Navždy prokleti
Seděl na okně a pozoroval noční nebe. Hvězdy chladně zářily, měsíc putoval svou každonoční pouť po temné obloze, hlídajíc hříšná tajemství milenců...
Záviděl... záviděl lidem city, touhu, víru i tu zatracenou zaslepenost, s níž prožívali každý den ve sladké nevědomosti. Byli slabí. Jsou slabí a takoví zůstanou. Ale... nebyl k nim Bůh příliš milosrdný? Nechal je žít ve svých iluzích o dokonalém světě, kde dobro vítězí nad zlem, kde láska překonává vše... svět, který řídí hloupá naděje.
A ti, jež prohlédnout, nechť jsou prokleti za opovážlivost protivit se Bohu!
Proklínám! Proklínám Boha i sebe, tu mrzkou, ubohou trosku plnou beznaděje, kterou ze mě udělalo poznání. Prohlédl jsem, Bože...! Prohlédl jsem skrze iluzi, stál na prahu zániku své vlastní existence, zažil krutost, bezcitnost, vztek i opovržení svého stvořitele.
A teď jsem jím zatracen... zatracen svou láskou, životem i tou touhou po jednom prožitku.
Miluje své sladké výtvory. Něžně, hluboce, vášnivě, stále... a snad právě proto jsem proklet. Protože láska je hříchem, v podání mém i těch, co nenachází cestu skrze temnotu své vlastní duše a sami proklínají....
To my jsme ubozí, ubožejší než lidé. Ztracené a zatracené duše, otroci ďábla, padlého anděla...
.................
Ulicí pomalu dozníval lidský křik, avšak zdroj toho hlasu, ta bytost, by se dala jen těžko nazvat člověkem. Muž pomalu otevřel temně modré oči a dotkl se své tváře zmáčené slanými kapkami... Pršelo. Svět se stal rozmazaným příběhem, střípky zapomenutých snů. Tiše se jím vydal, nabízel kůži chladným perlám vody, smýval hloupé slzy, které si našly cestu zpod pevně zavřených víček.
Pomalým krokem došel až k bráně kostela. Zastavil se a chvíli pozoroval zasmušilou scenérii. Opět si připadal zraňován Bohem, avšak déšť jej uklidňoval a konejšil. Jistý sám sebou, vkročil tedy na půdu zasvěcenou Ukřižovanému a prošel kolem kamenných náhrobků až k masivním dveřím chrámu.
S klidem vstoupil. Rozhlédl se a své kroky namířil k oltáři. Tam, v impozantní výši, se skvěl výjev oné slavné chvíle, Kristus vzhlížející k nebi, Boží syn šeptající svá poslední slova před smrtí a následnému Nanebevstoupení.
Měl chuť se začít smát. Zbavit se nutkání padnout na kolena a začít se modlit o odpuštění, kousek požehnání a snad i nebeské lásky. Místo toho však jen vzhlédl a s nenavistí v očích zašeptal několik latinských slov. Poté se otočil a odešel pryč. Ona slova byla vyryta pod Ježíšův kříž.
Per aspera ad astra