Jsem střelec, ačkoli jsem Štír...
Sportovní střelbě se věnuji od roku 1984 od svých 12 let. Začínala jsem jako každý, kdo to chce zkusit v tomto věku, u vzduchové pušky v poloze vleže. Tenkrát byl ještě Svazarm (pro mladší ročníky dodávám - Svaz pro spolupráci s armádou za bolševika), což pro mě znamenalo jen to, že se můžu přihlásit do střeleckého kroužku, který Svazarm ve spolupráci s národním podnikem Kovošrot, zřizoval, nic jiného za tím nehledejte :-) Dneska bych se pídila po kroužku v rámci Domu dětí a mládeže nebo přímo po nejbližším Sportovně střeleckém klubu. Byla ale holt jiná doba...
A jak to mě - holku - tenkrát vlastně napadlo ? Za to mohou podnikové dětské dny. Tam se mi móóóc zalíbilo střílení na špejle s dobrotami - já střelila a mňamka byla moje. Trefila jsem se skoro pokaždé... Protože to pořádali právě Svazarmovci, byly tam jejich zbraně a ty byly poměrně dobré i přesné - kdybych se pro střelbu měla nadchnout třeba na střelnici na kolotoči, asi by to nedopadlo - tam to lítá všemi směry, kdo ví, co tam s těmi muškami a hledími vzduchovek dělají... :-(((
Pak mě to ale málem přestalo bavit - šlo mi to nejen na špejle, ale s úspěchem i do terčů, ale jezdili jsme na závody ověšeni jak vánoční stromky těžkou puškou, k tomu dalekohled, boty, střelecký kabát, vše objemné a neforemné, ale hlavně těžké pro pubertální hubenou holku... No i malinko líná to všechno nosit jsem byla, to je pravda. Díky tomu byl po třech letech málem konec. A pak jsem na jeden trénink přišla s větším předstihem a uviděla kolegy pistoláře, kteří zrovna v klubovém sále končili s tréninkem vzduchové pistole. Šli si jen tak s kufříkem... No a bylo to. Láska na první pohled ! Přesně ve správnou chvíli, protože pistole se mohla začít trénovat až od 15 let z důvodu tělesného vývoje. Letos (2007) bych mohla slavit - je to právě 20 let (no nazdar !), co jsem také pistolářkou.