Obedience závod v Úhonicích u Prahy 13.7.2011
Čím více se blížil termín závodu v obedience bez border kolií v Úhonicích u Prahy (13.7.2011), 
tím více jsem si říkala, že jsem cvok a že jsem zřejmě měla nějakou slabší chvilku, když jsem se hlásila. Úhonice jsou totiž kapku z ruky a znamenají tři hodiny jízdy autem tam a potom zase zpět. To, že nástup na prezenci byl už po sedmé hodině a organizátoři v propozicích opozdilce strašili tím, že přijdou o trénink, mi na náladě nepřidalo. Jediné, co mne drželo nad vodou byl jistý pocit odpovědnosti, že když se člověk jednou někam přihlásí...
Každopádně budík nařízený na něco málo před čtvrtou byl očistec. Já obvykle kafe nepiju, ale to ráno jsem do sebe vyklopila pořádného zabijáka, takže jsem za volantem na spaní ani nepomyslela. V Mladé Boleslavi jsem se (ve snaze vyhnouti se placené dálnici) opět zamotala, prošustrovala časovou rezervu, takže po zbytek cesty mne značně poháněl i adrenalin 
. Po okreskách 5. třídy jsem se řítila pro mé vozítko nepředstavitelnou rychlostí...
Dorazila jsem na minutu přesně s rozklepanýma kolenama, abych zjistila, že pořadatelé 
pijánko čekají i na poslední opozdilce, aby se následně v poklidu zahájil trénink... Se picnu 
.
Můj předpoklad, že Mája se mi na nějakou takovou ranní aktivitu po brzkém probuzení a dlouhé jízdě autem vyprdne, se naprosto potvrdil. K poněkud líné a neochotné čivaví náladě přispěla i skutečnost, že travička (sic vzorně posekaná) jevila značnou vlhkost, občas spadla i kapka ze shora (oproti loňském přívalovému a vytrvalému dešti to ale byla vysloveně Sahara), bylo pošmourno a chladno. Tedy podrtženo sečteno: Mája si o nějaké obedience myslela své - tj. něco úplně jiného, než bych chtěla já.
Už odložení se odvíjelo v tradičním duchu odmítnutí zalehnutí, což se táhlo jako červená nit celým závodem a moje snaha o veselý přístup a předvádění, že válení se v tom mokru je vlastně sranda, se naprosto minulo účinkem 
. Zaznamenaly jsme ovšem i světlý okamžik, a to při nesení aportu. Tento náš nejméně oblíbený cvik se nám překvapivě povedl zatím nejlépe ze všech závodů. Stejně tak i chůze u nohy byla poměrně slušná. Zklamání ale přišlo v našich silných disciplínách, jako je přivolání a rozlišování, kde jsme to tedy.... ehm
Výsledkem byl na naše poměry hluboce podprůměrný výkon, který nám stačil na 6. místo z deseti závodníků:
| Cvik (pozn.) | Koef. | Body | Celkem |
| Sedni ve skupině (srážka za očuchávání mokré trávy okolo) | 3 | 9 | 27 |
| Lehni ve skupině (srážka za druhý ruční povel na lehni) | 2 | 7,5 | 15 |
| Přivolání (no tady toho bylo - ruční povel na lehni a přiřazení k noze až na druhý povel poté, co si šla Mája začuchat metr za mě; zachránila nás jen trysková rychlost) | 4 | 6 | 24 |
| Ovladatelnost (Mája chrápala - druhý povel na jedno lehni i jedno sedni) | 4 | 6 | 24 |
| Aport přes překážku (srážka za dotyk překážky a pomalou akci) | 3 | 6 | 18 |
| Odkládání za chůze (Mája se odložila jen do sedu) | 3 | 0 | 0 |
| Nesení aportu (méně ochotné převzetí - na naše poměry super) | 3 | 7,5 | 22,5 |
| Chůze u nohy (pomalé zasednutí na konci a nějaké další mouchy) | 3 | 8 | 24 |
| Rozlišování (srážka za pomalé nesení dřívka zpět a mou pomoc tělem) | 3 | 6 | 18 |
| Vysílání do čtverce (do čtverce jen klusala, ale jinak supr) | 4 | 7 | 28 |
| Celkem - hodnocení DOBŘE | 200,5 |
Ale abych nekončila tak pesimisticky, byl to příjemný den, který si Mája zpestřila vařenými kuřecími stehýnky, já telecí klobáskou se sýrem, klábosením se známými a lekcí pletení flísových hraček 
. A těch sponzorských dárků, co jsme dostaly - supr.
Na cestu zpět jsem si koupila Redbull. Tedy vážení... pije se to jak šťávička, ale na člověka, který není na kofein zvyklý, to má grády 
. Nejen, že jsem bez pocitů únavy dojela domů, ale očička mi svítila ještě ve dvě ráno . O to horší to potom bylo den na to, kdy jsem se mátožně ploužila a jen polehávala...
Takže závodům zdar a zase někdy, někde ... POBLÍŽ!!!
