Cardová-Lamblová: Vzpomínky na Františku Svatavu Ammerlingovou (1904)
Zdroj: CARDOVÁ-LAMBLOVÁ, A. Vzpomínky na Františku Svatavu Ammerlingovou. Ženský svět, 1904, str. 1-3, 19 - 20, 44, 58-59, 72-73, 83-84, 94 - 85
[Tyto vzpomínky psala si ctihodná autorka (nar. 1836) jen pro vlastní potěchu; když chtěla je redaktorce tohoto léta dáti k disposici jako dokumenty k životopisu, seznala tato, jak jsou psány roztomile a rázovitě, tak zcela v duchu doby té, která je prožila, i té, o které jsou vypravovány. Redakce jest přesvědčena, že získavši prostodušné listy ty mile překvapila čtenářstvo naše ženské, které o vývoji nejvlastnějšich svých institucí u nás nemá určitých a souvislých zpráv.]
Co zde hodlám vypravovati, není výtvorem mé fantasie, nýbrž skutečnost. Paní Fr. Ammerlingová vyprávěla mi častěji úryvky ze svého mládí, aneb tak činíval její choť, bratranec můj, když mi bylo popřáno s nimi několik hodin v přátelském hovoru potrvati. Bývaly to pro mne velmi příjemné a poučné chvíle, a těžívala jsem se vždy na středeční odpoledne, asi tak jako mlsné dítě na lahůdky. Škoda, že jich více není, ale vzpomínka zůstala...
Někdy nechávala vypravovati mne, jak to u nás doma bývalo, a tu jsme srovnávaly své ušlechtilé matičky, jež se nevyznaly ani v hudbě, ani v jiném moderním a effektním vědění, ale své dítky střežily od nejútlejšího mládí, sledovaly vývoj malého srdéčka a probouzející se dušičky, a vyháněly z nich malé diblíky metličkou tak vážně, jako by útlé robě se bylo již zločinu dopustilo. Jak dobře činily, že tak záhy učily dítko poznávati zlo a dobro! Není k tomu nikdy příliš brzy; ještě na kolébce vyvíjejí se smysly dítěte a zároveň hned jeho rozmary. Tu třeba, aby rozumná matka své vychování započala; promešká-li první dobu, má pak práci dvojnásobnou, ne-li nemožnou, pak vládne dítě matkou, ne naopak.
Tak byl malý bratříček Františčin pro zlostné chování své již jako nemluvně od matky metličkou trestán; chtěl-li křikem docíliti něčeho, nač si vzpomněl, vzala matka žádaný předmět a spolu metličku, hoch chápal se věci, ale zároveň jej metlička tak citlivě štípla, že ihned od zapovězeného předmětu se odvrátil. Způsob takového vychování nevyžadoval mnoho řeči, ostatně tak malé dítě neporozumí výkladu, a když i slovům porozumí, nepochopí je a výklad vyslechnouti nechce. Mnohá matka bojíc se křiku děcka raději záhy povolí - ale dosti brzo pozná trpké ovoce své slabosti.
To praveno jen mimochodem na objasnění, jak přísně byla Františka vychována, jak záhy se učila odříkání se, snášení trpké dráhy osudem jí vytknuté. Otec Františky (narozené dne 2. září r. 1812) byl zámožným kupcem v Plzni. Jméno František Michalovicz [V rodině uchovalo se podání, že pochází z rodu nešťastného pána Bohuslava z Michalovic, na Staroměstském náměstí 21. června 1621 popraveného. Zvláště sestra pí. Fr. Sv. A. často a se slzami o minulých těch dějích mluvívala. Pozn. red.] proslulo po celé krajině jako vážené a poctivé. Matka pocházela z Rožmitálu, kde byl otec její správcem v hutích. Věna neměla velikého, obdržela však ku své spořádané výbavě malou, ale vybranou knihovničku klassiků, kterou si zbývající čas krátila. Nebyla chtivá zábav, sedávala doma u kolovrátku a očekávala příchod manželův z obchodu. Jí na blízku dlely děti, dvě děvčátka a hoch; starší sestře bylo uloženo, aby dohlížela na domácí úlohy, předčítala, nebo si trochu pohrála s mladšími, -- ale hra se dlouho nepěstovala, matka, sama vážna a přičinlivá, nepřála hře. Milovala blahobyt, vzácné nářadí zdobilo prostranný byt, veliká zrcadla a obrazy krášlily stěny, a i jiné drobnosti svědčily o dobrém, ba stkvělém stavu obchodu. Hrdá ta paní nestýkala se s nikým, ani děti nepřišly mezi jiné děti, ba ani do škol jim nedovolila choditi; byly doma od předních sil učitelských za dozoru jejího vyučovány, a i tu byla volba velmi opatrna, - skoro se zdálo, jako by dítek svých nechtěla nikomu dopřáti a proto s očí jich nespouští.
Nešťastnou spekulací nastal v rodině Michalovicove náhlý obrat: z bohatého kupce stal se jediným rázem, bez vlastního zavinění, žebrák! Byli připraveni skoro o všecko, chtěl-li otec veškeré věřitele uspokojit, což i svědomitě provedl a takto zachoval sobě a dětem poctivé jméno, které se nyní stalo jediným jejich jměním. Když vše urovnal, vstoupil do služby k jinému obchodníku a doufal pevně, že za několik let opět povznese svou rodinu do bývalého blahobytu. Bylo se jim velice uskrovniti, což učinili bez výčitek, ač paní Michalovicová těžce nesla krutou ránu osudu. Přávala si vždy vlastního domu, což se za dřívější doby dalo snadno poříditi; ale manžel se této choutce opíral dokládaje, že kapitálem, jejž by slušný dům vyžadoval, možno dvojnásobně peněz vydobýti. Ted se tomu trpce usmívala - - Stala se velmi zamlklou, výčitek svému choti nečinila, ale v srdci jejím uvázl ostrý šíp zášti proti celé lidské společnosti, tak že se jí docela vyhýbala a téměř ani před dům nevycházela, aby prý posměchu ušla.
Ale posměváčků nebylo; vždyť nikdo cizí neutrpěl ztráty, pouze v rodině nastala změna a ani ta nebyla tak hrozna. Františka se jen pamatovala, že se zavřel salón, že skvostný mahagonový nábytek opatřený modrým atlasovým povlakem zmizel - kam? - na to netroufala se tázati. Pozorovala, že matka neodpovídá na podobné otázky pro ukrytý žal, i zastavila je. Otec se všemožně vynasnažoval, by rodině opatřil všechno pohodlí, a jeho snaha částečně se dařila, blahobyt pozvolna se vzmáhal.
Jednoho večera seděli opět při svých pracích děti při učení, matka hbitě točila kolovrátkem a táhla z kužele nit jako vlas tenkou; přes tu chvíli zdvihala oči k hodinám, osmá již se blížila, zdálo se jí, že manžel dnes dlouho nepřichází. V tom vkročí do pokoje domácí lékař, by se přesvědčil, zdali všechno zdrávo; malou chvilenku hovoří s paní, která sluch svůj ku dveřím napínala. Jakmile zaslechla známé bouchnutí domovními dveřmi, odstaví kolovrátek, setřese s klína a se zástěry opatrně pazdeří, dítky na pokyn odklízejí učení, by vespolek s otcem zasedly k večeři. Tu temná rána otřese bytem, jako by těžké těleso padlo na zem, matka se hbitě octne u dveří, které kvapně rozhodí, a tu na posledním schodě leží její manžel v proudu krve, která se mu z úst hrne. Paní Michalovicová neomdlela, stála u těžce chorého s lékařem, strnule na něho i na chotě hledíc - on jí byl pomocen při donesení muže na lože, pak učinil, co lékaři přísluší a kázal dětem, aby ve vedlejším pokoji tiše se chovaly, že k nim za chvíli se podívá.
Děti, tiché jako pěny, naslouchaly, co se vedle děje; ale nedovedly si nic představiti, vjelť do nich hrozný strach. Zanedlouho vstoupil k nim s vážnou tváří lékař, pohladil mlčky jednoho po druhém a zajíkavým hlasem jim sdělil, že nemají otce více - - Pláč strachem zadržený ulevil pojednou tísni, a dobrý lékař plakal s nimi. Pak jal se s dětmi moudře hovořili: »Již jste dětským střevíčkům odrostly, máte pouze matku, o niž vám jest pečovali; ona vás vychovala bohabojně a skromně, jest na vás, abyste se jí odměnily - jak? - o tom budeme později hovořili.« Dobrý lékař byl opravdu vzácným přítelem a rádcem, pomohl urovnali záležitosti rodinné i obchodní a schvaloval úplně, že paní Michalovicová chce s dětmi opustili Plzeň a odebrati se do Prahy, kde jí nikdo nezná a kde dětem bude lze bez ostychu své vědomostí a svou práci využitkovati.
Roku 1835 přistěhovali se Michalovicovi do Prahy, najali byt přiměřený svým okolnostem a jali ohlíželi se po známostech, které by jim práci opatřily. Tu byla v domě rodina Wolfova, jejíž dceru, odrostlou již dívku, počaly vyučovali. Slečna Wolfová zvávala k vyučování společnému i některé jiné dívky, své přítelkyně, a když brzy po tom se provdala za kovolitce Mencia do Karlina, doporučila svou milou učitelku jiným známým. Františka již v prvních měsících svého pobytu v Praze byla málokterý den doma; získala několik domů, kde od rána do večera byla zaměstnána a to způsobem velmi rozmanitým. Někde předčítala staré paní, jinde byla jí odevzdána mládež, s níž školní úkoly pracovala a opakovala, jinde zase hotovila s odrostlými dívkami různé dary pro příbuzné a při tom jim vykládala přírodní vědy a historii. V některých domech také po celý den seděla jako ukována k šicímu stolku; dovedná její ruka měla za jeden nebo dva dny v měsíci ušíti vše, čeho celá rodina potřebovala. Ani těmto otrockým pracím se nevyhýbala - vždyť byla pracovnicí za plat, a takovým nebylo dovoleno, aby předpisovaly lidem, kolik práce jim smějí uložili! - Co nedošila, ještě si brávala domů a v noci dodělávala, by si jen přízeň domu zachovala.
Ráda vzpomínala na některé své staré příznivce; byla to např. stará paní Gottfriedová (kterou jsem měla potěšení u pí. Ammerlingové poznali), pak paní baronka Wetzlová, vlastní sestra matčina a Františčina teta, kterou však dle přání matčina vždy jen »paní baronko« titulovala. Říkávalať matka: »Bohatý a vznešený příbuzný nerad s chudým se tovaryší, byť to i příbuzenstvo pokrevní bylo.« Paní baronka Wetzlová se však po všechen čas zachovala ku Františce srdečně a laskavě. Jinou vlídnou a upřímnou její protektorkou byla pí. baronka Bibrova; s ní po celičký den po domě šukala, vařila, pekla, pro hosty chystala, jen málokdy usedala k šití. Paní Bibrová měla čipernou a dovednou dívku ráda kolem sebe; ani jediná hostina se nekonala, při níž by Františka nebyla nejen pomáhala, ale též jí účastna byla. Bylať při vší své přirozené skromnosti děvče uvědomělé a moudré, jež dovedlo s každým řádným člověkem hovor započíti a jej udrželi. První k tomu základ byl jí dán rozšafnou matkou, dále čerpala dle možnosti z dobrých knih, kterým obětovala mnohou noc. Zábav jako tanec, divadlo Františka po svůj celý život nepoznala - snadno je tudíž oželila.
Své vyučování dívek zařídila si tak, aby co nejméně času promarnila; požádala např. paní Menclovou za dovolení, aby oněch tří dnů v týdnu, které u ní trávila, směla zároveň použití k vyučování dívek ostatních. To s ochotou jí bylo povoleno, a Františka získala tím několik hodin pro sebe, aniž dívky byly zkráceny; vzala je cestou hned s sebou k Menclovům a po učení zase je doprovodila domů.
U Menclů byla považována za člena rodiny, ba paní Menclová pokládala si za čest, že s Františkou se zná, a bývala všecka šťastna, mohla-li její dceruška Marie se slečnou celý den tráviti. I Marie přilnula celou duší ku své mateřské přítelkyni; nenalezla u ní nikdy závisti ani nepřízně, když ji matka skvostně odívala, ba Františka ochotně oděv upravovala, radila, co pro útlé stáří jest přiměřeno, což se setkávalo s laskavým díkem s matčiny strany. Ona sama odívala se do tmavých barev, jen letního času nosila prací šat, vždy velmi jednoduše a vkusně upravený; čistý bílý límeček kolem krku, bílá kraječka kolem rukávů, tof byla celá ozdoba, které si Františka dopřála.
Majitel závodu kovoliteckého pan Menci byl muž toho času v Karlině proslulý, uvědomělý; navštěvoval tehdy průmyslovou školu v Budči, drem Ammerlingem zařízenou a vedenou. Odtamtud si vždy něco přinesl, co jeho závodu bylo prospěšno, nové vynálezy, o nichž doktor svým posluchačům důkladně přednášel. Doktorovy rozpravy rozohnily mladé lidi pro vědění, i byl tehdáž o doktoru Ammerlingovi jeden hlas, jaký to veliký a vznešený muž - a přitom tak vlídný ke každému! Menci byl denně u dra Ammerlinga, měl vždy cosi, nač by se tázal, a doktor rád mu vykládal; celá rodina zbožňovala doktora, i Františka pozorně naslouchala Menclovi, chvalořečil-li nebo vypravoval-li, co zase nového uslyšel.
Toho času pořádal dr. Ammerling přednášky pro dámy; konaly se zpočátku u dra Friče, advokáta, později v Budči. Dr. Ammerling paním a odrostlým dcerám nejvíce sám přednášel; cílem jeho bylo vychování žen v národním duchu. Do přednášek těch chodila též paní Menclová s dcerou a často Františku vyzývala řkouc: »Kdybyste, slečno, šla s námi, vy byste tomu všemu lépe porozuměla nežli my, ba ještě byste nám mnohou věc lépe a jasněji vysvětlila. Jen alespoň jednou pojďte, pak dostanete chuť jíti vždy!« O chuť tu nebylo - leč Františka se jen s povzdechem usmála - - Jak to bušilo v její duši, jak toužila po takovém výkladu! - tu se jí naskytuje příležitost - a ona jest nucena ji odmítnouti! Přednášky ty konaly se večer - a každého večera těšila se matička na svou milou dceru jako na vzácného hostě. Po celinký den byla na samotu odkázána, kolikráte za den se obrátila ku dveřím a svůj zrak upřela k hodinám, kolik ještě chybí do půl osmé! V tu hodinu se Františka denně ve dveřích objevila, svým lahodným hlasem matku zdravíc, plna úcty naklonila se ku svraštělé ruce, již políbila a pak svou tvář k polibku naklonila - tu teprve pro stařenku nastával život, měla své dítě zase zcela pro sebe! Františka vyprávěla, co po celý den prožila, matka naslouchala, tu i tam poopravila, pokárala - ale nikdy nepochválila! Když jí jednou kdosi výtku činil, proč to pilné děvče také trochu nepochválí, ospravedlňovala se, že by se dcera stala domýšlivou. »Ona by zhrdla,« pravila - ta ubohá stísněná duše!
Třebaže horoucně toužila po vědění, přece nebyla Františka s to svou drahou matku o jediný večer oloupiti. Jedenkráte se zmínila o přednáškách pro ženy pořádaných u Fričů doktorem Ammerlingem; chtěla jaksi nepřímo poznati, co matka o tom soudí. Avšak pouhé dotknutí se večerních přednášek popudilo stařenku u vysokém stupni; rozhorleně pravila: »I to by nám tak scházelo! Nemáš dosti vzácných knih? V těch se dočteš více, než v přednášce uslyšíš, a kdyby tam kdokoli vykládal. Já jaktěživa v žádné přednášce nebyla a vychovala jsem vás tak, že jste lidem k potřebě, ba vyučujete děti vzácných rodin, které znají dosti učenosti!« S trpkým posuňkem pak dodala: »A ještě k tomu večer - to tak - pro lidské řeči. Ani ve snu nechť ti nepřipadne taková pošetilost!« Františka ukryla kanoucí slzy ve své práci, nad níž se hluboce sklonila, nechtěla, aby matka viděla, jaký bol do očí jí je vehnal, nechtěla matky pohněvati; nutila se do hovoru o věcech jiných, ale myšlénky stále zabíhaly tam, kam matka ve svých předsudcích jiti zakázala. Když pak nadešel čas k nočnímu odpočinku a roztoužená mysl dívčina klidu nenabývala, tu potichounku vstala s lože a při noční lampičce probírala tu onu kapitolu z Krausa, z Herdera a jiných klassiků. Tak alespoň čteným slovem naplnila svou roztouženou dušičku, která se všeho tak horoucně chápala.
Když ji jednou matka, probudivši se, takto postihla, zakázala jí při plápolajícím světélku noční lampičky čisti: »Když již čisti chceš, tedy si rozsvěť svičku a nekaž si zbůhdarma očí.« Jak byla Františka matce za tolik poshovění vděčna - to bylo již důkazem veliké lásky, a dívka jí z celé duše děkovala. Od těch dob pročetla mnohou noc.
U Menclů se občas s doktorem Ammerlingem setkávala; přicházíval někdy k obědu, když se s rozšafným a moudrým mužem chtěl o všeličem domluviti, vědělť, že jen v tu dobu dojista Mencia doma zastane. Sotvaže byl hovor současně s obědem u konce, spěchali oba muži za svou povinností. Františka za oběda s úžasem naslouchala rozhovoru, ale nikdy ani slůvkem se ho nezúčastnila, ač jí jako tiché pozorovatelce častokráte mnohá dobrá myšlénka připadla, která v úradách mužů mohla býti platnou; teprve když byly ženy o samotě, projevila tu neb onu myšlénku, kterou paní Menclová později svému muži vyzradila.
Doktor Ammerling na všemožné rozšiřování vědomostí s úchvatnou horlivostí hartusil; přičiňoval se o zařízení školy pro řemeslníky, pro propuštěné kárance a maje zřetel ku vzdělání druhého pohlaví, chtěl i ústav pro vychování ženské mládeže založiti. Do kruhu dívek a paní, který o tom měl se raditi, byla též Františka vyzvána, ale ona odmítla z rozličných příčin. Byla jen jednou s doktorem mluvila; prosila totiž kdysi Mencia, aby se vyptal na podmínky přijetí dvou nezbedných hochů do ústavu káranců, byvši požádána od rodiny, která se ostýchala hledali pro své děti útulek v káznici.
Doktor pak jal osobně se jí vyptávali, jak se věci mají; byla to první jejich rozmluva, pak opět žila ve svém zátiší a pracovala s vytrvalostí železnou, neúmornou, právě jako její starší sestra Louisa. Byloť dívkám vydržovali matku i mladšího bratra studenta, jenž dosud ničeho nevydělával, ale na své poměry dosti potřeboval. Louisa byla učitelkou francouzského jazyka v jistém dívčím ústavu, kde spolu u strávnic zastávala místo gardedámy; též jí byla přidělena ruční ozdobná práce, ve které byla mistryní. Málokdy přicházela k matce, jen tehdy, když přinášela jí svůj honorář; pouze letní dva měsíce u ní trávila, když slečny chovanky odjely na prázdniny. Později se provdala, a tu byla Františka ještě více k matce připoutána. - - -
Z dobrých měšťanských domů, kam Františka často docházela, byl i dům rodiny B a t k o v y ; mladá paní Batková měla několik dítek, tu bylo třeba mnoho oděvu a mnoho změn pro dorůstající děvčátka. Častěji tam docházela stará paní Herzlová, matka paní Batkové, bohatá to měšťanka, jež skoro veškeré potřeby dítek hradila, sama látky přinášívala aneb si slečnu Františku vyžádala, aby šla s ní nakoupit, co pro dětský věk nejlépe se hodí. Někdy, ba často stará paní také pro Františku nějakou látku vybrala, kterou tato vrátili nesměla. Také tato paní oblíbila si skromnou, rozumnou dívku tou měrou, že ji často vyzývala, ba prosila, aby nadobro u dcery zůstala; mladá paní že si nikdy tzv. gouvernantku pro děti nevezme, ale ji že si k vychování dítek a spolu ke své ruce ráda podrží. Poznalať, co v tichém, mlčelivém děvčeti vězí: Františka bývala svědkyní mnohého prudkého výstupu mezi manžely, ale viděla - neviděla, slyšela - neslyšela, přes její rty nepřenesla se o tom nejmenší zpráva, jež by rodině mohla býti na škodu. Stará paní dobře to věděla a leckdys po takovém výstupu říkávala: »Kdybych vás neznala, musila bych vám zámeček na ústa zavěsili, ale podejte mi ruku, že nic nepovíte - to mi ručí za vaši mlčelivost.« Františka podala ruku a lehce se usmála.
Batkovi trávili dobu zimní v Praze, za léta však bydleli v Libni, kde měli dosti objemnou dílnu na měděné plechy (Kupferhammer), při ní pěkný, výstavný dům, kolem něho zahradu, tu se děti po libosti proskočily. Když se práce v rodině nahromadila, uvědomili Františku, by se tam na celý týden přichystala, neb byla cesta do Libně delší jedné hodiny a dvakráte za den ji konati, bylo by vyžadovalo mnoho času. Matičku svou však aspoň v noci ošetřovala, když churavost stařenku stíhala; za dne, času letního, dlívala u ní starší sestra Louisa. Avšak aby v rodině Batkově nadobro zůstala, to zdvořile odmítla, kdykoli řeč o tom se vyskytla.
Způsobem zde vylíčeným s malými odchylkami chodilo to u Michaloviců po mnoho let. Vydělaný groš odvedly dcery, zvláště Františka, do haléře matce; ani jí nepřipadlo, aby si něco pro sebe koupila, co by jí působilo potěšení, vědělať dobře, že nemá matka jiného příjmu, než jaký jí dcery donesly. Mladší bratr dosud ničeho nevydělával. Bylo nutno opatřili šat, prádlo, palivo a hlavně činži, největší to položku v celém rozpočtu. Jak měla pak ubohá Františka pomýšleli na přednášky, při kterých by byl ovšem čas rychle jako voda uběhl - ale hmotně ničeho nevynesl! Vždyť ještě za večerního světla dlouho bodávala jehlou do plátna, by zakázky v čas dohotovili a získaný peníz matce odevzdali mohla.
Při jednotvárném šití prádla mohla volně přemýšleti a tu moudrá dívčina připadla na způsob, jak by přece z přednášek Ammerlingových pro sebe mnoho vytěžila, i když jim přítomna býti nemůže. Zařídila si své dny pracovní tak, že k Menclům přišla vždy den po přednášce a tu jí obě ženy, matka i dcera, vyprávěly, co ještě v paměti podržely. Bývalo toho dosti, ale zprávy ty byly nesouvislé, posluchačky vyprávěly páté přes deváté. Rozumná Františka si vypravování jejich v duši však srovnati dovedla; hned následující noci o něm přemýšlela, opatrně je seřadila, až vše jasně pochopila a pak vypracovala si celý elaborát. Když pak paní Menclové své sestavení přednášky přečetla, trnula tato úžasem a pravila jí, že jest to, jakoby byla s ní naslouchala, ba že tomu ona teď lépe rozumí, než za přednášky pana doktora, ten že mluví tuze rychle »a pak tuze učeně« dodala nesměle. Františka v srdci zajásala, - vždyť byl »pan doktor« její ideál! Nikdy jej neslyšela přednášet, málokdy jej vídávala - a přece žil v její duši, její duše vzhlížela k němu jako k bohu, t. j. k jeho skutkům, jeho nadšeným plánům, které byly právě tak smělé, odvážné jako velikolepé!
U Menclů, kteří jej jako div světa zbožňovali, dovídala se skoro pokaždé něčeho nového o jeho podnikání; dnes vyprávěl Mencl, že pan doktor zařídil novým způsobem nemocnici, kde se bude léčiti pouze studenou vodou a zahalováním do mokrých prostěradel, jindy opět, že zařídil asyl pro zpustlou mládež (která jej, mimochodem řečeno, okradla!), že pracuje na osnově hvězdářské a že vystavěl k tomu cíli v Budči dosti vysokou věž, v níž nejraději se zdržuje a svá pozorování činí. Chtěl také zříditi školu pro dívky, ve které by se v mateřském jazyce vyučovalo a takto pomocí matek nový národ vychoval v lásce k vlasti, jež by opět dospěla k bývalé slávě předků!
Ach! byly to plány veskrze šlechetné, lidumilné, ale také jen ideální; otázku při podobných velikolepých cílech hlavní 'kde vzíti peněz?' dr. Ammerling pominul. Appelloval sice na vládu, na boháče, dovedl rozohniti pro své ušlechtilé zájmy každého, kdo jen trochu smyslu měl pro pokrok, použil okamžiku vlasteneckého zápalu a vybídl ku společným subskripcím, které se částečné podařily. Avšak bylo toho příliš málo! Na základě subskribovaných peněz počal na úvěr stavěti budovu [V Žitnobranské, nyní Žitné ul. č. 525--II., n. 28. Říkalo se tam dlouho »v České škole« (Pozn. red.)], v níž mělo se veškeré učení soustřediti. Škola pro průmyslníky ukázala se nevyhnutelnou a byla v první řadě, též škola pro dívky měla co nevidět vstoupiti v život.
Dr. Ammerling získal k vedení budoucí dívčí školy nadšenou českou dámu, která požívala ve vzdělaných kruzích veliké vážnosti: byla to slečna Bohuslava Rajská (Antonie Reisová), sestra pí. dr. Fričové a horlivá žákyně doktorova. Propracoval s ní osobně osnovu školy, dával jí zvláštní návod, jak se věci chopiti, by s úspěchem národu sloužila, a nové pokolení jí vychované láskou k vlasti nejen vzplálo, ale v ní i vytrvalo. Slečna Bohuslava hořela touhou býti v čele dívek, jimž by podobné zásady do srdce vštípila, státi se učitelkou na poli tak vznešeném, na poli národním!
Byla-li dříve dámou velice ctěnou, od té chvíle, co nastoupila dráhu tak vážnou, zasypávali jí téměř oslavou, každý upřímný Čech viděl v ní matku budoucího národa. Pracovala s chutí a pílí, aby muži ideálnímu dostačila; a za krátko každý uznával, že jen ona jest povolána po boku muže tak vznešeného kráčeti, s ním společně přemýšleti, s ním pracovati, jedním slovem státi se jeho chotí. Tak ustanovil celý kruh kolem dr. Ammerlinga a on sám nikterak se nevzpouzel míti sl. Bohuslavu všecku za svou, aby o každou myšlénku ihned mohl se s ní sděliti. Nevím sice, potkám-li se se souhlasem a nechci nikterak jiným hlasům odpírali, -- ale, jak poznala jsem dr. A., tvrdila bych ještě teď, že nechtěl se nikdy s ženou spojití jako manžel obyčejný, žena jeho měla se státi jeho spolupracovnicí na poli ideálním - snad po mnohé stránce nepraktickém! Byla to úloha těžká a ne každá dovedla by ji unésti; i nedivil se tomu nikdo, když po čase dosti krátkém slečna Bohuslava se školy vzdala a se provdala za slovutného básníka Fr. L. Čelakovského, tehdy professora slovanského jazykozpytu na universitě ve Vratislavi.
Dr. Ammerling byl odstupem sl. učitelky velice bolestně dotknut; o svou osobu nedbal, nedbal, že ztrácí spolu vyvolenou a přátely mu určenou družku vezdejší pouti, - více tížila jej myšlénka na první dívčí učiliště české, kde práce sl. Bohuslavou započatá tak záhy přenechána jest dalšímu vývoji časovému. Ještě jiné plány se mu hatily, hlavně nedostávalo se peněz na vydržování veliké budovy a podniků v ní započatých, přátelé počínali chladnouti, částečně i odstupovali, - cítil se často velice zklamán a opuštěn. Přes veškeré své zklamání pracoval dále, ale mnohou velikou myšlénku byl nucen opustili, čas a okolnosti tak velely; jen dívčí školy nechtěl zanechali, ta ležela mu na srdci nejvíce. Vidělť v ženě vychovatelku národa, ona musí především býti vychována, by pak světu dala zdárné syny a dcery - v ženu kladl všecku svou naději v lepší budoucnost.
Tak si jedenkráte u svého přítele Mencia postěžoval; měl k němu opravdovou důvěru a hovořil s ním jako s duší vlastní. Mencl upozornil dra A. ihned na Františku, ona že by zajisté byla schopna podobnou školu vésti; jest sice tuze nesmělá a skromná, ale za vědomosti její že by ručil.
Doktor Ammerling se hned této nabídky uchopil a žádal Mencia, by jej k sl. Františce doprovodil, že se pokusí jí získati; šli tedy za tou příčinou ihned do bytu paní Michalovicové. Františka, když ji doktor za vedení onoho započatého podniku žádal, ve své obvyklé skromnosti a bázlivosti zamítla, vymlouvajíc se, že vědomosti její nejsou toho stupně, by tak posvátného úkolu ujati se mohla. Mencl však vmísil se v jejich rozprávku, pravil, že panu doktorovi již vše o ní pověděl a ten že ihned, poznal, co v její duši spočívá a že jest s to úlohu tu na sebe vzíti; doktor pak dodal, bude-li jen míti dosti dobré vůle, že všechno překoná. Františka dále odporovala, že ani skrovný její byt se k tomu nehodí, že nemůže matku opustili a opět ujišťovala, že pro takové působení nemá dosti přípravy, zkrátka, že není učitelkou. Tu se stará její matička hrdě vztýčila; jsouc sama.dokonale vychována, vedla své děti s veškerou opatrností a rozšafností a byla jista, že světu platny budou. Pravila skoro káravě: »Jen sebe samu nečiň tak malou a nešlap sebe do prachu; máš více vědomostí, než tisíce jiných ve tvém stáří!« Tímto výrokem jako by měl doktor svolení od matky a přání matčino bylo zase rozkazem dceři, -- sklonila pokorně svou šíji, na kterou mělo od té chvíle ještě více býti nakládáno. Neznala vůbec nic jiného než práci a povinnost...
Hned byly konány porady, kde, kdy a jak se.vyučovat i má. Doktor vida svůj podnik, v tak poctivých rukou, byl velice blažen. »Tedy mi nebe opět seslalo věrnou duši, která se mnou chce pracovati, která pochopuje moje myšlénky a chce dle nich se říditi!« radostně zvolal a bezmála by byl schránku té drahé duše do své náruče sevřel! Františka couvla o krok zpět, neznala ještě tak docela doktora, aby byla pochopila, že srdce jeho radostí plesá.
V domě, kde již mnohá síň pro učení rozličné upravena byla, vykázal doktor »české dívči Budči« jednu prostrannou světnici, ve které Františka měla svou dráhu vychovatelskou zahájiti. Vyprávěl jí, že slečna Bohuslava Rajská vydobyla si 35 žákyň, s nimiž bude Františka pokračovati. jakmile zahájí vyučování. »Začátek jest sice skromný, ale bude zakrátko docela jinak, jen co započnete.«
Františka věděla, že převzala velikou úlohu; sama se někdy hrozila své odvážnosti, - vždyť školu nikdy nenavštěvovala, neměla pojmu, jak a co se žádá. a přece hořela dychtivostí, by svěřené sobě dilo provedla!
»Poradím se se slečnou Bohuslavou,« řekla si jednoho dne, sdělila své předsevzetí však dříve doktorovi A., aby i jeho mínění uslyšela. Věděla, že on po mnoho hodin se slečnou B. R. o škole se radil, ji poučoval a při veškerém zařízení jí nápomocen byl, kdežto ona neosmělila se přímo k němu se obrátili se svými otázkami a pochybnostmi. Chtěla mu jen říci, že zamýšlí slečnu požádali za radu, - snad že jí dá nahlédnouti do oněch poznámek doktorových.
Jakmile se svým úmyslem dru. A. se svěřila, vyslechl jí tiše, vzal za ruku, zavedl k oknu a pravil: »Nechoďte nikam na radu, svět je klamný; ale když nebudete si vědět rady, jděte jako v tuto chvíli k oknu a když u večer plno hvězd na nebi stkvíti se bude, vyhledejte si tu nejmenší a co vám v tu chvíli na mysl přijde, bude dobré! Cesty nebeských těles se podobají našim zde na zemi.« Stiskl jí vřele obě ruce, nechal ji jako přimraženu u okna státi a odešel již zase po své práci.
Nad takovou podivnou řečí Františka trnula: byla sice již zvyklá na parabole doktorovy, touto ale marně hlavu si lámala. Konečně potěšila se nadějí, že snad později i tuto hádanku pochopí, jako již mnohou jinou.
Františka milovala doktora nevědomky, proto jej tak často pochopila, když v podobenstvích mluvil, kdežto všem ostatním bývala jeho řeč hádankou. On stále pracoval v mysli nové plány pro zvelebení lidstva vůbec, zvláště pak odstrčeného lidu českého. Milovala jej celou duší a bez rozmyslu obětovala se jeho ideám, jeho hlubokým zájmům, vžívala se do nich co den vroucněji, stávala se časem jeho spolupracovnicí, jeho druhým »já«.
Beze vší podpory a vzoru sestavovala plán školy dívčí; věděla, že on od ní očekává osnovu promyšlenou, a sama také toužila, aby se věc zdařila. Při každé rozmluvě dával jí doktor najevo, jak vše, co ona do ruky vezme, zdaří se ku všeobecné spokojenosti. Jaké blažené chvíle prožívala nyní Františka, jak cítila se bohatou! Ani nepozorovala, jak chudne a chřadne, vždyť skoro ničeho nejedla, málo spala a stále svůj mozek nutila k přemýšlení!
Matička však bděla nad horoucím rozechvěním své milé dcery; proto určitě nařídila, že večer, ani v noci nesmí ničeho pracovat, nýbrž že musí brzo chodit spat, jinak že ji ani do té školy nedovolí. Jak matka určila, tak se i stalo a brzy bylo znát, jak výtečně posloužil tento prostředek; spánek, dlouho zapuzovaný, se dostavil z poslušnosti a konal divy. Františka dostala chuť k jídlu, i duch nabyl pružnosti, jen postava zůstala vychudlá a vlékla se jako stín po ulici.
Nadešel den, kdy vyučování mělo započíti, 4. listopad 1845; Františka byla toho rána u velikém rozechvění, bylať opět probděla noc, přemýšlela, jak osloví na poprvé dívky, aby si jich náklonnost získala. Uměla horoucně mluvit zvláště k mládeži, rozohnit dřímající jiskry a tak i toho významného dne si připravila vzletnou řeč, kterou nechtěla čisti, ale volně přednésti. Rozloučila se s matičkou a žádala ji za požehnání; matka, vždy nedůvěřivá, i dnes do svých slov vložila pochybnost ve zdar podniků, poněvadž se vše tak chvatně chystalo. Františka se ještě více zachvěla, její tenká ubledlá postava skoro zavrávorala; ale vzmužila se opět a pevně vykročila z domu. S vroucností prosila Boha za posilu - měla jí velmi třeba - i zdálo se jí, že již cítí tolik síly, - v pravdě se třásla po celém těle, rozčilení bylo tak mocné, že sotva rozeznávala předměty kolem sebe. Slunce již stálo vysoko, ale bylo jako koule krvavá, - to že byla hustá mlha. Když mi o tom okamžiku vyprávěla, zachvívala se ještě na celém těle při vzpomínce, - vše prý kolem sebe viděla krvavé, - snad to odleskem slunce rudého, - cesta zdála se jako cesta k velikému soudu, či k popravišti.
Dojde ke vchodu »Budče«, ještě jednou čerpá posilu hlubokým vydechnutím, chce na okamžik se zastavit, - tu jí vběhne doktor A. do cesty a u velikém chvatu praví: »Dobře, že jste už tu, má duše! Musím na kvap odjeti, pí. N. se na smrt rozstonala, - jen jděte, vše jest připraveno.«
Františka zůstala jako ohromena. Obava matčina před ní se zakmitla... Rozličné povídačky matku proti doktorovi popíchly, takže počala o jeho opravdové činnosti pro zvelebení ženského vzdělání pochybovat; viděla také, že Františka na přípravy k nově založené škole všechen čas vynakládá, že ubývá tím příjmů, což té skrovné domácnosti bylo velice trapné. Louisa též přinášela všeliké noviny o nepraktičnosti doktora, o špatném hospodaření v jeho domácnosti, kde se v čas nedostatku prodá mnohá vzácná věc, sbírka mincí, drahé knihy, ba i dary od pacientů, jako stříbrné náčiní, štůčka plátna a pod. Žel, že vše to nebyly pouhé klepy; jeho okolí opravdu prodávalo židům mnohý drahocenný předmět, o čemž však dr. A. neměl ani potuchy; učinili tak členové jeho domácnosti, - a byli to krevní příbuzní! Když neměl haléře, který by dal na domácí potřeby, pomohla si hospodyně prodejem věcí, on se toho nikdy nedověděl, jen když ten který předmět hledal, tu uslyšel, že byl toho a toho dne prodán a za stržený peníz pořízena nutná potřeba domácí. Rozhněval se nad tímto hospodářstvím, hrozil, že všecky od sebé vyžene, - ale za chvíli při práci zapomněl na hněv - a hospodaření trvalo dále. Nepoznal nikdy ceny peněz, potřeboval jich dosti a také mnoho vyzískal svou praxí, - ale kam to vše stačilo při jeho velikých plánech?
Všecky tyto povídačky o panu doktoru táhly jako stínové obrazy duší Františčinou. »Jen jděte, vše jest připraveno,« pravil jí, odkvapil a zmizel. - ona sotva hned pochopiti dovedla, co se stalo... Vždyť ji dnes měl představit dívkám české školy a teď má sama předstoupit před ně, oslovit, uvítat je, - jaký to neblahý začátek! A vše že jest uchystáno? - táže se samy sebe - tedy čekají, nesmím váhat, vejdu tedy s Pánem Bohem! Ale co jim řeknu, - vždyť jsem svou řeč dočista zapomněla! Pohlédla k oné výši, odkud v nejdůležitějších dobách čekáme posilu, setřela chladný pot s čela a dodavši si odvahy, vstoupila do sálu pevnou nohou. Bázeň ji opustila, jakmile kliku ve dlaň sevřela, cítila, že bude s to promluviti k mladému shromáždění jasně, ba snad i ku přítomným matkám, - ocitla se jakoby v oživeném proudu. Vejde do sálu, - co to? všecko prázdno ! -- Co to znamená? táže se samy sebe, což ještě příliš záhy, vždyť devátá hodina, k zahájení určená, dávno odbila? Usedne na židli, neboť nebylo jí jaksi možno déle státi, - všude kolem ní mrtvé ticho - - Rozmanité myšlénky hrnou se jí do hlavy, ta jest brzy v ohni, brzy jako ledová hmota, - čeká půl hodiny, čeká hodinu, rozhárané city poněkud se utišují a uvolňují si tichým bolným pláčem. Ani nepozorovala, že se dvéře otevřely a do nich vstoupila paní za ruce dvě děvčátka vedouc; asi za půl hodiny přichází opět jedno děvče bez průvodu, - to bylo pro dnes vše, - tedy se třemi započne! Oněch slíbených 35 se nedostavilo, rodičům jejich odňata důvěra, dali své dívky jinam.
Františka byla velice zklamána, ale naději v lepší dobu neztratila: započala se třemi a pracovala tak upřímně a horlivě, jako by jich sedělo před ní 30. Nastudovanou řeč vítací ovšem nepronesla, ale přivítala dívenky svou vrozenou laskavostí, tak že hned měly slečnu rády a brzy odporučily jiné dívky. Na sklonku prvého pololetí jich měla 30, - v pozdější době přes 200!
Po dvouletém trvání školy české byla i matička přesvědčena, že bude působení její dobré. Ale proti doktorovi stále ještě předsudek v srdci chovala, stále se jí ještě zdálo, že není, jak by měl býti, to jest jak si ho ona přála, klidným, rozumným lékařem, který si hledí svých pacientů a záležitosti národní ponechává jiným - bláznům, - jak často v rozhorlení svém vybuchla. Podobné úsudky hrozně Františku trápily; nedovedla nikterak stařenku přesvědčiti o jeho velikých, šlechetných plánech, které jistě provedeny budou.
»Láry, fáry,« říkávala stařenka, »on se ještě zblázní, a ty s ním! Brzy nebude mít co jísti a kde bydleti, ten věhlasný pan doktor! Ondy byl povolán do Podskalí k pacientu a než se od nemocného vrátil, byl mu jeho krásný povoz i s koňmi od věřitele zabaven; on se tomu jen usmál a řekl prý: »Tedy půjdu pěšky zpět.« Co tomu říkáš, - ještě ho budeš hájit?« škodolibě se k Františce obrátila, netušíc, jaké rány působí té trpitelce.
Bylo tomu skutečně tak, jak lidé vypravovali: ztrácel vše, - na jeho jméno byly vystaveny směnky, on nevěděl na určito, kdo tak učinil, tušil to, ale mlčel a vinníka nezažaloval, žalovati nemohl - I zdraví jeho bylo ohroženo, dověděl se od osoby dobře zprávené, že mu byl podán jed, - bral protijed tak dlouho, až se mu zdálo, že se stav jeho lepší.
Za takových poměrů cítil se dr. A. velice opuštěn; stěžoval si Františce, jak málo porozumění pro své snahy nalézá, kdo že teď započaté práce, dokqněí, aneb alespoň dále povede. - zaplakal - a Františka s ním. Poznal, že ona snad jediná na světě mu rozumí, s ním pracuje, s ním trpí, i požádal ji, by se stala jeho chotí, aby oprávněna byla hájiti jeho zájmy. Bez rozpakování a upejpání vložila svou ruku v ruku jeho a posvátný slib učinil, že dvé čistých duší splynulo v jednu.
Ve svatém svém rozechvění Františka matce vyjevila, co se mezi ní a doktorem dnes událo; ale matka nejásala, že se Františka zaopatří, naopak zakvílela nad nerozumem dcery, jež zasnoubila se s umírajícím mužem. »Vždyť ani nevíš, jaké povinnosti na sebe bereš. zanedlouho budeš vdovou, snad budeš nucena převzíti jeho dluhy, a pod tíhou tou zahyneš!«
Františka slyšela slova matčina, ale dnes jí nepobouřila, dnes srdce plesalo, duše jásala, plna lásky, plna obětavosti! Staň se, co staň, bude stále při něm, bude jej ošetřovat jako milené dítko a dojista jej vytrhne z nebezpečí smrti. Tou myšlénkou zaujata nebála se žádné hrozící trýzně, celá její bytost nabyla zářivého vzhledu. Když to starostlivá matka pozorovala, povzdychla si polohlasně: »Už jest také hotovým bláznem, nejen že téměř s mrtvolou se zasnoubí. - ona jest všecka šťastna!«
Dne 14. listopadu r. 1847 měla se konat svatba ve vší tichosti; den před tím přišel se doktor poptat, jaké bude miti nevěsta svatební roucho, - přálť si svou vyvolenou miti vyzdobenu jako odlesk nebeského dvorstva a chtěl její šat hvězdami posázeti. Když to matka rozhodně zamítla, alespoň závoj ozdobil hvězdičkami. Bylo pozdě na večer a ještě s touto prací nebyl v bytu pí. Michalovicové hotov; tu ona pronesla: »Pane doktore, u nás se dům zamyká o deváté hodině!« Doktor sbalil závoj, odnesl jej domů, by práci započatou do rána dohotovil. Svatba byla určena na hodinu šestou a dobrý muž sotva do té chvíle byl s polepováním hvězdiček hotov, sotva do svatebního kabátu mohl se ustrojit! Do kostela si vedl nevěstu sám, odsunul, jejího bratra, který jí byl k průvodu určen, vzal ji pod paždí a nedbaje, jde-li ještě kdo jiný s nimi, spěchal přímo k oltáři, aby mu snad ještě v poslední chvíli někdo nevyrval tu jeho obětavou družku, v níž viděl uskutečnění všech svých plánů. Nezklamal se; když i záměry jeho uskutečnit nedovedla, věrně mu pomáhala k cílům jeho pracovat s vytrvalostí báječnou.
Brzy roznesla se po Praze zpráva o sňatku doktora A.; bylť to muž všude známý, buď jej ctili, jemu se obdivovali. buď jej šidili, - posledních bylo více než žádoucno - - - Hned druhý den po svatbě představil se »dobrý přítel pana doktora« jeho choti a oslovil ji: »Mám některé dluhopisy váženého pana chotě, skoupil jsem je, ač nerad, ale doufám, že budou řádně vyplaceny. Zde, prosím, dluhopis na 300 zl., zde na 150 zl., a zde pouze na 50 zl., celkem 500 zl.; v případě opačném bych byl nucen soudně zakročiti.« Každé slovo, břitké jako nůž, bodlo ubohou; jak odpovědít, čím zapravit požadavek? Podpis byl správný, ten poznala, či vlastně domnívala se, že jej zná, v pravdě byl padělán tak trefně, že sám doktor počínal pochybovat, ač mohl přísahati, že peněz těch nikdy neviděl. Řekl: »Co tu dělat? Jednoduše zaplatit, - vždyť by jinak žaloval - -«
Když se věřitel opět dostavil, šla mu paní doktorová vlídně vstříc, vybídla jej, by vešel do salónku, kde stál úhledný nábytek, kde i mnohá pěkná socha zdobila stěny; rozhlédla se po salónku a pravila: »Vše, co zde vidíte, jest majetkem doktorovým, chcete-li, zabavte to; uvěříte-li však mému slovu, že zvolna chci dluh uplácet, pak zapravím vše, co požadujete.« Věřitel, žid, byl touto řečí velice překvapen, snad i v duši zahanben, neboť po chvilce mlčení pravil: »Nezabavím váš majetek, bylo by to potupou vám a mně též; a pak bych sotva z toho vydobyl 500 zl., nečítaje soudní útraty. Dám víru vašemu slibu, že platiti budete dle možnosti.« Poroučel se zdvořile, paní A. zaplesala, že přijal její návrh. Splácení to trvalo do roku 1860, tedy 13 let.
Kromě onoho žida dostavili se ještě jiní věřitelově, také jeden zámožný strýc, u něhož si doktor občas nějakou desítku vypůjčil a jemuž i své zlaté hodinky v zástavu dal. Hodinky mu strýc k svatbě velikomyslně bez výplaty vrátil, ale ty desítky vzrostly na sta, s úroky to činilo 1500 zlatých. Roku 1860, sotva že zaplatila poslední lhůtu židovi, bylo nutno zde započíti; o tomto dluhu nechtěl doktor ničeho věděti, domníval se, když jako student nějakou tu desítku obdržel, že jest darována. Strýc byl štědrý, ale měl velmi vypočítavou ženu, ta opatrně každý dárek zapsala jako zápůjčku a řádně zúrokovala; sám strýc žasl, jaká summa z toho vzrostla za 20 roků, a teta nechtěla ničeho slevit, i bylo ustanoveno, že vše po malých částkách se zaplatí. Jak často vzpomínala pí. doktorová na svou matičku, která tyto trampoty předvídala; neřekla jí však nikdy, jaké to povinnosti na sebe vzala. Již krátce po svatbě poznala, že jest v domě veliký nedostatek všeho, zvláště tělesné prádlo manželovo bylo v bědném stavu, - a přece mu před svatbou sama zhotovila 12 košil ze štůčky plátna, kterou jako honorář od kohosi dostal. Kam se poděly ony košile, - kam lžíce stříbrné, které jí jednou chtěl darovati, což však matka nedovolila, takže pan doktor kasettu s 12 lžícemi musel odnésti zpět? Nespatřila ji již nikdy, také koflíky stříbrné pohřešoval a jiné velmi cenné věci. »Nic si z toho nedělala, má dušinko, teď si sama všecko bude řídit a pořádat« - sevřel svou drahou ženu pevně do náruče, zlíbal ji po celé tváři, hladil po hlavě a zase líbal ty pracovité ruce, - tak skončila obyčejně rozprava a otázka po tom neb onom...
Lásky čisté, upřímné, vroucí pocítila Františka v hojné míře a byla tak za všecky svízele bohatě odměněna; ona ji rovněž opětovala láskou nekonečnou. Nic jí nepřipadalo těžkým, ani hrubším pracem se nevyhýbala; ba na počátku svého manželství, když poznala chatrný oděv a prádlo v domě, nerozpakovala se sama vše vyprat, aby cizí osoba nedověděla se, jak vše stojí a dále to neroznášela. I před vlastní matkou tajila vše, raději hleděla všecky nedostatky dle možnosti vyrovnati. Brzy byl v domě pořádek, prádla s dostatek, doktor měl pěkný šat, stavu jeho přiměřený, kuchyně byla pohodlně zařízena a při tom splácena byla každého měsíce ona částka věřitelovi, vše šlo jako natažené hodiny. Zdraví drahého chotě sílilo, nabýval zase pružnosti, která za poslední doby valně ochabla; nejednou, ještě v pozdějších časech, říkával: »Ona mi zachránila žití, nebýti té duše drahé, dávno byl bych zahrabán.«
Bouřlivá doba r. 1848 a hlavně reakce po ní následující byla toho příčinou, že i dívčí škola česká byla nucena přibrati jazyk německý; vyučovalo se tedy, jak to čas a okolnosti vyžadovaly, ale duch vlastenecký ze školy nevymizeli když německy se učilo. Matky samy si žádaly, aby dcery naučily se německy; bylo ve škole mnoho dívek z prvních rodin měšťanských, a také mnohé dívky venkovské vyhledávaly u pí. A. vzdělání, nechtíce při tom němčiny postrádali. Bývalo těchto vždy 6-8 v domě jako pensionérek, dcer to rodin bohatých, jež štědře nahradily pobyt v Praze. Tím zase šetrné paní bylo možno něco uspořili a povinnostem svým dostáti. Pro domácí dívky, vždy již urostlé panny, sestavil doktor A. zvláštní přednášky, k nimž bývaly i některé divky z vážených rodin zvány. Přednášky střídaly se s výkladem z oboru historie, literatury, umění výtvarného, vychovatelství, mravu společenského a konány dvakráte týdně od 6-8 hod. na večer. Na tyto zajímavé výklady jsem se z celé duše těšívala.
Škola paní Ammerlingové požívala dobré pověsti, ač se vyskytlo i mnoho nepřízně k této ušlechtilé osobnosti a mnozí neostýchali se pohaniti vznešenou povahu, která kráčela po celý život za nezištnou láskou k lidstvu. Kdo ji však blíže poznal, uzřel v ní ženu vzácnou a uvědomělou, při tom skromnou až k neuvěření, pokora její k osobám úctyhodným, ke starým lidem, srdečnost k příbuzným, shovívavost k chybujícím, laskavost k dítkám byla příkladná. Vlasť svou milovala, k národu se s celou duší obracela, jej zvelebili se snažila ve výchově dcer vážených rodin českých, jimž vštěpovala lásku k vlasti, k povinnostem ženy a matky, jimž vykládala dějiny, za vzory stavěla ženy velikého ducha, obětavé, ušlechtilých mravů, sebezapření. Slova tato horoucí vnikla a zakotvila se hluboce v duši mladých dívek, které ji nejen milovaly, ale dle ušlechtilého vzoru své štěstí budovaly. Dosud žije mnohá její odchovanka jako řádná žena a matka česká, s úctou vzpomíná na mateřskou svoji přítelkyni a vypravuje svým dcerám o vzácné paní, která pocházela z národa a národ nade vše milovala [Krátce po pohřbu pi. Fr. Sv. Am. přinesl denník „Prager Tagblatt“ z péra pani Nory z Gornerů článek s názvem „Eine seltene Frau“ (Vzácná paní). Spisovatelka líčila zemřelou ve vřelé vzpomínce dávno minulých dob, kdy Františka u rodičů paní z Gornerů (Batkových) v domácnosti vypomáhala. Dítky ji měly rády a co z mládi utkvělo v duši pí. z G. vypravovala správně a pravdivě - ale mnohé pí spisovatelce, tehdy malé dívce, nebylo známo. Slečnu Fanny poznala později jako opatrnou ředitelku rozsáhlého ústavu pro idioty, v jehož dámském výboru též působila. Pravi ku konci „Sie war eine Čechin“ - ale ne fanatickou Češkou, která vše, co neni české, trhá a zavrhuje. Toto svědectví se strany odpůrců jistě sluší zaznamenati. A. C. L.]. Činívala se jí výtka, že se příliš zabývá němectvím, ale nemyslím, že jest v očích rozumného člověka chybou, když Čech nebo Češka neostýchá se čisti a mluvili německy. Přísná kritika onoho času (bylo to v rozbouřených letech 70tých za národnostního zápasu) nepochybně nic jiného na její bytosti neshledala, snad pohanit chtěla, snad i musela, proto byla tato její vlastnost vylíčena jako velezráda spáchaná na českém národě, ona sama zahrabána v zapomenutí, umlčena. Nesprávné toto posuzování nepřivedlo Fr. Svatavu Ammerlingovou z míry; zůstávala klidnou, neb necítila se vinnou, byla nadále ku každému vlídnou, ochotnou, nechať byl jakékoli národnosti, její práce a snaha nesla se ke všem trpícím, vyslechla jejich stesky, žaloby, poradila, pokárala, smířila a milovala všecky i s jich přirozenými neb poděděnými chybami.
Založení Jednoty paní sv. Anny bylo též dílem manželů Ammerlingových. Spolek zprvu stanovil si účel zvelebiti vzděláním matek rodinný život, pak přibral si zařízení asylu pro slabomyslné dítky, které život ten tak velice ohrožují a náležité výchovy přece nedostihují. Nejdříve konány přednášky v místnostech Průmyslové Jednoty u sv. Havla; z výtěžku a sebraných příspěvků najat v ulici »u Karlova* skromný dům v zahradách, tam učiněn první pokus s několika chovanci, později přibrán dům sousední v ulici Kateřinské. Tu bylo již chovanců 10; leč to nestačilo stálým poptávkám, i počali se starati o vlastní dům. Spolek koupil nejprvé kus pole na Král. Vinohradech, kde měl býti postaven ústav moderní, ale tento plán se neprovedl, pozemek výhodně se prodal i pomýšleno na palác Sternbergův na Hradčanech, v němž bývala obrazárna krasoumné společnosti a který byl na prodej. Palác byl skoro již určen pro filiálku blázince, poloha jeho tichá, vzduchu přístupná se velice zamlouvala pro podobný ústav, k paláci náležela i pěkná zahrada, sklánějící se do Jelenního příkopu. Dr. Ammerling si všecky místnosti prohlédl a v duchu již roztřiďoval, kam co dá, jednalo se jen o smlouvu se zemským výborem, jenž chtěl tam ústav pro choromyslné umístili. Zápas byl neuvěřitelný, v poslední den, kdy měl sněm určit, komu palác připadne, šla pí. Ammerlingová k arcibiskupovi knížeti Schwarzenbergovi a vší svou výmluvností snažila se přesvědčili jej, že pro idioty jest vše v paláci a kolem něho jako stvořeno. Prosila za přímluvu kardinálovu ve sněmě a obdržela ji; téhož dne za 120.000 zl. získán palác Spolkem sv. Anny, první velká splátka složena přispěním předsedkyně hraběnky Desfours-Walderode, ostatní vráceny annuitami České spořitelně.
Jakmile bylo v paláci (č. 57-1V.) vše dle potřeb upraveno, přestěhoval se ústav a s ním jeho zakladatelé a řiditelé (v prosinci 1872). Přijali toliko byt v paláci, plat však i doktor A. i jeho choť zamítli, ba sami přilepšovali, přidávali těžším nemocným, nahrazovali ošetřovatelům jich těžkou, ba hnusnou práci. Paní Am. k ubohým nešťastným dětem lnula nadlidskou láskou a obětovala jim veškeré své úspory. Když shledala, že posluha ošetřovatelů při zvláštních chorobách idiotů jest příliš namáhavou, ba nesnesitelnou, tu dobrým slovem, nějakým zákuskem neb dárkem zmírnila obtíže probděných nocí a protivných prací, jež musely býti vykonány. Věděla, že jen přídavkem udrží ošetřovatele a služebnictvo a udržet je musela. Mnoho šlo z její kapsy ve prospěch celého ústavu, ona sama mnoho nepotřebovala, lahůdek nemilovala, choutek neměla, modu neznala, šat její byl stále tentýž, vždy šedý neb černý, »pro gala« (jak se říkalo) udržela si černé atlasové šaty po celý svůj věk, byly staromódní, ale zachovalé a bez úhony, vždy jako nové. Tím způsobem mohla jiným úlevy poskytnouti, což s velikou láskou činila.
Dokud síly její stačily, vykonala mnohou obtížnou práci v domácnosti, např. vyvařila osobně celou zásobu másla na zimu (as tři centy), tolikéž sádla, při všem jevila velkou opatrnost, aby nebylo připáleno; sama rozdělovala porce jak pro děti, tak pro učitelstvo i chasu, ochutnala, zdali je vše správně upraveno. Pro nemocné se v její kuchyni něco zvláštního upravilo, což se bralo také z jejích zásob. O vánocích a o podobných výročních dnech, jako pouť sv. Anny, sv. Václava býval veškerý personal obdarován, ne od spolku nýbrž od ní! Spolek oslavoval vánoce v den sv. tří králů, toho však dr. Karel Ammerling nedbal, slavit se měl štědrý večer a obyčej ten i po jeho smrti byl zachován, dokud Fr. Sv. A. žila, každý obdržel koledu a přiměřený dárek. O tomto počínání arci málokdo věděl, nikdy to nepřišlo do novin.
Po smrti svého drahého chotě (v listopadu 1884) vedla vše sama; přes vysoké stáří denně prošla veškeré síně rozsáhlé budovy, pro každého měla vlídné slovo, pohladila tu i tam některou tu nehezkou tvářičku, ba ji i zulíbala. Tomu jsem se častokráte obdivovala; ona to pozorovala, usmála se a řekla: »To dítě potřebuje také laskavého jednání, nemá je, chuděrku, žádný rád; ani vlastní matka, ono za to nemůže, že jest tak nepříjemné!« Byla jsem poučena - a dlouho přemýšlela o tomto výroku plném dobroty.
Smrt nenastala u pí. Fr. Svat. Ammerlingové náhle, jak se mnohý domníval, vida ji stále zaměstnánu, vida jak vede celou rozsáhlou korrespodenci, účty a jiné a jiné práce - pod nimiž často klesala -- -- Síly její mizely ponenáhlu den co den, jen duch zůstával pevný a překonával křehkosti těla, ovšem s velikým napjetím a sebepřekonáním.
Konečně silná třesavka donutila ztrmácené tělo na lože, s kteréhož více nepovstalo. Po šest dní kolísala naděje v uzdravení, sedmý den prohlásili lékaři rychlé ubývání sil životních. Bylo mi popřáno po celou tu trudnou dobu dlíti u jejího lože, byla jsem též přítomna poslední návštěvě lékařů, když již zrak její byl změněn a tvář dostávala výraz cizí. Pravili dosti hlasitě, že to mohla nemocná, těžce oddychující, slyšeti: »Zítra o 10. hod. se opět sejdeme.« U východu osmělila jsem se tázati se jednoho z lékařů: »Dočká nemocná 10 hod.?«
»Sotva,« řekl krátce - bodlo to v srdci mém jako ostrým nožem, cítila jsem, že jinak býti nemůže a přece jsem ještě doufala! Dýchala slabě a pro slabost nemohla odkašlat, zdvihala ruce k modlitbě a znamenala se vícekráte křížem, i poklekla jsem a tiše se modlila u jejího lože, což se zdálo, že ji upokojuje. Občas mi podala ruku, kterou jsem zulíbala, pak byla jsem nucena odejiti - bylo mi hrozně!
Hned časně z rána jsem opět spěchala na Hradčany, - byla již ticha a bledá jako křída, přestala dýchat o šesté hodině ranní. Uložily jsme ji, sl. Betty Brádková, služka a já hned do rakve, oblékly do šatu jí samou zhotoveného, který skládal se ze staré košile, sukně z opotřebovaného, čistě vypraného organdýnu, střevíčků a bílých punčoch; rubáš z velmi chatrného starého orleánsu sáhal od krku přes tělo, ale byl tak krátký, že nekryl je celé, nohy zůstaly nepokryty. Velice mne ta šetrnost a skromnost dojala, byla bych ty drahé pozůstatky zabalila do hedvábí, do zlata a musela jsem dle jejího přání a nařízení učiniti tak jako pro nejchudší ženu! Vše bylo připraveno v krabici s nápisem »Do hrobu«; tamtéž byl uložen svatební závoj a šál, tím jsme ji zahalily a věnec myrtový, seschlý, který chovala ve své svatyni, jsem jí dala za podušku pod hlavu. Na hlavu určila si černý čepec, jaký nosila od úmrtí svého chotě - pohled na tu úpravu byl až trapný!
Za svou nevýslovnou skromnost byla však již zde odměněna. Ctitelé v Pánu zesnulé - a bylo jich velmi mnoho! - donášeli vzácné květiny ve věncích vázané i jednotlivé květy, těmi jsme pokryly vetchý oděv a sice tak bohatě, že nebylo místečka bez ozdoby kromě obličeje a sepjatých rukou. Ten obličej! Jak vážně a mírně se stkvěl ve své bledosti, jak svědčil o spokojenosti té, jež vykonala vše, co jí bylo uloženo provésti, vytrpěti, - byly toho řady za celý strastí plný život! Zde líčeny a zachyceny pouze okamžiky; vypsat vše, co vykonala a jak to vykonala, ponechávám jiným, kteří vládnou mocným slovem i dovedným perem. Kdybych nebyla bývala vyzvána, nikdy bych se nebyla odvážila psáti o dokonalé ženě, která zaujímá první místo v mém srdci, nepoznalať jsem obětavější duše, cituplnějšího srdce a nežistnější povahy ženy než byla Fr. Sv. A. Zemřela dne 5. října 1887 v 76. roce požehnaného žití a pohřbena byla dne 8. října do hrobu svého drahého spolupracovníka a věrného chotě na hřbitov v Kovárech (v Budči). Po smrti jeho byla jako zlomená svíce, dívala se častokráte zatoužené oknem ve směru Budče, kde spočíval na tichém hřbitově její celý svět, cítila, že brzo bude opět s ním spojena, a těšila se na shledání. Uspořádala vše co jí náleželo, určila, co komu chce odkázat. Ústav pro idioty a Společnost fysiokratická, též dílo chotě jejího, byly jejími dědici; nábytek a skromné skvosty rozdala dílem za života, dílem v odkazu. Spokojeně mohla usnouti a spáti spánek spravedlivých. Budiž jí klid stálý popřán, nám ženám českým zůstane vzorem posvátným.
(Dopsáno 4. ledna 1904.)