Churchill - Sionismus vs. bolševismus (1920)
Sionismus vs. bolševismus:
zápas o duši židovského lidu
od Winstona Churchilla
Někteří lidé mají rádi židy a někteří ne; ale žádný přemýšlivý člověk nemůže pochybovat o tom, že jsou mimo všechny diskuze tou nejimpozantnější a nejpozoruhodnější rasou, která se kdy na světě objevila.
Disraeli, židovský anglický premiér a předseda konzervativní strany, který byl vždy věrný své rase a hrdý na svůj původ, řekl při známé příležitosti: "Hospodin jedná s národy tak, jak národy jednají se židy." Určitě, díváme-li se na bídný stav Ruska, kde ze všech zemí světa se židy zacházeli nejkrutěji, a porovnáme to se štěstím naší vlasti, která zdá se byla tak příhodně uchráněna před strašnými hrozbami dneška, musíme uznat, že nic z toho, co se od té doby přihodilo ve světových dějinách, nevyvrátilo pravdivost Disraeliho suverénního výroku.
Dobří a špatní židé
Souboj dobra a zla, který se neustále odehrává v lidském srdci, nikde nedosahuje takové intenzity jako u židovské rasy. Dvojí povaha lidstva se nikde neukazuje silněji či strašlivěji. Židům vděčíme v křesťanském zjevení za etický systém, který, i kdyby se zcela oddělil od nadpřirozena, by byl bezkonkurenčně nejvzácnějším majetkem lidstva, ve skutečnosti cennějším než všechny ostatní moudrosti a učení dohromady. Na tomto systému a touto vírou byla z trosek Římské říše vybudována celá naše existující civilizace.
A může klidně být, že tatáž úžasná rasa v současné době možná skutečně přistoupila k vytváření jiného morálního a filosofického systému, zlovolného stejně jako bylo křesťanství dobrotivé, který, kdyby nebyl zastaven, by nenávratně zničil vše z toho, co křesťanství umožňovalo. Skoro se zdá, jako by bylo osudem, aby evangelium Krista i evangelium Antikrista pocházelo od téhož lidu; a že tato mystická a tajuplná rasa byla vybrána pro ty nejvyšší projevy, božské i ďábelské.
"Národní" židé
Nebylo by větší chybou, než připisovat každému jedinci znatelný podíl vlastností tvořících národní povahu. V každé zemi a v každé rase existují všechny druhy lidí – dobří, zlí, ale především neteční. Není nic horšího než z titulu rasy či původu odepírat jedinci právo být posuzován podle svých osobních předností a svého jednání. U lidí zvláštního nadání typu židů jsou kontrasty intenzivnější, krajnosti jsou od sebe dalece vzdáleny, výsledné konsekvence jsou razantnější.
V nynější osudné době mezi židy existují tři hlavní směry politických představ, z nichž dva jsou pro lidstvo velmi užitečné a nadějné a třetí je naprosto ničivý.
Nejprve to jsou židé pobývající ve všech zemích světa, kteří se s danou zemí ztotožňují, vstupují do jejího národního života a, byť se věrně drží vlastního náboženství, považují se v plném slova smyslu za občany státu, který je přijal. Takový žid žijící v Anglii řekne: "Jsem Angličan vyznávající židovskou víru." To je úctyhodné pojetí a užitečné v té nejvyšší míře. My ve Velké Británii dobře víme, že během velkého boje se váha těch, které lze nazvat "národními židy", přiklonila převážně na stranu Spojenců; a v naší vlastní armádě židovští vojáci hráli nejvýznačnější roli, někteří se dostali do armádního velení, jiní získali Viktoriin kříž za chrabrost.
Národní ruští židé navzdory utrpěnému příkoří dokázali hrát poctivou a užitečnou roli v národním životě dokonce i Ruska. Jako bankéři a průmyslníci usilovně podporovali rozvoj hospodářských zdrojů Ruska a především byli při vytváření těch pozoruhodných organizací, ruských výrobních družstev. V politice podporovali z velké části liberální a progresivní hnutí a patřili k nejhorlivějším stoupencům přátelství s Francií a Velkou Británií.
Mezinárodní židé
V násilné opozici k celé této sféře židovských snah se objevují plány mezinárodních židů. Stoupenci této hrozivé konfederace většinou pocházejí z nešťastného obyvatelstva zemí, v nichž jsou židé pronásledováni kvůli své rase. Většina, ne-li všichni, opustili víru svých předků a ze své mysli vypustili všechny duchovní naděje onoho světa. Toto hnutí mezi židy není nové. Od dob Spartaka-Weishaupta ke dnům Karla Marxe až po Trockého (Rusko), Bélu Kuna (Maďarsko), Rosu Luxemburgovou (Německo) a Emmu Goldmanovou (USA) toto celosvětové spiknutí, které má za cíl svrhnout civilizaci a rozpustit společnost na základě zastavení vývoje, závistivé zlomyslnosti a nemožné rovnosti, neustále roste. Sehrálo, jak mimořádně dovedně ukázala moderní spisovatelka paní Websterová, rozhodně znatelnou úlohu v tragédii Francouzské revoluce. Bylo hnací silou každého podvratného hnutí 19. století; a teď konečně tato banda mimořádných osobností z podsvětí evropských a amerických velkoměst chytila ruský lid za pačesy a prakticky se stala nesporným vládcem této obrovité říše.
Terorističtí židé
Netřeba vůbec zveličovat roli, kterou sehráli tito mezinárodní a většinou ateističtí židé při vzniku bolševismu a při vlastním vyvolání ruské revoluce. Je jistě převeliká; pravděpodobně převažuje nad všemi ostatními. S podstatnou výjimkou Lenina tvoří většinu vůdčích osobností židé. Krom toho hlavní inspirace a hnací síla pochází od židovských vůdců. Takže Čičerin, čistokrevný Rus, je zastíněn svým formálním podřízeným Litvinovem a vliv Rusů jako Bucharina či Lunačarského je nesrovnatelný s mocí Trockého či Zinovjeva, diktátora Rudé citadely (Petrohrad), či Krasina či Radka – všechno židů. V institucích sovětů je převaha židů ještě úžasnější. A významnou, ne-li skutečně prvořadou roli v teroristickém systému uplatňovaném mimořádnými komisemi pro boj s kontrarevolucí převzali židé a v některých pozoruhodných případech židovky. Stejné neblahé důležitosti nabyli židé v krátkém období teroru, během nějž Béla Kun vládl v Maďarsku. Tentýž jev se objevil v Německu (zejména v Bavorsku), když tomuto šílenství bylo umožněno týt z dočasného kolapsu německého národa. Ačkoli ve všech těchto zemích se spousta nežidů vyrovná svou špatností nejhoršímu židovskému revolucionáři, ona role, kterou židovští revolucionáři hrají v poměru ke svému počtu v populaci, je ohromující.
"Ochránce židů."
Je zbytečné se zmiňovat o tom, že v srdcích ruských lidí vzplál ten nejprudší žár pomsty. Židovskému obyvatelstvu se vždy poskytovala ochrana, kam až dosáhla moc generála Děnikina, a jeho důstojníci se usilovně snažili zabraňovat odplatám i trestat provinilce. Šlo to tak daleko, že petljurovská propaganda pranýřovala generála Děnikina jako ochránce židů. Slečna Healyová, neteř pana Tima Healyho, při líčení svých osobních zkušeností z Kyjeva, uvedla, že dle jejího vědomí při více než jedné příležitosti důstojníci, kteří se dopustili zločinů vůči židům, byli degradováni a posláni z města na frontu. Ale hordy banditů, které postupně zamořují celý obrovský prostor Ruské říše, se nerozpakují ukájet svou žízeň po krvi a po pomstě na úkor nevinného židovského obyvatelstva pokaždé, kdy se naskytne příležitost. Bandita Machno, bandy Petljury a Grigorjeva, jejichž vítězství se vždy vyznačovala těmi nejbrutálnějšími masakry, nalezli všude mezi zpola otupeným, zpola rozzuřeným obyvatelstvem dychtivé přitakání antisemitismu v jeho nejhorších a nejodpornějších podobách.
To, že bolševici v mnoha případech ze všeobecného nepřátelství vyňali židovské zájmy a židovské svatyně, stále více inklinovalo k tomu spojovat židovskou rasu v Rusku se současnými hanebnostmi. Je to křivda na milionech bezmocných lidí, z nichž většina sama trpí revolučním režimem. Stává se tudíž obzvláště důležité podporovat a rozvíjet každé zřetelné židovské hnutí, které přímo odvádí od těchto fatálních asociací. A právě zde má sionismus v současné době tak hluboký význam pro celý svět.
Domov pro židy
Sionismus nabízí politickým představám židovské rasy třetí sféru. V prudkém kontrastu s mezinárodním komunismem předkládá židům národní ideu řízené povahy. V důsledku dobytí Palestiny se britské vládě naskytla příležitost, ale také odpovědnost zajistit domov a centrum národního života pro židovskou rasu z celého světa. Této příležitosti se pohotově chopila díky státnickému umění a historickému smyslu pana Balfoura. Došlo k deklaracím, jež nezvratně rozhodly o politice Velké Británie. Horoucí energie doktora Weizmanna, z praktických důvodů vůdce sionistického projektu podporovaného mnoha předními britskými židy a zaštítěného plnou autoritou lorda Allenbyho, vše nasměrovala k tomu, aby toto inspirativní hnutí uspělo.
Palestina je samozřejmě příliš malá na to, aby uspokojila více než jen zlomek židovské rasy, a většina národních židů tam ani netouží jít. Kdyby se však za našeho života, jak se může dobře stát, vytvořil na březích Jordánu židovský stát pod ochranou britské koruny, který by mohl pojmout tři nebo čtyři miliony židů, došlo by k dějinné události, jež by byla ze všech hledisek prospěšná a především v souladu s nejopravdovějšími zájmy Britského impéria.
Sionismus se už teď stal faktorem v politických křečích Ruska, jako mocná konkurenční síla v bolševických kruzích s mezinárodním komunistickým systémem. Nic nemůže být charakterističtější než zuřivost, s níž Trockij napadl sionisty obecně a doktora Weizmanna zvláště. Ukrutná pronikavost jeho mysli jej nenechává na pochybách, že jeho projekt celosvětového komunistického státu pod židovskou nadvládou je přímo mařen a brzděn tímto novým ideálem, který směřuje energie a naděje židů ze všech zemí k prostšímu, pravdivějšímu a daleko dosažitelnějšímu cíli. Zápas, který nyní začíná mezi sionistickými a bolševickými židy, je nemenší než zápas o duši židovského lidu.
Povinnost loajálních židů
Za těchto okolností je obzvlášť důležité, aby národní židé v každé zemi, jíž jsou loajální jako své nové vlasti, při každé příležitosti vystoupili, jak to už udělali mnozí v Anglii, a aby se významně podíleli na každém opatření k boji s bolševickým spiknutím. Tak budou moci obhájit čest židovského jména a celému světu dají jasně najevo, že bolševické hnutí není židovským hnutím, ale je silně zavrhováno velkým množstvím židovské rasy.
Ale negativní vymezení vůči bolševismu v každé oblasti nestačí. Je třeba pozitivních a praktických alternativ v morální i sociální sféře; a co nejrychlejší vybudování židovského národního centra v Palestině, které se nejen může stát útočištěm utlačovaných židů z nešťastných zemí střední Evropy, ale které bude rovněž symbolem židovské jednoty a chrámem židovské slávy, představuje úkol nanejvýš požehnaný.
Zdroj: CHURCHILL, W. S. Zionism versus Bolshevism. lIlustrated Sunday Herald (Londýn), 8. února 1920, str. 5
Přeložil: Abd el Kader, prosinec 2023
Překladatelské poznámky: Winston Churchill (1874-1965) byl v době psaní článku britským ministrem války, jakož i ministrem letectví, a v končící ruské občanské válce podporoval bělogvardějce, bojující s rudoarmějci. Touto úvahou chtěl objasnit a podepřít projev ze Sunderlandu (zvaný 'Agónie Ruska', 3. ledna 1920), kde mimoděk prohlásil bolševismus za židovské hnutí (konkrétně hovořil o "mezinárodním sovětu ruských a polských židů"), což ostatně byla utkvělá představa bělogvardějců.
Z Churchillovy korespondence se dozvídáme, že sunderlandská narážka vyvolala mezi židy nevoli: takové falešné spojení jen způsobí, že k desetitisícům židovských obětí přibudou další. Churchill se v dopise H. A. L. Fisherovi ze dne 21. ledna 1920 hájí: "Nemluvil jsem bez toho, aniž bych pečlivě nepromýšlel a nestudoval bolševické hnutí... Nenacházím úniku před jasným a očividným závěrem, že židé nepochybně hrají dominantní roli v bolševickém hnutí a že většina vůdců jsou židé". Načež z devíti předních bolševiků jmenoval šest židů. A dodal: "Židům... by mělo být spíše doporučováno... aby odsoudili odpadlíky v Rusku a Polsku hanobící jejich rasu i víru a přidali se k podpoře takových ruských sil, které nabízejí určitý projekt obnovy silné, demokratické a nestranné vlády."
V textu 'Sionismus vs. bolševismus' jde však Churchill dále a pod vlivem arcikonspirátorky Nesty Websterové rozvíjí teorii o staletém židovském spiknutí, které (patrně prostřednictvím Weishauptových iluminátů) nejprve vyvolalo Velkou francouzskou revoluci a poté bylo "hnací silou každého podvratného hnutí 19. století" (tentokrát snad i díky dalšímu "židovskému" projektu: marxismu). Zmínka o "evangeliu Antikrista" napovídá, že se k Churchillovi dostaly Protokoly sionských mudrců, šířené v Británii a dalších západních zemích ruskou emigrací (překládaný článek současně slouží jako výborná dokumentace toho, na jak úrodnou půdu Protokoly v roce 1920 dopadly). Stojí za pozornost i Churchillova další argumentace: k soudobým aktérům "celosvětového spiknutí" neváhá zařadit kromě (už zavražděné) Rosy Luxemburgové i anarchofeministku Emmu Goldmanovou.
Rovněž je zajímavé, že Churchill vedle notoricky známých ruských komunistů židovského původu Trockého, Zinovjeva, Litvinova a Radka jmenuje i Leonida Krasina (v originále užívá transkripci "Krassin"), kterého naopak Nesta Websterová v jiném článku z roku 1920 považuje za ryzího Rusa (ve výčtu padesáti předních bolševiků jej uvedla jako jednoho ze šesti nežidů, byť s židovskou manželkou). Churchill si touto konstrukcí zároveň vysvětloval i "odvetné" pogromy, k nimž docházelo během občanské války, připisoval je však ukrajinským "banditům" Petljurovi, Machnovi a Hryhorivovi a "své" bělogvardějce rozsáhle (ale ne zcela konzistentně) hájil. Nepřipustil si daleko jednodušší závěr: že "nejprudší žár pomsty" byl rozdmýcháván jen onou utkvělou představou, kterou Churchill dále živil. A co víc, třeba se lidé nevraždí kvůli opačným postojům, třeba mají opačné postoje, aby se mohli vraždit. A všechny ty jejich kauzy nakonec poslouží jen jako záminka.
Přestože jsem měl nutkání nepřekládat Churchillův pochybný, ale v dané době běžně užívaný termín "Jewish race" doslovně (nabízelo by se židovský lid, národ, etnikum nebo zkrátka židovstvo), nakonec jeho terminologii přebírám. Tímto jsem zároveň nucen psát podstatné jméno židé s malým "ž" (židé jako rasa), což mi vlastně ani nevadí. Údajně jasné rozlišování dle pravidel českého pravopisu ("Slovo Žid označuje příslušníka židovského etnika, žid vyznavače židovské víry.") není vždy možné z principu toho, že izraelský lid vznikl jako náboženské společenství a až sekundárně se stal také národem.