7. díl- Sblížení 2. část
28. 10. 2008
Generál Carterová upíjí silnou černou kávu ze svého velkého červeného hrnku s bílými srdíčky a zamyšleně na poručíka zvedá oči od hromady papírů popsaných jejím jedinečným písmem.
,,Sem tu madam v plné parádě." hlásí se poručík se širokým úsměvem a z dlaně mu vykukuje roh fotky, na které je spolu s prezidentem v Bílém domě a přátelsky se drží kolem ramen.
,,Všimla jsem si, poručíku." vrčí Samantha. ,,Příště se mi zahlaste pořádně, tohle tu nebudu tolerovat." říká podrážděně, zatímco s hlasitým třísknutím pokládá hrnek s kávou na stůl.
,,Ano madam. " odpovídá poručík absolutně nevyveden z míry a s úsměvem si sedá na pohovku, při čemž přemáhá nutkání dát si nohy na malý konferenční stolek, který před pohovkou postává a přímo ho k tomu vybízí.
,,Takže jak dopadl váš úkol?" zjišťuje Carterová, zatímco si prohlíží poručíka zkoumavým pohledem.
,,Všechno v naprostém pořádku." směje se Perry při vzpomínce na skvělé zážitky. Nemá sebemenší tušení, že by se něco dělo.
,,Byl jsem u prezidenta v jeho kanceláři a dostal jsem od něj volební propisku." chlubí se z kapsy ji vytahuje, aby mohl začít otravně cvakat. ,, Seznámil jsem ho s celou nastalou situací, předal jsem mu podklady z kufříku a kufřík jsem mu tam nechal, takže to snad moc nebude vadit. Kdyby jo, ještě tam pro něj skočím." trochu zazmatkuje poručík. ,, Skočili jsme jen tak na skvělej oběd a moučník, pak mě provedl skoro celým Bílým domem včetně parku. Jo na park má hrozně hezkej výhled z okna v jeho kanceláři. Vyfotili jsme se spolu." ukazuje poručík fotku, kterou měl celou dobu schovanou v dlani. ,, Mám dokonce číslo jeho soukromého mobilu a někdy prý spolu zajdeme na ryby. Nakonec se mi podařilo chytit toho špiona, co byl v Bílém domě inkognito. Byl to Grek, ale podařilo se mi ho dostat. No a prezident z toho byl tak šťastný, že mi dá nějaké vyznamenání, nebo co to." chlubí se poručík a Samantě až nápadně připomíná malé dítě, co přišlo poprvé ze školky a vypráví mamince, co celý den dělalo.
,,Sepište mi oficiální a profesionální hlášení poručíku. " zdůrazňuje slovo profesionální, Carterová.
,,Jako vždy madam. Však on mi s tím pomůže plukovník, on je na to expert a napadají ho dobrá slova, která se do toho textu hodí. ".
,,Jo no v tom by byl asi trochu problém." mumlá Carterová a snaží se nervozně srovnat hromádku papírů na stole.
,,To teda nevím proč." ohrazuje se poručík s úsměvem a dál ledabyle cvaká propiskou, kterou sebral z prezidentova stolu téhož dne.
,,Poručíku hlavně zůstaňte v klidu. Rozumíme si?" vstává generál major Cartetová opatrně a přidržuje se jeho desky jednou rukou. Poručíkův výraz obličeje se vůbec nemění a naprosto bezstarostně odpovídá. ,,Jako vždycky."
,,Nemáme od nich žádné zprávy a podle všech pravděpodobným domněnek na stanoviště Gama ještě ani nedorazili. Jinak by už byli zpátky alespoň dvakrát. Nesmíme pochopitelně dělat ukvapené závěry, ale nevypadá to moc dobře. Ale je tu malá naděje, protože Daniel právě vyjednává s velvyslancem Tokrů a jak ho znám, tak díky jeho skvělý komunikativním schopnostem, se mu podaří ho přemluvit k pomoci." vypravuje generál major.
,,No to je blbý, ale zase nesmíme dělat z komára velblouda. Prostě si vezmu další loď a stavím se tam pro ně. Beztak jim došlo palivo, nebo mají nějakou podobně hloupou nehodku, kterou hned zpravím." usmívá se poručík naprosto klidně.
,,Tohle nebude možné, poručíku. Zapomeňte na to, že bych vám dala další loď. Asi vám to nepřipadne, ale já nemíním ztratit další plavidlo. Navíc mám teď dost starostí se spravováním brány a vy jako specialista na technologie by jste měl pochopit, že se nám třeba už nikdy nepodaří zavřít iris a podobně." mračí se Carterová.
,,Moment, generále. Tohle asi těžko. Nemůžeme je tam nechat prostě viset." začíná chápat poručík a dál cvaká propiskou už v rychlejším vzteklejším tempu.
,,Nic jiného nám nezbývá. Taky se mi o nelíbí, ale prostě s tím nic nenadělám a musíme doufat, že se jen zdrželi na stanovišti a brzo se vrátí." pozoruje poručíkovo rozčílení generál Samantha.
,,Zbláznila jste se?!" začíná na ni křičet Perry. ,,Jsou to ti nejlepší z týmu a vy se nemůžete takhle chovat! Záleží vám přece na lidech!" ječí poručík stojící v pozoru a oči mu hrají všemi barvami. Sam je zprvu trochu zaražená jeho výbuchem zlosti, ale brzy se vzpamatovává a přechází do protiútoku.
,,Takovým tónem se mnou jednat nebudete! Ještě pořád jsem tu váš hlavní nadřízený a vy budete respektovat moje příkazy, nebo si začněte hledat jinou práci." hádá se Carterová i když ví, že by se bez něj neobešli.
,,Myslel jsem si, že jste formát, ale jste jenom další voják toužící po moci!" vrčí poručík.
,,Poručíku jestli se okamžitě neuklidníte, nechám zavolat stráž." varuje ho Samantha.
,,A jestli se vy okamžitě nevzpamatujete, zavolám svému známému prezidentovi a věřte tomu, že mi ten záchraný let povolí! Rozuměli jsme si a já je tam nenechám, jako nějakej zbabělej pitomec!" vzteká se poručík a vzteky hází propisku ohromnou silou do zdi. ,,Sakra!!!!!!" řve z plných plic. Do místnosti v tu chvíli vbíhá ochranka, která bere Perryho za ramena a táhne ho z místnosti.
,,Odveďte ho na jeho pokoj. Poručíku až se uklidníte, budu s vámi znovu jednat o možné záchraně plukovníka a seržanta. Jasné?" mračí se Carterová.
,,Já je zachráním! Nenechám je tam!" vrčí poručík přes rameno a je odváděn do svého pokoje.
Mezitím je Smithová s Robertsem na doposud neznámé planetě a jsou schováni před Grekskou hlídkou v chladné tmavé jeskyni. Když je generál major Carterová poslala na stanoviště Gama, kterému hrozilo napadení, Grekové je vytáhli z hyperprostoru, zaútočili na ně a nevratně jim poškodili nákladní loď, takže se na poslední chvíli museli Smithová s Robertsem zachránit v záchraných modulech, které vystřelili na již zmiňovanou planetu. Ještě v lodi se stihli ve vypjaté situaci začít líbat. Při nelehkém přistání byla Smithová povrchově zraněna, ale jinak jsou oba vojáci v dobrém zdravotním stavu.
Ocitáme se na zalesněné skalnaté planetě, kde právě nastává doba svítání. Kapičky rosy zakryly celou krajinu a odkapávají z každé větve stromu a máčejí zelenou trávu pod sebou. Vzduch je prosycen vlhkostí a chladem královny noci. V jeskyni, kde noc strávili je vlhko, jako v nevytopeném skleníku a oheň, který celou noc tvrdě bojoval, aby dokázal zahřát dvě zkřehlá těla, která se k němu tulila, svůj boj nakonec prohrává a zbývá z něj jen obláček, kouře stoupající ke stropu jeskyně.
Smithová se probouzí jako první a chlad ji vyhání na nohy, aby se pokusila zahřát trochou pohybu, který jeho zkřehlosti pomůže. Pomalu se vyloudala z jeskyně, zatímco kolem sebe mávala zdravou rukou a snažila se tak rozproudit krev v ní. Druhou rukou se pro změnu snažila hýbat co nejméně, aby zamezila popraskání strupů, které se na ní utvořily. Jde pomalu a přemýšlí o tom, co by byla ochotna všechno dát za pořádný hrnek teplé silné kávy s mlékem. Labužnicky se zastavuje asi krok od ústí vchodu a pozoruje zvláštní podívanou, která se odehrává na žloutnoucí obloze. Před ní se odehrává nezapomenutelné vystoupení hry světel a stínů, které se vzájemně objímají, jako dva dlouho odloučení milenci. Vyvolává to v ní vzpomínky na jeden z mála výletů, na kterém byla se svým otcem. Tehdy byli na kempu v přírodě a podobně to vypadalo to jarní ráno.
Tento pohled však ruší nepříjemné skřeky vycházející z nedalekého porostu stromů a Smithová mezi tenkými kmeny vidí prvního Greka, který jako by z oka vypadl tomu, který jí na Atlantis mrštil přes celou chodbu do stěny. Má pocit, jako by se jí na chvíli zastavilo srdce a možná i zmrzlo, protože si je jistá, že Grekové je najdou, když budou jeskyni prohledávat. Je jich snad celá flotila a tak se Smithová okamžitě dává na ústup hlouběji do jeskyně, aby stihla upozornit plukovníka Robertse, který stále ještě tvrdě spí. Pokládá mu ruku na rameno zachumlané v uniformě a začíná s ním zdravou rukou jemně třást. Plukovník unaveně otvírá oči a vypadá spokojeně, že ním netřese nějaký Grek, ale jen členka jeho týmu. Vlastně si uvědomuje, že by s nikým nebyl tak rád na neznámé planetě, jako s ní, protože s Tarisem by si nepopovídal, protože Taris toho moc nenamluví a pro změnu Matthew, by ho nepustil ke slovu. Pokouší se vykouzlit na tváři pomačkané od spánku úsměv, ale jakmile vidí varovná světýlka plápolající v očích Smithové, prudce si sedá a poslouchá všechno, co mu jeho kolegyně říká.
,,Benne." začíná seržant Smithová. ,,Plukovníku Robertsi, chtěla jsem se projít venku a hned z vchodu jsem zahlédla celou flotilu Greků. Je jasné, že někoho hledají a je mi jasné, že jsme to my. Měli bychom něco udělat, plukovníku.".
,,Jak je na tom vaše ruka, Kate?" ptá se plukovník a sahá po vysílačce, která byla ve výbavě záchranných modulů.
,,Zvládám." zkouší se Smithová usmát, zatímco pozoruje plukovníka zkoušejícího funkčnost vysílačky.
,,Vem si tohle a schovej se hlouběji v jeskyni. Zkus být co nejtišeji." snaží se plukovník tvářit statečně bezstarostně, zatímco jí podává vojenský kabát a sám je trochu překvapený, jaký je tu po ránu chlad.
,,Proč mi to dáváš?" ptá se Smithová a upírá na plukovníka svoje kamínkově modré oči, zatímco si od něj bere bundu a přehazuje si ji pro zatím bezstarostně přes ruku.
,,Byla by ti tam zima a venku je určitě tepleji, než tady v jeskyni. Kate, zkontroluj si prosím, jestli ti funguje vysílačka." říká plukovník zamyšleně a otáčí se čelem k ústí tmavé jeskyně, odkud k nim začínají pronikat hlasy. Seržant Smithová zapíná vysílačku a zkouší chvíli kvalitu spojení, která je docela překvapivě dobrá. Pak se neochotně začíná stahovat do většího přítmí jeskyně, dokud k ní neproniká už jen tenký pruh bílého světla a ze vchodu nezbývá jen malý světelný bod v neurčité vzdálenosti. Tam si kleká na zem, plukovníkovu bundu, kterou si obléká, si pak zapíná až ke krku a snaží se uklidnit jeho příjemnou mužnou vůní, kterou je bunda provoněná. Mlčky přemýšlí o tom, jestli i na jiné planetě mohou být v jeskyních netopýři, nebo snad i něco většího a horšího?
Plukovník o sobě dává pro jistotu vědět, hned jak se stihne skrýt v nejbližším hustém křoví, nedaleko jeskyně, odkud má dobrý výhled na okolní terén a malou pravděpodobnost, že on sám bude zpozorován.
,,Kate? Jsi v pořádku? Přepínám." začíná plukovník komunikaci, zatímco dřepí schovaný venku.
Kate hmatá ho kapsy svojí bundy po vysílačce svými zimou zkřehlými prsty a přijímá. ,,Ano, zatím všechno v pořádku. Tady nebudou netopýři, že ne, Benne?" ptá se Smithová a snaží se přijít na jiné myšlenky.
,,Určitě ne. Všimli bychom si jich už večer, dělají totiž hrozný rámus, když se ráno vracejí zpátky do jeskyně. Určitě je to v pořádku." snaží se plukovník působit jistě a pozoruje zatím dění kolem sebe.
,,Jak jste na tom vy?" zajímá se Smthová, zatímco neustále přeskakuje z vykání na tykání a naopak.
,,Mno taky žádný problém." snaží se plukovník působit v pohodě. ,,Jsou tu tři skupiny po tuším dvaceti pěšácích. Pohybují se v lesíku před jeskyní, ale vypadá to, že dovnitř nepůjdou, takže se nemusíš bát." zvedá se plukovník co nejtišeji a míří ke srázu. ,,Kouknu se tu ještě pořádně, jestli jich tu někde není víc, ale ten počet by na naše pronásledovatele zatím dost seděl. Přepínám a konec.".
,,Ano, Benny." pokouší se Smithová usmát do tmy, zatímco si přitahuje bundu těsněji k tělu a svítí si maličkou baterkou na stěny, protože tajně doufá, že by mohly být pokryty písmem, nebo alespoň malbami, které by ji zabavily, než se plukovník vrátí. Stěna je hrubá s velkými puklinami a porostlá rostlinami vzdáleně připomínajícími mech. Po známkách vyspělejší kultury, nebo alespoň dávném obydlení jeskyně pro zatím není ani památka, ale Smithová nemá v plánu to vzdát moc rychle.
Plukovník už stojí na okraji srázu z kamení, po kterém se jako hadi plazí úponky rostlin, kořeny stromů a keřů. Hluboko pod ním se táhne údolí s malým jezerem, jehož hladina odráží dopadající paprsky, jako plovoucí zrcadlo. Zeleň se táhne do ztracena, jako by celý zdejší svět nikdy nepoznal lidskou ruku, ale nejspíš ani větší zvířata, která by snad byla někde vidět. V dálce se však něco leskne a plukovník předpokládá, že by to mohla být známka osídlení, nebo vrak zapomenuté Grekské lodi. Ze zamyšlení ho vytrhává zvuk kroků, než se však stihne otočit, cítí silnou mužskou ruku po svým hrdlem, která mu tlačí na krk a snaží se mu znemožnit dýchání. Plukovník, který prošel tolika všemožnými výcviky bojových technik, že by je jen těžko dokázal spočítat na prstech, se bleskově vzpamatovává z překvapení a jedním pohybem přehazuje cizince přes sebe na zem. Než se muž na zemi stihne vzpamatovat, klečí mu plukovník jedním kolenem na hrudníku a rukama mu drží ramena.
,,Co jsi zač?!" začíná plukovník s vyptáváním a dál si cizince drží dost od těla. Letmo si ho prohlíží. Muž vypadá asi na pětatřicet let, ale jeho obličej nese strhané rysy způsobené starostmi. Avšak jeho oči jsou čilé a mladé, jako jeho tělo, které je oblečeno do zvláštního nazelenalého roucha, které skvěle splývá s okolním prostředí a všudypřítomnou zelení. Plukovník typuje, že se jedná o rolníka, či člověka podobného společenského postavení.
,,Jsem Aron. Aron z Karahau. A kdo jsi ty, cizinče? To tebe hledají ta stvoření? To tebe hledají Grekové?" vyzvídá rolník a snaží se trochu vyprostit z plukovníkova pevného sevření.
,,Co ty o nich víte, Arone? Jsem plukovník Roberts z planety Země. Jsme výzkumníci, kteří na jiných planetách hledají spojence a nové technologie." uvolňuje plukovník opatrně sevření.
,,Co o nich vím? Asi to, že se tu potloukají už od včerejška a hledají nejspíš právě tebe. Jak jsi se sem vlastně dostal, když jsi z jiné planety? Navíc jsem o takové ještě neslyšel. Také nejsem původní obyvatel." ptá se Aron zvědavě a mne si rameno.
,,Grekská loď nás vyvedla z hyperprostoru, když jsme.." začíná plukovník, ale Aron mu skáče do řeči.
,,Je vás tu víc?".
,,Ano. Jsem tu ještě s jednou ženou. Mojí kolegyní. Je schovaná v jeskyni a vlastně bych se jí měl hned ozvat. Jak jste se sem dostal vy?" říká plukovník, zatímco zápasí se zipem kapsy, ve které má vysílačku. Nechápe, jak mohl na Smithovou zapomenout.
,,Můžeš mi říkat prostě Arone a neoslovovat mě , tak zdvořile. Ztroskotal jsem tu sám se svou lodí, kterou mi Grekové zničili tak moc, že už jsem ji neopravil a ani nikdo z místních mi s tím nedokázal pomoc. Nemohu se proto vrátit na svoji planetu a ta je jen pár světelných let odtud. Mám tam syna, který mi mezitím už určitě vyrostl a já o něm nemám žádné zprávy. Jsem tu už asi dva roky sám." povzdychá si Aron a zvedá se, zatímco si oprašuje záda od hlíny. ,,Vydal jsem se pro pomoc do vesmíru, protože naše planeta je pod útlakem Greků. Bojím se, že svůj boj prohrála a bojím se, že už žádného syna nemám, ale nesmím takto přemýšlet. Díky tomu, že jste tu vy, bychom mohli spolu něco vymyslet. Vymyslet plán, jak se dostat pryč. Mohl bych použít nějaké součástky z vaší lodi a pokusit se tak opravit moji. Doletěl bych domů a vám pak loď nechal. Chápete mě, Robertsi?" snaží se vymýšlet Aron a oči mu svítí nadějí.
,,Naše loď je na prach. Dostali jsme se sem v záchraných modulech. Byl bych vám to řekl, kdyby jste mi dal chvilku." usmívá se plukovník a zapíná vysílačku.
Smithová stojí u vlhké jeskyní zdi a láskyplně přejíždí bříšky prstů po zvláštních nákresech, na které si svítí baterkou. Je jakoby v transu a navíc v jiném světě. Nijak ji nezajímá, že venku ji hledá celá skupina Greků a svitem baterky, by je na sebe mohla upozornit. Je sice voják, ale také badatelka a právě nalezla známky kultury cizí rasy, takže si symboly rychle překresluje do malinkého bločku, který nosí s sebou ve vestě pro všechny případy. Hned jakmile se vrátí na Zemi, chce je spolu s Danielem přeložit a zjistit, co se tu stalo. Právě překresluje složitý symbol složený ze dvou rovnoběžek a několika kruhů, když zašumí vysílačka a z ní se ozývá plukovníkův ztišený hlas, který ji volá.Rychle schovává blok do kapsy u kalhot a šeptá do vysílačky, kterou vytahuje z plukovníkovy bundy, kterou má na sobě.
,,Benne? Kde jsi tak dlouho?" ptá se i když jí to zase tak moc nevadilo. Měla čas prostudovat si, co potřebovala hezky v klidu a navíc byla v relativním bezpečí, pokud se nepočítá ta hrozná zima, jaká by jí bez jeho bundy byla.
,,Hned jsme u tebe." mluví plukovník do vysílačky a Kate se začíná bát, že zvuk zesílený akustikou jeskyně, by se mohl donést až ke Grekům hledajícím ji venku.
,,Ššš ztiš hlas, Benne. Jak to myslíš, že jste hned u mě? Kdo je tam s tebou? Taris?" vyzvídá Kate, zatímco si lehá na zem se samopalem namířeným před sebe a pozorujíce vchod do jeskyně.
,,Potkal jsem tu jednoho muže, který tu ztroskotal se svou lodí asi před dvěma lety. Vezmu ho s sebou k tobě." šeptá Benn.,,Počkej na nás a kdyby jsi slyšela střelbu, nevylízej za žádnou cenu, ano? Je to rozkaz."
Kate chvíli mlčí a pak neochotně souhlasí, zatímco vypíná vysílačku a dál pozoruje světlo vstupující do jeskyně.
,,A kde se nachází ta vaše planeta?" vyzvídá Aron, zatímco pozoruje plukovníka mířícího samopalem do lesa.
,,V galaxii Mléčná dráha. To ti asi nic neříká, co? Je to docela daleko." vysvětluje Benn a spěchá k jeskyni.
,,Z mléčné dráhy vím jen o Tauri, na které také žijí lidé." přemýšlí Aron nahlas.
,,Země je Tauri. " otáčí se na něj Benn trochu podmračeně. ,,Kde jsi o ní slyšel?"ptá se plukovník Arona, který zamyšleně pozoruje oblohu barvy nezralého pomeranče a na tváři se mu začíná rýsovat příjemný úsměv.
,,Vypráví se, že vaše rasa zabila snad půlku vládců soustavy." usmívá se Aron tak, že se mu na tvářích vytvářejí malé dolíčky. Plukovníkovi na tváři vyvstává spokojený hrdý úsměv. ,,Ano, tak to je. Navíc se nám , tedy spíš mím předchůdcům z SG1, zbavit Wraithů, replikárotů i Ori. Měli jsem od nich dlouho pokoj a všichni si náležitě odpočinuli, než se objevili Grekové." vypráví plukovník a do usměvavého obličeje se mu vkrádá stín.
,,Jednáš se mnou upřímně a proto bych ti ani já už neměl lhát, Benne. Naše planeta Sulpan je pod mocí Greků už celá staletí. Vlastní ji a střeží, jako oko v hlavě. Chtěli jsme sehnat lidi z jiných planet, kteří by nám pomohli se Grekům postavit, nebo planetu, na které bychom mohli žít v klidu a míru." .
,,Staletí? Tak jak to, že se Země dovídá o Grecích až teď?" mračí se plukovník, zatímco si s tím láme hlavu.
,,Nejspíš proto, že jsem z úplně jiné galaxie. Z galaxie, která spadá pod Grekskou velmoc. Nechtěl jsem vám lhát, ale přece jen jsem tu už dost dlouho na to, abych se naučil být opatrný. I Grekové mají svoje špehy." upírá na plukovníka Aron oči.
,,Nic vám nevyčítám, Arone." promlouvá plukovník klidně, zatímco v poklusu zkoumá, zda není poblíž nepřítel. ,,Jen mi teda nejde do hlavy, jak jsi se z Sulpanu dostal až sem?" .
,,Nesmíš to nikomu říct, Benne. Je to hrozně tajné a věřím tomu, že Grekové by dali kdo ví co za to, aby se to dozvěděli. Slibuješ mi, že budeš mlčet i kdyby se stalo cokoli?" okamžitě zvážní Aron a přímo kárá plukovníka pohledem.
,,Slibuji vám to, Arone.".
,,U nás na Suplanu jsem našel kartuši s osmi symboly. Byly to zvláštní symboly a mám je ještě pořád u sebe namalované na kousku papíru. Díky té kartuši jsem se mohl dostat téměř kamkoli ve vesmíru. Cestoval jsem v mojí lodi galaxiemi až sem. Cestoval jsem zeleným kruhem." mluví Aron tajemně a drží plukovníka očima na místě.
,,Zelený kruh?" opakuje po něm plukovník zvědavě a dává se znovu do poklusu. ,,Mluv Arone, ale pojď.".
,,Ano. Prostě zelený kruh. Nikdy jsem ho neměřil, ale řekl bych, že má v průměru kolem 6 metrů a ...."
,,Myslíš Hvězdnou bránu? Nebo někteří jí říkaji Chaapa'ai . Je to tak?" ujišťuje se plukovník.
,,Možné to je." krčí rameny Aron a snaží se popadnout dech.
,,Ale Hvězdná brána, když se otevře, vyzařuje světlo, které má modrou barvu. Je to tak?" zmírňuje plukovník tempo, aby mu Aron stačil.
,,Ne, to není pravda." vrtí Aron velmi přesvědčeně hlavou. ,,Náš kruh je zelený a obsahuje tok zeleného světla. Zeleného, jako je tráva, Benne. Určitě to není modrá, nejsem slepý.".
,,Možná máte jinou bránu. Na tohle je odborník spíš můj kamarád, co zůstal na Zemi." přemýšlí plukovník nahlas, když za sebou slyší kroky. ,,Arone, myslím si, že máme nepříjemnou společnost." sykne plukovník směrem k rolníkovi a rychle odjistí zbraň mířící mezi stromy. Jsou už skoro u jeskyně. Další pár kroků se ozývá z druhé strany.
,,Maj to tady obklíčený. Co budeme dělat?" ptá se Aron naprosto klidně. Plukovník jen bezmocně vrtí hlavou, zatímco přemýšlí o nějakých alternativách. Smithová stále čeká schoulená u zdi jeskyně.
Pro změnu se na chvíli opět vracíme do SGC komplexu, za naším věčně rozesmátým poručíkem Perrym, který je však momentálně v úplně jiném naladění. I když je už ve "svém" pokoji, kde by se měl čistě teoreticky uklidnit, zatím tomu nic nenasvědčuje. Poručík vztekle běhá po pokoji, jako ztělesněné tornádo a zanechává za sebou spoušť v podobě všech židlí v pokoje naházených do jednoho koutu , všemožných časopisů roztrhaných na cucky a převráceného stolu. Poručík samozřejmě ještě neskončil a zatímco s rukama pevně zataženýma v pěst, prochází po pokoji, stíhá ještě nadávat na generál majora Carterovou, snad všemi nadávkami, co ho napadají. ,,Pro svůj tým bych udělala všechno..." paroduje generálnčin hlas Perry a snaží se o co nejvíc ufňukaný tón. Vztekle popadá dřevěný rám postele a vší silou odtahuje postel ode zdi. Než si stíhá uvědomit co dělá, všímá si kartonové krabice, která byla pod ní schovaná. Začíná se do pokoje ze široka usmívat, zatímco letmo hladí krabici po víku.
,,Holka, docela jsi mi chyběla. Umíš se ozvat v pravý čas." culí se poručík celý šťastný a s úsměvem z krabice vytahuje ruční Zaknaktel . ,,Doufám, že ještě funguješ a jestli ne, budu se tvářit, že jo." vrací se opět poručíkovi jeho bezstarostnost a zatímco hlasitě kleje a proklíná především sebe, že dovolil, aby plukovníka a seržanta vůbec někdy někam generál pustila bez něho. Zaknaktel je naprosto funkční a tak poručík nemarní příliš moc času přemýšlením a ťuká na dveře svého pokoje, čímž dává znamení hlídajícím vojáků, aby vešli za ním dovnitř. Jakmile se dveře otevřou, poručík oba strážné ochromuje proudem ze Zaknaktelu a vydává se, pokud možno co nejnenápadněji, komplexem do sektoru, kde se nachází letouny a ostatní technologie pro let vesmírem. Tváří se naprosto vyrovnaně a tichounce si píská . Štěstěna mu zase jednou přeje a tak poručík přichází do hangáru naprosto nepozorován. Alespoň do té chvíle. Perry se kryje za křídly okolních letounů a v přikrčení se blíží k jedné ze starších goauldských nákladních lodí, která patří mezi jeho oblíbenější. Vlézá do ní, usedá k ovládacímu zařízení a zapíná si pro jistotu pás. Pokládá ruce na řídící panel a loď se z tichým protestujícím vrněním pomalu začíná odlepovat od země. Na tváři hraje poručíkovi vítězný pohled alespoň do doby, kdy se prudce otvírají železné dveře do hangáru a dovnitř se hrne celá jednotka stráží spolu s generál majorem Carterovou, která se s Perrym okamžitě spojuje vysílačkou.
,,Okamžitě opusťte loď, poručíku! Tohle přímí rozkaz a varuji vás, že za jeho neuposlechnutí vás čekají velmi nepříjemné tresty!" nařizuje Perrymu.
,,Raději nepříjemný tresty, než nepomoci svému týmu." vrčí poručík do vysílačky a pomalu loď zvedá.
,,Poručíku zastavte! Všechno se dá nějak rozumněji vyřešit a spolu na něco přijdeme. Teď opusťte tu loď! Slyšíte mě?!" křičí generál major naštvaně a mračí se na něj .
,,Prosím? Vypadáváte mi majore. Neslyším vás, říkala jste, že mám zelenou?" usmívá se poručík, zatímco odkládá vysílačku a vylétá z hangáru. Upřímně nevěří, že by takováto výmluva mohla zabrat, ale štěstí přeje odvážným. Nebo alespoň nějak podobně se to podle něj říká. Prudké zrychlení ho silou přimačkává k sedadlu a on jde vstříc modravé obloze, na které se kupí pár osamělých mraků postrádajících svoje kamarády.
,,Omlouvám se vám, majore. Velmi si vás vážím, jako osoby, ale jsou určité závazky a city, které mají přednost před autoritou. Chápu všechna rizika i to, jak vám tímto komplikuji situaci, ale nikdy bych si neodpustil, kdybych to teď neudělal." omlouvá se poručík opatrně Carterové, zatímco dál prudce stoupá atmosférou vzhůru. Carterová stojí v hangáru celá nasupená, odhání všechny nastoupené vojáky pryč, ale i přes její kamenný výraz a vztekem rozcuchané vlasy, na ní jde poznat, že je na Perryho hrdá a je ráda, že se vydal svůj tým hledat, i když to bylo na vlastní pěst.
Ocitáme se opět uprostřed vesele zelenajícího se lesa, kde plukovník Roberts a muž jménem Aron mají dost zásadní problém : jsou obklopeni v zajetí Greků, kteří se blíží k nim z obou stran lesa. Plukovník sahá do kapsy vesty pro vysílačku a spojuje se zařízením se skřehlou Smithovou, která se choulí ke zdi jeskyně a snaží se zahřát Bennetovou bundou, kterou jí půjčil Roberts.
,,Smithová?" šeptá plukovník do vysílačky opatrně a rozhlíží se kolem sebe, zatímco vymýšlí plán útěku.
,,Ano, plukovníku?" odpovídá Kathrin okamžitě a hned se dál ptá. ,,Kde jste, Benne? Netrvá vám to nějak dlouho?" .
,,Máme tu menší problém, Kate. Jsme sice už skoro u jeskyně, ale nejsme tady sami. Obklíčili nás, ale určitě vymyslím, jak se jim s Aronem ztratíme. Ty mě ale dobře poslouchej, za žádnou cenu nesmíš opustit jeskyni, ano? I kdyby jsi slyšela střelbu, tak prostě neopouštěj jeskyni, dokud si nebudeš naprosto jistá, že jsou pryč. Buď tiše a v klidu. Když se nám to povede, ozvu se ti, ano?" informuje ji plukovník a snaží se nasadit utěšující klidný tón hlasu, protože momentálně nemá zájem na tom, aby ještě vyděsil ji a pak ji ztratil.
,,Dobře, chápu to Benne." mumlá Smithová do vysílačky zkroušeně.
,,Děkuju." odpovídá plukovník neutrálně a dál se neklidně rozhlíží.
,,A Benne?" oslovuje ho Smithová.
,,Ano, Katie?" usměje se plukovník spíš sám pro sebe při vzpomínce na milé oslovení.
,,Dej na sebe pozor a vrať se...mi v pořádku." dodává Smithová poslední slova a vysílačky na obou stranách utichají. Smithová se znovu zapíná až ke krku a v prokřehlé ruce tiskne svoji zbraň.
Aron na plukovníka chvíli mlčky hledí a pomalu se bojí i dýchat. Pozoruje jeho modrozelené oči, které zamyšleně běhají z lesa na vysílačku a zpět a dívá se, jak mu vlasy poletují v klidném větru vanoucím od západu. ,,Máte nějaký plán, plukovníku?" odvažuje se konečně Aron otevřeně zeptat a nervózně si hraje s lemem své rolnické róby. Benn bez jediné změny výrazu pozoruje vchod do jeskyně a pomalu vrtí hlavou zleva doprava.
,,Já bych nápad měl." odvažuje se Aron a s letmým úsměvem pozoruje jiskřičku zájmu a naděje, v plukovníkových očích, které se konečně upírají na něj a snaží se ho přečíst.
,,Tady kousek mám tu svoji loď a na ní pár oštěpů, co jsem ve volném čase stihl vyrobit. Nebudu vám tvrdit, že si snad naivně myslím, že nám ty klacky nějak moc pomůžou, ale naděje umírá poslední." říká Aron se stopami chlouby v hlase. ,,Dost dobrý nápad." chválí ho plukovník stručně a pokynutím rukou mu dává znamení, aby ho k lodi dovedl. ,,Nemůžu přece odsuzovat něco, co jsem ještě neviděl." snaží se plukovník působit mile.
Aron se rozbíhá v přikrčení do lesa a k Bennovu překvapení ho není téměř vůbec slyšet i přes to, že je zem pokryta suchým spadaným listím, které pod Bennovýma nohama nepříjemně šustí.
,,Říkal jste, že už jste tu dva roky?" osvětluje si plukovník skutečnost, zatímco poklusává vedle Arona.
,,Dva dlouhé roky." běží Aron a snaží se pravidelně dýchat.
,,Jak jste tu mohl tak dlouho vydržet? " zajímá se plukovník.
,,Jak jste už slyšel, plukovníku, byl jsem připraven na dlouhé cestování galaxiemi, tudíž jsem měl v lodi dost zásob i když problém nastal o něco později, ohledně vody. Nedaleko je však vyvěrající potůček s krásně čistou vodou, takže i to jsem brzy vyřešil. Ze začátku jsem se hodně skrýval, třeba celé dny, ale postupem času jsem se přestával bát a dá se říct, že jsem se tu i zabydlel. Myslím si, že mě nebudete brát za slovíčka. Nejhorší byla asi samota, ale pokud jste se pozorně díval, tak na obzoru je vidět kouř z ohňů. Je tam vesnice se vším všudy a nějaký čas jsem tam dokonce pracoval, avšak jejich technologická vyspělost velmi značně pokulhává, před tou naší." prozrazuje svoje zážitky z pobytu na planetě, Aron.
Z lesa po jejích pravici se náhle začínají ozývat rozkazy Greků, kteří v lese pozorují pohyby a hned se vydávají na průzkum oblasti, kde by se jejich nepřátelé mohli nacházet. Plukovník i Aron bez dalších zbytečných rozmluv přidávají do běhu a proplétají se mezi hustým porostem stromů.
Náhle se Aron zastavuje u několika rozlámaných stromů a velkého kamene porostlého plazivými rostlinami.
,,Co se děje?" vyjekne plukovník nervózně a pozoruje Arona, který lapá po dechu.
,,Jsme tu." oznamuje plukovníkův nový průvodce a nataženým prstem ukazuje na velký balvan, který je ve skutečnosti skvěle zamaskovaná výzvědná loď, v jejíž trupu můžeme při bližším pozorování spatřit ošklivé orezlé díry a celkově vypadá, že už má všechno za sebou. Aron se dotýká zamaskovaného panelu a na chvíli mizí v trupu lodi, odkud brzy vynáší k plukovníkovi sadu ručně zhotovených oštěpů. Aron nechává loď zavřít vchod a rychle táhne plukovníka za lem vesty do křoví, které obklopuje Aronovu loď. Plukovník tam zjišťuje, že ve své zbrani má už pouhý jeden jediný energetický náboj, se kterým asi proti celé jednotce Greků už nic moc nezmůže. Mají však proti Grekům výhodu, které se říká moment překvapení. Aron a plukovník tedy klečí schovaní v křoví a pozorují společně prvního Greka, který k ní doběhl, jako průzkumník. V tu chvíli má plukovník první možnost, pořádně si Greka prohlédnout zblízka a to co vidí, mu připadá jako postavička z nepovedeného hororu.
Grek je stavbou těla podobný člověku, ale jeho pleť je bílá, jako čistý list papíru a je pod ní místy vidět pulsující modrá tekutina nahrazující jeho krev. Hlavu mu porůstá několik drobných výběžků a jinak je jeho hlava lysá. Oči jsou tvarově podobné lidským, jen s rozdílem, že mají sytě fialovou velkou duhovku, červené bělmo a nejsou obohaceny řasami. Nos je mnohem drobnější, než u člověka a tvoří ho z větší části spíš jen dvě díry do lebky. Zuby má přeměněné ve velmi ostré špičáky vyčnívající ven z pusy. Uši tvoří jen zvukovody. Na dlani má modročervené zařízení a prsty na rukou a nohou spojuje tenká tmavá blána. Grekský voják je oblečen do velmi zvláštního kovového obleku, který vypadá velmi pevně a odolně.
Grek se pomalu přibližuje kolem lodi ke křoví, kde klečí schovaní plukovník a Aron. Ještě jeden krok, dva kroky, Grekovy oči se rozšiřují poznáním, že ve křoví někdo je a než stihne vydat vysokofrekvenční pisklavý zvuk, kterým by přivolal zbytek jednotky, plukovník a plukovník po něm skočí, strhne ho k zemi a začne se s ním prát.
Aron rychle vylézá z křoví a pozoruje zápas, protože se bojí, aby omylem nezasáhl plukovníka. Grek je mnohem těžší, než Benn a tak drží plukovníka na zemi, zatímco mu rychle pokládá ruku s vrostlým zařízením na čelo.
Plukovník prudce škube nohama ve vzduchu a cítí velmi intenzivní palčivou bolest, která se mu rozlévá do celého těla a ochromuje ho, jako jed a tlak, který by mu jako sál krev. Plukovník začíná svůj boj prohrávat a pomalu se zdá, že začíná ztrácet vědomí. Bolest, jako by mu měla roztrhat tělo na milion kousků a plukovník nikdy nic tak hrozného nezažil. Naštěstí je tu i Aron, který rychle boří hrot svého oštěpu hluboko do Grekových zad, ze kterých okamžitě začíná tryskat hustá modrá smrdutá tekutina. Plukovník vyčerpaně lehá do trávy a ani nemá dost síly na to, aby ze sebe odstrčil Grekovu zapáchající mrtvolu. Aron Greka jedním rychlým pohybem odhazuje stranou a podává plukovníkovi ruku, aby mu pomohl vstát.
,,Děkuju vám, Arone. Máte to u mě." zašeptá plukovník vyčerpaně a přijímá nabízenou ruku. V mžiku stojí na vlastních nohách a i když ještě malou chvíli vrávorá a mne si rudě zbarvené čelo, bude v pořádku.
,,Zvládnete utíkat, plukovníku?" ptá se rychle Aron a míří pryč cestou, kterou k nim Grek přišel.
,,Ano. Zvládnu to." šklebí se plukovník bolestivě, ale drží s Aronem rychlejší tempo bez viditelnějších problémů. Avšak jsou příliš hluční na to, aby si jich Grekové nevšimli a tak se v mžiku za nimi ozývají nepříjemně hlasité zvuky svědčící o tom, že jsou jim nepřátelé v patách a to velmi blízko. Zatímco utíkají a plukovník spíš zpola klopýtá o nastražené překážky ve formě pařezů a klacků ukrytých ve vrstvě listí, objevuje se před nimi ozbrojený Grek, který míří svojí zbraní na Arona. Plukovník rychle používá poslední náboj z energetické pistole a nyní už nemají žádnou střelnou zbraň, tudíž jsou vydáni napospas armádě grekských válečníků jen s oštěpy.
Oběma je jasné, že z této situace nemůžou vyváznout živí, ani s největší dávkou štěstí, ve svém životě a tak zatímco se kryjí za spadlým stromem, stihnou si vyměnit několik zdvořilostních slovíček na rozloučenou.
,,Plukovníku, už za tu chvíli, kterou vás znám, jsem stihl poznat, že jste velmi dobrý bojovník, inteligentní a milý mladý muž. Jsem velmi rád, že jsem měl tu čest, vás poznat." začíná Aron se zdvořilostmi a oči mu pořád ujíždí na ošklivě vypadající spáleninu na Bennově čele. Plukovník se usměje koutkem úst a jemně poplácá Arona po rameni, jako znamení, že si velmi cení toho, co o něm řekl. ,,Já jsem rád, že jsem vás poznal. Jen je škoda, že to nebylo jindy a na lepším místě. Tal snad příště." zažertuje plukovník.
,,Ale i tak, je pro mě ohromnou ctí, zemřít po vašem boku, plukovníku z Tauri." mluví Aron, zatímco dál pevně v ruce svírá konec svého dřevěného kopí.
,,A já musím ještě jednou poděkovat, za záchranu života, Arone." neodpouští si plukovník a vykukuje zpoza stromu, aby se mohl podívat, jak to vypadá a jak daleko Grekové jsou. Jasně vidí množství postav blížících se k nim lesem a marně se snaží spočítat, kolik jich je. Je si jistý, že jich je minimálně desetinásobná přesila, které však s osmi dřevěnými kopími nemají šanci vzdorovat. Plukovník se už chystá raději odvrátit, když se z toho místa ozývá obrovská rána a téměř všichni Grekové padnou k zemi mrtví.
Plukovník udiveně hledí mezi stromy, zatímco vstává, avšak nevidí nic, než spoušť. Jako zkušený voják, by to typoval na C4, ale nenapadají ho žádné souvislosti, jak by se tam mohla ta trhavina dostat. Dál mhouří unavené oči mezi stromy, kde mezi stromy začíná rozeznávat jednu blížící se postavu. Nelze však rozeznat, o koho se jedná, protože je v šeru a mlze mezi stromy a navíc plukovník má ještě trochu rozostřené vidění, od napadení Greka. ,,Co to...Kdo to?" koktá plukovník a dál mhouří oči. Postava pomalu klidně kráčí směrem k němu. Plukovník pozvolna začíná rozeznávat rysy. Osoba má na sobě vojenskou bundu SG1, která je ale pánská, takže plukovník si hned myslí, že se jedná o Tarise, nebo o Matthewa. Pak ale začíná rozeznávat delší tmavé vlasy, styl chůze i naklonění na jednu stranu, kvůli pohmožděné zraněné ruce. Plukovníkova tvář se štěstím rozzáří a on se rozbíhá směrem k belhající postavě, která v ruce drží odpalovací zařízení k C4.
,,Katie, kde jsi sebrala tu C4?" vyzvídá plukovník celý zaskočený a prohlíží si její obličej zamazaný od hlíny.
Kathrin celá usměvavá, nad příjemným oslovením hned začíná vyprávět. ,,No, ještě než jsme nastoupili vůbec do modulů a byli jsme ještě na lodi, jsem si dala do kapes pár drátů a několik kousků C4. Zrovna jsem opravovala ty štíty, když mě napadlo, že by se mohla hodit. Jistota je jistota a štěstí přece přeje připraveným." usmívá se Kate na plukovníka, který ji v návalu ohromné radosti přitáhne k sobě a pevně obejme. Smithová na chvíli zavírá slastně oči, nad příjemným pocitem bezpečí, ale plukovník ji zase rychle pouští a nejde si nevšimnout rozpačité červeně v jeho obličeji.
,,Byl to skvělý nápad, Smithová. Děkuji vám, za záchranu života. Máte to u mě a rozhodně se o tom zmíním před generál majorem Carterovou, která to zajisté dokáže ocenit." snaží se plukovník marně zbavit červeně.
,,Vy nemáte za co děkovat, plukovníku. Taky jste se o mě postaral, když jsem byla zraněná a navíc jste mi ještě půjčil vaši bundu. Bez ní by ze mě byla kostka ledu." děkuje i Smithová. Ozývá se mírné zakašlání , které přichází zpoza jejich zad, kde rozpačitě přešlapuje Aron z nohy na nohu a klopí oči do zelenající se trávy.
,,Promiňte mi to, Arone, choval jsem se velmi nezdvořile. Toto je moje kolegyně z týmu: seržant Kathrin Smithová. Je jedním z předních odborníků z Tauri, na mimozemské civilizace a rasy." představuje plukovník Kathrin, která trochu rozpačitě rudne.
,,Mé jméno je Aron ze Suplanu. Ztroskotal jsem na této planetě se svojí lodí, když jsem se vydal hledat do vesmíru pomoc proti Grekům, kteří obsadili naši planetu." počíná Aron zdlouhavé vysvětlování. ,,Jsem tu už více jak dva roky sám a vděčím vám za svůj život, seržante Smithová." tváří se Aron nesmírně vděčně a letmo líbá Kathrin na hřbet ruky.
,,Dva roky?" opakuje po něm Smithová zaraženě a překvapeně střílí pohledem na Benna, který přikyvuje.
Aron se okamžitě ujímá slova a s velkým zaujetím opakuje Kathrin, co se stalo: ,,Pocházím z planety Suplan, která patří ke Grekským koloniím. Jelikož jsem patřil, mezi jedny z nejlepších a navíc jsem měl rodinu, takže jsem ji chtěl ochránit před hladomorem a útlakem ze strany nepřátel ; nabídl jsem se sám, že se vydám do vesmíru pro pomoc. Vzal jsem svoji loď, nacpal ji jídlem, vodou a dalšími potřebami, pro život v kosmu. Loučení sice bylo těžké, ale doufal jsem ve skrytu duše, že se vrátím brzy. Cestoval jsem zeleným kruhem. Plukovník Roberts si myslí, že to bylo něco, čemu vy říkáte Hvězdná brána, či nějak podobně, ale já si tím jistý nejsem. Naneštěstí mou loď zpozorovali a nenávratně poškodili, tudíž jsem se ocitl zde a musel se naučit tady přežít.." vypravuje Aron zamyšleně a pozoruje seržantovy oči, ve kterých se projevuje čistý zájem.
,,A jak? Je zde nějaké společenství na vyspělejší úrovni?" vyptává se Smithová.
,,Jelikož jsem slyšel, že jste byla v té jeskyni, určitě jste si jako odbornice všimla těch rytin na zdi, že ano? Pochází od předchůdců zdejšího obyvatelstva, které je tvořeno především lidmi. Bohužel jsou vyspěle velmi pozadu, takže bylo těžké, se do jejich společenství správně večlenit." začíná sdělovat získané poznatky Aron, ale do jejich rozhovoru vstupuje plukovník s kamennou tváří.
,,Nechci rušit vaši vědeckou debatu, ale myslím že je na čase zmizet. Děkuju vám, Smithová, za záchranu života, ale pochybuju, že by byli Grekové hluší a neslyšeli tu ohromnou ránu, takže navrhuji rychlý ústup do jeskyně." velí plukovník a gestem popohání oba přítomné k pohybu.
,,Pane, v tom bude asi problém, protože jeskyně je už zabraná Greky. Jen tak tak se mi podařilo proklouznout, než se tam vydala celá jejich jednotka. Myslela jsem už, že umřu." začíná vysvětlovat Smithová.
Plukovník se trochu podmračí, ale jeho oči zůstávají stále stejně milé a vyzařující dobrou povahu člověka. Zamyšleně si palcem přejíždí po bradě, zatímco se marně snaží něco vymyslet a čelí pohledům ze strany Arona i Kathrin, kteří se raději neopovažují něco říkat, aby ho nevyrušili ze soustředění. ,,..pokud bychom to vzali..." přemýšlí si plukovník polohlasně, zatímco neklidně pochoduje po prostranství sem a tam.
,,Benne." vrací ho Kathrin do reality, když neklidně upozorňuje na hlasy Grekských válečníků, které se ozývají nepříliš daleko od nich, ve směru, kde se rozkládá mimo jiné i jeskyně.
,,Jdeme." velí plukovník naprosto stručně a hlídá zezadu Arona se Smithovou, kteří běží před ním. Terén je dost nepříjemně hrbolatý se spoustou skrytých kořenů, kamenů a prohloubenin, o které skupinka zakopává. Za zády se jim ozývají první výstřely a hlasité povely Greků k jejich pronásledování. Naše skupinka se proplétá porostem stromů a keřů, od jejichž větviček mají poškrábané tváře. Vzduch je prosycen vlhkostí lesa, ale přesto se v něm neběží příliš dobře, kvůli všudypřítomnému chladu. Téměř zároveň se Aron, Kathrin a Benn proplétají i posledním keřem, ve který dává Kathrin nejvíce zabrat, kvůli zraněnému ramenu, se kterým se stále marně snaží nehýbat. Udýchaně se zastavují a v předklonu koukají do hlubokého útesu, který se pod nimi rozkládá. Okamžitě jim hlavu napadá, jako cizokrajná zákeřná nemoc, beznaděj a oni na sebe bezmocně hledí, zatímco si uvědomují, že jiná cesta není k dispozici.
Plukovník se podmračeně rozhlíží na všechny možné strany, aby nemusel uznat, že jedinou možností je padnutí do Grekského zajetí. Plukovník nespokojeně vrtí hlavou. Aron je naprosto klidný a začíná plukovníkovi děkovat. ,,Plukovníku, sám víte, že tohle je nejspíš definitivní konec našeho putování. Avšak proč být zkroušen v posledních minutách na svobodě? Berte to tak, jak to je. Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal. Ukázal jste se jako opravdu spolehlivý přítel, pokud mohu být tak odvážný a nazvat vás tak otevřeně." usmívá se Aron už naplno a tiskne zaskočenému plukovníkovi rameno.
,,Děkuji vám, Arone." zachovává si plukovník respekt. ,,Já si velmi cením vašeho přátelství Arone." děkuje plukovník a letmo kouká do propasti, jako by se stále nemohl smířit s tím, že by jejich dobrodružství mělo tak náhle skončit. Pak obrací svoji pozornost na Smithovou, která na něj smutně hledí modrošedýma očima a letmo přejíždí rukou po povrchu jeho bundy, kterou má přes sebe stále ještě přehozenou.
,,Rád jsem tě poznal, Katie." pokouší se plukovník o úsměv a ona mu bez jediného slova pokládá obě ruce kolem krku. Plukovník k ní dělá krok a chytá ji oběma rukama kolem pasu. Aron rozpačitě klopí oči a tváří se, že tam vůbec není. Kathrin se naklání k Bennovi a tiše mu šeptá do ucha. ,,Nevěřím tomu, že je tohle konec.".
Benn ji dává jednu ruku na zátylek a přitahuje si ji k sobě. První lehký polibek se téměř hned ztrácí v divokém tanci rtů. Jejich těla se k sobě tisknou co nejpevněji, jako by se chtěla stát pouze jedním a v polibcích, které si Benn a Kathrin vyměňují, se odráží nejen strach, ale především opravdová láska. Jakmile to začne vypadat, že se od sebe odtrhnou, Benn jen palcem utře slzu, která Kathin pomalu sjížděla po tváři a znovu ji začne procítěně romanticky líbat, zatímco se k sobě pevně tisknou. Mezi polibky ji stihne Benn poprosit, aby neplakala. Pak se dlouze obejmou a Kathrin mu při objetí boří tvář do ramene. Nakonec od sebe odstoupí, ale přesto se dál letmo dotýkají prsty.
Grekové jsou těsně za nimi a je slyšet, jak probíhají porostem keřů. Z porostu se vynořuje první ošklivý Grek s zařízením vrostlým do dlaně. Na obličeji se mu rozhostí něco jako úšklebek a on začíná zvedat ruku se zbraní, aby mohl zabít prvního z bezbranných nepřátel. Za zády se mu objevují další tři Grekové, kteří se rozhodují celou podívanou sledovat. První Grek natahuje ruku před sebe a míří na Smithovou, která začíná krabatit obličej bolestí. Plukovník už chce zakročit a celý se napíná, když se Grek rozpadá na modravou tekutinu. u toho vydává nelidský pronikavý skřek a téměř okamžitě na to, se to samé stává i jeho kolegům, kteří za ním stáli. Jako první se otáčí plukovník, který tuhne překvapením, když vidí, jak se v jeho úrovni v útesu vznáší odmaskovaná nákladní goauldská loď, ve které sedí usměvavý poručík Perry a divoce na plukovníka mává rukou, zatímco obhlíží situaci. Jakmile si je jistý, že je celá nejbližší oblast vyčištěna, přistává s lodí u útesu a celý šťastný vybíhá ven, aby objal nejen Kathrin, ale i Benna, kteří na něj koukají jako na zjevení, jelikož tomu stále nemohou uvěřit.
,,Honem dovnitř." vybízí je poručík s tak širokým úsměvem, že se Kathrin pomalu diví, že se koutky úst nedotýká ušních boltců. Jakmile si je poručík jistý, že jsou všichni pohodlně usazeni a poslouchá ho i ten zvláštní cizinec, začíná svoje vypravování skvělých zážitků, které se odehrály za poslední dva dny.
,,Byl jsem u prezidenta v Bílém domě. Dostal jsem pár jeho propisek, byl s ním na obědě, mám jeho číslo na soukromý telefon a dokonce jsem se s ním vyfotil. Mám novýho kámoše." chlubí se poručík jako malé dítě. ,,V Bílým domě byl děsně ošklivej Grek, ale byl zamaskovanej a chtěl prezidenta zabít, ale podařilo se mi ho zneškodnit, za což dostanu nějakou medaili , či jinou cetku...."vypravuje poručík celý neklidný a divoce gestikuluje rukama. ,,Jo a taky jsem zjistil, že celá takhle planeta je okupovaná Greky dost dlouhou dobu a oni jen čekali na správnou příležitost, kdy ji obsadit...".
,,Počkej Matthew." zastavuje ho plukovník razantně. ,,Nejdřív to zvedni a padáme pryč. Nechci tady trčet už ani o minutu dýl. Dovykládáš nám to hned jak se odlepíme od země." napomíná ho plukovník a mne si unaveně místo mezi obočím. Poručík tedy sedá k ovládacímu panelu nákladní lodě a maskuje ji. Brzy s ní již opouští planetu a vstupuje do hyperprostoru. Aron vede rozhovor s poručíkem o tom, jak byl na planetě.
Poručík je bohužel spíš dobrý vypravěč a tak do Aronova vypravování neustále zasahuje svými poznámkami a zbytečnými otázkami, ale přesto s ním má Aron trpělivost a dál si vypráví svoje.
Plukovník a Smirhová se mezitím stihli vytratit do nákladního prostoru lodě, kde si sedli na velké ocelové krabice, naproti sobě. Zavládá mezi nimi nepříjemné tíživé ticho, protože oba chtějí říct tomu druhému hodně, ale zároveň nic. Plukovník se rozhodne, že začne tedy s vysvětlováním on, ale než se stihne vůbec nadechnout, seržant SMithová promluví první.
,,Benne." oslovuje ho důvěrně a klopí při tom oči na podlahu lodi, protože hledá správná slova, jako by tam snad byla napsaná. ,,Byli jsme v ohrožení života, což byla vypjatá situace plná stresu, ale myslím si, že bychom to měli nechat, jak to bylo před touto misí. Věř mi, že si s tebou ráda půjdu zaběhat, nebo půjdu na večeři, ale jen jako kolega a kolegyně. Víš, že tohle dělat nesmíme, ale bylo to moc fajn." usmívá se Kathrin rozpačitě jedním koutkem úst a rozpačitě si namotává pramínek vlasů na prst. Plukovník vstává z bedny, přikyvuje hlavou na znamení souhlasu a naposledy ji líbá na rty. Seržant Smithová na něj jen překvapeně zvedá oči a pak se jde podívat za Aronem a poručíkem, jako by se nic nestalo. V závěsu za ní jde i plukovník.
,,No super, že jste už tady. Musím vám dopovědět, jak to bylo s tím prezidentem." výská poručík šťastně.
O pouhý den později se ocitáme ve starém známém komplexu SGC. Venku je příjemný slunečný den a dole v komplexu sedí v konferenční místnosti plukovník Roberts, Aron, seržant Smithová, poručík Perry a samozřejmě generál major Carterová, která podmračeně konstatuje fakt, o hrozbě infiltrace ze strany Greků.
,,Neříká se mi to snadno, týme SG1, ale tohle je oficiální prohlášení, které pošlu i prezidentovi." podává každému z týmu tenkou složku s hustě popsanými papíry.
,,A kde jsou obrázky?" snaží se vtipkovat Perry, když do složky nahlíží. Carterová se tváří, jako by ho neslyšela a pokračuje v nepříjemném informování. ,,Zjistili jsme, že Grekové mají schopnost infiltrace do okololí a je samo o sobě dost těžké, je odhalit. Také je bohužel možné, že i v tomto komplexu může být jeden, či dva Grekové, o čemž tedy silně pochybuji, ale zkuste to vysvětlit prezidentovu poradci." zavrčí Carterová nespokojeně a protočí oči. ,,Takže odteď a to platí především pro vás poručíku, halím na všechny vaše zážitky z tohoto programu přísné informační embargo. Dávejte si pozor na to, co komu a kde říkáte. " nařizuje Carterová a nechává odkrýt titanový kryt, jenž kryl místnost a dělil ji tak od řídící místnosti s hvězdnou bránou, kterou se podařilo zprovoznit i když její okolí ještě vypadá dost zaneřáděně a z kruhu visí dráty. Na Aronově tváři se rozhosťuje velmi příjemný úsměv a on se zvedá ze židle, aby mohl odejít. Zatímco míří ke dveřím, tiskne plukovníkovi přátelsky rameno, líbá Kathrin hřbet ruky a uctivě sklání hlavu před generál majorem Carterovou.
,,Náš kruh vypadá jinak." hlásí ode dveří a opouští konferenční místnost. Všichni se za ním překvapeně dívají..
Konec sedmého dílu