Politické a náboženské aktivity krále Davida a Šalamouna
Politické a náboženské aktivity krále Davida a Šalamouna
Politické aktivity králů
David, který se později stal králem Izraele, byl synem Jišaje Betlémského z kmene Juda.[1] Jeho předchůdce Saul byl Hospodinem zavržen, protože neposlechl jeho příkaz vyhubit všechen lid a zničit všechen majetek krále Agaga. Pak byl Samuel, prorok a soudce, vyslán, aby našel nového krále právě mezi Jišajovými syny. Hospodinova volba padla právě na nejmladšího Davida.
Saul ale stále žil a i když byl již bez pomoci Hospodina, vládl nad Izraelem. K prvnímu setkání s Davidem došlo kvůli králově trudnomyslnosti a zlému duchu, který ho sužoval. V této době se odehrál biblický příběh o tom, jak David hrál Saulovi na citeru a také slavný příběh o boji mezi Davidem a Goliášem. Mladý David si mezi Saulovými muži získal podporu, a to zejména svými vojenskými úspěchy, čímž si Saula z pochopitelných důvodů znepřátelil. Ten se začal obávat o svou pozici a pokusil se Davida oslabit a zbavit se ho a to i přesto, že byl s ním David spřízněn sňatkem se Saulovou dcerou Míkal.[2] Mocenský spor mezi Davidem a Saulem pokračoval až do chvíle, kdy bylo Saulovo vojsko poraženo Pelištejci na pohoří Gilbóa a král Saul se sám připravil o život, aby nepadl do rukou nepřátel.[3]
Po Saulově smrti David ovládl pouze Judsko, Izrael byl v rukou Saulova syna Íš-Bóšeta.[4] Až poté, co byl Íš-Bóšet zavražděn, stal se David pánem všech izraelských kmenů a byl pomazán jako král Izraele. Íš-Bóšetovy vrahy potrestal smrtí,[5] čímž se očistil od možných spekulací o své účasti na jeho smrti. V té době mu bylo třicet let.
Poté, co sjednotil Judsko a Izrael, mohl se David věnovat další expanzi. Nejprve zakročil proti Jebúsejcům, žijícím v Jeruzalémě, a dobyl pevnost Sijón.[6] Jeruzalém si pak zvolil za sídlo, aby tak nenarušil rovnováhu mezi jednotlivými kmeny tím, že by sídlil na území jednoho z nich.[7] Poté vytáhl proti Pelištejcům a Moábcům, které si zotročil, proti králi Sóby, Aramejcům a Edómcům, kteří dopadli stejně jako Moábci a byli Davidovi povinni odvádět dávky.[8]
První trhlinou v Davidových úspěších byla roztržka mezi jeho syny Amnónem a Abšalómem, který svého bratra nechal zabít. Po tomto činu uprchl ze země a zůstal ve vyhnanství několik let. David ho sice odmítl potrestat a dovolil mu i návrat do Izraele, ale Abšalóm se vzepřel otcově moci. Král byl dokonce nucen uprchnout z Jeruzaléma, aby nepadl synovi do rukou.[9] Soupeření mezi nimi způsobilo krizi v Izraeli a vznikla podobná situace, jako v době, kdy David soupeřil se svým tchánem Saulem. David vyslal proti svému synovi vojsko pod vedením vojevůdce Jóaba, který Abšalóma porazil a i proti výslovnému příkazu krále ho nechal zabít. Po jeho smrti byl odpor zlomen a David se znovu mohl ujmout vlády. Podle bible vládl král David celkem čtyřicet let,[10] z toho většinu času věnoval výbojům a zajištění vnější bezpečnosti své země. Jeho zásluhou došlo ke sjednocení izraelských kmenů a také ke zvětšení ovládaného území. Díky Davidovi byl Izrael zbaven úhlavních nepřátel a jeho nástupce mohl převzít jednotnou a bezpečnou zemi.
Ještě před Davidovou smrtí se rozhořel nástupnický spor mezi jeho syny Adónijášem, synem Chagíty a mladším Šalomounem, synem Bat-šeby. Šalomoun měl ale větší podporu, pro jeho nástupnictví byl prorok Nátan i jeho otec. Byl tedy ještě za Davidova života pomazán králem,[11] aby se předešlo konfliktu. Adónijáš byl nucen Davidovo rozhodnutí respektovat, protože po Šalomounově pomazání ztratil své příznivce. Šalomoun ho ale i přesto nechal zabít.[12]
Z politických aktivit krále Šalomouna, který vládl stejně dlouho jako jeho otec,[13] je nutno vyzvednout především zájem o vnitřní záležitosti. Díky svému otci, který zajistil hranice a stabilitu země, se nemusel Šalomoun zabývat výboji. Známá je především jeho činnost jako spravedlivého soudce, která je nejlépe popsána v Bibli na příběhu dvou žen, vedoucích spor o dítě.[14] Bible také zmiňuje výstavbu hradeb kolem Jeruzaléma a vlastního královského paláce.[15]
Na rozdíl od svého otce udržoval vztahy se svými sousedy v přátelské rovině díky diplomacii o které svědčí jeho sňatky s dcerami okolních panovníků. V Bibli je zmíněn počet jeho žen a to 700 vznešených žen a 300 neurozených.[16] Z nich je celkem pětkrát zmíněna faraonova dcera.[17] O prosperitě Izraele svědčí také Šalamounovo bohatství, které je v Bibli také hojně popsáno, zejména ve vztahu ke stavbě chrámu.
Náboženské aktivity králů
Z náboženských aktivit krále Davida je třeba vyzdvihnout zejména přenesení Boží schrány z domu Abínádabova do svého sídla.[18] Zde pro ni chtěl vybudovat chrám, ale prostřednictvím proroka Nátana mu bylo toto rozhodnutí zakázáno Hospodinem. Ten určil, že chrám vystaví až jeho nástupce. Ačkoliv byl David poslušný Hospodinových příkazů, ani on se nevyhnul hříchu, když úmyslně poslal na smrt manžela Bat-šeby, se kterou již dříve měl poměr a ona čekala jeho dítě. Tento syn pak zemřel, ale Davidovi bylo odpuštěno. Druhým velkým proviněním krále Davida bylo sčítání lidu, které nařídil a za něž byl potrestán morem, který zachvátil jeho zemi.[19] David je také údajným autorem některých textů Starého zákona, je mu připisováno množství žalmů, jejich autorství je ale sporné.
Náboženské aktivity krále Šalomouna jsou mnohem významnější, protože jemu bylo určeno vystavět chrám. Na jeho vybudování věnoval Šalomoun velké jmění a vystavěl podle popisu v Bibli velkolepou stavbu. Uvádí se zde, že nechal dovážet vzácné dřevo z Libanonu a kámen a chrám také bohatě vybavil. Jsou zde také zaznamenány přesné rozměry (60 x 20 x 30 loket) stavby a její další disposice. Vnitřek chrámu byl celý vyložen cedrovým dřevem a zlatem a bohatě zdoben řezbami. Dveře chrámu byly z olivového dřeva a také zdobené zlatem a řezbami. Je také zmíněno to, že při stavbě nebyly používány žádné železné předměty. [20] Když byl chrám po sedmi letech dokončen, byla do něj přenesena Boží schrána[21] a stal se z něj dům, kde přebývá Hospodin.
Ani Šalomoun ale nebyl zcela poslušný Hospodina. Příčinou jeho úpadku byly jeho manželky, které často pocházely z cizích kmenů a vyznávaly jiná božstva. Šalomoun je nechal uctívat modly a bohy jejich předků a nakonec se i sám podílel na zřizování jejich svatyň.[22] Navíc se také účastnil obřadů a nedbal na svého Boha. Proto se od něj Hospodin odvrátil a potrestal jeho rod tím, že mu odejmul vládu nad izraelským královstvím. Po smrti Šalomouna pak nastoupil na trůn jeho syn Rechabeám,[23] který ale brzy ztratil podporu všech kmenů a deset z nich se odtrhlo. Tak došlo opět k rozdělení království na Judeu, kterou ovládal Šalomounův syn a Izrael, který byl v rukou Jarobeáma, syna Nebatova.[24]
Použitá literatura
Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. 1. vydání, Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1979
Segert, S.: Starověké dějiny Židů. 1. vydání, Praha: Svoboda, 1995
http://mujweb.cz/www/advent/bible/f0_bible.htm
http://www.newadvent.org/cathen/14135b.htm
http://www.newadvent.org/cathen/04642b.htm
[1] 1S 16, 12
[2] 1S 18, 27
[3] 1S 31, 5
[4] 2S 2, 9
[5] 2S 4,12
[6] 2S 5, 7
[7] Segert, S.: Starověké dějiny Židů, Praha 1995, s. 85
[8] 2S, kapitoly 5 a 8
[9] 2S 15, 14
[10] 2S 5, 4
[11] 1 Kr 1, 39
[12] 1 Kr 2, 25
[13] 1 Kr 11, 42
[14] 1 Kr, kapitola 3
[15] 1 Kr 3, 1
[16] 1 Kr 11, 3
[17] 1 Kr 3, 1; 1 Kr 7, 8; 1 Kr 9, 16; 1 Kr 9, 24 a 1 Kr 11, 1
[18] 2 S 6, 12
[19] 2 S 24, 15
[20] 1 Kr, kapitola 6
[21] 1 Kr 8, 7
[22] 1 Kr 11, 7
[23] 1 Kr 11, 43
[24] 1 Kr 12, 20