Dunantova kniha otřásla svědomím světa a vznikl Červený kříž.Když ještě byli hasičští samaritáni...
Při probíráni se písemnostmi svého archivu, nalezl jsem zajímavý dokument. A to vysvědčení o samaritánské zkoušce vydané „Samaritánskou službou Zemské hasičské jednoty v Čechách" z 30. května 1950, číslo katastru: ZHJ 2001 dosvědčující, že jsem v době od 5. února do 5. března 1950 absolvoval základní samaritánský kurz, na jehož závěr jsem se úspěšně podrobil samaritánské zkoušce a jsem tedy oprávněn poskytovat první pomoc nemocným a raněným ve všech případech jakéhokoliv neštěstí a konám v tom případě nařízenou službu hasičskou. A zavzpomínal jsem: „Pane Bože, jak ten čas letí, vždyť je to již 58 let, co jsem se stal hasičským samaritánem." Ale bohužel jen na velice krátkou dobu několika málo hodin, neboť 1. června 1950 se od místních jednot Svazu čsl. hasičů, tedy od dobrovolného hasičstva, samaritánská služba vyčlenila (byla zrušena) a přešla jednoznačně pod Čsl. Červený kříž. Se vší pravděpodobností byl jsem jedním z posledních dobrovolných hasičů, kteří samaritánský kurz absolvovali. Jaké důvody vedly ke zrušení této služby pochopitelně nevím, to by musel zodpovědět fundovaný historik. Ale co vím zcela bezpečně, že to byla ta největší chyba, ke které došlo a pro dobrovolné hasičstvo veliká ztráta jedné velice potřebné služby, kterou spolehlivě veřejnosti poskytovalo a garantovalo. Vědomosti získané v samaritánském kurzu mi ale později (rok
samaritánovi", který kdesi v Palestině poskytoval pomoc trpícím. Podruhé, již blíže, setkal jsem se s hasičskými samaritány koncem roku 1936, když i v mé rodné obci byla ustavena Civilní protiletecká ochrana (CPO), jejíž hlavní složkou byli dobrovolní hasiči a kdy pro občany byl v budově místní školy konán samaritánský kurz. Vedl ho tehdy místní státní obvodní lékař, který byl také lékařem sboru dobrovolných hasičů (SDH) a na novém hasičském stejnokroji měl na límci černé, sametové, červeně lemované výložky se třemi zlatými granátky (rozetami). Jako instruktoři zde působili tři hasičští samaritáni, kteří na levém nadloktí režných pracovních stejnokrojů měli bílou pásku s červeným křížem. Prapůvod samaritánské služky lze z historického hlediska vystopovat mezi obyvateli ve staré Samerii v Palestině, kteří poskytovali pomoc potřebnýma, na kterou pak navázaly křesťanské, zejména ty náboženské řády a spolky. Novodobá historie samaritánství zcela nepochybně se začala psát o bitvě u Solferina (severní Itálie), kde 24. června 1859 rakouská vojska pod velením císaře Františka Josefa I. utrpěla porážku od spojených vojsk francouzsko-sardinských a kdy Rakousko ztratilo území Lombardie. Tehdy mladý švýcar Henri Dunant, který byl náhodou v blízkosti bojiště, které pokrývalo 40 000 padlých a raněných, pozoroval, že velké množství raněných vojínů umírá bez pomoci (na obou stranách bojovalo 270 000 vojáků). Dunant se snažil několik dnů ve vražedném vedru ošetřovat raněné a podařilo se mu zachránit několik životů. Byl tak otřesen nedostatečnou lékařskou péči. že o tom napsal knihu, která pohnula svědomím světa. V roce 1864 byla do Ženevy (Švýcarsko) svolána konference národů, při níž se účastníci shodli na tom, že raněným vojákům musí být poskytnuta pomoc, a založili mezinárodní společnost Červeného kříže, která ve svém znaku má červený kříž v bílém poli (v opačném pořadí barev státního znaku Švýcarska). Od těch dob je bílá vlajka s červeným křížem symbolem snahy o zmírnění lidského utrpení nejen ve válkách, ale i v míru. Tehdejší Rakousko (do něhož patřily i země Koruny české), přistoupilo k Červenému kříži až po bitvě u Hradce Králové (3. 7. 1866). Již od roku 1885 české dobrovolné hasičstvo projevovalo snahu poskytovat první pomoc osobám raněným. V roce 1897 vydala ZUHJ Království českého pro samaritánskou potřebu instrukční příručku „Hasičská zdravověda", což svědčí o tom, že snaha ta byla korunována alespoň částečným úspěchem. Za první světové války (1914-1918) všichni bojeschopni členové SDH byli mobilizováni. Ze zbylých, vojenské službě nepodléhajících, ve větších místech, kde byly vojenské lazarety, byly po dohodě se společností Červeného kříže vytvářeny pomocné dopravní kolony a zdravotní čety, které dopravovaly raněné vojáky do nemocnic. K pomocné službě bylo utvořeno celkem 864 dopravních kolon s 12 103 členy. Od 17. srpnal914 do 30. září 1918 dopravily hasičské dopravní kolony 7 206 001 raněných. Této činnosti se české hasičstvo ujalo dobrovolně poté, co mu bylo dáno přímým vojenským dohledem na přímý rozkaz. Tím vlastně byla zachráněna i Zemská jednota hasičská před rozpuštěním. Dne 2. listopadu 1918 Ústřední zemskou hasičskou jednotou nabídnutá vojenskému velení nově vzniklé republiky hasičská služba zdravotních a dopravních kolon zůstala v činnosti a po návrhu MUDr. B. Welze a po projednání ČsČK stala se podkladem k rozšíření poslání celostátního hasičstva o samaritánství a pro utvoření samostatného samaritánského odboru ČsČK při Svazu čsl. hasičstva ještě v roce 1919. Zcela nepochybně měl pravdu autor instrukční příručkv ..SAMARITÁNSKÁ SLUŽBÁA PRVNÍ POMOC" vydané ZHJ v Čechách v roce 1939, když tvrdil, že na půdě Červeného kříže seskupili se obětaví členové hasičských sborů spolu s lékaři a ostatními a vytvořili samaritskou službu, jejíž blahodárné působení sahá až do nejmenších a nejodlehlejších vesniček naší vlasti. Ano, vždyť SDH vyvíjely činnost v každé, i v té nejzapadlejší dědince položené někde hluboko v horách a jejich samaritáni byli ve své době nezastupitelnými záchranáři, kteří byli všude, vždy a každému potřebnému včas k dispozici.
Samaritská služba ČsČK u čsl. dobrovolného hasičstva byla organizována na všech stupních řízení, shora dolů. SČsH působila samaritská komise a přes samaritské náčelníky (samaritské zpravodaje) zemských hasičských jednot a přes župy (Okresní hasičské jednoty) a samaritské obvody (okrsky) vedla až do jednotlivých samaritských stráží v SDH. Např. v roce 1942 v Čechách a na Moravě působilo 30 164 hasičských sborů. A tak po 32 letech své celostátně organizované činnosti v roce 1950 hasičská samaritská služba ČsČK skončila a současná generace dobrovolných hasičů nemá zřejmě o ní ani potuchy.
V současnosti v České republice jsou nejméně tři občanská sdružení působící na úseku požární ochrany (Sdružení hasičů ČMS, Česká hasičská jednota a Moravská hasičská jednota) s více než 8000 sbory dobrovolných hasičů a 7459 zásahovými jednotkami sborů dobrovolných hasičů obcí organizovaných obcemi. Nenastal právě nyní ten správný čas, aby se o znovuzavedení, dříve tak osvědčené, samaritské služby do řad dobrovolného hasičstva začalo docela vážně uvažovat?