak to vypadalo, že se vše vrátí do starých kolejí a my si na koně už nesedneme a nebudeme si jej řídit sami. V létě jsme se, ale vydali na koňský tábor do Vrchovan, kam jsme se vydali se asvou sestřenicí a její kamarádkou z konírny a to byla osudová chyba, se setřenicí jsme se akorát rozkmotřili, jelikož se jí a její kámošce nelíbilo, že jezdíme na koních už o něco lépe. Fotky z Vrchovan můžete najít a shlédnout ve Fotoalbu.