27.6.2008
Prase a Poslední vůle
Píšu pohádky. Hororové.
Rodiče že to chtějí číst, tak jsem poslala praseti tři vzorky, které by mommy mohla přežít ve zdraví s příkazem vytisknout.Tak provedl, položil na stůl a odjel na dovolenou.
Mommy dorazila, s úlevou pozorovala, že prase konečně vyklidilo prostor.
A pak se podívala na stůl, protože tam zmerčila nějaký papír.
Navrchu bylo velkým písmem napsáno Poslední vůle.
Mommy nabyla dojmu, že se prase pominulo a hodlá na dovolené v Turecku zemřít nebo podnikat takové aktivity, které by k tomuto mohly vést.
A ještě nějakou chvíli trvalo, než jí došlo, že to je pohádka ode mě...
24. 6. 2008
Zaříznuté prase!
Prase na služební cestě v Praze. V celku banalita.
Ohnul se k tabuli skla určené k reklamaci a nějaký nešika za něj postavil paletu s jinými tabulemi. Ve chvíli, kdy se prase uvedlo do pravého úhlu, sklo mu projelo řití.
Pražačky se tvářily, že mají jinou pr… než on a odmítly ho ošetřit. Vydaly mu tak leda náplast a doma ho mommy řádně ošetřila a sešila. Jako plyšového medvěda…
10.4.2008
Myši
Chytání myší má v naší rodině tradici. Pravidelně každý podzim část hlodavců od sousedů sbalí ranečky a dírou kdesi ve sklepě se přesune k nám. Sousedi mají slepice a těm šedým teroristům se pochopitelně zamlouvá zrní i zbytky potravy, kterou… ne, nebudu pomlouvat, jen jsem chtěla zdůraznit, proč všichni svorně tvrdí, že to nejsou „naše myši“.
Nudné dřevěné pastičky na pérko velmi záhy vystřídaly, řekněme alternativní metody lovu.
Nejstarší historka má nálepku „jak utopit hlodavce“. To se tehdy v otci se probudila touha předvádět logické myšlení, taktiku a smysl pro konstruování důmyslných pastí. Vzal okurkáč, z části ho naplnil vodou a naklonil v příhodném úhlu. K hrdlu umístil lávku, upevněnou silikonovou hmotou. Na konci všeho, u dna, byl nalepen špek. Past účinkovala báječně. Okurkáčů bylo několik a několikrát za den zaznamenaly úspěch. Vítězství bylo ovšem bohužel vítězstvím Pyrrhovým. Mommy se bojí bez výjimky všech hlodavců a tak jí myši plavající v nádobách bříšky hore, způsobovaly téměř infarkt. Další rozmísťování nádob zatrhla a postarala se o odstranění stávajících.
Otce záliba v lovu nepustila (miliony let staré teritoriální instinkty jen tak neumlčíte) a co se metod týká, nepoučil se. Pokud vám je víc než šestnáct, tak jste doufám zvrat ani neočekávali. Tentokrát se cílem útoku staly uši zvířete. Po několika dnech se „vědec“ vynořil z dílny a v ruce třímal malou hnědou krabičku. Ta měla za úkol pískáním v určité hladině zvuku přivádět myši k šílenství a nutit je páchat sebevraždu nárazem do zdi, pokud nestihnou utéct. Tušíte správně, systém precizně fungoval na laboratorní myši, ale ty zdegenerované kanálové potvory nechával ledově klidnými.
Primitivní způsob lovu byl zavržen, aby ho vzápětí vystřídaly ostřejší metody. Mezi těmito dvěma etapami nastala krátká pauza, tvořená tradičním způsobem lovu. Dodnes vidím jak zneuznaný génius s výrazem mučedníka natahuje novou plastovou pastičku. Jako návnadu zvolil salám, nějaký měkký. Osvědčené funguje a tak lov brzy přinesl ovoce. Myš se zmocnila salámu a vítězoslavně si ho odnášela na hostinu. Nedošla daleko. Chcípla půl metru od pastičky na otravu botulotoxinem, který se v několik dnů se rozkládajícím salámu čile tvořil. Chemické zbraně patří k těm účinnějším, jak se za nejedné války ukázalo a můj otec je chemický inženýr, musí to vědět.
Zanedlouho přišly ke slovu skutečné zbraně. Střelné zbraně. Když válka, tak válka!
„Máme dole myš.“ Přešlapovaly ve dveřích pokoje mommy s babičkou.
„A jsem snad kocour?“ S nepředstíranou lhostejností otec ani nevzhlédl od rozečteného National Geographicu, to aby si náhodou někdo nemyslel, že se pán domu na zavolání přerazí. O chvíli později bylo zřejmé, že pokud nepovolí, zahyne bídnou smrtí a to se mu zrovna nechtělo. Rezignovaně si došel pro zbraň a usadil se na strategickém místě. Věděl, že kořist bude nedaleko. Šustění drobných nožiček na sebe nenechalo dlouho čekat. Lovec pozvedl zbraň a zamířil. Trpělivě držel prst na spoušti a jen se vynořila hlava, jediným výstřelem ji oddělil od zbytku zvířete. Sklonil zbraň a odkráčel k rozečtenému časopisu. Skutečný triumf hodný muže! Nestřílím špatně, ale číhání u děr s hlavní skloněnou k zemi zrovna není moje oblíbená kratochvíle. Ostatní členové rodiny jsou na tom dost podobně.
Někdy v té době jsem projevila přání mít kocoura. To se mi nesplnilo a krom toho jsem musela uznat, že my zpovykáme každé zvíře (naši rozmazlení psi kdyby promluvili…) a tudíž by kocourovi mohly myši před čumákem čardáš tančit a on by je jen shovívavě pozoroval. Kapitulovala jsem s dobrým pocitem, aspoň se kocour nechytí do žádné důmyslné pasti. Známe své pappenheimské.
(Co se má stát, stane se, o několik let později se do pastičky chytil pes, kříženec belgického ovčáka, nic se mu nestalo, ale jako dokonalá hysterka mi skočil do náruče a odmítal ji opustit.)
Znáte ten pocit, kdy máte dojem, že vás někdo sleduje? Otočila jsem se a opravdu, uprostřed pokoje seděla šedivka a zaujatě si mě prohlížela. Několikrát jsem ji vyhnala a několikrát se poslušně vrátila na místo. Byla noc a já neměla chuť jí cokoliv jakkoliv vysvětlovat. Druhý den ráno jsem opatrně zjišťovala, jestli ji viděl ještě někdo. Mohlo mi přeskočit, že… Otec doznal, že ji „nejen viděl“. Po teatrální pomlce z něj pomalu vylezlo, že „ho tím blbým čuměním a očividnou demencí srala a tak ji utloukl plastovou láhví“.
Lze se jen dohadovat, jestli to byla ta samá myš, která tolik provokovala mommy, když jsme spolu přes Skype telefonovaly. Byla jsem v Kanadě, na mé straně bylo odpoledne, v Evropě večer. Pod rouškou nadcházející noci se myš osmělila a vykročila. Prolezla mezi kisnou a monitorem a způsobně se usadila na volném místě. Mommy řvala jak najatá, zatímco si ji myš se zájmem prohlížela. Prej se div nezačala drbat za uchem… hlodavec správně pochopil, kdo se tu koho bojí. Ze sluchátka na mé straně se mezi táhlým ječením, ozývala omluva, že hovor dokončíme později. „Až se ta bestie laskavě vzdálí.“ Mommy se vzdálila okamžitě.
„Chcípla myš“ prohodila jsem nedávno jako by nic. Unikl mi konsternovaný pohled mé mommy, což se později ukázalo jako klíčové. Otočila jsem se k otci a za nechápavé gestikulace za mými zády, sjednávala nákup nového hlodavce.
Tentokrát šlo o myš počítačovou. Té nehrozí pastičky, chemické zbraně ani puška.
No jo...
(peetrax, 28. 6. 2008 0:29)