Červen 2008

Poprvé se dostavila krize, přestože nemám skoro hlad, viděla jsem pečené kuře na pekáči se zlatavě hnědavou kůžičkou posypanou kari a dostala na ně příšernou chuť a málem jsem se rozplakala z pocitu, že ho nemůžu mít, avšak, kupodivu, jsem se ovládla a ukázněně si dala čelem vzad z kuchyně, aniž bych oblízla ;-) ... No tak dobře, slíbila jsem si mluvit zde syrovou pravdu, brečela jsem nad kuřetem doopravdy a litovala se, ale jen chvilinku. :-D

Je pryč další týden diety, oblíbila jsem si jejich bylinkové a slaninové omelety, to je opravdu dobrota.

Tyto soboty mne čekaly jakési veřejné veselice, kam nebylo možno nejít. Seděla jsem v tom vražedném vedru ve stínu a cítila, jak příšerně mne škrtí plastová židlička a že stále ještě mezi ty dobré lidi nepatřím. Kéž by někdo zamával kouzelným proutkem a má kila by přistála na těch hubených afrických dětičkách a já měla pokoj! Ale to se nestane, nezbývá, než svou dietní káru tlačit dál a ukázněně myslet na to, že jsem se dlouho vyžírala, tak teď mne čeká dlouhé hubnutí.

Následující týden mám opět dole dvě kila a stále nemám hlad. Napadlo mne, že bych mohla pořádat jakési afterparties po každých deseti ztracených kilech, ale nevím, co bych na nich servírovala, ještě mi připadá nebezpečné kolem sebe políčit lahůdky a kdybych je začala zobat, kila by mohla zas velmi rychle přiskákat zpět. Možná i během jediného večera, asi jako čilá klíšťata. Nic, žádné party nebude, udělám oslavu soukromě s manželem, rajčetem a vajíčkem :-), má to být pro mne radost a ne mučení abych sledovala kolem sebe, jak se ostatní cpou lahůdkami, které já nemohu.

Po dvou letech se mi  poprvé také vrátila menstruace, to považuji za hormonální zázrak, už jsem myslela, že jsem si tou monstrózní obezitou přivodila přechod.