Nechť zříš jeden ze smrtelných hříchů
Tmavý sál prozáří kužel modrého světla. Ozvou se kroky... ticho protne hlas.
„Vítejte ve Velkoměstě! Vždy plné života a ruchu, noční zábavy. Ulicemi zní divoká hudba, neonové nápisy lákají kolemjdoucí. V postranních uličkách se flákají opilci a pochybné existence, tvoříc tak spodinu společnosti určenou pro vyvrhele a hlupáky, co pohrdli teplem domovů a utekli za pomyslnou, všemi vysněnou svobodou.
Zdrojem zábavy a ukájení všech lidských i těch ne příliš běžných choutek se staly podniky v centru města, východní blok všemi zvaný Propast. Místo, kde děvky stepují na každém rohu a nabízí své tělo k dočasnému pronajmutí za tučné částky, tvrdí chlapi obchází bary a smývají hříchy v alkoholu, pouliční spratci kradou vše, co se namane. Všichni dýchají stejně odporný vzduch, rvou se o kousek jídla jako zdivočelí psi a svá unavená, opitá těla ukládají na ošoupané matrace. Zmetci ďáblem požehnaní.
Avšak... za hrubým závěsem hnusu a bezbožnosti se skrývají zářivé možnosti. Noční kluby plné zvrhlých zbohatlíků tulících se ke krásným, obnaženým courám a mladým, poddajným chlapečkům, majíc tak v rukou o kousek víc moci nad tupým bezútěšným životem ostatních.
Jsou zde i jiní, temnější a dravější osoby, bažící po bolesti a křiku. Páni a otroci, lidé toužící ovládat, bít, ponižovat nebo klečet na kolenou, chlípně nabízet své tělo k nespoutaným orgiím a zažívat krásnou, perverzní bolest.
To vše a mnohem víc vám bude dopřáno zde. Jen vstupte do temnoty a splňte si své nejniternější představy. Vejděte tam, kde neexistují hranice a berte vše!“
Muž na pódiu se uklonil a zmizel. Kotouč světla, ve kterém stál, se vytratí. Přihlížející obklopí tma. Dech diváků se zkracuje, napětí narůstá. Představení začíná.
Náhle se rozezní hudba s jemnými údery bubnů. Na jeviště vkročí tajemná postava, černé kalhoty posazené provokativně nízko obepínají útlé nohy, síťované tričko zakrývající hruď podněcuje u žen plamen vzrušení. Pohledný mladík s jemnými, téměř chlapeckými rysy se začne pohupovat v rytmu svádivé melodie. Dlaněmi si hladí jemnou kůži na krku, pomalu sjede na hruď, břicho, stehna. Tiše zasténá a lehce zakloní hlavu.
Zpod opony zakrývající zadní část pódia vyjde žena a vrhne se na mladíkův obnažený krk. Tělem se přitiskne k pevným zádům, ruce obtočí kolem vypracované hrudi. Jemná pohlazení rtů a jazyka střídá s dravým, téměř bolestivým kousnutím ostrých zubů.
Muž tlumeně vykřikne. Ještě více zakloní hlavu a plně se oddá divokému vzrušení. Rukama hladí ženu po štíhlých stehnech a hýždích. Hudba graduje, bubny se podobají zběsilému tlukotu srdce.
Erotické vzdechy a sténání se rozléhá po celém sále a odráží se v podvědomí konsternovaných diváků. Zbohatlíci v drahých oblecích, pohlceni vášní dvojice na jevišti, si blíže přitáhnou své děvky a dožadují se slastného ukojení svých choutek, podníceni onou vzrušující podívanou. Mnozí zvednou svá zpitá těla z křesel a odchází do pokojů v horních patrech. Za nimi cupitají sexuální otroci s vodítky na krku. Zůstává jen dráždivá vůně a touha účastnit se budoucích divokých chvilek.
S odchodem boháčů mizí z pódia i žhavá dvojice. Nastupuje další číslo. Cinkající penízky, ladné křivky a svádivé pohledy arabských tanečnic. Jemné šátky překrývající tváře krásných žen podněcují představivost. Muži lačně přihlížejí výstupu, v rukou bankovky a skleničky s tvrdým alkoholem. Vzrušení stoupá, krev se bouří v žilách.
Na okamžik do sálu pronikne slabé světlo. Do místnosti vklouzne tmavá postava. Zůstala však diváky nepovšimnuta. Přejde k baru, tvář otočenou k jevišti. Křivě se usměje. Za barovým pultem se objeví svalnatý chlap. Když si všimne příchozího, zkříží na hrudi potetované ruce. Chvíli se s tajemným hostem měří chladnými pohledy. Pak vezme čistou skleničku, nalije do ní průhlednou tekutinu a na jeden lok ji vypije. Rysy na tváři se uvolní. Vykouzlí něco podobného úsměvu.
„ Přišla sis užít? Docela mi tu chybíš. Chlapi se na tebe hodně ptají, kdy prý vystoupíš...“ opět si nalije pití. Žena je však rychlejší a pití mu vezme. Lokne si.
„Nepřišla jsem, abych se tu předváděla před uslintanými tupci. Alespoň dnes ne. Máš tu nějaké nové přírůstky? Docela ráda bych využila velkorysých služeb tvého slavného podniku.“ Lehký podtón ironie donutí muže ke smíchu.
„Stále ses nezměnila, co jsme se viděli naposled. Kdy to vůbec bylo?“ nasadí přemýšlivý výraz.
„Před týdnem, Joe. Vážně bys na ten mozek měl něco brát. Zřejmě ti všechny ty perverzní věci kolem nesvědčí,“ zavrčí žena a pohledem zabloudí ke stěně plné pout, bičů a sexuálních hraček.
Smích barmana je přehlušen potleskem. Tanečnice opustí jeviště. Spustí se divoká hudba. Diváci vstanou a obsadí plochu jako parket. Během několika minut se sál zaplaví lidmi všeho druhu. Všude se míhají těla. Tančící páry jsou jako jedna velká pohybující se masa. Ovlivněni stejným rytmem, stejnou vášní, kterou melodie vytváří.
Dvojice u baru se rozdělí. Žena přejde k boxům v rohu místnosti. Skleničku, kterou si vzala od barmana položí na desku malého stolku. Usadí se do pohodlného křesla, nohu přes nohu, ležérní držení těla. Pohledem zakotví na lidech kolem, hledajíc vhodný cíl k ulovení. Právě v tomto tkví ony zářivé možnosti. Stovky lidí různých povah, úchylek a zvláštností. Stačí si vybrat... a doufat, že nevsadíte na špatnou kartu.
Po chvíli přemítání o vlastních nočních můrách a snech ucítí slabý záchvěv. Pomalu otočí hlavu. Její pozornost upoutá muž na kraji pódia. Lehce se pohybuje v rytmu goth metalu, očima bloudí po jejím těle. Úsměv na jeho tváři je lačný a toužebný. S rozevlátými vlasy a napůl rozepnutou košilí vypadá divoce a nespoutaně.
Ze zaujetí ženu přeruší až hlas u jejího ucha. Prudce trhne hlavou, když ji neznámý uchopí pevně za rameno a promluví.
„ Ale, ale, má drahá... opět spoutáváš ubohé existence svým pohledem plným příslibů? Není to už trochu zastaralé? Jen se na toho chudáka podívej. Nemůže od tvého těla oči odtrhnout. To se přeci nesluší. Copak jsi opravdu ztratila všechny své okouzlující způsoby, jak přitáhnout pozornost?“ Hluboký melodický hlas sklouzne po jejím těle, stejně jako předtím pohled muže, a rozechvěje ji. Ďábelský umělec!
„ O zastaralosti toho víš více než já, nemám pravdu?A ohledně mých způsobů – doba pokročila, pokud sis toho nestačil všimnout. Způsoby nejsou potřeba. Tohle všechno je toho důkazem,“ letmo mávne rukou zdůrazňujíc své tvrzení. „ Co tu vůbec děláš? Nemáš nějaké jednání? Pro tebe je na zábavu příliš brzy.“
Ruka na rameni zmizí. Postava vyjde zpoza křesla a posadí se naproti ženě. Tvář má skrytou ve stínu, přesto jsou pro ni rysy tajemného muže dobře známé.
„ Mám tu schůzku. Nečekal jsem, že tu budeš.“ Prve přívětivý tón se změní v chladný a odměřený.
„ A kdybys to věděl, nepřišel bys?“ V hlase ženy je znát výsměch.
„ To je má přítomnost tak iritující? A prosím, nepoužívej ten pouliční jazyk, nehodí se k tobě.“ Muž nepatrně pohne hlavou. Gesto značící rozhořčení ženu pobaví.
„ Copak, nejsi se mnou spokojený? Co ti vadí víc – to, že navštěvuji tak odporné místo, nebo že mluvím jako všichni tady? Co víc kazí tvou pověst a jemný cit? Řekni mi to, prosím. Toužím vědět, čím se budu bavit po zbytek svého předlouhého života.“ Během svého vášnivého monologu vstane a přejde ke křeslu, kde sedí nechtěný společník. Ruce si opře vedle jeho hlavy. Oči jí planou touhou pokořit bytost před sebou.
„ Ničí mě jen to, že ze sebe děláš děvku, má vyvolená.“ Dlaní jí přejede po tváři, zaplete prsty do vlasů a přitáhne těsně k sobě. „Proč to děláš? Nikdy jsi otevřeně nestála proti mně. Co se děje? Toužíš snad po větší volnosti? Boji, sexu? Nevyznám se v tobě. Nechci ti ubližovat ani tě věznit,“ naléhavě jí šeptá.
„ Uvěznil jsi mě ve vlastní nesmrtelnosti. A svoboda? Myslíte si snad, drahý hrabě, že jsem opravdu toužila si vás vzít? Tehdy bych dala cokoli za možnost se tomu nešťastnému svazku vyhnout.“ Tělo ženy ovládne nepatrný třas. Oči jí vzplanou vztekem.
Pokusí se odtáhnout, přerušit jejich vzájemný, příliš opojný, kontakt. Muž ale sevře v pěst její vlasy a donutí ji klesnout mu k nohám. Když se pokusí o protiútok, chytne ji za paži, přitáhne k sobě a zmocní se jejích rtů ve vášnivém polibku. Krade dech, jazykem prohlubuje spojení a divoce zkoumá její ústa. Téměř surově ji drží ve svém objetí, dokazujíc tak svou převahu a dominanci. Po chvíli nepatrně povolí stisk rukou a polibek zjemní. Něžně polaská jazykem spodní ret, dlaněmi pohladí tělo v náručí. Nakonec opustí ženina sladká ústa. Otevře oči, jež nevědomky zavřel. Mihne se v nich něha, když zahlédne zčervenalé tváře a zrychlený dech své nejdražší. Opět ji pohladí po tváři a zaplete prsty do vlasů. Jemnost dotyku kontrastuje s odměřeností hlasu.
„ Pokud je to tvým přáním, pak podám žádost o rozvod. Jak jsi sama naznačila, doba se změnila. Není zapotřebí spolu déle zůstávat. Můžeš jít.“ Pomalu spustí ruce na opěrky křesla.
Žena zatřese hlavou. Zastřený pohled se projasní. Horkost z tváří zmizí. Rychle odstoupí. Okouzlení vystřídá hořkost.
„ Chápu, už si nejsme vzájemně výhodní. Jak myslíš, jen by mě zajímalo, jak to uděláš. Těžko můžeš někomu ukázat čtyřista let staré svatební listiny a žádat o jejich zrušení. Ale ty si nějak poradíš.“
Otočí se k muži zády, zuřivě popadne opomenutou skleničku s alkoholem a vypije ji. Pak jí vztekle mrští o zeď. Střepy se rozlétnou všude kolem, zvuk tříštícího se skla přehluší hudba.
Jeden zbloudilý kousek pořeže hraběte na hřbetu ruky. Muž se elegantně zvedne z křesla a přejde ke třesoucí se postavě. Zraněnou rukou jí přejede po hrdle. Tvář se mu zkřiví, když ženě zaplanou oči hladem a vyděšeně si překryje ústa. Odvrátí hlavu.
„ Přeji příjemnou schůzku, hrabě Arestene. Doufám, že si ji náležitě užijete.“ Její hlas je ostrý jako střepy kolem. Hrdě zvedne hlavu a přejde k baru. Vymění si s barmanem pár slov, ten němě přikývne. Oba odejdou směrem k pokojům v horních patrech.
Muž je pozoruje, dokud nezmizí v chodbě. Když už není schopen vycítit ani ženinu mysl, vyjde z boxu a opustí bar.
Chodbou, do které žena s barmanem vešli, se ozývají výkřiky a sténání. Na zdech vidí obrazy s apokalyptickými výjevy, černý koberec na podlaze a rudé tapety navozují atmosféru plnou vzrušení, násilí a sexu. Zaměstnanci podniku se pohybují kolem, občas se dveře do jednotlivých místností otevřou a tím se kolemjdoucímu naskytne pohled na nahá těla v různých polohách a situacích. Vybavení všech pokojů je stejné. Rudé, měkké koberce, mahagonová postel a různé předměty k uspokojení všech tužeb a přání zákazníků. Dva pokoje, o pár metrů dále, pozbývají veškerého pohodlí. Z chladných kamenných zdí visí pouta a železné okovy, kožené pruhy a biče. Zde se nejčastěji ozývá křik a sténání. Pro zákazníky uděláme vše – hlásá oblíbené motto sadomasochistických podniků.
Dvojice však putuje dál. Klidně projde kolem mučírny, kde se v řetězech svíjí muž s řeznými ranami na těle, a vejde do bočního vchodu k nejdražším pokojům. Zastaví se před posledními dveřmi v chodbě, částečně skrytých ve stínu. Barman otevře a nechá ženu vstoupit, poté ji následuje. Dveře se zavřou.
„ Vypadáš rozrušeně, co se děje? Nikdo tě nezaujal?“ Barmanův hlas prolomí ticho v místnosti. Žena se otočí a zatne ruce v pěst.
„ Musím přiznat, že mému... partnerovi se těžko někdo vyrovná. Je obtížné odolávat muži jako je Aresten. Zvláště s jeho... přednostmi.“ Vyčerpaně se posadí na pohovku.
„ Proč se mu bráníš? Jste manželé! Měla bys být s ním, místo abys vyhledávala zábavu v takovým baru.“ Muž se posadí vedle ní. „ Jste spolu dlouho, není možné, aby se nenávist mezi vámi aspoň trochu neotupila.“ Postava vedle něj ztuhne.
„ Nemám náladu probírat tu své téměř neexistující manželské vztahy. Pošleš mi tu někoho? Chci se pobavit.“ Falešně se usměje a přejde k malému baru s alkoholem. Nalije si a pomalu upije.
Barman se zvedne z kanape a nejistě vykročí směrem ke dveřím. Sáhne na kliku, ale pohyb nedokončí.
„ Máš hlad?“ Hlas se mu třese, pohledem hypnotizuje svou dlaň. Strach v očích je jasně znát.
„ Copak, bojíš se o své zaměstnance?“ Úsměv se promění v ďábelský škleb. „ Jen trošku,“ odpoví na otázku a znovu si lokne.
„ Hm, dobře. Přeji příjemnou zábavu, má paní.“ otevře dveře a zmizí v chodbě.
„ Má paní, ts, to nesnáším. Zrovna on by mě mohl nazývat tolika jmény! Ale ne, on řekne „má paní“.“ zavrčí si pro sebe. Dopije pití, sklenku položí zpět na bar. Pomalu si svlékne lehkou bundu a lehne na ustlanou postel. Zavře oči, nehty zaryje do povlečení. Zhluboka se nadechne.
Dveře se neslyšně otevřou. Někdo vejde. Ozve se pár tichých kroků na koberci. Pak se prohne postel a neznámý se přisaje rty na ženin krk. Tělo pod ním prudce vydechne, když se jí lehce zakousne do tepny a poté poraněné místo polaská jazykem. Rukou pohladí bok až ke stehnu.
Žena jej náhle popadne za vlasy a zvrátí mu hlavu. Otevře oči a zkoumavě si jej prohlédne.
„ Ubohá lačná existence. Zdá se, že jsem tě nakonec opravdu spoutala. Čím to?“ Uvolní sevření a nechá ruku spadnout zpět na postel.
„ Jste krásná. Tak nádherná. Toužím se vás dotýkat!“ Opět se vrhne na její krk. Zběsile ji líbá a hladí, neschopen nabažit se štíhlého těla pod sebou.
Oči jí zchladnou. Prsty sevře v pěst. Další ubožák chycený v temných sítích sprosté iluze. Pomalu se uvolní.
„ Nenávidím tě,“ zašeptá, aniž by věděla, zda jsou slova mířena na ni, nebo ostatní.
Muž pokračuje, aniž by šepot zaslechl. Když však žena vyklouzne zpod něj, zarazí se.
„ Svlékni se!“ Chladný příkaz nepřipouští námitky. Muži se zamlží oči. S nedočkavostí se vyšplhá na kolena, sleze z postele a strhne bundu z ramen.
„ Pomalu!“ vykřikne hlas. „ Ať z toho taky něco mám.“
Postava u postele zvolní. Odhrne si vlasy z čela. V očích se mu mihne pochopení. Položí si ruku na krk, napodobujíc vystoupení striptéra v baru. Hruď, boky, stehna, hýždě... každé místo pečlivě polaská a věnuje mu stejný díl pozornosti.
Muž si pohladí břicho, sjede pod lem tílka, pomalu jej vysvlékne a odhodí na zem. Prsty obkrouží bradavku a jemně stiskne. Dráždí ji, dokud neztvrdne a poté se přesune k druhé. Dech se mu nepatrně zrychlí.
Žena, sedící na posteli, mlčí. Pozornost soustředí pouze na postavu před sebou, nehýbe se.
„ Pokračuj,“ řekne mírně.
Roztoužený mladík zavlní boky, obratnými prsty rozepne pásek i černé kalhoty a rychle je stáhne. Ladně z nich vystoupí a postaví se k boku postele. Nechá ženu kochat se pohledem na své nahé tělo. Po chvíli se už neudrží a zašeptá.
„ Prosím, má krásná paní, dovolte mi se vás dotknout.“ Natáhne ruku.
Žena beze slova vstane z měkkých pokrývek, přejde k muži a pomalu jej obejde, mapujíc prsty světlé jizvy na mladíkových zádech.
„ Máš rád bolest...“ zkonstatuje.
„ Bolest je rozkoší, krásko, nedokáži bez ní žít. Je to vyjádření citu a potřeby, chtíče... touhy.“ vydechne slabě muž.
„ Bolest je utrpení. Není na ní nic, co bys mohl milovat.“ Žena se zastaví.
„ Ty se jí bojíš? Máš strach, že ti někdo ublíží? Poraní tvou hebkou kůži, zlomí kost nebo snad srdce?“ Muž se otočí, dotkne se její tváře.
Žena se zhnuseně odvrátí, uchopí jeho ruku a zkroutí mu ji.
„ Chceš bolest? Toužíš po ní? Pak ji budeš mít. Uvidíme, jestli pak po tobě zbude více než jen prázdná schránka bez duše... a krve.“ Donutí jej klesnou na kolena a zápěstí mu sváže opaskem k posteli. Pak se vzdálí a otevře skříň v rohu. Uchopí do ruky bič, párkrát jím zkusmo švihne. Skříň zavře a vrátí se ke svázané oběti.
„ Doufám, že si to užiješ. Bolest totiž bude to poslední, co před svým předčasným skonem ucítíš!“ téměř zakřičí a rozmáchne se.
Kožený bič protne vzduch a zraní muže na hrudi. Krev se roztříští na miliony karmínových kapek a potřísní muže na tváři. Tlumeně zasténá rozkoší.
Ženino tělo se roztřese vztekem a odporem. Znovu švihne bičem... a znovu... znovu. Nenávist a zběsilost ovládá její tělo i mysl, příliš rozzuřená než by se dokázala ovládnout. Po pár minutách zahodí bič a klekne si ke ztýranému muži.
„ Tak co? Už máš dost? Užil sis svou vysněnou bolest?!“ S velkou námahou udrží pohled na postavě před sebou.
Mladík se trhavě nadechne a vysvobodí ruce z utaženého opasku. Zkrvavenými prsty se pokusí ženu pohladit, ta však uhne a chytí jej pod krkem.
„ Prosím... dejte mi víc... víc bolesti... prosím, má nádherná paní.“ Vyčerpaně se sesune na zem. Očima však stále toužebně hledí na krásku před sebou.
„ Pane bože, proč mi tohle děláš. Nikdy si nám nic neulehčil. Stále musíme platit za své chyby. Uvěznění ve věčnosti, nemilovaní, opovrhovaní, prokleti věčným hladem. Jak jsi mohl dopustit, aby po tomto někdo toužil?“ Žena si zakryje tvář zakrvácenou dlaní.
Nakonec se narovná, uchopí muže pod paží a vytáhne jej na postel. Sedne si k němu. Odhrne mu vlasy z čela, setře krev. Pomalu se nad něj nakloní a zadívá se mu do očí. Muž, stále ovládaný temnou iluzí, nevnímá.
Téměř něžně mu otočí hlavu a ústy se přiblíží k hrdle. Rudé rty se od sebe oddálí a jemně se otřou o kůži. Žena se náhle napne, oči se jí zbarví do ruda a špičáky prodlouží.
Mladík se pohne a šokovaně pohlédne na bytost před sebou. Roztřese se pod náporem ochromujícího děsu. Jen tam leží, neschopný se pohnout, křičet, bránit se.
„ Kdybych mohla, nenáviděla bych tě. Avšak není mi to dovoleno. Zrůda nemůže opovrhovat člověkem. Je mi to líto, ubohý. Pozdrav ďábla, až jej uvidíš...“ zašeptá mu do ucha a pak zaboří tesáky do krční tepny.
Pokojem se line nervydrásající křik plný zoufalství. S každou kapkou krve, jež unikne z oběti, uniká i její krutý život.
Když je hlas konečně umlčen a vše utichne, téměř jako by se zastavil čas. Postava se pomalu nadechne a sklouzne z postele. Odvrátí se od zkrvaveného těla a sehne se pro pokrývku, která spadla během mladíkova tragického boje o vlastní záchranu. Zakryje jí chladnou mrtvolu, oči, stále doširoka otevřené a vyděšené, zavře. Pak přejde k pohovce, vezme bundu a obleče se. Chvíli šátrá v kapse. Mlčky dojde k loži a na deku, zbarvující se rudou krví, pohodí několik bankovek.
„ Teď už znáš bolest. Tak trp za nás oba.“ Hlas, zbavený veškerého citu, doprovází pouze tříštění karmínových kapek o kamennou podlahu. Žena se otočí a opustí pokoj.
V baru mezitím probíhá zběsilá zábava. Všude se pohybují lidé, sál je zaplaven hlasy a hudbou. Z lidí je cítit kouř, pot a vzrušení. Žena vyjde z chodby a zamíří k barmanovi za pultem. Úsměv na rtech mu zmrzne, když zahlédne na její tváři čerstvou krev. Pomalu odloží skleničku s pitím a přejde k upírovi.
„ Co se stalo? Řekla jsi, že nikomu neublížíš!“ Zvolá, aby překřičel hudbu. Stvoření si jej prohlédne, pak odvrátí hlavu a odpoví.
„ Jen jsem splnila přání jedné ubohé, zatracené existence. Nyní už zná bolest a její pravou tvář.“ Její hlas je tichý, barman však vytuší význam těch slov a uchopí ženu za paži.
„ Je mrtvý?“
„ Ano. Navždy. Neprobudí se,“ odpoví a vytrhne ruku se sevření. Dojde k východu, ale obrátí se.
„ Promiň mi to, Joey. Neměla jsem to v plánu.“ Výraz, který nasadí, je téměř kajícný.
„ To nic. Poradím si s tím. Jako vždy. Hlavně buď opatrná.“ řekne barman.
„ Hm, pokusím se. Sbohem, Joey.“ Dveře se otevřou a žena vyklouzne ven do deště.
„ Sbohem, drahá Lust.“ Barman dojde zpátky k baru. Zábava přeci nekončí. Noc je ještě mladá.
Kapky deště jemně smývají krev na její kůži. Za chvíli nezůstane žádná připomínka na prožitou noc. Snad jen... jedno jméno zašeptané do zkrvaveného hrdla mrtvého mladíka. To jméno však nikdo neslyšel...