Charakteristika regionu Blízký východ
Charakteristika regionu
Obsah tohoto pojmu se různí podle toho, ve které době a v jakém smyslu je používán. Region islámských zemí byl takto vymezen původně vůči Singapuru, který byl spolu s dalšími zeměmi, jako Čína a Japonsko považován za Dálný východ. Hraniční oblastí pak byla Indie. Když se evropské státy začaly v 19. století více zajímat o region Perského zálivu, nabízel se pro tuto oblast název Blízký východ.
Jeho konkrétní ohraničení ale prošlo několika změnami, které vlastně pokračují až do současnosti. Původně se pojmem Blízký východ rozuměla oblast Syropalestiny a Perského zálivu. Ve třicátých letech 20. století se oblast rozšířila i o Egypt a země Maġribu. Směrem na východ se region rozšířil ještě o další muslimské země – Pákistán, Írán a Afghánistán, někdy označované jako Střední východ. K poslední změně došlo v 90. letech 20. století, kdy se osamostatnily středoasijské muslimské státy, které byly díky svému náboženství do regionu také začleněny.
Poslední dvě jmenované skupiny ale nejsou v pojmu Blízký východ pevně zakotveny. Mohou být začleněny i do jiných regionů, nebo se na ně vztahuje pojem „širší blízký východ“. Zajímavé je, že ačkoli je region sjednocen náboženstvím, nejsou do něj zahrnuty další muslimské země, ať africké nebo východoasijské, zřejmě kvůli geografickým bariérám, které způsobují, že jsou od regionu odtrženy.
Geografie regionu
Tento region, který je prvotně charakterizován náboženstvím má i společné fyzicko – geografické rysy. Prvním z nich je nedostatek vodních zdrojů, který velmi výrazně zasahuje i do mezinárodních vztahů v regionu. V severní Africe je Nil hlavním zdrojem vody pro několik zemí. Hlavní slovo v používání vod tohoto toku má ale Egypt, který díky své převaze nad svými sousedy má možnost diktovat si podmínky. Řeka Jordán působí podobné obtíže v již tak konfliktní oblasti Syropalestiny a Turecko díky poloze pramenů Eufratu a Tigridu na svém území může vyvíjet tlak na Sýrii a Irák. Jednotlivé země řeší nedostatek vody výstavbou vodních nádrží a přehrad, které mají zásobovat obyvatelstvo a také podporovat zemědělskou produkci. Absence velkých vodních toků na Arabském poloostrově je řešena asi nejdražším způsobem získávání vody – odsolováním. V celé oblasti ale díky demografickému vývoji dochází k odčerpávání nadměrného množství vody, což má vážné následky, např. zasolování půdy i dalších vodních zdrojů a také pokles hladiny podzemní vody. Problematické je také již zmíněné budování přehrad.
Dalším znakem je demografický vývoj, který má v celém regionu vzestupnou tendenci. Pro celou oblast je typická vysoká porodnost, a v mnoha zemích i vysoká kojenecká úmrtnost. Z vysokého populačního přírůstku vyplývají další problémy do budoucna. Vysoký počet obyvatel způsobuje odčerpávání vodních zdrojů, nerozvinuté zemědělství nestačí produkovat dostatek potravin a obyvatelstvo se stěhuje do měst, případně do zahraničí, což je pro Blízký východ také typické. Ke konci 20. století se některé země, které tento problém tíží nejvíce, pokusily zavést program kontroly porodnosti. Problémem je ale postoj Islámu k této otázce a tak je otázka kontroly porodnosti poněkud citlivým tématem.
Posledním jednotícím faktorem, který bych zmínila, je drsné klima. Velká část regionu je pokryta pouštěmi a pohořími, což také souvisí s předchozími problémy – vodními zdroji, nerovnoměrným osídlením a také brání rozvoji zemědělství. To je z velké části závislé na závlahovém hospodářství, které ovšem není všude dostatečně vyvinuté a často nestačí ani domácímu trhu, což platí i o oblasti průmyslu.
Zajímavé údaje :
- obyvatelstvo Blízkého východu během 20. století stouplo na sedminásobek
- v oblasti Blízkého východu se nachází 1% světových sladkovodních zdrojů
- Odsolovaná voda je v zemích Perského zálivu distribuována za 1/16 své pořizovací ceny
- 60 % nákladů na odsolování vody tvoří energie
- 40 % spotřebované vody v Kuvajtu slouží k údržbě parků a zeleně
- Izrael ovládal před stažením z Gazy 86 % vodních zdrojů na izraelsko – palestinském území, dalších 5 % ovládali osadníci. Voda z veřejné sítě byla přitom pro Palestince 4x dražší než pro židovské obyvatelstvo.
- Turecko využívá výhody, která se týká řeky Orontes, ležící na sporném území se Sýrií. Ta odmítá uzavřít jakoukoli dohodu o jejím využívání, protože by tak musela uznat nárok Turecka na toto území.
3. Ekonomika
Ekonomiku celého regionu poznamenává hlavní a nejdůležitější surovina – ropa. Země Perského zálivu, kterých se to týká primárně, jsou na ropě zcela závislé. Problémem ale je, že velká část zpracování, distribuce a průmyslové činnosti zůstává v rukou zahraničních společností, ačkoli se tato situace během 90. let 20. století zlepšila ve prospěch zálivových států. Dalším rizikovým faktorem je vysoký počet zahraničních pracovníků, většinou z chudších islámských zemí. Proti tomu stojí vysoká nezaměstnanost místního obyvatelstva, které je podporováno státem z ropných příjmů. Až dojde ke snížení těžby a také příjmů, bude třeba tyto lidi zaměstnat a vytvořit nová odvětví ekonomiky, která zde zcela chybí. Jen málokterý stát si uvědomuje, že tento systém nelze udržet věčně, což je velkou hrozbou pro celý region. Jsou zde ale světlé vyjímky – např. Bahrajn a především S.A.E. – které již rozšířily svou ekonomiku o oblast služeb, převážně bankovnictví a cestovní ruch.
Země, které ropu netěží, nebo jejich ropné zdroje nejsou dostačující, byly nuceny vyvinout i další průmyslová odvětví, často je ale ekonomika ovládána a řízena státem, což není ideální řešení. Na konci 20. století došlo k částečnému uvolnění trhu a k podpoře soukromého sektoru, což ekonomiku oživilo, ale situace stále ještě není ideální.
I přes to, že země perského zálivu patří mezi největší producenty ropy na světě, nepatří k ekonomicky nejvýkonnějším v regionu. Právě absence dalších složek národního hospodářství omezuje jejich ekonomickou sílu a konkurenceschopnost. Zela nerozvinutá síť služeb, ale i dalších průmyslových oblastí je právem řadí mezi rozvojové země, byť vlastní nejvíce ceněný artikl současné ekonomiky. Paradoxní je, že ekonomicky nejvýkonnější a nejperspektivnější jsou právě země, které jsou v regionu spíše vyjímečné – Turecko a Izrael. Obě tyto země spolupracují se západními státy a využívají jejich podpory v oblasti ekonomiky.
Zajímavé údaje:
- počet zahraničních pracovníků v zálivových státech dosahoval tyto hodnoty:
v S.A.E. 90%, v Qataru 83 %, v Kuvajtu 82 %, v Saudské Arábii 69 %
- výše HDP na jednoho obyvatele (za rok 1995): Kuvajt a S.A.E. přes 17 000 USD, Izrael 15 000 USD, Jordánsko 1 500 USD a Egypt 790 USD
- podíl zemědělství na HDP: nejvíce Súdán 26%, Egypt 20%, Jordánsko 8 %, Saudská Arábie méně než 6 % a nejméně S.A.E. 2% a Bahrajn 1%
- nezaměstnanost postihuje v zálivových státech kolem 20 % ekonomicky aktivních obyvatel. Např. v Bahrajnu je navíc 20 % pracovních příležitostí uměle vytvořeno státem.
4. Formace moderních států na Blízkém východě
K transformaci Osmanské říše na současné státy došlo v meziválečném období. Zásadní je zde rok 1916, kdy vznikla tzv. Sykes – Picotova smlouva, která navrhovala budoucí rozdělení sfér vlivu mezi evropské velmoci. K jejímu naplnění sice nedošlo, ale byla vzorem pro pozdější stav, který byl dohodnut roku 1919 na Pařížské mírové konferenci. V konečné verzi bylo vytvořeno samostatné Turecko a zbytek Osmanského území byl Spojenými národy svěřen do mandátní správy Velké Británii a Francii. Tento mandát opravňoval tyto země k prozatímní správě území a jeho postupnému předání do správy arabskému obyvatelstvu. Byly tak popřeny původní sliby okamžitého založení Velkého arabského království, které vlastně přimělo Araby povstat proti Osmanské říši. Tomu také protiřečil dřívější slib vytvoření židovského státu, který ale na rozdíl od toho arabského vznikl.
Francouzský mandát byl původně spravován na principu republiky, která zahrnovala dnešní Libanon a Sýrii. Libanon byl ze Sýrie vyčleněn poněkud uměle díky přítomnosti křesťanské menšiny, které chtěla Francie dopřát samostatné území. Z tohoto kroku se odvíjejí některé současné problémy - politická nestabilita Libanonu a Syrské snahy ovládnout jeho území, na které si činí nárok. Původně do francouzského mandátu patřila i oblast Alexandretty, která byla na konci 30. let 20. století anektována Tureckem, což je dalším konfliktním bodem v regionu. Francouzi chtěli získat i oblast Mosulu, která byla ale nakonec přidělena Británii, která měla silnější postavení a nechtěla přijít o ropná naleziště, která tam byla objevena.
Britský mandát zahrnoval již zmíněný Mosul, Baġdád a Basru, které byly spojeny do podoby dnešního Iráku a předány princi Fajsalovi, který byl donucen opustit francouzský mandát. Oblast Transjordánska byla na počátku 20. let 20. století rozdělena na Palestinu – dnešní Izrael a Palestinské území - a Zajordánsko, kde Británie podpořila vznik monarchie pod vládou Hášimovského prince cAbdalláha – dnešní Jordánsko. To, že zde vytvořené monarchie byly v rukou Hášimovských princů, vedlo ke snahám tato území spojit v původně očekávaný Arabský stát, což se ale nepodařilo.
Arabský poloostrov sice do oblasti britského mandátu nespadal, ale díky dříve uzavřeným smlouvám s místními monarchiemi zasahovala Velká Británie i na toto území. Zálivové monarchie byly pod její „ochranou“ kvůli vzmáhající se rozpínavosti vládce Nadždu Ibn Sacúda, který dobyl téměř celý poloostrov, včetně Hidžazu, který původně ovládal šeríf Mekky z rodu Hášim. Tyto smlouvy, které činily ze zálivových států něco na způsob kolonií, také zřejmě způsobily, že získaly samostatnost mnohem později než země založené v rámci mandátů. Dalším faktorem k tomuto „zdržení“ byla samozřejmě i možnost ovládání zdrojů ropy, kterou si chtěla Velká Británie udržet co nejdéle.
Problémem v této oblasti se později ukázalo postavení Kuvajtu, který byl Saddámem Husajnem interpretován jako Brity „násilně oddělená “ část Iráku a posloužilo mu to jako záminka k jeho napadení.
Zajímavé údaje jsou převzaty z: Kropáček, L.: Blízký východ na přelomu tisíciletí, Praha 1999