Česká literární kritika a publicistika 19. století,podmínky literárního provozu (časopisy,nakladatelství)
Česká literární kritika a publicistika 19. století,podmínky literárního provozu (časopisy,nakladatelství)
Česká literární kritika
Slova kritika pochází z řeckého krino = rozlišuji, vybírám, soudím a už jeho původní význam postihuje podstatu kritické práce. Smyslem kritiky Je totiž rozlišit hodnoty pravé a zdánlivé a na základě určitých, kritérií posoudit a zhodnotit dílo.
Česká literární kritika začíná historickým a filologickým rozborem literárních památek za osvícenství, v počátcích národního, obrození. Jejím představitelem byl Gelasius Dobner /1719-1790/, vydavatel starých českých památek a ostrý kritik Kroniky české Václava Hájka z Libočan. Klasikem naší obrozenecké kritiky byl Josef Dobrovský. Estetická měřítka v literární kritice uplatnili J. Jungmann a jeho škola.
Prvním vysloveně kritickým a polemickým duchem u nás je však až K. Havlíček, usilující o spojení národně výchovné tendence s estetickými měřítky. Národní hledisko se světovým spojovala kritika májovců, zejména J. Nerudy. Formální kritiku zakládá u nás J. Durdík. Národní škola /ruchovci/ prosazují znovu vlastenecký zájem, zatímco lumírovci v čele s J. Vrchlickým i v kritice sledují svůj cíl otevírání oken do světa a přibližuji světové autory i v esejistických portrétech.
Tvůrcem moderní, české kritiky se stal F.X. Šalda, marxistickou kritiku prosazovali B. Václavek, E. Urx, K. Konrád, Z. Nejedlý.
Ladislav Štoll /1902-1981/
Byl orientován na činnost novinářskou, politickou a literárně kritickou. Před druhou světovou válkou byl redaktorem Tvorby a Rudého práva. Po válce zastával vysoké státní, stranické a vědecké funkce. Velmi známá je jeho knižně vydaná přednáška Třicet let bojů za českou, socialistickou poezii. Zabýval se obdobím mezi dvěma světovými válkami, např. postavou Wolkera, Neumanna, Nezvala. Byl představitelem marxistické kritiky.
Ostatní díla: Zápas o české myšlení, Skutečnosti tváří v tvář, O tvar a strukturu v slovesném umění.
Další Literární kritikové 19. a 20.století
Josef Krasoslav Chmelenský /1800-1839/
Václav Bolemir Nebeský /1818-1882/
Karel Sabina /1813-1877/
Leander Čech /1854-1911/
Otakar Hostinský /1847-1910/
Eliška Krásnohorská /1847-1926/
Arnošt Procházka /1869-1925/
Jiří Karásek ze Lvovic /1871-1951/
František Václav Krejčí /1867-1941/
Jindřich Vodák /1867-1940/
Otokar Fischer /1883-1938/
Antonín Matěj Píša /1902-1966/
Literární kritika po roce 1945
Literární kritika se v tomto období stala významným nástrojem politické propagandy. Po umlčeni K. Teigeho, V. Černého a B. Fučíka sehrála negativní úlohu zejména brožura L. Štolla: Třicet let bojů za českou socialistickou poezii /1950/, které představovala schematický a vulgarizátorský přístup k moderní české poezii. Vyskytly se ovšem i případy skutečné kritiky ideologizující poezie, např. kritika „budovatelských“ básni P. Kohouta od J. Trefulky, které vedla k pronásledováni toho, kdo si dovolil kritizovat „oficiálního“ autora.
Kritickými mluvčími generace, která vstupovala do literatury po roce 1945, byli J. Grossman a J. Hájek /po únoru 1948 se stal propagátorem oficiálních politických názorů/. Výraznou kritickou osobnosti se stal dále B. Jungmann, šéfredaktor Literárních novin. Průlom do ztrnulého pojetí literatury byla studie Umění románu /1960/ od K. Kundery.
Generace autorů, sdružených kolem časopisu Květen, měla mezi sebou tyto kritiky: J. Brabec, H. Červenka, J. Vohryzek, V. Karfík, J. Opelik, 0. Sus, V. Dostál. Mladí spisovatelé 60.let, soustředěni kolem časopisu Tvář, měli tyto kritiky: A. Brousek, B. Doležal, J. Lopatka, kteří kladli důraz na tvůrčí odpovědnost a etiku autorů.
V období tzv. normalizace se uplatnili apoliticky spolehliví „kritikové“, jimž o skutečné posuzováni uměleckých kvalit literárních děl ani tolik nešlo: J. Rybák, V. Rzounek, H. Hrzalová, H. Blahynka, S. Vlašin aj.
Skutečná, autentická kritika se pěstovala spíše v neoficiální, samizdatové literatuře. Kromě exilového Svědectví P. Tigrida byl vydáván Kritický sborník s příspěvky „zakázaných“ autorů: H.Jungmanna, J. Lopatky, V. Karfíka, F. Kautmana aj. Z exilových prací je významná publikace Na brigádě /1979/ od A. Brouska a J. Škvoreckého, kritizující poválečnou „budovatelskou“ poezii.
Zdroj: http://literatura.topsid.com/index.php?war=ceska_literarni_kritika
Literární kritikou rozumíme odbornou oblast literární publicistiky, zaměřenou na posuzování, hodnocení a výklad soudobých literárních děl a jevů s literaturou spjatých.
Podoba literárně-kritických prací se v průběhu vývoje české literatury výrazně měnila. Na počátku 19. st. stála kritika na okraji jazykovědného a literárně-historického bádání. Později se jí věnovali sami tvůrci: Karel Havlíček Borovský, Karel Sabina, Jan Neruda, Vítězslav Hálek. V sedmdesátých letech otiskovali kritické statě v časopise Osvěta Eliška Krásnohorská, Ferdinand Schulz, v Lumíru Jaroslav Vrchlický aj. V devadesátých letech se literární kritikou zabývali Josef Svatopluk Machar, Vilém Mrštík, redaktoři Moderní revue Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic či František Václav Krejčí. Přelom 19. a 20. stol. symbolizuje počátek činnosti největší osobnosti české literární kritiky F. X. Šaldy.
FRANTIŠE XAVER ŠALDA
František Xaver Šalda (1867-1937) se narodil v Liberci v rodině poštovního úředníka. V Praze studoval na akademickém gymnáziu. Po maturitě na právnické fakultě, kterou nedokončil, nastoupil dráhu spisovatele z povolání. Teprve později se věnoval kritice; mj. byl členem redakce Ottova slovníku naučného. Od r. 1916 přednášel na Univerzitě Karlově dějiny moderních literatur (r. 1919 byl jmenován řádným profesorem). Roku 1925 založil „listy pro kritiku a umění“ Tvorbu a r. 1928 časopis Šaldův zápisník. Zemřel v Praze.
Ačkoliv F. X. Šalda vynikl především jako kritik, nelze opomenout jeho tvorbu básnickou, prozaickou a dramatickou. Své verše (zprvu ovlivněné symbolismem) uveřejňoval především v časopisech (vydal pouze jednu sbírku - Strom bolesti, 1920). V próze převažují povídky (Život ironický a jiné povídky, 1912), napsal jediný román (Loutky i dělníci boží, 1917). Divadlu věnoval tři práce: veršované drama Zástupové (1921), komedii Dítě (1923) a Tažení proti smrti (1926).
První literární úvahou (Syntetismus v novém umění, 1892) reagoval na odmítnutí své povídky Analýza (1891).
Svůj názor na umění, postavený na požadavku opravdovosti autorova vyprávění a jeho spjatosti se životem, vyjádřil v knize Boje o zítřek (1905). Statě v ní obsažené představují v české literární vědě nový žánr - kritickou esej. (Esej je menší literární útvar pojednávající duchaplným subjektivním způsobem o otázkách filosofie, kultury nebo umění.) Knihou „podobizen a medailonů“ významných osobností českého a světového romantismu je Duše a dílo (1913). (Medailony jsou drobné literární útvary zobrazující a charakterizující určitou osobnost.) Charakter esejů mají přednášky O tzv. nesmrtelnosti díla básnického (1928) a Mácha snivec a buřič (1936).
Statě zaměřené na tehdejší moderní českou poezii shrnul do knihy O nejmladší poezii české (1928).
Velkou část kritik otiskoval v Šaldově zápisníku (1928-37), z nich po jeho smrti vzniklo několik výborů, např. Kritické glosy k nové poezii české, Medailony.
V období mezi světovými válkami se literární kritice věnovali především Arne Novák (1880-1939; Stručné dějiny literatury české, 1910; Kritika literární, 1916), Otokar Fischer (1883-1938; Slovo a svět, 1927; Duše a slovo, 1929; Slovo o kritice, 1947), Jan Mukařovský (1891-1975), zakladatel známého lingvistického kroužku a vůdčí představitel tzv. české struktura1istické školy (Kapitoly z české poetiky I.-III., 1948; Studie z estetiky, 1966). Na pražskou německou literaturu, především R. M. Rilka a F. Kafku, se soustředil Pavel Eisner (1889-1958). Mezi marxisticky orientovanými kritiky vynikal Bedřich Václavek (1897-1943; Poezie v rozpacích, 1930; Česká literatura XX. století, 1935) a Zdeněk Nejedlý (1878-1962; monografie Alois Jirásek, 1921; Božena Němcová, 1927). S meziválečnou avantgardou neodmyslitelně spojujeme jméno K. Teigeho.
KAREL TEIGE
Karel Teige (1900-1951) se narodil v Praze v rodině archiváře. Studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Byl jedním ze zakládajících členů Devětsilu. Většinu svých teoretických a kritických prací zasvětil poetismu a surrealismu. Redigoval časopisy ReD, Pásmo, Doba aj., přispěl ke vzniku několika sborníků (Devětsil, Surrealismus, aj.). Po únoru 1948 neušel útokům komunistické publicistiky - zejména pro negativní postoj k represím Stalinova režimu v třicátých letech.
Původně Teigeho zaujalo proletářské umění (mj. se autorsky podílel s J. Wolkerem na manifestu Proletářské umění). Zanedlouho se ovšem s tímto proudem rozešel a v r. 1924 uveřejnil stať Poetismus. Poetismus - nejvýznamnější literární směr dvacátých let - tak získal svého teoretika (v souvislosti s poetismem si připomeňme úzké sepětí teorie a literární tvorby V. Nezvala, J. Seiferta, K. Biebla).
Teigeho práce napomohly rovněž dalšímu rozvoji avantgardních teorií. Napsal řadu textů o našem a světovém avantgardním umění, architektuře, filmu, životnímu stylu budoucnosti (Film, 1925; Stavba a báseň, 1927; Svět, který se směje, 1928; Svět, který voní, 1930; Jarmark umění, 1936; Surrealismus proti proudu, 1936, aj.). V třicátých letech se Teige přimkl k surrealismu, jemuž zůstal věrný až do konce života. Krátce po jejím založení vstoupil do Nezvalovy Surrealistické skupiny. Rozpoznal význam poetismu pro obrodu české poezie a pojmenoval jej jako specificky český předstupeň surrealismu. V polovině třicátých let se zúčastnil diskuse mezi zastánci surrealismu a socialistického realismu (sborník Surrealismus v diskusi, 1934 a Socialistický realismus, 1935). V padesátých letech se Teige ocitl v nemilosti, přesto ani v této době nepřestal pracovat. Před smrtí dokončil dva z plánovaných deseti svazků cyklu Fenomenologie moderního umění, které vyšly v r. 1966 pod názvem Vývojové proměny v umění.
Vůdčím představitelem Skupiny 42 byl teoretik a kritik výtvarného umění a literatury Jindřich Chalupecký (1910-1990), autor článku Svět, ve kterém žijeme (1940), jenž vytvořil neoficiální program Skupiny 42; knihy Umění dnes (1966), samizdatových prací, např. Richard Weiner a český expresionismus (1979), Jakub Deml (1981), Cesta Jiřího Koláře (1977); souboru studií o moderních umělcích Na hranicích umění (Arkýř, 1988) a studie o vývoji českého moderního umění O dada, surrealismu a českém umění (Jazzpetit, 1980) aj.
Stejně jako celou společnost i literární kritiku po únoru 1948 znásilnila nesnášenlivá komunistická ideologie. Z přehršle katanů naší literatury sehrál zvlášť neblahou úlohu Ladislav Štoll a jeho řeč (později vydaná knižně) na konferenci Svazu spisovatelů v lednu 1950 Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, v níž vytyčil ideologicky správnou linii české poezie a nemilosrdně vykázal z literatury všechny „úchylkáře“ (např. F. Halase). Někteří kritici a literární vědci podlehli požadavkům doby a podíleli se na deformacích literatury, jiní se odmítli přizpůsobit - jim pochopitelně byla jakákoliv veřejná aktivita znemožněna. Osobností evropského formátu byl Václav Černý.
VÁCLAV ČERNÝ
Václav Černý (1905 – 1987) pocházel z rodiny pedagoga a literárního historika Václava Černého. Po studiu na náchodském gymnáziu a lyceu v Dijonu se věnoval češtině a francouzštině (doktorát 1929). Působil v Brně, Ženevě, učil na Univerzitě Karlově, od r. 1938 byl profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Za války učil v Praze na gymnáziu. Během okupace se účastnil odboje, za což byl v r. 1944 uvězněn. V r. 1951 musel odejít z pražské filozofické fakulty, několik měsíců byl vězněn, ale k procesu nedošlo. Teprve ve druhé polovině šedesátých let mohl opět publikovat a v r. 1968 i učit na univerzitě. V době „normalizace“ mu bylo veřejné působení opět znemožněno. První studie vydal Černý už v předválečném období: Ideové kořeny současného umění (1929), monografie Karel Čapek (1936), Esej o básnickém baroku (1937). V r. 1938 založil Černý časopis Kritický měsíčník (1938-42, 1945-48). Během války stál blízko mladé generace reprezentované Jiřím Ortenem a Kamilem Bednářem. Budoucnost republiky spatřoval v socialismu, který však neměl mít stalinskou podobu, ale měl zajišťovat demokratické svobody (Boje a směry socialistické kultury, 1946). Nenahraditelností osobnosti tvůrce se věnoval v souboru esejů a studií Osobnost, tvorba a boj (1947). Výsledkem jeho zájmu o existencialistickou filozofii a literaturu je První sešit o existencialismu a Druhý sešit o existencialismu (společně 1992). Zajímal se také o starší evropskou a naší literaturu (Lid a literatura středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Staročeská milostná lyrika, 1948). Z dalších prací jmenujme alespoň Knížku o Babičce (1963), Studie a eseje z moderní literatury (1969) či Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968). Později napsal esej O povaze české kultury (1975), soubor statí Z nových kritických studií (1974) nebo Za hádankami Bohumila Hrabala (1976). Reprezentativní výbor Černého prací představuje kniha Tvorba a osobnost (1992).
Poúnorovým režimem byl postižen také Bedřich Fučík (1900 - 1984; Třináctero zastavení, 1984) aj.
Ideologické otří ve vztahu k literatuře se poněkud otupilo odsouzením kultu Stalinovy osobnosti (1956). Skutečné uvolnění však nastalo až ve druhé polovině šedesátých let. Jednotliví kritici se názorově diferencují, prostor pro vyjádření myšlenek nabízí řada nových časopisů (Plamen, Host do domu, Tvář, Orientace aj.). V čele literární kritiky tohoto období stojí Milan Jungmann, Jiří Brabec, Jiří Opelík, Jan Lopatka aj.
Klima názorové volnosti ukončily v srpnu 1968 vojska pěti států Varšavské smlouvy. Čistky ve společnosti zasáhly samozřejmě na prvním místě kulturu. Stovky lidí musely odejít z redakcí, vysokých škol a z kulturního života vůbec. Mnozí nedobrovolně emigrovali.
Literární kritiku (spolu s celou literaturou) straničtí funkcionáři opět sešněrovali do svěrací kazajky socialistického realismu. Mezi novými „hlídači“ byl nejagilnější Vítězslav Rzounek, který opět vnesl do české literární vědy stalinské prvky.
Normalizovaná československá společnost neposkytla rozhodně nejvhodnější prostředí pro rozvoj nových literárně-kritických talentů. Přesto se v sedmdesátých a osmdesátých letech objevilo několik nových osobností vybočujících z průměru: např. Vladimír Macura, Jan Lukeš, z mladší generace pak Petr A. Bílek aj.
Zdroj: http://hledani.tiscali.cz/web/search.php?lang=cs&query=%C8esk%E1+liter%E1rn%ED+kritika&kde=cz_internet