Knihovna palmových listů
V minulosti jsem mnohokrát četl různé články a zmínky o tzv. "Knihovnách palmových listů" v Indii. Ale všechny informace, které jsem dříve získal, byly dost povrchní, nekonkrétní a zaváněly spíše snahou po senzačnosti. Autoři o tom evidentně moc nevěděli a spíš opisovali ze starších a mnohdy už zkomolených zdrojů.
Jde o to, že asi před 5000 léty v Indii založil jeden ze sedmi svatých ríšijú (Bríghú) tzv. knihovny, kde na palmových listech zapsal osudy asi 80.000 lidí, kteří v budoucnu takovou knihovnu navštíví a zeptají se na svůj osud. Údajně asi 10% záznamů se týká návštěvníků nehindského původu. V průběhů staletí byly z originálu pořizovány četné kopie a nyní v Indii existuje asi dvanáct takových knihoven palmových listů.
Bríghú je pokládán za jednoho z deseti synů stvořitele Bráhmy. V nebeské hierarchii je přiřazován k polobohům, kteří byli stvořeni k tomu, aby realizovali jednotlivosti stvoření. Bríghú měl údajně nesmírné vědomosti, znal všechny zvláštnosti vesmíru, měl zázračné schopnosti v oblasti medicíny, ale hlavně vynikal jako jasnovidec. Na základě tohoto svého nadpřirozeného nadání uměl nahlédnout do tzv. "kroniky Akaša", ze které patrně čerpal své neuvěřitelné informace, které byly zapsány na palmové listy a uchovány v "Knihovnách palmových listů" až do současné doby.
Záhadné na celé věci není jen to, že Bríghú před 5000 léty (v některých pramenech se dokonce uvádí i doba před 7000 léty) zapsal osudy desítek tisíc lidí v bližší i vzdálenější budoucnosti, ale i to, že ten, kdo do některé z knihoven přijde, tam má své napsané palmové listy a ten, kdo sem nikdy nepřijde, samozřejmě žádné palmové listy nemá. Záhada mi samozřejmě vrtala hlavou už i proto, že o pravdivosti těchto informací by se dalo za určitých příznivých okolností přesvědčit osobně.
V roce 2001 jsem měl poprvé možnost spatřit Indii na vlastní oči. Byl jsem tam vyslán zaměstnavatelem na služební cestu. Napoprvé jsem tam strávil jen velmi krátkou dobu a volného času bylo málo, ale přesto jsem stačil nasát atmosféru, která není snad nikde jinde na světě. Osobně mám velice rád pořádek a dávám přednost spíše menšímu počtu lidí. V Indii (alespoň v těch oblastech, které jsem navštívil) je značný nepořádek a vždy a všude kolem vás plno lidí (vždyť je jich také více než 1 miliarda). Přesto jsem si tuto zemi i s jejími lidmi zamiloval. Nechci čtenáře unavovat popisem způsobu života tamních obyvatel, kde vedle nepředstavitelných boháčů, žijí lidé v bídě, o jaké se nám v Evropě ani nezdá. Nechci psát ani o tom, jak Angličané svými koloniálními výboji zničili kulturu, jejíž kořeny sahají hluboko do minulosti, a zdevastovali krásnou a kdysi velice úrodnou zemi. Nejsem ani schopen podat objektivní informace (na to jsem tam byl velice krátkou dobu) o zemi, kde na jedné straně žijí lidé s úžasnými duchovními schopnostmi a na druhé straně žijí lidé na té nejnižší životní a možná i duchovní úrovni. Rád bych se ale podělil o to, co jsem sám prožil a o čem jsem se skutečně přesvědčil.
Jak jsem už uvedl, záhada "Knihoven palmových listů" mě zaujala natolik, že jsem se příležitostně na místě pídil po nějakých konkrétnějších informacích. Musím přiznat, že zpočátku nikdo z mých indických přátel vůbec nevěděl o čem je řeč. Při druhé cestě do Indie jsem ale potkal člověka, který mi vysvětlil řadu věcí z historie a náboženství Indie, a který už o knihovnách slyšel a dokonce věděl, že jedna je někde poblíž Madrasu (město na východním pobřeží jižní části indického subkontinentu).
Už dříve jsem si koupil knížku z nakladatelství Dialog od Annetty a Thomase Ritterových s názvem: "Na stopě osudu - v knihovně palmových listů". V tomto díle mladých německých autorů jsem se dočetl, jak svízelně hledali informace o "Knihovnách palmových listů", až se jim je postupně podařilo najít a nakonec tři knihovny navštívili. Z jedné z nich si dokonce přivezli své palmové listy. Ty v Evropě nechali podrobit vědecké analýze (část analýzy byla vypracována i na pražské Karlově Univerzitě). V knize byly také poskytnuty bližší informace o místech, kde se navštívené knihovny nacházejí. Přestože jsem si tuto knihu přečetl s velkým zájmem, neměl jsme v té době žádnou vidinu cest do Indie a tak jsem si ani místa, kde se knihovny nacházejí, nesnažil zapamatovat. Dočetl jsem se o nich ale mnoho zajímavého. Mimo jiné o tom, jak kdysi dávno vznikly, a proč jsou zápisy na palmových listech. Ty totiž vydrží až osm set let. Na nich je napsán text ve starotamilštině, v jazyce, který se dnes už téměř nepoužívá. Listy opatrují rodiny, jejichž členové přepisují texty ze starých palmových listů na nové a zároveň se mladší mužští členové rodiny učí tzv. "vykládat" napsaný text. Jedná se svým způsobem o symbolický jazyk. Přečíst jej je jedna část, ale správně vyložit je část druhá, minimálně stejně důležitá. Pouze ten nejlepší z žáků se potom může stát tzv. vykladačem nebo-li "nádím" textů a pokračovat v tradici rodiny.
Na sklonku roku 2002 jsem měl možnost opět navštívit Indii a uvedenou knížku jsme si vzal sebou. Předpokládal jsem, že Indii v brzké době opět navštívím, proto jsem se snažil s předstihem domluvit si návštěvu knihovny poblíž Madrasu (můj přítel mezitím zjistil více informací a byl ochoten mě na cestě doprovázet). Problém byl ale v tom, že bychom museli jet autem asi 500 km (což není na indických silnicích žádná výhra) do Madrasu a potom zpět a navíc mé pracovní vytížení by mi ztěží něco takového umožnilo. Přesto jsme tuto variantu nezavrhli s tím, že mu dám co nejdříve vědět, kdy se do Indie vrátím a kdy by bylo teoreticky možné knihovnu navštívit. S tímto závěrem jsme se rozloučili a já odletěl domů.
Teprve cestou domů jsem si v letadle znovu otevřel knížku "Na stopě osudu ..." a náhle záblesk z čistého nebe. U dvou navštívených knihoven němečtí autoři příliš nespecifikují místo, kde se nacházejí, ale u té třetí, v Bangalore (uprostřed jižní části Indie, kde jsem měl strávit asi jeden týden při své další pracovní návštěvě) byla uvedena nejen přesná adresa, ale dokonce i telefonní číslo. To se mně zdálo jako osudové znamení. Ihned po příjezdu domů jsem telefonoval svému indickému příteli a požádal jsem jej, zda by mi nezajistil návštěvu této knihovny v předpokládaném termínu. Ubezpečil mne, že v Bangalore žije jeho bratranec, který zcela určitě vše zajistí. Téměř nemožné se začalo stávat skutečností. Za krátkou dobu jsem znovu odjížděl do Indie, ale tentokrát s vidinou návštěvy "Knihovny palmových listů".
Ale ani teď to ještě nemělo být snadné. Snad jsem si tu návštěvu musel zasloužit. Objednán jsem byl na sobotu odpoledne. Dohodli jsme se, že si vezmu taxík, na jednom náměstí vyzvednu svého přítele a jeho bratrance a společně pojedeme do knihovny. Vše se zdálo být jednoduché, ale nepočítal jsem s dopravní špičkou. Z hotelu jsem sice vyrazil včas, ale na náměstí jsem dorazil asi s půlhodinovým zpožděním a přátelé nikde. Měl jsme sice na ně telefon, ale ten nikdo nebral (mobilní telefony v Indii zatím nejsou tak rozšířeny). Tak jsem tam stál a čekal. Vidina knihovny se rozplývala. Konečně se oba objevili. Řekli mi, že oni s tou zácpou počítali, a že je vše v pořádku a my vyrazili. Přijeli jsme do obyčejné ulice, jakých jsou v Bangalore tisíce, a průchodem mezi domy jsme se dostali na místo. Dům byl stejný jako ostatní, jen snad byl trochu větší. V přízemí bylo něco jako čekárna. Před vstupem do čekárny jsme si sundali boty (jako ve všech indických chrámech) a posadili se.
Po nějaké době vyšel "předčitatel", představil se (Mr. Gunjur Sachidananda Murthy), zeptal se mě na mé datum narození a položil mi otázku, zda žije bratr mého otce, který má žijícího syna. Když jsem mu přisvědčil, tak mě požádal, abych chvíli počkal, a odešel. Po nějaké době se otevřely dveře a já se dočkal. Nyní se mohu přesvědčit na vlastní oči a uši.
Nádí mi hned na začátku sdělil, že předčítání pro jednotlivé žadatele trvá minimálně půl dne a že se obvykle čeká asi tři měsíce až se žadatel dostane na řadu. V mém případě mi udělal výjimku a na žádost mých přátel, mě přijal v požadovaném termínu, ale nemůže mi věnovat víc než jednu hodinu. S tím jsem samozřejmě souhlasil, byl jsem rád, že jsem se k němu vůbec dostal. Potom mi ještě sdělil, že pokud nebudu věřit tomu, co mi řekne, tak si to mohu ověřit v kterékoliv jiné knihovně v Indii. Tam dostanu totožné informace.
Pak ze stolu vytáhl už připravený svazek palmových listů (palmový list je upraven do obdélníku asi 30 cm délky a 5 cm šířky, uprostřed má dírku o průměru asi 1 cm a tou dírkou je navlečen provázek, kterým je svázáno asi 30 listů v jeden svazek), jeden z nich nalistoval a začal číst.
Nejprve hovořil o vlivu planet na moji minulost i na budoucí život. Dále hovořil podrobně o mém uplynulém životě (myslím si, že to je část výkladu, která má přesvědčit žadatele, že se skutečně jedná o něho, že se čte opravdu z kroniky jeho života). Sdělil mi celou řadu přesných (!!!) informací z minulého období jako např. z jaké rodiny pocházím, vztah k rodičům, počet mých sourozenců, co jsme dělal v mládí a jaké školy jsme studoval, kdy jsem se oženil, kolik mám dětí, co studovala manželka, jaké má zaměstnání, jak mám staré děti a co dělají atd. Vše přesně souhlasilo až jsme se dostali k informaci, že v roce 1995 jsme si s manželkou pořídili dům se zahradou, který nám přináší velkou radost a štěstí. Až do této chvíle jsem jen souhlasně přikyvoval na jeho informace, ale tady jsem musel říct, že to není pravda (máme sice hezký byt, ale v paneláku). Nádí mi ale rezolutně řekl, že jsme si v roce 1995 koupili dům se zahradou. Já jsme se mu snažil stejně rezolutně vysvětlit, že to není pravda. On ale trval na svém. Pak mi došlo, že může mít na mysli malý zahradní domek se zahrádkou, který jsme si někdy v té době skutečně koupili (až doma jsem se později přesvědčil, že koupě byla uzavřena skutečně v roce 1995). Pak to pokračovalo informacemi o mém zaměstnání a mém zdravotním stavu. Vše bylo velice přesné. Poté mi sdělil několik vesměs pozitivních informací z mé budoucnosti dal mi několik rad, pokud jde o zdraví mé i mojí manželky a na závěr mě vyzval abych se zeptal, co bych ještě chtěl vědět. Musím přiznat, že na tuto alternativu jsem nebyl vůbec připraven (v knize se o otázkách nepsalo). Těžce jsem zplodil několik nepříliš duchaplných otázek typu: Jestli ještě někdy uvidím Indii? (dnes bych měl tisíce otázek, ale tam nic).
Na závěr mi napsal dvě osobní mantry (pro mne i pro mou manželku) i s překladem do angličtiny, abychom tomu rozuměli.
Musím ještě říct, že v knize "Na stopě osudu ..." autoři uvádějí, že v navštívených knihovnách palmových listů jim byla sdělována přesná data (to znamená den, měsíc a rok) různých událostí. Mně nádí říkal jen letopočty (ty ale vždy souhlasily), snad to bylo dáno nedostatkem času pro předčítání.
Potom jsem poděkoval, zaplatil za předčítání (500 rupií) a odjeli jsme taxíkem zpět do hotelu. Během cesty se mě moji indičtí přátelé ptali na dojmy a také kolik informací z uplynulého období bylo pravdivých. Sami byli překvapeni, když jsme jim řekl, že 100%. Myslím, že jsem měl mnohem větší důvěru v "Knihovnu palmových listů", než oni sami. Tak už to ve světě chodí.
Závěrem chci říct, že tato návštěva byla pro mne úžasná zkušenost a přesvědčil jsem se, že existuje něco mezi nebem a zemí, co nám obyčejným smrtelníkům zatím uniká. Pokud budu mít možnost Indii ještě navštívit (a nádí mne ujistil, že ano) budu se snažit v nějaké jiné "Knihovně palmových listů" potvrdit informace získané v Bangalore. Snad se mi to podaří.