David Ben Gurion
1 Úvod
Izraelský politik a státník David Ben Gurion je velkou postavou izraelských i světových dějin. Během svého dlouhého života ovlivňoval dění v regionální i mezinárodní politice a stal se respektovanou osobností své doby. Tato práce by měla přiblížit jeho život v osobní i profesionální rovině a podat ucelený historický obraz toho, co David Ben Gurion učinil a jaký byl.
2 Dětství a soukromý život
David Ben Gurion se narodil jako David Grün v polském městě Ploňsk 16. října 1886. Jeho otec Avigdor pracoval jako právník a silně se angažoval v sionistickém hnutí. Byl vedoucím představitelem v hnutí Choveve Cijon,[1] které usilovalo o získání Palestiny jako domoviny pro židovský národ. Malý David tak mohl sledovat veškeré dění sionistického hnutí přimo z domova, kde se scházeli jeho představitelé s jeho otcem. O jeho matce Scheindel se v literatuře objevuje jen málo informací. Zemřela ale velmi brzy, v době, kdy Davidu Ben Gurionovi bylo jedenáct let.
Studium absolvoval v hebrejské škole, kterou založil jeho otec. Věnoval se také ale modernímu sekulárnímu vzdělání, se kterým mu pomáhali domácí soukromí učitelé.[2] Po dokončení studií pak pracoval jako učitel ve Varšavě. Později v Palestině pracoval jako zemědělský dělník a novinář a teprve poté se obrátil na kariéru politika. Až po svém odchodu do Palestiny si také změnil své původní příjmení na Ben Gurion. Za svého pobytu v osmanské říši se také zapsal v Istanbulu na studium práv. Během svého života se naučil mnoho jazyků, mezi nimi například španělštinu nebo turečtinu. Není ale bez zajímavosti, že se nikdy nenaučil mluvit arabsky.[3]
Roku 1915, kdy byl z Palestiny vyhoštěn Osmanskou správou, se setkal v New Yorku s ruskou Židovkou Paulou Munweis. Ta byla také sionistickou aktivistkou a pracovala jako zdravotní sestra. Vzali se o dva roky později a z jejich manželství se narodily tři děti. S celou rodinou se pak David Ben Gurion po skončení první světové války odstěhoval zpět do Palestiny. Jeho žena ze zemřela roku 1968 a Ben Gurion o pět let později. Pohřben byl ve Sde Boker, jehož komunitu pomáhal vybudovat.
3 Sionismus
Pod vlivem svého otce již v mládí spolu s jinými založil mládežnickou skupinu Ezra,[4] ve které její členové mluvili pouze hebrejsky a ve svých sedmnácti letech pak vstoupil do hnutí Poalei Cijon (Pracovníci Sionu), které bylo levicově orientované.
Do Palestiny se přestěhoval roku 1906 a ihned se zapojil do sionistických aktivit. Podílel se na zakládání levicových zemědělských komunit a také na vzniku židovské domobrany Hašomer. Sionistickou myšlenku podporoval také svou žurnalistickou činností a poději svou politickou aktivitou. Roku 1915 byl z Palestiny vyhoštěn spolu s Jicchakem Ben Cvi, právě kvůli svým názorům a vzrůstajícímu významu. I během svého „exilu“ ve Spojených státech pokračoval ve svých aktivitách a pomáhal vybudovat místní levicovou sionistickou organizaci. Až na konci první světové války se do Palestiny vrátil jako člen Židovské legie v rámci britské armády.[5]
Poté, co skončila první světová válka a Palestina přešla pod mandátní správu Velké Bitánie, se zde David Ben Gurion znovu usadil a pokračoval ve svých aktivitách. Jeho levicové zaměření ovlivnilo jeho činnost, která se zaměřila na odborové organizace a levicovou politiku. Na konci roku 1920 vznikla celonárodní organizace Histadrut, kterou Ben Gurion brzy ovládl jako její generální tajemník. Tuto funkci pak vykonával až do roku 1935.[6] Tato organizace se zabývala především sociálními otázkami, ale také kulturou a pochopitelně politikou. Vytvořila svou vlastní infrastrukturu, která pomáhala rozvoji průmyslu a budování nového státu. Tento levicový sionismus se prosadil jako hlavní politický proud a David Ben Gurion se stal jeho vedoucí postavou, která si získávala stále větší věhlas. Podílel se také na založení ozbrojeného hnutí Hagana a podporoval ilegální imigraci Židů do Palestiny, kterou se tehdejší britská správa snažila radikálně omezit.
Jako politik se orientoval spíše na umírněné požadavky a spolupracoval s Velkou Británií, na rozdíl od radikálnějších skupin. V letech před vznikem samostatného Izraele byl již vedoucí postavou místní židovské samosprávy a politické reprezentace.
4 Stát Izrael
Stát Izrael vznikl 14. května 1948 a vyhlášen byl právě Davidem Ben Gurionem. Ten hned od počátku usiloval o vznik jednotného a stabilního státu s pevnou infrastrukturou, čímž chtěl zamezit vzájemným bojům o moc mezi jednotlivými skupinami a hnutími, které operovaly v Palestině před vyhlášením samostatnosti. Jedním z prvních jeho kroků bylo vytvoření podmínek pro jednotnou izraelskou armádu. Vyvíjel úsilí i o jednotný systém školství a vzdělávání, který měl napomoci integraci imigrantů do místní společnosti a vytvořit jednotné národní cítění.
Od počátku první arabsko – izraelské války, která vypukla bezprostředně po vyhlášení státu Izrael, se ujal nejen vojenské obrany vlastního teritoria, ale vyvíjel i účinnou snahu o získání finančních prostředků pro okamžitý rozvoj a zabezpečení existence nového státu.
Na konci války, 25. února 1949, se stal ministerským předsedou, což byl post, který pak zastával po většinu následujících patnácti let. Stal se také prvním ministrem obrany a současně byl předsedou vedoucí strany Mapai, jejímž byl zakladatelem.[7] Jako premiér se angažoval v rozvoji země, zvláště venkova, ve kterém již před vznikem nezávislého státu aktivně budoval kibucy. Podílel se na rozvoji zavlažování, budování nových osídlení zvláště v poušti Negev, přesidlování Židů do Izraele a dalších projektech, které sloužily k upevnění života v novém státě.
První fáze jeho aktivního politického života trvala šest let. V této době setrval na postu ministerského předsedy první čtyři roky a pak byl nahrazen Moše Šarettem. Funkci ministra obrany vykonával ještě o dva roky déle a v roce 1954 ho vystřídal Pinchas Lavon. Pak se stáhl z veřejného života a usadil se v kibucu Sde Boker, ve kterém byl později i pohřben.
Do politiky se vrátil roku 1955, kdy opět převzal všechny tři důležité funkce – stal se premiérem, ministrem obrany a opět se stal předsedou strany Mapai. V tomto období se politický systém ocitl v krizi poté, co se objevily informace o tzv. aféře Lavon.[8] Ta se týkala neautorizovaného bombardování většinou ekonomicky významných cílu v Egyptě, za což byl Pinchas Lavon donucen rezignovat. Celá akce vznikla na základě obavy z tlaku Spojených států na Velkou Británii, aby se stáhla z Egypta. Sabotáže a zničení strategických cílů mělo tento krok pozdržet a vyvolat dojem, že situace není natolik stabilní, aby se Velká Británie mohla z oblasti vzdálit. Odhalení případu podlomilo důvěru ve vládu a David Ben Gurion byl tou pravou osobností, která byla schopna tyto škody napravit.
V následujícím roce, poté co došlo ke znárodnění Suezského kanálu Egyptem, sehrál Izrael významnou roli v pozdější Suezské krizi. Znárodnění Suezského kanálu bylo výrazným problémem zejména pro Velkou Británii a Francii. Když selhaly jejich naděje, že Egypt nebude schopen zajistit hladký provoz kanálu a že by pak jeho správa přešla pod mezinárodní dohled, rozhodly se tyto dva státy pro vojenské řešení. K tomu využily své dobré vztahy s Izraelem, který se k jejich plánu přidal. Pohnutky Izraele byly také ekonomického rázu, ale útok na Egypt a Sinajský poloostrov pro něj představoval také možnost vypořádat se s ozbrojenými jednotkami, které podnikaly neorganizované a nárazové útoky na území Izraele právě odsud. Izrael pak zahájil pozemní invazi 29. října 1956 a jeho evropští spojenci se vylodili o dva dny později.[9] Tento konflikt si ale získal pozornost nejen světové veřejnosti, ale také mocností. Hrozba konfliktu mezi Sovětským svazem a západními státy přiměla Velkou Británii a Francii přehodnotit svůj postoj a podepsat příměří. Z egyptského území se jejich armády stáhly koncem roku 1956, Izraelská armáda opustila Sinaj až v březnu následujícího roku. Hranici pak kontrolovaly jednotky UNEF, které ale směly operovat jen na egyptském území, Izrael nedovolil jejich rozmístění na své straně.
Po tomto incidentu následovalo období relativního klidu, kdy se David Ben Gurion mohl věnovat vnitřním záležitostem svého státu. Toto druhé období aktivní politické činnosti v Izraeli ukončil na počátku 60. let, údajně z osobních důvodů. V roce 1962 předal post ministerského předsedy Levi Eškolovi a o rok později tento politik převzal i funkci ministra obrany a vedoucí postavení ve straně Mapai.
Z politiky se ale zcela nestáhl a nadále působil ve stranickém životě. V roce 1965 ale opustil stranu Mapai, kterou sám založil a vytvořil novou stranu Rafí. Ta v následujících volbách získala deset křesel z celkových 120 v Knessetu,[10] zatímco Mapai se v koalici s Ahdut Ha´avoda udržela v čele. Rozkol mezi Levi Eškolem a Davidem Ben Gurionem způsobila již dříve zmíněná aféra ministra Lavona. Pro Ben Guriona bylo nepřijatelné, aby Lavon vyvázl bez potrestání, zatímco soudobá politická elita byla nakloněna spíše myšlence zahlazení tohoto skandálu. Další problémy vyvolalo také spojení strany Mapai s další levicovou stranou, se kterým David Ben Gurion nesouhlasil.
Tato nová strana ale nezůstala dlouho samostatná a již o tři roky později se znovu spojila s Mapai. To vedlo Davida Ben Guriona k odchodu ze strany Rafí a vzniku nové strany Státní seznam před volbami v roce 1969.[11] Strana byla ale spíše marginální a získala pouze tři křesla v parlamentu. V dalších volbách už kandidovala spolu s dalšími stranami jako uskupení Likud. Tak se tedy dříve levicově orientovaný David Ben Gurion stal propagátorem spíše pravicové politiky a jím vytvořené strany stály na konci jeho kariéry ve vzájemné opozici. Mapai a Rafí jako levicová a zatím vládnoucí síla a Státní seznam v rámci Likudu jako pravicová opozice.
V roce 1970 se David Ben Gurion definitivně stáhnul z veřejného života a usadil se v kibucu Sde Boker, kde o tři roky později zemřel a byl zde i pochován.
5 Význam Davida Ben Guriona
David Ben Gurion je zřejmě nejvýznamnějším izraelským politikem, který je spojen nejen s jeho vznikem, ale také rozvojem a mezinárodní politikou. Jeho význam můžeme vysledovat v mnoha úrovních.
Jako politik na celosvětové úrovni se proslavil především svým nepolevujícím bojem za vznik státu Izrael a vytvoření podmínek pro jeho založení. Několik desetiletí se věnoval sionistickým aktivitám, podílel se na vzniku státu Izrael nejen jako politik a intelektuál, ale také tím, že se osobně zasazoval o vznik zemědělských osad jako farmář. Dokázal jít příkladem a chopit se také fyzické práce, pokud to bylo třeba. Dalším úspěchem na poli mezinárodní politiky byl výsledek Suezské krize. I když pro jeho evropské spojence nedopadl tento konflikt příliš pozitivně, Izrael získal možnost znovu volně proplouvat Rudým mořem. Hranice s Egyptem byla pak zabezpečena jednotkami UNEF, které bránily pronikání egyptských ozbrojenců na izraelské území.
Na izraelské scéně a ve vnitřní politice spočívá jeho význam především v samotném vybudování státu, jeho infrastruktury, zemědělských komunit a také začleněním nově příchozích imigrantů do země. Projevil se také jako zásadový muž, který odmítal kompromisy a snadná řešení. Jednal vždy racionálně a snažil se vystříhat radikálních myšlenek a postojů. Po arabsko - izraelské válce v roce 1967 prosazoval myšlenku, že by Izrael neměl okupovat arabská území, s výjimkou Jeruzaléma,[12] což by výrazně napomohlo vzájemnému dialogu a vývoji vztahu s okolními státy.
V neposlední řadě pak význam Davida Ben Guriona tkví v jeho vlastnostech jako obyčejného člověka. Jeho touha po vzdělání, znalost jazyků a morální vlastnosti mohly sloužit jako příklad mnoha tisícům příchozích imigrantů. I když se vzdálil z politického života, nepolevil ve své aktivní činnosti a nadále pracoval. Tyto vlastnosti z něj pak dělají skutečné ztělesnění státu Izrael, „otce Izraele“.
Seznam použitých pramenů
http://en.wikipedia.org/wiki/David_Ben-Gurion
http://en.wikipedia.org/wiki/Knesset
http://en.wikipedia.org/Lavon_Affair
http://en.wikipedia.org/wiki/Mapai#History http://en.wikipedia.org/wiki/Rafi_%28party%29
http://en.wikipedia.org/wiki/State_List
http://en.wikipedia.org/wiki/Suez_Crisis
http://www.jewishmag.com/43mag/bengurion/bengurion.htm
http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/biography/ben_gurion.html http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/histadrut.html
http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/David+Ben-Gurion.htm
http://www.palestineremembered.com/Acre/Famous-Zionist-Quotes/Story638.html
[1] http://en.wikipedia.org/wiki/David_Ben-Gurion
[2] http://www.jewishmag.com/43mag/bengurion/bengurion.htm
[3] http://www.palestineremembered.com/Acre/Famous-Zionist-Quotes/Story638.html
[4] http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/biography/ben_gurion.html
[5] http://en.wikipedia.org/wiki/David_Ben-Gurion
[6] http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/David+Ben-Gurion.htm
[7] http://en.wikipedia.org/wiki/David_Ben-Gurion
[8] http://en.wikipedia.org/Lavon_Affair
[9] http://en.wikipedia.org/wiki/Suez_Crisis
[10] http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/David+Ben-Gurion.htm
[11] http://en.wikipedia.org/wiki/State_List
[12] http://en.wikipedia.org/wiki/David_Ben-Gurion