Cesty na vozíku za kulturou v Evropském roce rovných šancí !!!!
Pohybuji se po Plzni na elektrickém invalidním vozíku, můžu si užívat plzeňské kultury stejně jako zdraví občané? V době filmového festivalu jsem prostřednictvím Svazu zdravotně postižených mohla vidět Vratné láhve. Dostalo se mi tam velmi milé pozornosti pořadatelů, kteří mi pomohli dostat se do sálu a ohlídali pod schody vozík. Když koncertoval v Pekle Laco Deczi, vypravila jsem se i tam vybavena informací, že je tam plošina a že to nebude problém. Jen je nutno zajet do dvora. Ale tam není chodník! Není to daleko a odvážnému štěstí přeje, řekla jsem si a vyrazila po notně frekventované silnici pod Peklo. Pozdě, až při odjezdu, mi došlo, že se musím někudy dostat zpátky do města. Vyjet v noci v protisměru do zatáčky mi přišlo šílené, ale jak jsem v dešti projela ten nekonečný kus silnice s kamiony po boku, to doteď nechápu. V životě jsem se tam nebála. Konečně vím, proč naši předkové tohle místo pojmenovali Peklo. Ještě že nehrozilo setkání s dopravní policií. Tam mě tedy po vlastní ose nikdo už nikdy nedostane. To je bezbariérový přístup jen pro majitele aut. To by byl tak velký problém připravit byť provizorní nájezd přes ten jeden schod u hlavního vchodu a umožnit přístup na balkon?
Zato cesta s organizací vozíčkářů do Komorního divadla byla jednoduchá, jen nevím, proč tam je otevřeno jen jedno křídlo vstupních dveří a vozíčkář musí trnout, že se do nich netrefí. Ale za ten krásný zážitek /Edith – vrabčák z předměstí/ to určitě stálo.
V září byl v Divadle M.Horníčka večer s paní Jiřinou Jiráskovou, i nalákala jsem kamarádku – také vozíčkářku- aby telefonem objednala lístky a nezapomněla se informovat, jestli se tam se svými vozíky dostaneme. Dozvěděla se, že divadlo je částečně bezbariérové, není tam prý WC pro invalidy. Usoudily jsme tedy, že to není nepřekonatelný problém, a vyrazily. Po smutných zkušenostech s oblastí kolem muzea či Mrakodrapu jsme se rozhodly pro cestu dolů po levé straně Americké, dojely jsme ale zase jen k přechodu, kde chybí sjezd i nájezd na druhé straně. Tak tedy zase kus po silnici až ke Korandovu sboru, pak s přispěním chodců k mostu a k Domu kultury. /Popisuji to tak podrobně, aby bylo jasné, jak se nemůžeme dočkat kultivované rekonstrukce tohoto úseku Americké ulice!/ Dovnitř můžeme jen spodem kolem cukrárny, ještě že jsme nechtěly jít na nějaký pořad do velkého sálu, tam bychom se zřejmě nedostaly vůbec. Ale ještě není vyhráno, paní u vchodu musí sehnat klíče, i tady se běžně otevírá jen půlka dveří a to našim strojům nestačí. O kousek dál čekalo další nemilé překvapení: několik schodů, ke kterým nám připravili nájezd, jaký vídáme před starými paneláky pro kočárky. Naše vozíky
/115kg bez zátěže/ se těchto strmých kolejí lekly. S hrůzou v očích /a jen díky pořadatelům, kteří nás dole chytali/ jsme to sjely, ale když nám řekli, že nás stejné dobrodružství čeká ještě jednou při vlastním vstupu do hlediště, málem jsme to vzdaly. Prozíravá Anička měla sebou francouzskou hůl, tak jsme se postupně s podporou uvaděček přece jen do poslední řady dostaly. Krásný zážitek nám ale kalila obava, jak se z této pasti dostaneme ven. Záviděly jsme kolegům na mechanických vozících,které jsou užší, lehčí a snáze se tedy všude dostanou, pokud ovšem mají svalnaté ruce a doprovod. Nakonec i nám pomohli zdatní muži a naše vozíky vytlačili, při mém pokusu vyjet se vozík totiž postavil na zadní a byl by se převrátil.My jsme zase hrdinně překonaly těch pár schodů a utěšovaly se, že druhý den nemusíme cvičit.
Ale nedáme se odradit, zkusily jsme i Velké divadlo. Tam nás čekala plošina – ouvej, zase pro lehké,mechanické vozíky. Překážky nakonec zvládáme s dopomocí ochotného chlapce, obsluhujícího plošinu, po svých, máme štěstí, že několik málo kroků ještě zvládneme, ale pokud přijede někdo, kdo není schopen z vozíku vstát, má smůlu a do divadla se nedostane. Tenhle typ plošiny je limitován do váhy 150kg, tedy samotný vozík unese,ale s člověkem už ne. Samotní provozovatelé kulturních zařízení tuto záludnost netuší, informují tedy o bezbariérovosti v dobré víře, že mají plošinu a jsou ochotni invalidovi pomoci. Ochota opravdu nikde nechybí… Tatáž pro elektrické vozíky nevyhovující plošina „slouží“ i v divadle Alfa, v muzeu, na hlavní poště a kdovíkde ještě.
Takže z bohaté nabídky kultury v Plzni zbývá jen Komorní divadlo, budiž mu čest a sláva, a snad ještě koncerty v synagoze, to jsme ještě nezkusily…
Zbývá zmínit se o Besedě, ta je přístupná přímo utajeně. Musíte s pomocí zdravé osoby proniknout do dvora vedlejší budovy magistrátu, vrátný po zazvonění otevře vrata a pak je nutno projet do zadního dvora k nájezdu k plošině, zvonkem zavolat obsluhu plošiny a pak už se dostanete k výtahu uvnitř budovy. Pokud byste si vyvzpomněli navštívit klubové kino, musíte mít klíč k primátorskému salonku a projet i tudy. Určitě si nebudete připadat diskriminovaný nebo dokonce méněcenný, protože k této složité akci nutně potřebujete doprovod?
Škoda zavřeného divadla ČAS, které bylo ideálně bezbariérové rovnou z náměstí bez cizí pomoci. Doufám, že se do něj kultura znovu vrátíí.
Olga Puflerová