Světlá: Z literárního soukromí (vzpomínky, 1880) [prvních pět částí]
Zdroj: SVĚTLÁ, K. Z literárního soukromí. Ženské listy, č. 4-12/1880, str. 50 - 57, 73 - 80, 91 - 100, 107 - 114, 125 - 132, 141 - 151, 159 - 165, 175 - 185, 191 - 197
Slovutnému panu
Dr. Schöblovi,
zemskému očnímu lékaři v Praze.
Nevyrovnaným uměním, neskonalou trpělivostí zachoval jste mi nejdražší člověka poklad - zrak.
Dovršte svou ke mně dobrotivost a dovolte, abych směla posvětiti Vám, vysoce ctěný příteli, tyto skrovné řádky, v nichž však souhrn nejdůležitějších okamžiků mého života, života toho, jemuž jste vrátil světlem a zdravím - význam a štěstí.
Karolina Světlá
------
I.
Jak nadějný jest voj mladých bojovnic, které obohacujíce svého ducha všemi klenoty vzdělání, jež nová doba jim podává, si slibují, že zájmy a vymoženosti její zbožné a nadšeně hájiti budou dle sil a nadání! Jak mnohá útlá ruka odtamtud se chystá za příčinou tou chopiti se péra, a není pochyby, že nejedna krásná, dojemná a důkladná práce z toho pera zlatým se vyline proudem, aby se stala ozdobou písemnictví českého!
A z voje toho došlo mne k posledním mým rozeninám tak mnohé slovo zároveň s přáním laskavým, abych popsala, kterak na literární dráhu jsem se dostala, co mi bylo popudem k těm kterým pracím, jaké mi tam rozkvétaly růže, o jaké jsem se tam ranila trny, k povzbuzení a poučení těm, kdož dráhu tu nastoupiti hodlají. Spěchám, bych v řádkách následujících milému přání tomu vyhověla, ač nevím, zdali mladistvé moje spolusestry v nich s tím se shledají, čeho očekávají.
Vychování moje bylo německé, jako tehdáž vychování veškeré české mládeže vůbec. Liternímu vzdělání dívek nevěnováno ni pozornosti, ni péče. Plynný hovor francouzský, obratná hra na pianě, zběhlost v ozdobných pracích ručních bylo vše, co na dívku dobře vychovanou se žádalo. V ústavech dívčích svěřovalo se vyučování literní obyčejně jen studentům, avšak ústavu, který do dvanáctého roku svého jsem navštěvovala, zcela náhodou byl získán zkušený učitel, muž to všestranně vzdělaný, ale krutý Němec a ženským snahám naprosto nepříznivý.
Čítávala jsem vášnivě ráda, neznajíc požitku většího a sladšího. Obrazy takto pojaté vždy dlouho a hluboce tkvěly v mysli mé. Péro moje zcela mimovolně se jalo zachycovati odlesky z nich, a já počala psáti almanach, který 'Lauten-Klänge' [Zvuky loutnové] jsem nazvala. Zabloudilť neopatrností mou do přísných jeho rukou, které nejen jej věnovaly zkázy, ale před jeho nebohou tvůrkyní nebe všech vyšších zájmů a snah na dlouhá, tesklivá léta zatarasily. Byltě příčinou, že jsem byla z ústavu vzata, literním předmětům více se neučila, že jsouc jen k domácím pracím přidržována pouze hodinami svými hudebními a francouzskými s duševním světem jsem souvisela. Domnívalť se totiž viděti v onom nebohém dětinském pokusu stopy spisovatelského nadání, a aby tyto nebezpečné zárodky dal vzmáhati se nemohly, přičinil se k tomu, aby mně byla odňata veškerá zábavná četba co záhubný jed. Bylať jsem odkázána na svoje staré učební knihy, a jen tenkrát, když byl stesk na mně příliš patrný, mi poskytnut nějaký spis za nezávadný a neškodný uznaný. Někdy také se mi podařilo, měla-li matka moje společnost, dobýti si z jejího stolku potajmu některé knihy a časopisy obsahu pestřejšího a zajímavějšího, jimiž býval vždy zásoben, kteréž pak kdesi v některém skrytém zákoutí plná strachu a rozkoše jsem pohlcovala.
Přísnost opatření toho ovšem se nezmírnila, když předčítajíc dědečkovi 'Augsburkyni' a 'Gränzboten'. listy to v Rakousku zapovězené, pověstné mezi probudilým občanstvem pražským svou svobodomyslností, do slzavých s ním jsem se dostávala sporů za příčinou článků občas v nich se objevujících, kdež vyčítáno Němcům, ostýchavě sice, ale přec s mravním důkazem, že k nám Slovanům nikterakž vzorně se nezachovávají. Dědečka, Němce to rodilého a velmi k nám spravedlivého, výtky ty urážely; nechtěl je nechat platiti, já zas se snažila dokázati mu, jak jsou oprávněny, což mívalo vzápětí výstupy pro mne velmi nemilé.
Roku 45., v době povstání v Haliči, nevycházela jsem ani z pláče. Čtouc mu v Prager Zeitungu soud a popravu ve Lvově, tuším, že tří vůdců povstání toho, mezi nimiž byl Theofil Višňovský, arci jsem netušila, že se šlechetnou jeho netí, Honoratou z Višňovských Zapovou, za několik let vřele se spřátelím, a že její manžel, profesor Zap, známý svými dějepisnými a archeologickými pracemi co nejchvalněji v literatuře naší, bude svědkem při sňatku mém [Svědkem ve skutečnosti nebyl Zap, ale manžel Boženy Němcové.].
Teprve když dědeček zemřel, splnilť otec dávný svůj slib, a my (totiž moje mladší sestra Podlipská a já) se směly učiti jazyku českému. Avšak musily jsme si při tom velmi opatrně počínati a učitel nás směl navštěvovati jen v neděli časně ráno před kostelem. Byla by z toho vznikla krutá pomluva, kdyby dívka mého věku, neb bylo mi tehdáž již 16 let, byla ve všední den čas k domácí práci určený promarnila, pěstujíc takovou libůstku. Avšak naše české hodiny byly přítelkyněmi přece vypátrány, jejich maminkami co nejpřísněji odsouzeny, a když nastalo léto a s ním doba celodenních nedělních do okolí výletů, tu bylo učení konec. Nemýlím-li se, tož jsme se sestrou tehdáž napočítaly, že náš kurs český trval celých třicet hodin. Aby mne i samu sebe poněkud z trudu toho povyrazila, překvapila mě sestra k svátku mému knihou českou; první to spis český z literatury moderní, který v ruce jsem držela.
Jablonského básně to byly, na které jsem se uvrhla vší dychtivostí vyprahlé, žíznivé duše, napájejíc se až k opojení v sladkém pramenu jejich líbezné, zbožné poesie; navždy od té doby drahými mi zůstaly. Pod chránlivou rouškou dní památných a významných vloudila se k nám bez námitky celá řada děl předních spisovatelů českých, a když můj manžel r. 47 počal dům náš navštěvovati, znenáhla jsem poznala veškeré čelnější zjevy na roli literatury domácí.
Přinášíval mi vše, co dobrého vycházelo, aby mě odměnil za moje hrdinské vlastenecké skutky, kteréž nejhlubším ho naplňovaly nadšením. Vrcholily ve výstupu velmi komickém, o němý náhodou k němu doletěla zvěst a jehož jsem byla rekyní. Odbývaly se totiž u známé německé rodiny minulou zimu taneční hodiny, kdež s pány jsem se pravidelně a velmi krutě o národních otázkách pohádala. V poslední hodině, bálem zakončené, nadešla ale hodina pomsty. Oznámili mi, pakli neodvolám vše, co v tvář jsem jim metala, žádný z nich že se mnou dnes tančit nemůže. Toť se rozumí, že jsem neodvolala, a vzdalujíc se sama ze síně taneční, bálovou noc ve společnosti starších dam jsem strávila. Sepsala jsem později malý žert "Z tanečních hodin" nazvaný, v němž výstup ten vylíčen. Národní moje mučenictví získalo mi v mém manželi ctitele velmi vřelého, nad jiné sympatického, a obapolný náš zápal vlastenecký stal se nejen páskou naše srdce k sobě poutající, nýbrž spojil naše osudy navždy.
Abych poněkud v češtině se cvičila, psala jsem si deník, jenž měl ale tentýž osud jako dosud veškeré moje literární pokusy.
Dle přísných tehdejších mravů mívaly dívky jen nedělní odpůldne vyhraženo, kdež po libosti zaměstnávati se směly. Bývalť ale v době té otec můj doma, a vida mě po několik neděl s pérem v ruce, byl zvědav, co to asi tak horlivě píšu. Nahlédl do deníku, když odvolána jsouc na chvíli jsem se vzdálila, a nová bouře se vznesla nad mou hlavou. Věnovalať jsem totiž několik soustrastných slov některým obětem onoho tiskařského povstání, kteréž činí osu Pflegerova tak krásně cítěného románu 'Malí lidé' [Román Gustava Pflegera-Moravského, jehož středem jsou dělnické bouře z roku 1844, se ve skutečnosti jmenuje "Z malého světa" (1863).]. Odehrálo se z veliké části nedaleko nás na břehu vltavském, kdež stály tehdáž některé továrny, v nichž bavlněné látky se tiskly. Bylať prý mezi fabrikanty úmluva, že hlavní účastníky bouření toho nikdo z nich již do práce nepřijme. Nevím, zdali to byla pravda, ale několik rodin tiskařských, v našem sousedství bydlících, hynulo bídou, jak se proslýchalo, za příčinou kruté této úmluvy, což, jak snadno pochopitelno, rovněž mě dojímalo, jak popuzovalo.
Otec velice proti mně se rozhorlil a výčitkami mě zasypal, tvrdě, že neustanu ve své všetčnosti, dokud mu nepřipravím jednou nepříjemnost vážného druhu. I zapřísáhala jsem se tenkráte s proudy nejpalčivějších slz, že nikdy již na péro nesáhnu, když si jiného nic nepřipravuji než mrzutost a hoře, a slibu tomu také skvěle jsem dostála. Nepsala jsem od té doby jiného, než sem tam dopis vzdálené přítelkyni k svátku, a první práce mnou uveřejněné byly vůbec prvními mými pracemi druhu toho.
Jak se mám obecenstvu našemu poděkovati za to, že tak trpělivě, shovívavě a laskavě pohlíželo na tyto pokusy, kdež jsem zápasila s myšlenkou, formou, jazykem, ba i literou? Že nikdy na mne nevolalo: "Ustaň! Nudné nám a trapné tvoje školácké se zajídává," že vždy jsem byla jen povzbuzována a k další činnosti pobádána
Deset let úplné nečinnosti duševní, toť byla moje příprava na dráhu literární, a nikdy, tož mohu ctí svou pečetiti, nebyla bych se osmělila ji nastoupiti, neb příliš hluboká byla moje úcta k umění a příliš rozhodná moje nechuť proti každému diletantismu, kdybych se nebyla na ni dostala zcela bez přičinění svého, zvláštní jakousi shodou poměrů a náhod, pravým to fatalismem.
Budiž mi dovoleno, než o této rozhodné době v životě svém se zmíním, bych ještě předeslala několik slov.
Seznámivši se s literaturou českou, vřele jsem ocenila její básníky, nedostižné tlumočníky národní poesie Čelakovského a Erbena, okouzlujícího Máchu, nadšeného Vocela, jedmnocitného Jablonského atd., ale prosaisté čeští docházeli u mne mnohem menší obliby. Shledávala jsem v nich tolik reminiscencí na spisovatele jinojazyčné, a to nikoli jen spisovatele prvního řádu, jako např. Auerbacha, podle něhož jsou v jistých pracích celé výjevy nejen padělány, nýbrž i celé stránky opsány, ale i na hvězdy druhé a třetí velikosti, jako např. Van der Veldeho, Blumenhagena, Tromlitze atd., kteréž jsou našemu pokolení asi již zcela neznámé, že jsem se skutečně někdy doopravdy při čtení rozholila. Teď ovšem soudím jinak a nahlížím, kdyby oni spisovatelé se nebyli obětovali, podávajíce nám, jak leckterý z nich, zejména poctivý Filípek mi sdělil, práce svoje se srdcem stísněným, neb byli si svých nedostatků a snad i plagiátů dobře vědomi, zdaž by bylo mohlo u nás vůbec cosi belletristického vycházet? Musili chtějíce nechtějíce vytvořiti literaturu, o níž v první řadě se jednalo, a v druhé řadě teprvé o hodnotu plodů jejich.
Doopravdy mne poutali jen Tyl a Němcová. S Tylem jsem se osobně seznámila na besedě předcházející událost svatodušní. Němcovou seznala jsem r. 49 [Ve skutečnosti až o rok později, jak o tom svědčí dopis "neznámé a nepatrné dívky" Johany Rottové ze dne 16. září 1850, kterým mimo jiné pozvala Boženu Němcovou na návštěvu.] a žila jsem s ní, než svého muže r. 53 na Slovensko následovala, v těsném poměru přátelském. Úřadoval její manžel tehdáž v Liberci, a ona se vydala do Českých hor (jak v německém Liberci jihovýchodná stranu Ještědského pohoří jmenují) pro pohádky. Ubytovala se u Mužáků, kdež visívalo "právo" nad červeným v rohu mezi dvěma okny stolem nepřetržitě po celých čtyřicet let, neb tak dlouho zastával můj tchán před rokem 48. úřad rychtáře ve Světlé. Statek, který držel, byl jeden z nejstarších v celém okolí a již po několik století, jak kostelní knihy vykazují, vlastnictvím jeho rodiny. Stálť proti kostelu ve stínu dvou tak ohromných lip, že v dutině jedné z nich mohl se skrýt vůz i s koni, a druhá, kmene ještě zdravého, nedotknutého, byla tak silna, že musilo čtrnácte chlapců roztažená svoje ramena spojiť, chtěli-li ji obejmouti, což náleželo k zvláštním jejich zábavám. Jen důvěrným přátelům se svěřovalo, že u Mužáků byla jednou hospodyní lesní panna. Pověst o ní jsem podala v "Boleslavanu" r. 1863.
Ale Božena, ač pro pohádky si vyšla, pověst tu přece neslyšela; před ní se tajila; povím později proč.
Němcová, setkavši se při oné návštěvě v Ještědě s mým mužem, jenž u rodičů právě na prázdninách meškal, sdělila mu mezi jiným, že si její přátelé na ni žádají, aby napsala dějepis pro dívky barvitostí poetickou, aby je čtení té knihy vábilo. Můj muž si vzpomněl, že mám mezi učebnými knihami, které opatrně jsem si ukládala, podobné spisy pro ženskou mládež. Zmínil se jí o nich, a Němcová mi o ně psala [Ze zmíněného dopisu Karoliny Světlé ze dne 16. září 1850, který připojila k zaslaným učebnicím, je jasné, že ji Němcová nepsala, ale šlo o iniciativu Světlé, resp. Mužáka.]. Když zavítala v krátké nato době do Prahy, kdež se usaditi hodlala za příčinou vychování roztomilých a nadějných čtyř dětí svých, kteréž velmi něžně milovala, neb byl manžel její tehdáž co vrchni finanční komisař na Slovensko přesazen, kdež nebylo příhodných vyučovacích ústavů, tož nás navštívila, aby knihy vrátila. Doprovodil ji k nám Franta Šumavský, jedna z neryzejších a nejpříjemnějších povah, s níž kdy jsem se setkala, v čemž zajisté mi každý přisvědčí, kdož blíže jej seznal. Utkvěl mi v paměti co pravzor oněch pravých vlastenců rázu tak ideálního, že zájmy svoje vždy podřaďovali zájmům národa svého. Tak činil v svrchované míře Šumavský, nemoha se ve službě té posvátné, navzdor své mravenčí pilnosti svým obsáhlým vědomostem filologickým, dostati ke zkouškám profesorským.
Snad by byl doznal nejen trudných, ale i krušných chvil, kdyby nebyl jeho přítel, potomný purkmistr pražský, František Dittrich, vlastenec rovněž šlechetný, jak obětavý, nad ním bratrskou svou ruku držel. Podobá se mi, že se pozapomíná na veliké zásluhy onoho učence o náš jazyk, že se podceňuje vynikající účasť, již měl po celou dobu svého života v záležitostech národních, zejména jeho mocný a blahodárný vliv na naše studenstvo, u něhož zamezil svou rozumnou domluvou tak mnohý příliš odvážný krok v pohnuté době r. 1848, a které k němu vždy se utíkávalo, jako k rádci nejbezpečnějšímu, příteli nejsrdečnějšímu.
Němcová okouzlila sestru a mne svou nevšední krásou, svou půvabnou prostomyslností a skvělým svým důvtipem. Musily jsme si ihned s ní tykati, a když skutečně do Prahy se přistěhovala, téměř denně jsme se vídaly. Hovory naše otáčely se z největší části okolo otázek literárních, a jednou se tázala Němcová, jaký dojem na nás učinilo naše české písemnictví, když tak maně s ním jsme se seznámily.
Chválila jsem básníky a o prosaistech jsem pronesla úsudek vyhýbavý. Povšimla si toho a doléhala, abych dopověděla. I jala jsem se jí místo odpovědi vypravovati o starých svých příbuzných po straně otcovské v Českobrodsku usazených. Zmínila jsem se, z jakého jsou kořene, jaká mezi nimi dosud podání z dob, kde náleželi do obce českobratrské, krátce: sdělila jsem jí vše, co jsem později pod názvem 'Několik archů z rodinné kroniky', 'Purkmistrovuc Katynka' a 'Na úsvitě' laskavému čtenářstvu podala. K tomu jsem dodala popis některých dojmů z našich prázdnin.
Jezdívali jsme v tu dobu do Obořiště k starým přátelům svých rodičů, kteří jako vlastní rodiče s námi nakládali. Bydlelať rodina Jerieová v starém, za císaře Josefa vyzdviženém klášteře, obklopeném velikou, ve své zdivočilosti přepůvabnou zahradou. Pan Jerie, správce ve výslužbě, muž to neobyčejného vzdělání, kteréž byl přenesl na svou roztomilou choť, k níž jsme chovaly vášnivou náklonnosť, pocházel z Krkonoš ze staré evangelické rodiny. I scházívali se za tou příčinou starší obcí evangelických na okolí velmi zhusta u něho považujíce jej za svou hlavu. Jednalo se v posledních létech o stavbu kostelíčka, tuším že ve vesnici na Rybnících zvané, přičemž naráželi na stálé překážky. Trvám, že přišlo i k výtržnostem, když se počaly k stavbě té základy kopati.
Katolický lid, jistou stranou jsa poštván, nechtěl toho trpěti, aby v jeho středu byla vztyčena modlitebna jiného vyznání.
I radívali se obyčejně v neděli odpůldne s panem Jeriem, kterak se zachovati, aby nevzrostlo pohoršení ještě větší z podniku jejich, a stavba kostelíčka přec se dokonala. Při této příležitosti vzpomínáno veškerého pronásledování, církev tu stíhajícího, a co vytrpěli ode dávna, kdož k ní se znali.
I vykládal ten, kterak byl jeho praděd před tolika a tolika lety upálen, onen zas, jak byl jeho prastrýc sťat, třetí věnoval slzavou památku předkyni, která skonala na skřipci atd.
Vidouce, že manželé Jerieovi nemají v tomto ohledu žádných před námi tajnosti, a pozorujíce, s jakou účastí posloucháme jejich trudné výklady, přinášívali nám ukázati posvátné pozůstatky mučeníků, o nichž nám vypravovali. Ten objevil pod svým kožichem tajemně stříbrnou skřínku, v níž byla uschována hrsť popele, jiný zas hedvábnou schránku, starožitně zlatem vyšívanou, kdež byl uložen kus zvráceného rubáše, a onen v křišťálovém poháru prošedivělou kadeř předka na popravišti utraceného.
Jakým to biblickým vzletem, jakou to básnickou hloubkou a velikostí skutečně antickou líčili poslední okamžiky těchto hrdinů život za přesvědčení obětujících.
Posluchači mnohy bylo, jako by slyšel teď Joba, teď Jeremiaše a hned zas Aeschyla. Ó vy básníci čeští, kteří si stěžujete na nedostatek zdrojů vznešené poesie a úchvatné romantiky v národním našem žití, do níž byste máčeli péra svoje! Kéž byste vy byli dleli na místě mém za oněch nedělních svatvečerů v šeré jizbě starého kláštera, jejímžto okny dohořívala krvavá záře červánků, neb vážně pohlížívala ubledlá měsíce tvář! Jakými to skvosty obohacovali byste teď písemnictví naše, jak by se zaskvěla osobnosť našeho národa před zraky bratří slovanských!
I vyčítala jsem konečně Němcové s velikým sice pohnutím, avšak zpříma a bez ostychu, že v pracích spisovatelů, již látky vesnické si obrali, ihned jsem pohřešovala, poznávajíc literaturu českou, onen živel, a že jest mi naprosto nepochopitelno, proč právě tuto [evangelickou] tepnu, nejdůležitější to v celém ústroji našeho národního života, z níž se přec vyprýštil veškerý mohutný proud našich dějin, jako by schválně podvazovali, nevšímajíce si jí, tváříce se, jako by jí ani nebylo. I tázala jsem se Němcové, myslí-li, že by byl rok 48. možným býval, kdyby nebylo v lidu našem jiného, než co nám tlumočníci jeho ze života a smýšlení jeho objevují a podávají.
Němcová byla vzácným zjevem mezi spisovateli. V přední řadě ji šlo vždy o to, aby skutečně všestranně prospěla posvátné věci, kteréž mistrné péro svoje zasvětila. Nebyla ani dost málo uražena výtkou tak nedospělou a nezralou dívkou, jíž tehdáž jsem byla, jí učiněnou.
Zamyslila se na dlouho, patrně s odpovědí váhajíc, ale konečně odpověděla přec a to s onou upřímností, kteráž byla jednou z nejspanilejších jejich ozdob.
"Co ty mi pravíš," odpověděla vážně, "vyřizoval mi Čelakovský, vraceje se z Vratislavi, od Purkyně. Vzkázal mi prý, že jsem se již dost nasbírala pověr mezi lidem českým, abych si přec konečně také jednou povšimla jeho zásluh o osvětu. Schválil mi za tou příčinou studium doby josefinské, kdež prý patrno, jak mohutně ještě doutnaly zásady husitské pod popelem krutě vynuceného a krvavě nařízeného zapomenutí. Vzkázal mi dále, abych nezapomenula si povšimnouti, že lid český Josefa nezbožňoval jen proto, že poroby ho zprostil, nýbrž především že mu vrátil volnost svědomí a víry. Váže mně svým ironickým způsobem na duši, abych s toutěž horlivostí, s jakouž dosud jsem pátrala po barvě fáborů a fěrtochů, jež ženštiny v té které krajině se zvláštní zálibou nosí, teď slídila po šlépějích staré národní kultury. Nabízí mi, že vše, co mu z oné doby známo, mi sdělí, pak-li toho budu míti k některé práci do oné doby spadající potřebí. Není to ponejprv co podobného mi vzkazuje, a přiznávám se, že jsem k jeho pobudce několikrát se snažila dostati se do některé staré, svým smýšlením a dávnými osudy známé rodiny. Obzvláště když úřadoval můj muž v Nymburce, naskytovala se mi k tomu nad jiné vhodná příležitost. Konal daleké objížďky po kraji tom, a ty staré na Labi mlýny povždy pozornost mou vzbuzovaly; avšak kdykoli do takové rodiny jsem vstoupila, byla jsem sice co nejpřívětivěji uvítána, ale nic víc. Jakmile jsem chtěla hlouběji vniknouti do rodinných poměrů, vždy s takovou obratností se mi vymykli, že jsem se nikdež zachytiti nemohla. Nevěřili mně co choti komisara finančního a domnívali se, že na nich vyzvídám z nekalé příčiny, čímž mi byla vždy odňata na dlouho chuť k podobné návštěvě."
Nemýlila se Němcová ve svých důminkách, nedařilo se jí v Ještědě lépe než v oněch starých nad Labem mlýnech.
Když r. 53. před svou první cestou do Ještěda s ní jsem se loučila, pravila mi s politováním: "Škoda, přijdeš do krajiny nevšedně krásné, ale lid je tam, jako když ho zařízne. Vážila jsem tam několikrát cestu z Liberce. Tchán tvůj mi pokaždé sezval celý kruh vypravovatelek, ale neodnesla jsem si odtamtud než několik dávno mi známých pohádek. Všude jinde je lid bodřejší, hovornější, původnější." [Němcová byla v té době v Uhrách, proto se s ní nemohla loučit. Když se o ještědském pobytu dozvěděla, 30. srpna 1853 Světlé naopak napsala: "Ach jak Ti přeju, Johanko milá, že sté venku! Jen hodně vssaj do sebe toho zdravého, čerstvého vzduchu, bys vystačila na celý rok, pro tu vzduchomornou Prahu." Světlá totiž nevyjela sbírat literární náměty, ale nabírat ztracené zdraví po úmrtí dcery Boženky.]
Jak jsem se podivila, když již v prvních dnech svého tam pobytu pravý toho jsem seznala opak. Přicházelať jsem téměř každou hodinu na něco mi nového, zvláštního, zajímavého, a zas jsem se zde setkala s oněmi opravdovými, hloubavými mysliteli, a oněmi biblaři ducha prorockého, zápalu básnického, výmluvnosti úchvatné, ryzosti antické, v jejichž hlavách kabala se svatým Písmem se snoubila, kteříž neustále s bohem rozmlouvali a se zlými duchy válčili, a dědici a stoupenci to oněch povah, které v zatemnělém a surovém středověku dějiny naše ozářily nehynoucím leskem svých ctností a skutků, o nichž naši novelisté nevěděli či věděti nechtěli.
"Proč vše to, co mi teď vykládáte, jste nevypravovali oné krásné paní, která přišla schválně až z Liberce, chtějíc o vás tak pěkné věci napsati, jaké napsala o venkovanech v krajinách jiných?" vyčítala jsem, sedíc u Mužáků na "falousku", sousedkám kolem mne na pecí umístěným.
"Však jsem jim dal výstrahu, aby nevykládaly jiného než ňákou tu hloupou pohádku," přiznával se tchán.
"A proč?" podivila jsem se.
"Vždyť to byla paní úřednická a její muž byl jeden z takových komisarů, kteří vyměřují lidem platy a pokuty," objasňoval mi tehdejší situaci. "Jak snadno mohly naše ženštiny něco prošplechtnout, čím by byly na nás uvalily nové přirážky. K čemu by sem byla vážila tu obtížnou cestu, než že jim sem poslal muž na zvědy? Však nejsme dnešní a víme, jak nám tihle páni přejí."
A tchán ze svého se nehnul za souhlasu všech ostatních, že se o Němcové o jiného nejednalo, že aby přinesla muži takové zprávy domů, na jejichž základě by byli mohli nové na ještědské občany uvalit daně, a nikdy si nedal vymluviti, že chtěla jiného vědět, než co si ještědský lid o přástvách povídá, jaké si skládá písně, jaké má pověry při svatbách a křtinách v obyčeji atd. Do smrti neuvěřil, že pro takové zpozdilosti by se byla paní tak jemná, spanilá a k tomu komisarka z Liberce těmi tehdáž ještě neschůdnými cestami hustým lesem do jejich pohorského zákoutí vydala.
Jak jsem litovala tedháž, že veškeré ty lepokamy leskem svým přímo mne okouzlující nemohla Němcová podati čtenářstvu našemu ve zlatém vroubení skvostného svého talentu. A jak znovu jsem jich litovala, když o několik let později sama péra jsem se uchopila, a chtějíc je sebrati, jsem pozorovala, že se mezitím největší z nich část rozkutálela.
Připomínajíc si ten který zvláště zajímavý příběh na falousku mi vypravovaný, přála jsem si znovu jej slyšeti, abych pravého v něm jádra se dopídila, ale mnohdy jsem si buď vzpomenouti nemohla, kdo mi jej povídal, neb jsem shledala, že vypravovatelka zatím již se světem se byla rozloučila, a vnuci její, děti to nové doby, jimž již nahražují noviny stará podání a pohádky, výklady ty v paměti nezachovali.
Propadlyť takto nejzářivější perly národní původnosti, onu krajinu spůsobem velmi vynikajícím a významným chrakterisujíc, navždy zapomenutí.
II.
Nemělyť dlouhého trvání ni zdraví, ni jasná mysl, pro které jsem si vlastně byla do hor zajela po smrti jediné své dcerušky, jejížto ztráta kořen mého zdraví tak hluboce podkopala, že dlouho po smutné oné události o uzdravení mém pochybováno. Horský vzduch, osvěžující pobyt mezi jadrnými, ryzími povahami tamějšího lidu, čarovné obrazy přírodní, nikdy dříve nespatřené, jen na málo neděl mě posilnily. Znovu jsem ochuravěla, a to tenkráte hrozným způsobem. Viděla a cítila jsem se stále ve dvou osobách, což se mi bylo někdy již za dětství, však vždy jen na několik minut, přihodilo, když za neobyčejně parného dne po sedmihodinném ve škole pletení a háčkování, přerušeném jen na půlhodinku cvičením se v německém či francouzském čtení a psaní, tělesně umořená, duševně vyhladovělá ze školy jsem se vracívala.
Nebudu se rozepisovat o zoufalém svém stavu duševním, když v zápase se svou příšernou vidinou stále jsem musila rozebírati a horečnatou intensivností pojem, skrývající se v slovíčku "já". Obzvláště chtěla-li jsem cosi rychle a důtklivě pověděti, přelud ten s neodbytnou určitostí přede mnou se vztyčoval. Zahalil pak rudý mrak vše kolem mne a já ztratila nejen niť svého vypravování, ale nemohla jsem pak dlouho ni na to nejvšednější slovíčko, ni na nejobyčejnější obrat v řeči vzpomenout, často k velikému ustrnutí osob se mnou rozmlouvajících, které nevěděly, co o mně si pomysliti.
Jen kdo stejného vytrpěl, jest s to měřiti a posouditi tehdejší muka moje a pochopiti, jaké mě to stálo přemáhání, aby nikdy na moje rty nevstoupilo, co ve mně se děje. Za jedno jsem poznávala značné stavu svého zhoršení, jakmile jsem se chtěla o něm zmiňovati, a za druhé jsem se obávala, že bych rodinu svou zarmoutila přímým se přiznávám, jakým jest mi život břemenem. Omlouvala jsem zádumčivou zamlklost svou vždy jen bolením hlavy, jímž téměř napořád trýzněna jsem bývala. Lékaři za tou příčinou přísné čtení mi zapovídali a sestra moje plna laskavé obětavosti vzala na sebe obeznamovati mne na dlouhých procházkách, kteréž mi byly ze zdravotních ohledů nařízeny se vším, co v literatuře nového se vyskytovalo.
Trávila jsem svůj čas, zhotovujíc v temném, zarytém jakémsi poblouznění drobné dětské prádlo všeho druhu, při čemž se mi někdy podařilo samu sebe přemluviti, že pracuji pro své dítě, které (nevěděla jsem ovšem, jakým to zázrakem) neopomene z hlubin věčnosti znovu ke mně se vrátiti. Když jsem s těmi věcmi již nevěděla kudy kam, pak teprve mezi příbuzné v horách, hojně dětmi požehnané, jsem je rozdala.
Čtyřmi nekonečně dlouhými roky takto jsem se protrápila, když počal, ucházeje se o sestru mou, otcovský dům navštěvovat doktor Podlipský. Slyše o neústupném mém bolení hlavy, jal se mne na podrobnější symptomy vyptávat, a vyptával se tak dlouho a důtklivě, až jsem mu vyjevila vše. Pozoroval mne několik neděl, načež mi pravil:
"Ostonáváte silnými návaly krve k mozku nepřirozené ženské vychování svoje, to každodenní mnohohodinné sedění se schýlenou hlavou nad jakousi drobnou, oči namáhající prací; jiného neduhu u vás neshledávám. Duševně churava nejste, ale nechcete-li takto ochuravěti, jest vám neodkladně duševně se zaměstnávati, jinak nestojím za nic."
Plna nevýslovného úžasu na něho jsem pohlížela. Schvaloval mi, co jiní pro mne za jed považovali; ale při tom jsem počala ihned tušiti, že přišel asi na pravou příčinu choroby mé.
"Ráda provedu vaši radu," odvětila jsem na polo nadějně, na polo nedůvěřivě, "pakli mi řeknete, kterak se mám při svém povolání domácím duševně zaměstnávati?!
Podlipský chvíli přemítal.
"Má-li vám býti moje rada cosi platna, musíte míti na zřeteli určitý cíl, k němuž by myšlenky vaše tíhly. Mám za to, že by bylo nejlépe doučiti se některému jazyku tak, abyste se mohla podrobitě zkoušce z něho."
Slíbila jsem, že se o to pokusím, ale pochybovala jsem velice zdali tato zkouška, jíž jsem se podrobiti měla bez jiného úkolu než z ohledů zdravotních, bude s to upoutati myšlénky moje tou měrou, jak si toho rádce můj přál.
Ještě tentýž večer vyhledala jsem si z knihovny svého manžela, jenž byl francouzskému jazyku velmi mnoho píle věnoval, několik mluvnic. Probírala jsem se v nich hledajíc, co by k překladu se mi hodilo. Mezi hledáním klesl můj pohled náhodou na rejstřík spisovatelů světských a duchovních, přidaný k jedné z oněch knih. Utkvěl na jméně pátera Lamenaisa. Připomněla jsem si, co mi byla sestra před málo dny vypravovala, čtouc kdesi jeho životopis.
Proslulý tento přítel George Sandové, jemuž se Heine tak rád posmíval, že s ní hledá Boha, jehožto rozmluvami v ní vznikla myšlénka k 'Spiridionu', románu to bez hrdinky a bez ženské lásky, jenž náleží k nejvýznamnějším jejím dílům, zahořel prý ve své mladosti k nevěstě jednoho ze svých chovanců láskou blouznivou a poznávaje, že cit tento jest s tímtéž zápalem opětován, stalť se knězem, vztyčuje tím mezi sebe a dívkou milovanou i milující hráz nepřekročitelnou.
Jala jsem se o tom přemýšleti, jaká byla asi dívka ta, kteráž dokázala, muže tak vážného, přísného a hloubavého tou měrou uchvátiti, že pocítil nutnosť postaviti mezi ní a sebe církev se všemi neodvolatelnými, posvátnými jejími právy, aby z kouzla toho se vymanil.
Téměř mimovolně mezi tím péra jsem se uchopila a počala jsem na papír k překladu určený sama sobě kresliti povahu dívky té. Nechala jsem ji psáti dopis její starší vdané, od ní vzdálené sestře, dopis to ovšem francouzský, pouze v úmyslu nastíněný, abych dle úmluvy s doktorem se cvičila v jazyku tom, na zkoušku z něho takto se připravujíc.
Ale příští večer již mluvnic jsem neshledávala a taktéž jsem se nepdíila po vhodných pro překlad francouzský článcích. Jako by se to samo sebou rozumělo, znovu jsem počala, přisedajíc ku své lampě, psáti dopis, jenž k prvnímu se družil, tvoře jakýsi malý denník dívky, jejíž srdce za studium jsem si obrala.
Pokračovala jsem tímto směrem každodenně a to s chutí stále rostoucí. Někdy mě prochvěl cit tak příjemný a nadějný, vzpomněla.li jsem si na svůj večerní úkol, jako druhdy, když jsem se doma chystávala uklouznouti do šerého zadního pokojíku, za šatnu nám sloužícího, kdež mezi dlouhými řadami čerstvě žehleného, k prosušení tam rozvěšeného prádla, na starém prádelníku jsem psávala svoje 'Lauten-Klänge' [Zvuky loutnové].
Moje vidina mě sice mezi psaním neopouštěla, měla svoje hrozné oči stále na mne upřené, ale já se jejího pohledu již tak neděsila. Nezajímala jako jindy každou mou myšlénku, nepanovala vnitřnímu mému světu tak neobmezeně jako ještě před krátkým časem: spanilá dívčí postava do něho se byla vloudila a počala s ní znenáhla sice a volně, avšak rázně a neustupně závoditi.
Bylať to poesie sama, kteráž pod rouškou Lamenaisovy lásky a líbeznou potměšilostí do duše se mi vkradla, aby se stala spasitelkou a vykupitelkou její.
Vyčerpala jsem román oné lásky až na dno vším možným spůsobem a směrem k veliké radosti Podlipského, jenž si jej dával při návštěvách svých a příkladnou trpělivostí předčítati, aby stopoval, pakli chod mých myšlének jest určitý a důsledný, nejevili se v něm žádná povážlivá roztržitosť neb výstřednosť.
Pozorovalť sice zkumným okem znatele zkušeného dříve než já, že asi k umluvené zkoušce nedojde, avšak byl s nepředvídaným obratem věci taktéž spokojen, doufaje, že moje rozechvěná a lačná obraznosť, tímto spůsobem dostatečně zaměstnaná, konečně přec se vymaní z pout všech strašidel ji znepokojujících.
Sestra čtla román ten s toutéž radostnou vytrvalostí jako jeho původce, jenž se byl mezi tím časem stal snoubencem jejím.
Bylo to v prvních dnech března r. 1858, když sestra, nemohouc se mé každodenní u rodičů návštěvy dočkati, přišla mi na schody vstříc, zavádějíc mě kvapně do svého pokojíka.
"Právě tu byl Hálek," oznamovala mi horlivě. "Přišel mi sdělit, že se naši mladí spisovatelé rozhodli vydati almanah na počest Máchova 'Máje' s podobiznou pěvce jeho pod názvem 'Máj'. Barák bude redaktorem. Vzpomněl si Hálek, že někdy se pokouším o báseň neb novelku, a přišel požádat mne o některý takový pokus, aby v alamanahu tom byla vedle Němcové i mladší síla ženská. Nemám právě nic vhodného, a pustiť se teď před svatbou do práce, zdálo by se mi nešetrností k ženichovi mému [Přesto se zdá nesporné, že právě zásluhou Josefa Podlipského došlo k účasti Sofie Rottové a Karoliny Světlé na almanachu Máj.]. Chci, aby si byl toho vědom, že veškeré zájmy a myšlénky moje v této době jen v jeho osobě se soustřeďují. Avšak když Hálek neustal na mne doléhati, vyzradila jsem mu téměř mimoděk, že ty máš cosi pod pérem, co by snad do 'Máje' se hodilo. I žádá tě Hálek, abys práci svou přeložila, zkrátila a tak upravila, aby se vešla asi na 25 stránek nadzmíněhoho almanahu."
Všecka omámena žádostí, jíž sestra ke mně vznášela, nedůvěřujíc si, že jsem její slova dobře slyšela, jasně pochopila, dlouho jsem nebyla s to určitě odpověděti. Konečně jsem svoje překvapení přec tak daleko přemohla, že jsem ji počala ubezpečovati, že mi naprosto nemožno provésti čeho navrhuje, a to z tisíců důvodů rovněž podstatných, jak nezvratných.
"Vše to si pověz Hálkovi," s úsměvem mě odbývala; "zítra tě za tou příčinou navštíví."
Hálek skutečně druhý den hned časně z rána u mne se objevil a opakoval mi, co včera sdělil sestře. I žádal si zcela určitě pro almanah, jenž vydati se měl, práci, o níž byl od sestry slyšel, ovšem provedu-li nutné v ní proměny.
Na veškeré moje námitky, že jsem naprosto neschopna podati jakýkoli příspěvek literární do rodícího se 'Máje', že se mi nedostává všeho, čeho spisovateli nutno, především vědění a vzdělání pro umělecký výtvor nevyhnutelného, měl jen jediné odpovědi: "Nejedná se nám při 'Máji' o žádnou uměleckou neb literární manifestaci, chceme pouze českému obecenstvu dokázati, že a jakým směrem hodláme pracovati."
A z toho výroku také se nehnul, snaže se po celé dvě hodiny mě přemluviti, že nejsvětější mou povinností vstoupiti do řady oněch, kteří chtějí národ svůj o tom přesvědčiti, že má ještě pracovníků dobré vůle a poctivé snahy.
Jeho výmluvné vytrvalosti konečně se podařilo dobyti na mně slib, že učiním jeho žádosti a že mu zašlu v nejkratší době práci, na niž nebude ni on, ni jeho soudruzi, almanah pořádající, činiti nároků uměleckých a literárních, při níž dostačí dobrá moje snaha a vůle pověděti cosi pravdivého, poctivého, skutečně promyšleného.
"Však uvidíte, že i 'Máj' i já budeme míti z odvážného toho pokus jen hanbu," znova při loučení jsem zahořekovala.
"Máj si svůj podíl už odnese," těšil mě Hálek. "Jest ostatně na vše připraven; ví, že se naň chystají se všech stran celá hejna hanců a tupitelů, kteří jej odsuzují, než ještě jediným se vytasil květem; ale když jste tak jista, že uděláte fiasko, tož vystupte pod půjčeným jakýmsi jménem."
Rada ta se mi líbila.
Za několik dní měl Hálek můj román přeložený, zlokalisovaný, zkrácený v rukou. Zaslala jsem mu jej skutečně pod jménem cizím, vypůjčivši si Světlou od rodiště svého manžela a nazvavši se Karolina podle neteřem již velice jsem milovala za příčinou, že byla s mou dceruškou v jenom měsíci narozena. Byla bych se ráda po této pokřtila, ale jmenovala se Božena jako Němcová, a já se obávala, aby ze stejnosti křestních jmen obou přispívatelek nepovstal v tisku jakýsi zmatek. Ale názvu pro svůj pokus nikterakž najíti jsem nemohla, a Hálek po přečtení jej pokřtil "Dvojí probuzení".
Nelze mi vypsati, jaký povyk způsobil 'Máj' při svém se objevení v kruzích "vlasteneckých". Mělť vyjíti 1. května, ale pro opozdění se některých rukopisů vyšel teprv na den sv. Jana. Jaká to radosť, že se opozďoval! Nevycházel prý nemoha sehnati prací, nemoha splniti, co sliboval. Mnozí tvrdili, že nevyjde dokonce, a že se ukáže, jaký se to tropil humbug, když se rozhlašovalo, že mezi mladším pokolením se jeví tolik básnických individualit, že by ukázky jejich talentů stačily na vyplnění celého almanahu.
Kdykoli si vzpomenu na rozruch ten, jenž se rovnal dojmu způsobenému almanachem "Lada Nióla", taktéž několika nadanými spisovateli asi o tři léta dříve pořádaným, v jichž čele stál J. V. Frič, vždy se mi zdá býti ouverturou k oněm neblahým sporům v národě našem, jimiž v poslední době jsme se připravili způsobem tak povážlivým o velikou část úcty a sympatie vzdělaného světa. Ozývaly se v něm, aspoň dle mého citu, již veškeré ony křiklavé zlozvuky, směšné schválnosti, bezduchá hesla a nejapné předsudky, jimiž se stala nadřečená doba tak smutně pověstnou, že si jí nepřestanou potomci připomínati jinak než s hlubokým úžasem, plamennou nevolí a truchlivým soucitem.
Jak mnohý z nich asi zvolá s bolestnou rozhorleností, přebíraje se v denních listech tehdáž vycházejících a neshledávaje v nich po celou řadu let téměř jiného než planou hádku, osobní útok, neustupnou zášť, neskrotitelnou nenávisť: Jak se mohli mužové čeští v míře takové pozapomínati nad svým národem, že za nejmalichernějších příčin trhal druh druhovi v zaslepené prchlivosti bez ostychu a milosrdenství česť cár za cárem s těla! Kde byly ženy české, kteréž tak rády nazývati se dávají anděly strážci rodin svých, že slovem mírným, rozumným a laskavým se nesnažily zažehnávat a rozptylovat zkázonosnou onu bouři zuřící v myslech manželů, bratrů, synů? A jaký to ideál planul tehdáž před zrakem naší mládeže, že pustá vřava ta jí nedojala až do hlubin duše, že nevolala v hněvu spravedlivém a rozhodností ušlechtilou na ty, již jí měli být vzorem a příkladem: "Ustaňte konečně vyvěšovati na pranýř veřejného posměchu poctivé jméno české a vyvěšovati je všem nepřátelům jeho k radosti, jinak od vás se odvrátíme, přestávajíce se vás uznávati a ctíti učitele a vůdce své. Kamž se z ní vytratil onen samostatný, uvědomělý duch, jímž české studentstvo s takovým úspěchem řídilo roku 1848 veřejné mínění?"
Ba, znamení to Kainovo, kteréž vtisklo nesmazatelným způsobem svou kletou, vražedlnou pečeť oné trudné době co odznak její, počalo již tenkrát na obzoru našem vycházeti, podobajíc se v účincích sžíravých svých pablesků oněm hvězdám apokalyptickým, které jednou prý budou proměňovati krvavou září svou v jed veškeré vodstvo pozemské. Probudilo nesvár a žárlivost tam, kdež panovaly dosud shovívavosť srdečná, přesvědčení posvátné, zásady vznešené, kde se nebylo od vzkříšení se národa jiného přání ozývalo, než aby národ ten se stal opět velikým, opět šťastným úsilovnou, nadšenou, osvícenou součinností všech dětí svých.
Nejsouť rekriminace úkolem těchto řádků, pročež nebudu nikoho jmenovat a povím jen povšechně, že některé neuznané věličiny, dekretujíce, že není žádný čas vhodný k literární produkci, anať vyžaduje důstojnosť národa, aby vůči situaci se halil v hrdé mlčení, spatřovaly v 'Máji' ne-li osobní urážku, tož aspoň demonstraci velmi smělou proti náhledům jimi pronešeným. - Naivnější duchové považovali zas nebohý 'Máj' za útok velmi drzý na starších spisovatelů korunovaných panovníků. - Spisovatele pohodlně odpočívající na svých vavřínech a omlouvající pohodlnosť tu oněmi nepříznivými časovými poměry 'Máj' ovšem nanejvýš popudil, neb dokázal jim, že ony poměry přece nejsou tak zoufalé, jak tomu chtějí. - A zas jiní, pilnější oněch, jsouce však dosud zvyklí pracovati dle šablony a sklízeti za to plné uznání svého obecenstva, příliš neteční rozšířiti obor svého vzdělání, rovněž tak málo dbalí pokroku obecného jako svého vlastního, se zalekli nenadálé té činnosti a potměšile se rozkřikli, že 'Máj' sleduje nové záhubné směry, jimiž neopomene svésti národ dosud tak holubičí a panenský na nejstrašlivější nescestí nevyhnutelně záhubě jeho vstříc. - Osoby bez nadání, jež za tou příčinou i každému jinému nadání upíraly, žárlivě se vrhly na nový almanah, aby jej strhaly, ponižujíce každou v něm práci i sil dávno již uznaných, jejichžto příspěvky do podniku toho málem svatozrádě rovnaly. Jak se mohli opovážiti jíti ruku v ruce s oněmi literárními "proletáři" beze jména, bez minulosti a budoucnosti! - Ještě jiní, tonouce v zakletí vzdělání jen školního, obmezeného a obmezujícího, lpějíce na pouhých formách, zhrozili se, že jeví 'Máj' chuť tak rozhodnou získati v literatuře české konečně myšlénce jejího svatého práva a prohlásiti ji za jádro každého uměleckého díla, formu jen za její roucho, jazyk za její nástroj, za služebníka jejího, jemuž jesti se podrobiti všem proměnám, které ona za vhodný uzná, a nikoli ji, z níž se zrodil a na níž závisí, aby snášela jeho pout, pakli jí v jejím vzletu brání a tíží.
Za to uvítalo širší obecenstvo 'Máj' jako skutečný máj, jenž puky a poupaty svými slibuje národu nový kvetoucí život, bohatou, utěšenou, krásnou sklizeň, z níž vzejde nová úroda, stále jen úroda pořád hojnější, požehnanější.
Šel almanah ten z ruky do ruky, a každý nepředpojatý, srdečný národovec snažil se v něm nalézti, co by ho těšilo, bavilo, uspokojovalo.
"Teď to půjde s námi konečně zas ku předu," radostně tvrdili vlastenci upřímní. "Jak by to také nešlo valem ku předu, když mezi námi tolik nové síly, poctivé vůle, bujaré snahy! Nezakrníme, nezahyneme, 'Máj' toho nám zárukou! Mladíci, kteří jsou v něm pracemi zastoupeni, nedají se nikým přemudrovat, žádným mamidlem ze své cesty svést, to jest z každého jich řádku patrno."
Mnoho klamu od té doby doznala věrná srdce česká, mnohá hvězda třpytící se na obloze vlasti naší, k níž bylo důvěrně pohlíženo co k zvěstovatelce nové blaženější doby, co k spasitelce z poměrů těžkých, vývoj ducha národního ohromujících, ukázala se býti pouhou jen bludičkou.
Ale nedaliť si, ovšem jen ti, kdož s hrdou zálibou stoupenci 'Máje' se nazývali, zpražiti zlatá křídla nadšení mrazem vanoucím dechem ledovým z tolikerého nezdaru tužeb národních. Nikdy nezahodili omrzele zbraň, pozorujíce, že nekyne jejich pracím hmotný výsledek; zůstala ruka jejich povždy spočívati na čepeli meče tenkráte vytaseného, aby uvolněn byl duch český a konečně všemi směry přiveden k platnosti.
A sněhový ten květ májový, jenž se skvěl co odznak výmluvný na praporu jimi vztyčeném, nebyl nikdy ohlodán červem zrady a lži.
"Nejde nám prozatím o jiného, než abychom národu dokázali, že a jak chceme pracovat," tak zněl program tehdejší omladiny, jak mi byl sdělil Hálek, v němž jsem vždy praporečníka jejího vidívala. Ba, čistším, statečnějším rukám nebyla by mohla prapor svůj svěřiti. V jinošském zápalu pro věc, jíž byl život svůj zasvětil, kterouž viděl v 'Máji' se probouzeti a do výše spěti, zajisté by byl pravý tento básník, jenž nevelebil krásu jen slovy, nýbrž také skutky svými, šlechtnou svou krev do poslední kapky vycedil.
Doufám, že budoucí vypravovatelé našich literárních dějin nepodcení ono heslo zdánlivě tak skromné a přec do takových mravních hlubin zasahující, neb dříve než cosi jiného chtěli tehdejší pěvci osvědčiti - svou povahu.
Jestiť to moment vysoce zajímavý a důležitý, že neholdovali onomu planému, tehdáž v Německu strašícímu přeludu, že umění samo sobě úkolem dostatečným, nýbrž samostatně se brali dráhami jinými, plodnějšími. Nejevilo se mezi nimi ani stopy oné domýšlivosti, jíž druhdy 'Das junge Deutschland' některými přívrženci se proslavilo tvrdíc, že básník nepodléhá žádnému ethickému zákonu, že mu volno zpracovat látku jakoukoli, jakýmkoli způsobem, a pakli dbá pravidel metrických, žeť obecenstvo povinno přijmouti jeho práce s uznáním a vděčností, byť by to byla jen lichá hříčka fantasie a třeba i květ jed vydychující. Byliť naši čeští poetové proniknuti vědomím, že básník povolán za strážce srdce národa, básníkovi žeť připadá povinnosť srdce to těšiti, tříbiti, povznášeti, býti mu rádcem, vůdcem, přítelem. Nespouštěli tedy celé pršky skvoucích se obrazů na svého čtenáře jen v úmyslu, aby oslnili jeho zrak, nesahali schválně vždy jen k barvám nejžhavějším, výjevům nejvášnivějším pouze proto, aby rozplamenili jeho obraznost, nerozprášili před ním celou duhu pestrých frásí, aby, opojujíce jej, vzbudili jeho obdiv. Žádný z nich se neponížil k onomu charlatanismu uměleckému, jenž tehdáž zejména ve Francii bujel, a jemuž, jak nejen literární historik s politováním doznati musil, tam i nejvýtečnější spisovatelé zcela ubrániti se nedovedli, podávajíce dosti často jen barvu místo myšlénky, jen paradoxon místo zásady, jen slovo vypočítavé a líčené místo výrazu poetického. Vyjímali si naši pěvci z duší, co netklivějšího, nejspanilejšího v nich se chvělo, aby duši národa svého tím ozdobili; zahloubali se v tajnosti přírody, aby z labyrintu její záhad nalezli východisko proň, kteréž by jej vedlo k poznání života, povinnosti jeho i jeho významu; nevolali vzdorně: "Pryč s ideálem, směšný se s ním provozuje humbug; jen co člověk smysly užije, to mu náleží, po tom ať se prahne," nýbrž dokazovali v tehdejších pokusech svých čtenářům svým, pakli všecky ideály se osvědčí bublinami býti: bratrství nikdy nepozbude svého lesku, bratrství ovšem takové, kdež učí druh druha snášeti perné života pravdy a vítěziti nad nimi snahou mírniti utrpení jiných, býti jim v neštěstí oporou, žíti jejich blahu a prospěchu.
Kterýžto sophismus je s to vyvrátiti podstatnost podobného života lidského úkolu?
Mnoho hvězd na obzoru národním ukázalo se býti pouhými jen bludičkami - 'Máj' do jich počtu nenáležel.
III.
Hrdě a šťastně jako vítěz po vyhrané bitvě objevil se u mne Hálek s exemplářem právě vyšlého 'Máje' jako s trofeou v ruce, ale přec s jakýmsi přídechem zádumčivosti v tváři.
Bylťe, jak již praveno, uchystán na boje a půtky, klevety a nepřijemnosti, úsměšné kritiky a tendenční lži lidí bez povah a smýšlení, ale že se budou k mladému onomu podniku osoby vlastenectvím a vzděláním slynoucí napjatě a odmítavě chovat, aniž by byly s to udati jediného určitého důvodu, proč tak činí, to jej velice dojímalo a bolelo, to poctivá mysl jeho pochopiti se zdráhala.
"Pokud vím," žaloval podávaje mi osudný almanach na památku, "tož je Erben a Wenzig sympaticky na počínání naše pohlížejí [Přestože Světlá dokáže reprodukovat dvacet let staré rozhovory, zapomíná v této souvislosti na to, že Karel Jaromír Erben byl ve skutečnosti jedním z přispěvatelů almanachu Máj, pro nějž napsal pohádku Pták Ohnivák a liška Ryška.]. Odevšak jinud zavál k nám dosud vítr mrazivý, a na naše hlavy sypaly se ledové, hranaté kroupy. Vynikající osobnosť, již z piety nejmenuji, nazvala náš kruh dokonce - falanxí blbců. Ale umínili jsme si, že se nedáme odstrašit ni chladnými tvářemi, ni ostrými slovy, ni urážlivými poznámkami. Tak, jak to dosud u nás šlo, dále to jíti nesmí a nemůže. Národ náš z nedostatku patřičné potravy vůčihledě zakrňuje a hyne. Není ni vlastenectví, ni literární činnost výsadou těch kterých jednotlivců, obzvláště ne takových, kteří již drahný čas ani vlastenectví, ani činnosti neosvědčují. Příštím rokem vyjde opět Máj."
A Hálek si počal zcela doopravdy u mne zamlouvati práci do druhého ročníku 'Máje'.
"Prosím vás, ustaňte," skočila jsem mu rozčileně do řeči, "a nevybízejte mne znovu k něčemu, k čemuž mi schází veškeré předpravní vzdělání. Nebudu se s vámi hádati, mám-li talent čili nic, nenechal byste mi v tomto ohledu beztoho žádného záporného důvodu platit, ale to vám přec nelze upříti, že se mně nedostává nutných filologických k spisování vědomostí. Chtěla-li bych setrvati na dráze, k níž mi poukazujete, tož bych se musila především pustit do vážného studia české mluvnice."
Hálek tak prudce se sedadla vyskočil, jako bych ho byla slovy svými bodla.
"To byste tomu dala," zvolal rozhorleně. "Ze všech našich mluvnic dohromady nenaučíte se za rok tolik, co vyzískáte za jediný měsíc, budete-li pozorně a s uvědoměním naslouchati, kterak ve vašem Ještědě mluví lid, což, doufám, beztoho již činíte. Není-li vám na tom dosti, tož čítejte tedy denně hodinu bibli. Lepší zajisté budete mít z toho prospěch, než kdybyste se obírala vrtochy našich puntičkářů. Což myslíte, že každý dobrý gramatikář již je dobrým spisovatelem? Bohižel jeví se dosud pravý toho opak. Právě naši nejzarytější slovíčkáři (a Hálek uvedl několik jmen) píšou slohem nejrozvláčnějším, nejméně charakteristickým a tudíž nejméně českým. Myšlénky jejich jsou bez pružnosti, z čehož patrně vysvítá, že toto stálé formám se klanění a na nich lpění podvazuje tvořivosti křídla. Snad nenáležíte k těm, již se domnívají, že gramatikáři vytvořili jazyk, a že jim za tou příčinou patří první a rozhodný hlas v písemnictví našem? Lid tvoří jazyk, básník jej brousí a ozdobuje, a z děl básnických teprve oni pánové si nasbírají svoje pravidla a snášejí je do svých mluvnic; avšak činí to spůsobem takovým, že si jsou za příčinou tou pořád ve vlasech. Přál bych vám přítomnu býti některým jejich hádkám, tož byste teprve poznala, jak to s tou jejich vyhlášenou důkladností dopadá; všude mezery, všude nejistota. Kéž by bylo u nás poněkud méně starosti o čistotu jazyka, ale za to více snahy, aby myšlénky a zásady v jazyku tom vyslovené byly vždy čistě, jasně a určitě. Ale nad tím nikdo hlavy si neláme, a ještě nikomu nevstoupilo na mysl napsati o tom jakési učené pojednání, jako např. o skloňování toho kterého slova, o čárkách, koncovkách, slovosledu atd."
Zajisté každý, kdož znal Hálka blíže, si připomíná, že slyšel z jeho úst podobné drastické horování, podobné stesky, podobná přání. Hájil Hálek v ohledu tom rád svobodu spisovatelovu až do krajnosti, vlastně si přál, aby byl básník samostatným, nezávislým ve všem. Nejprostší samorostlost mu šla u něho nad každé sebe virtuosnější umělkování, což mi bývalo velmi často dosti trpce vytýkáno od těch, kteří se přiučili poesii z esthetik a spisů jinojazyčných básníků, nečerpajíce jí jako on z přírody, z lidu a z hloubi vlastního srdce.
Mívalť Hálek vůbec o poslání básníkově svoje zvláštní vznešené náhledy, dle nichž se také zachovával. Ctil v pěvci kněze národa, jehož nejsvětějším a zároveň nejpřednějším úkolem vždy a všude z každé věci její jádro vyloupnouti a nikoli je sršícími frásemi dle záliby a chuti zamalovati, což ovšem nemohlo být lhostejno těm, kteří se chápali per, nikoli z vnitřní jako on potřeby, nýbrž jen z choutek ctižádostivých a marnivých, nechtějíce jiného dokázati, než aby se plody svými skvěli, a o nich pochvalně se mluvilo. Jakž by se nebyli posmívali jeho přesvědčené, že jen ten jest básníkem nejpůvodnějším a nejgeniálnějším, kdož nejjednodušším, nejprostonárodnějším způsobem vysloví největší a nejhlubší pravdy, jakž on ve svých písních vždy učiniti se snažil.
A jak se onehdy jeho výmluvnosti a horlivosti podařilo přesvědčiti mě, že povinnost mou podati do 'Máje' příspěvek, abych tím dokázala, že i v mladším pokolení ženském žije láska k literatuře, tak se mu i tenkráte podařilo znovu mě přesvědčiti, že povinností mou na dráze příspěvkem tím nastoupené vytrvati a povznésti se nade všecky pochybnosti proti jeho důvodů ve mně se vzmáhající, především však nad vědomí své nedostatečnosti a neschopnosti pro úlohu jím mně naznačenou.
Konečně mi vyřizoval, že se k němu obrátili 'Posel z Prahy' a 'Lumír', aby jim zamluvil u K. Světlé práci. Nebyltě totiž Hálek vyzradil, kdo za jménem tím se skrývá. Mnozí prý tvrdili, že se za ním skrývá - on sám.
Nejen že 'Dvojí probuzení' nepropadlo, ale bylo obecenstvem co první pokus začátečnice nad každé zasloužení vlídně přijato; ba, někteří známí moji je dosud považují - za práci mou nejlepší. Nepřestali mi vyčítati, že lyrickému proudu, jímž práce ta se nese, tak záhy jsem se zpronevěřila, zabřednuvši do onoho tak nepříjemného a zejména tak neženského 'rejpání', kteréž nazval později jeden z mých laskavých kritiků zajisté příliš shovívavě polemisováním.
Když časem závoj mé anonymity nadobro se roztrhl, tož jsem ovšem slýchala namnoze tytéž příjemné poznámky od starých "vlastenců" a "vlastenek" jako moji páni kolegové.
"K čemu píšete," praveno mi, "proč děláte Němcové konkurenci? Vždyť máme spisovatelek dost. Každý směr je důstojně zastoupen. Není nám potřebí nových. Němcová pěstuje povídku, Růžičková a Čacká básnictví. Zapová vychovatelství a Rettigová se postarala o praktickou života stránku. K čemu ještě vy se namáháte? Ten celý 'Máj' je vůbec zbytečným."
Kterémužto psychologovi se podaří objeviti nám, odkus se u nás vzal první zárodek onoho nepochopitelného bludu, jenž počal již tehdáž klíčiti v mysli osob k tomu nejméně oprávěných, že nám, národu se všech stran ohroženému, cizími živly skrz naskrz prosáklému, není nikterakž potřebí napnouti veškerých sil, abychom stejně šťastně s jinými národy pokračovali a pokrokem tím se udržovali, nýbrž že si máme libovati v konservativní zahálce? Aby pracovníku k činnosti se hlásícímu se neposkytovalo nejen žádného povzbuzujícího uvítání, nýbrž aby se mu projevovalo povržlivou chladností a nevrlou antipatií, že o jeho snaživost nikdo nestojí? Zdali pak znají badatelé v dějinách jiných národů momentu podobného?
Kdykoli jsem o tomto zvláštním úkazu v národním životě našem přemítala, vždy mimoděk mi bylo jej přirovnati k oné duševní nemoci, kdež pacient tvrdošijně se zdráhaje přijmouti potravu mu nutnou, uvědoměle či neuvědoměle o zahynutí svoje usiluje. Propadávají národové týmž chorobám jako jednotlivci?
Některé osoby dobrosrdečné, avšak naivní, třeba uznávaly, že se moje práce do hodnoty pracím Němcové nevyrovnají a nikdy s to nebudou lesk vavřínů jejich zatemniti, přec se obávaly, že by, působíce půvabem v každé novince spočívajícím, aspoň její hmotné zájmy poškoditi mohly, jsouce žádány do časopisů, kamž dosud jen ona psávala. I nařizovaly mi za příčinou tou zcela kategoricky: "Víte-li co, Němcová ať píše pro lid; obor ten zůstaniž neporušeně její, a když vy mermomocí psáti chcete, pište pro salón. Tím by se zároveň dosti citelná mezera u nás vyplnila. Lekturou přiměřenou bychom si nejrychleji a nejsnadněji získali vyšší kruhy společenstva našeho."
Toť se rozumí, že jsem se ihned rozhodla vyhověti přání tak určitě vyslovenému a odůvodněnému, živě si při tom připomínajíc, nač si byli stěžovávali druhdy Šumavský a Tomíček, vyučujíce češtině r. 48. některé mladé dámy z rodin vznešených: 'Vše by šlo dobře; naše žačky jsou pilné, chápavé a věci národní dosti nakloněné; naklonily by se jí docela, kdybychom jim mohli podati přiměřeného čtení. Musíme se však přiznat, že se obyčejně zastydáme, přinášejíce těmto slečnám, kteréž čtou skvělá díla světových klasiků v původní řeči, chudičké svazečky chudičkého písemnictví domácího, kteréž k oněm jsouce přirovnány, podobají se kapkám rosy vedle nádherných duh. Ovšem kapka rosy jest s to oživiti vadnoucí květinu, a tyto rosné krůpěje oživily celý národ, kdežto duhy sebeskvělejší bývají pouze jen pastvou očím. Kéž by se vyskytli u nás spisovatelé, kteří by dovedli vytvořiti hrdinky, s nimiž by se mohly naše žačky ztotožnovati. Pak by rády čtly česky, nepřestávaly by česky čísti, čímž zároveň by nepřestávaly o nás se zajímati. Ale jak věci nyní se mají, tož není velké čáky, že zůstanou našimi. Škoda, že naši lidé ten salonní svět neznají, aby s úspěchem proň psáti dovedli.'
Pravila jsem si sice, že by národu našemu snad veliký prospěch z toho nevzešel, kdyby si získal příchylnost dcer takových, jejichžto choutkám by musil pery svých spisovatelů nejprve zalichotiti a příjemně je podrážditi, než by se k němu skloniti ráčily, ale přitom jsem se přec začala ponořovati do vzpomínek na dívčí svůj věk, kdež jsem po několik let měla příležitost utvořiti si o salonech obraz věrný, perspektivy dosti hluboké.
Navštěvovala jsem totiž se svou sestrou francouzské hodiny u dvou schudlých šlechtičen, kteréžto dámy honosily se takovým množstvím pěkných vědomostí, že si matka naše velice přála, aby dovršily vychování naše.
Jsouce původem Belgičanky, byly smýšlením svým zuřivé Němkyně a vedle toho aristokratky od hlavy až k patě. Přijímaly za tou příčinou do svých učebných síní jen dcery taktéž z rodů šlechtických, jež nemajíce dostatečných prostředků, vedle toho jen dívky z domů vysokých hodnostářů úředních a vojenských.
Děkovaly jsme svoje u nich přijetí mocné protekci, bez kteréž by nás plebejky byly sotva uznaly své péče a snahy za hodny.
Mělať totiž starší z dam, zralá čtyřicátnice, jednu z oněch dvacítiletých, teď snad již z módy vyšlých známostí s důstojníkem na povýšení čekajícím, jehož matka bydlíc u nás v domě, za nás se přimluvila. Vědělyť od onoho důstojníka, že náš dědeček ve válkách proti Napoleonovi I. taktéž ve vojště sloužil, že byl tehdáž i dekorován, a uznávajíce v nás krev vojenskou, přimhuřovaly při ostatních našich nedostatcích milostivě oči, což k jejich příkladu činily i naše spolužačky, chovajíce se k nám s toutéž vlídnou zdvořilostí, jako k šlechetným družkám svým,
Bylyť to dcery generálů, plukovníků, presidentů, radů atd., krátce: náležely vesměs do takových rodin, kteréž tvořily tehdáž elitu pražské elegantní společnosti, přechod jakýsi k šlechtě vysoké, s níž bývaly obecenstvem ku svému velkému zadostiučinění na mnoze ztotožňovány.
Nepřednášely naše učitelky žačkám svým pouze jen pravidla jazyka francouzského, nýbrž ještě pravidla jiná.
Mělyť ve Vídni tetu, taktéž šlechtičnu starého rodu, jež prý u císařovny samé zastávala úřad jedné z jejích komornic, který se jen potomkyni slavného jména svěřovala. Úkolem jejím bylo především přijímati místo císařovny suplikantky nižších stavů, vyslechnouti je, prosby jejich odevzdati zpovědníku mocnářčinu a zpraviti je opět o tom zdali a kterak budou vyřízeny.
K příbuzné té naše učitelky střídavě dojížděly, přinášejíce si do ní hojně nových mód a anekdot z noho vznešeného světa, zejména však popisy obřadů dvorních, způsobů, obyčejů a zákonů v oněch výšinách běžných a platných, s nimiž pak žačky svoje v konversačních hodinách, zvláště k úkoli tomu stanovených, obeznamovaly.
Dozvídaly jsme se velmi určitě, jak dlouhá musí býti vlečka dámy, kteráž se poprvé při dvorní slavnosti Jejich Veličenstev uvádí, jakým způsobem a kolikrát jí jest přitom se ukloniti, jaká barva šatů se nosí při té které příležitosti, jaké chování vyžaduje etiketa v případě tom a v případě onom, krátce: obohacovaly nás takovými pokyny, až se nám mnohdy podobalo, že bychom se mohly na jejich základě okamžitě státi dvorními dámami, kteréž by vynikaly jak jemným taktem a dokonalým brusem, tak i okouzlující grandezzou.
Poskytovalyť učitelky těmito výklady našim družkám ovšem služby neocenitelné, pročež byl jejich ústav tak velice vyhlášen. Těm, jimž kynula naděje, že uzavrou stavu svému a svým požadavkům přiměřené sňatky, byly důležitým návodem, kterak v novém svém postavení si počínati mají, aby jim z toho vzešla pověst chvalná a čestná, povýšení manželovo v zápětí mající. Vždyť bylo zak často slýcháno, že komandant toho kterého opevněného místa, přednosta toho onoho kraje jen za tou příčinou postavení svého se domohl, anoť se vědělo, že jeho paní choť, mistryně to v umění dělat honneury, jest s to jisté sporné živly rozmilostí svou nejen zkrotiti, ale i k pokání přivéstí.
Oněm zas slečnám, které nebyly ni dosti krásné, ni dosti bohaté na konexe, aby byly mohly počítati na jakousi výhodnější partii, prokazovaly svými výklady služeb rovněž tak velikých. Nezbývalo dívkám těm po ztrátě otců jiného, než přijmouti v domích bohaté šlechty místo společnic, vychovatelek, zastupitelek domácích dam atd., přičemž jim bylo ovšem především nutno nabýti znalosti o poměrech v takových rodinách panujících, přisvojiti si jemný, nikdy neselhávají takt, chování bezvadné, obratné, v každém ohledu jisté, panstva i služebnictvu stejně imponující.
K theorii dodávaly však učitelky ihned praxi. Pořádaly veliké společnosti, zimního času několikrát téhodně, kteréž bývaly spojeny s koncerty, živými obrazy a plesy. Útraty zábavami těmi jim působené bývaly jim rodiči žaček hojně cennými a krásnými dary nahražovány. Při příležitostech těch zkoumaly zrakem nad míru přísným naše chování, a běda té, která se dopustila jakéhosi faux-pas. Byl jí pak druhý dem přede všemi ostatními dívkami bez milosrdenství a šetrnosti s bodavou, ale vždy trefnou ironií vyčítán, a žádáno na ní, any se s opravdivou uznalostí za napomenutí to poděkovala.
K těmto společnostem zvaly naše učitelky za tanečníky krom bratrů a bratranců žaček též chovance šlechtického konviktu r. 48. vyzdviženého, jehožto místnosti byly na to první hlavní škole české, Budči naší, odevzdány.
Představenstvo ústavu toho některé z nejstarších svých svěřenců, právníky to z posledních roků, velmi rádo do těchto soukromých besed dovolovalo, neb mladíci ti, připravujíce se pro dráhu úřední a diplomatickou, měliť, jako naše spolužačky, brusu, taktu a uhlazenosti potřebí, aby na ní se osvědčili a zatřpytili.
Páni konviktisté, těšíce se nemálo těm několika hodinám vzácné jim svobody, kdež jim bylo výminečně dovoleno, místo v nevkusném jich stejnokroji, ve fraku a claquou pod paží a v žlutých rukavičkách se objeviti, byli nejen neunavnými tanečníky, nýbrž i velmi příjemnými společníky. Chovali se nejen co nejzdvořileji k nám, ale i s všemožnými ohledy jeden k druhému, titulujíce se co nejsvědomitěji. Nejednou jsem se v duchu pousmála, slyšíc je mezi sebou hovořiti jak následuje či podobně: "Ty, milý rytíři z Treufeldů, proukaž mi se slečnou tanečnicí čest býti při této quadrile mým protějškem." Načež mu odpověděl rytíž z Treufeldů se svou nejpružnější úklonou: "Neskonale lituji, drahý šlechtici ze Sternburgů, ale není-li pravda, barone z Hohendorfů, že již před čtvrt hodinkou jsme si dali slovo, že tuto quadrilu proti sobě tančit budeme?" A když se chtěl baron z Hohendorfů co nejobětavěji svých starší práv vzdáti, jaké to nové úklony, omluvy, výměny hladkých a přívětivých slov!
Mladíci ti, bavíce mě obyčejně mezi tancem se svými vyhlídkami do budoucnosti, neb s osudy soudruhů starších, kteří vystoupivše z konviktu, byli již k těm kterým úřadům přiděleni, doplnili zas jinými barvami malbu oněch společenských sfér, kdež jsem se naučila, díky neuprositelnosti učitelek, časem sice dosti snesitelně se pohybovati, kdež ale mi nebylo lze zdomácněti.
Při vší zdánlivé nenucenosti a volnosti cítila jsem se tam přec jen svírána pouty, pouty to předsudků nepřirozených, nikoli jen stavů a rodů se týkajících, nýbrž i činnost duševní, svobodu úsudků a zásad krutě tížících.
Každý krok byl zde dle nezvratných pravidel napřed vyměřen, každé slovo neodvolatelnými zákony napřed stanoveno, každá myšlénka musila míti svůj jistý ráz, každý čin svůj jistý směr.
Musil se člověk podrobiti duchu zde vanoucímu, nechtěl-li dáti pohoršení velmi vážné a státi se terčem posmívavých poznámek, neb nepřál-li si prohlášenu býti za přemrštěnce, neb dokonce za divocha, jenž do světa se nehodí, ovšem do světa onoho, kdež trůnila co královna moda se svými dvorními dámam: kokerní elegancí, lahodnou povrchností, pikantní rozmarností atd., před nimiž polekaně s tváří zakrytou prchaly každá snaha opravdovější, každý zájem hlubší.
Ne - pro svět ten psáti, jak na mně se žádalo, to jsem s to nebyla, ač jsem v něm poznala mnoho rozmilých a ctihodných povah, jichž přátelství dosud ráda si připomínám. Bylo mezi světem tím a mnou příliš málo společného a příbuzného.
Ale o něm psáti, to bylo ovšem něco jiného. Proč bych z něho nebyla podávala kresby, využitkujíc svoje tam dosti těžce a draze dobyté zkušenosti, pro ty, kdož s takovou zbožností k němu vzhůru pohlíželi, cítíce se tak nízkými před ním a plebejskou svou nicotou a českou prostotou tak pokořenými, očekávajíce od bližších s ním styků Bůh ví jaké zázraky, jaké příznivé to změny v společenských našich poměrech, domnívajíce se zcela opravdově, že nám naprosto nemožno chovati se k sobě zdvořile, uhlazeně, pozorně, pakli nemeškáme ve středu titulovaných pánů a dam, již mají v rohu svých batistových kapesních šátků zlatem vyšívané koruny a erby.
Byla jsem zpozorovala, že dívky bohatších stavů, nejvíce trpí a chybují lehkomyslností, jíž s osudem svým nakládají, nehledajíce v životě jiného, než každým dnem se měnící zábavu, pak pánovitou samolibostí, kterou se snaží každé srdce, především však to, jež se jim vzpírá, stůj co stůj si podrobiti, aniž by se cítily povinnovány stejnou měrou mu spláceti, rovněž jako onou hravou licoměrností, která se chce pouze zalíbiti bez jiného hlubšího zájmu, a konečně nezřízenou touhou dožíti se v lásce čehosi nevšedního, romantického, čímž propadávají dívky ty obyčejně hejskům, kteří z nadšení toho pro svou marnost kořistí.
V novelách Společnice, Zamítání, Sestry a Líbánky kokety [Světlá pod čarou poznamenává: Společnice (Máj rok 59), Zamítání (Lumír r. 59), Sestry a Líbánky kokety (Obrazy života r. 59, 60).] snažila jsem se nakresliti postavy, z nichž každá tvoříc osu jedné z oněch prací, zobrazovala jednu z nadzmíněných vad. Z umělecké nutnosti doplnila jsem ji postavou jinou, ideální její protivou. Jen v Zamítání jsem neuznala toho potřebu, neb hrdinka vlastní svou silou se vymaní z chyb svých, povznášejíc se bez pomoci jiné, pouze vlastní pevnou vůlí svou na výši mravní.
Mezi psaním jsem však přišla k svému velkému leknutí k truchlivému poznání, že nemáme - konversační mluvy. Salonní spisovatel bez konversační mluvy! Připadala jsem si jako zpěvačka bez hlasu. Scházelo mi celé množství názvů pro ty které potřeby hmotné i duševní nejen vyšších stavů, ale i vyššího vzdělání.
Ve spisech současných spisovatelů taktéž jsem jich nenalézala, což zajisté každý mi uvěří, kdož si vzpomene, jak úzký byl kruh myšlénkový a společenský, v němž novelisté naši, vyjímaje vypravovatele povídek vesnických a příběhů historických, ještě před čtvrt stoletím se pohybovali.
Nadarmo jsem se přebírala v mluvnicích a slovnících po potřebných výrazech a obratech. Jak mi bylo patrno při hledání tom, že po celá dvě století, v době to, kdež jiní národové s největší láskou, zbožností a pýchou jazyk svůj tříbili, šlechtili a všemi směry povznášeli, jazyk náš byl zapomenut, zavržen, nepěstován, a nelze ani dosti oceniti, co zejména v posledním desítiletí v ohledu tom u nás bylo vykonáno, jakým úsilím a úspěchem naši poetové veršem i prosou se snažili dohodniti, co bylo zameškáno, a dostihnouti skvělých vrcholků Parnasů sousedních.
Jak zřídka jsem nalézala v oborech shora zmíněných pojmenování věcí, již jsem vylíčiti chtěla, zúplna odpovídajícího, s mými intencemi se shodujícího; jak často jsem se nad rukopisy svými netrpělivě rozplakala, závidíc jiným národům, zejména Francouzům, vytříbenost až stereotypní jejich fraseologie.
Ba, bylo mi i mnoho výjevů v práci zamýšlený zcela vynechati, poněvadž jsem se nemohla jistého, někdy naprosto všedního slova dopátrat, přičemž jsem si ovšem často velmi tvrdošijně a dětinsky počínala.
Jednou např. jsem potřebovala pro svoji rekyni hodinek.
"Smím říci," tázala jsem se Auštěckého, "na stole ležely 'dámské' hodinky?"
"Na žádný způsob," odvětil mi určitě. "To 'dámské' by se podobalo příštipku. Musíte napsati hodinky 'ženské'."
"Jen probůh uvažte, jak hrubě by to znělo: Na stole ležely ženské hodinky, eine Weiberuhr," zahořekovala jsem. "Ne, nesmím-li napsať dámské hodinky, tož není mé rekyni pomoci, musí zůstat bez nich, a já nebohá jsem donucena hledati pro svoje vypravování zcela jiného chodu, než jsem si byla původně navrhla."
"To máte z toho," vyčítal mi Auštěcký, "že jste byla německy vychována a v jiných jazycích dříve se mysliti naučila, než v jazyku českém. Zní vám nepřiměřeně, co jest zcela správné."
"Jest to ovšem nesmírná nehoda pro mne, že jsem nebyla po česku vychována," zarmoutila jsem se, "ale jinak považuji zas za výhodu, že jsem vedle češtiny i jiných jazyků poznala. Právě za tou příčinou, že je znám, přeji si, čehož jiný, kdož jich nezná, ovšem přáti si nemůžu, totiž aby nabyl jazyk náš téže pružnosti, ohebnosti, všestrannosti, jemnosti a lahody jako ony, aby se v něm nehemžily drsnosti a nemotornosti ze všech jiných dávno již vymýtěné, zejména však takové předpotopní nestvůry, kteréž se zeď schválně do něho vnášejí, a jež se již ani do útvaru moderní mluvy nehodí. Byly by zajisté z ní dávno vymizely, kdyby se byl organismus jazykový u nás přirozeně vyvinul a nebyl náhle v tolika směrech zmrtvěl. Uznávám vděčně a s patřičnou skromností neskonalé zásluhy těch, kdož jej vzkřísiti se snažili, avšak při tom lituji, že vždy jen k správnosti, ale ne vždy také ku kráse a libozvuku výrazu přihlíželi, rovněž jako naši botanikové, kteří např. pokřtili něžný, etherický Cyclamen bramboříkem a poteickou, libodechou Platanthern vemenníkem. Nechť si tito pánové jen představí, zdali je poetovi možno ozdobiti kadeře svého ideálu bramboříkem a její pas kyticí vemenníka? A taktéž se to má s formami a obraty mluvnickými. Proti celé řadě z nich se vám bude vzpouzeti každé jemnější péro spisovatelské a zvolí raději slovo cizí, obrat nečeský, pakli je název český nevkusně či směšně stanoven. Připomínám vám, abych aspoň jedním příkladem vás usvědčila, nynější barokní usnešení, že kdosi, jenž se učí francouzskému jazyku, jazyku tomu 'obcuje'. Přestavte si v některé novele větu: A krásná Lavinie, chtějíc si mermomocí dobýti přístupu do elegantního světa, jenž dosud byl před ní uzavřen, a uznávajíc, že jí jest za tou příčinou nevyhnutelno získati si oněch vědomostí, jež tam na dívce vzdělané se požadují, umínila si, že již zítra počne obcovati jazyku francouzskému."
Ač mi Auštěcký přisvědčil, že by podobná věta novelu příliš nezdobila, přece mi neslíbil, že se o to zasadí, aby tato forma se nazakořenila. Smál se pouze mé rozhorlenosti, a podobně skončívala každá taková, velmi často se opakující hádka mezi mnou a oním vzácným mužem, jenž se honosil v oboru svém nejen nejdůkladnějšími vědomostmi, taktéž ryzou a šlechetnou povahou, ale zároveň velmi krásným nadáním novelistickým, jehož bylo bohužel málo povšimnuto. Nemá prací mnoho, ale stály by za to, aby se sebraly a vydaly.
Než jsem se do novel shora zmíněných pustila, musila jsem přec svému srdci svému vyhověti; troufala jsem si nastíniti, vzdor všem zápovědím, črtu, mající za předmět nešťastný osud nejstaršího bratra mého manžela, jenž přestěhovav se do Ruského Polska, tam přišel živelními pohromami o jmění a život, z kterýchžto smutných poměrů jsem utvořila temný, skromný rámec okolo milé mi postavy jeho dcery Sefky, zahynuvší zároveň s otcem, podle níž jsem pokus ten také nazvala [Sefka, Posel do Prahy, r. 59.].
Bylať tedy druhá moje práce obrázkem vesnickým, při níž jsem těžce toho želela, že jsem se uvolila látky svoje čerpati v jiných vrstvách.
Tu však jsem seznávala mezi prací opět se slzami pravý opak toho, co při povídkách dříve jmenovaných jsem procítila. Zde byl materiál jazykový hotov a k použití zcela připraven, ale jak se mi zdálo, péro moje zas neschopno jemu vládnouti a skvosty v něm skryté z něho vyvážiti a do pravého, příznivého světla postaviti.
Zajisté mne nikdy nejkrutější můj nepřítel tak strašně neodsuzoval, jak sama jsem se odsuzovávala ve večerních oněch hodinách při družné lampě osaměle strávených, kdež jsem se snažila lid náš předvésti četnářstvu svému ve svých vesnických povídkách tak, jak do mysli zanícené se mi byl vepsal, když jsem si připomínala ony záchvěvy citu, ony výkřiky vášně, ony stony zármutku a bolesti, které se mne byly vždy z jeho prsů dotýkaly, jako bych slyšela hlas přírody samé.
Byla jsem nucena sama sobě se přiznati, že i co do věci zamýšlím, toho nikdy nedostihnu, anoť se mi nedostává oné inspirace básnické, jejížto zrak by dostřehl až do oněch hlubin psychologických k oonomu zárodku duševnímu, z něhož se bytost jeho vypnula jako nejnadějnější strom v svatohájí celého lidstva.
"Nejvěrnějším potraitistou je ten," psal Winckelmann Goethemu, "kdož, uhodnuv co příroda s tou kterou tváří chtěla, myšlénkou tu do ní vloží."
Výrok ten stále na mysli mi tanul, a já si pak rozechvěně pravívala: "K čemu píšeš, když nevidíš více, než každýkoli jiný, když nejsi s to výše a hlouběji dosáhnouti, než dosud každý jiný? Zbytečná každá práce literární, v níž se nejeví ni postupu, ni nové jakési stránky života národního."
Kdož, pracuje opravdově a se snahou svědomitou, tytéž si nečinil výčitky, kdo si nepravíval v podobných chvílích rozervanosti a nespokojenosti samým sebou: "Ó sladká domýšlivosti, kteráž zkoušejíc péro svoje na látkách všemi literaturami probičovaných, cítíš přec královský plášť na ramenou svých a spřádajíc děj svůj ze samých jen reminiscencí, pohybujíc se pohodlně drahami, jinými dávno vyšlapanými, se domníváš míti na hlavě zlatou genia korunu. Jak šťasten ten, komu's osudem do vínku darem byla uštědřena!"
Poznávala jsem tenkráte, že nesmí býti posledním cílem spisovatelovým podati jen věrný života obraz, jak to činí realismus, ni doplňovati neb měniti v obrazu tom duhovými pablesky fantasie, čeho se mu dle jeho náhledu nedostává, jak to činí romantismus, nýbrž že jen ten hoden jména poety, kdož nám poskytuje klíč k srdci našemu, klíč to k srdci národa, k srdci přírody samé,
Blahořečím péru, kterémuž se podaří vystihnouti veškerou tvou vznešenou původnost, ó duchu lidu mého! V čí ruce tisíckrát požehnané asi se zaskví?
IV.
Druhý ročník 'Máje', tenkráte Hálkem redigovaný, byl uvítán těmitéž projevy zpozdilé řevnivosti a záštiplné obmezenosti jako předchůdce jeho.
Uchvácena nechutí nad nešlechetnou umíněností, podniku tomu, s takovým nadšením a s tolika dobrou vůlí založenému, stůj co stůj škoditi a jej za každou cenu v prach a bláto zašlápnouti, všemožnou jsem si dávala práci neslyšeti, co proti němu mluveno, psáno a konáno.
Protivníci jeho literární, již lépe konsolidováni než před rokem, vystupovali jako strana, která si přisvojila titul klasičnosti, opakujíc až do omrzení přední svoje heslo: "Forma - forma toť hlavní věc," kteréž ve mně vzbuzovalo tentýž asi dojem, jako banální pořekadlo, že šaty dělají lidi a tudíž jsou u člověka hlavní věcí.
Mezi výčitkami proti 'Máji' ozývala se i ta, že prosaické práce se uchylují zcela od směru Tylova, jenž dříve tak kaceřován, tak nedoceněn, tak často posměchem zahrnut, až mu bylo konečně se srdcem hluboce raněným i z Prahy uprchnouti, právě pro směr svůj najednou a to hlavně svými dřívějšími pronásledovníky byl prohlašován za vzor českého novelisty.
Za příčinou tou mi uloženo Hálkem, jenž i třetí ročník 'Máje' redigoval, abych pro uvarování podobných výtek do něho napsala novelu v duchu onoho mistra, o co jsem se, když žádný z kolegů jeho přání tomu podrobiti se nechtěl, také konečně, ač dosti nerada, pokusila, majíc stále na paměti, z jakého to podnětu péra jsem se uchopila a považujíc se za tou příčinou v řadě našich literátů vždy jen za pracovnici, jíž přísluší vyplňovati mezery tam, kdež toho od ní se žádá.
I spáchala jsem tedy tendenční novelku 'Za májového večera', při níž se mi však loudila práce jiná do péra, k níž Hálek nevědomky sám mi poskytoval látku.
Vyznal se nám totiž téměř mimoděk, že zbožňuje jednu z dospívajících žaček svých, dívku to dle jeho popisu velmi ušlechtilou, zámožné rodině náležející. Někdy, když se národní náš obzor více než jindy mu nad hlavou zakabonil vyslovoval obavu, že se mu snad nikdy nepodaří zavésti ji ke krbu svému, pakli se neodřekne péra. Učinil to jednou způsobem tak zádumčivým, že moje sestra důtklivě jej napomínala, aby se nedal poměry podmanit, čímž by se mohlo snadno státi, že by časem tak jako teď básnictví i jiných vyšších zájmů vzdáti se chtěl, pakli by toho prospěch rodiny vyžadoval.
Hálek, ač se mocně bránil jejím obavám, přec byl onou výstrahou tak hluboce dojat, že z dojmu toho vyplynula později jedna z jeho nejúchvatnějších básní: "Jen sevšednět mi nedej, bože!"
Zvolila jsem si za hrdinku oné povídky dívku milující básníka, vylíčivši ji tak, jak jsem si přála, aby milenka básníkova k talentu vyvolence svého se zachovala, jak se později skutečně k Hálkovi zachovala spanilomyslná jeho nevěsta, osvědčivši se nejen hodnou jeho lásky, ale i úcty jeho přátel.
Vyšla práce ta pod názvem 'Láska k básníkovi' v Bibliothéce původních románů na rok 1860.
"Gratuluji vám," pravil mi Hálek s vážným čelem, když po vyjití jejím poprvé se mnou se setkal, "ale - nechodí asi mnoho Isabel po světě."
"Má to býti výtka?" tázala jsem se, neb Isabela se jmenovala rekyně oné povídky.
"Snad."
"Mnoho-li pak chodí Venuší po světě, a kdo ještě dosud zazlil sochaři, že Venuši nám vytvořil?"
Hálek neodpovídal, a já jeho mlčením popuzena, tím horlivěji jsem pokračovala: "Pakli přiřkneme sochaři právo ozdobiti jedinou postavu dívčí všemi oněmi přednostmi, kteréž seznal po jedné na celé řadě dívek jiných, tož musí býti taktéž spisovateli dovoleno, aby ozdobil povahu jediné dívky všemi krásnými vlastnostmi, kteréž porůznu seznal u povah rozličných, pakli se ovšem shodují se základními rysy typu, který v ní podati hodlá."
Hálek ještě neodpovídal.
"Jest ovšem především žádoucno, aby spisovatel přihlížel k možnosti, pravděpodobnosti a skutečnosti všedního života; avšak při tom nevyhnutelno podati všednímu onomu životu zároveň vzorů, k nimž má tíhnouti. Podobá se mi, že jen ono dílo umělecké, kteréž se vykrystalisovalo kolem jiskry ideální, se dodělá trvalého dojmu v myslech čtenářstva. A jak chcete, aby ona část obecenstva, který jiného čtení nezná než čtení zábavných spisů, se vzdělala a povznesla, nemá-li nikdy poznati ideálů v spisech těch...?"
"Váš básník je slaboch," přerval mi Hálek zprudka mou sebeobranu, vyzrazuje konečně, co v mé práci vlastně mu vadí: "Jeho milenka jej duševně o sto stop převyšuje."
"Skutečně?" pousmála jsem se ne zcela bez malichernosti. "Překvapuje mě, že právě vy považujete za slabost milovat dívku více, než talent svůj. Domnívala jsem se, že svědčí o zvláštním jemnocitu jen pravého poetu označujícím, když zůstává lásce své povždy věren, stále jsa hotov vše za ni dáti, vše jí obětovati, ba i působení a slávy ve vlasti se odříci a žíti v tiché soukromnosti jen pro ni."
"Právě v tom, že je váš básník stále hotov vše své lásce podrobiti, že celým životem svým jen v ní kotví, právě v tom se jeví býti slabochem, nehoden hlásiti se k povolání básníkovu," hněvivě Hálek mě ubezpečoval. "Opakuji vám, že vašeho básníka nenávidím; jest to chlapík v každém ohledu mi protivný; vy vůbec ráda kreslíte muže odporně, avšak... kdyby se mně podařiti mělo samostatně redigovati časopis, vždy budete vy to, které v něm zaujme první místo, a to na počest - vaší Isabele."
Domnívala jsem se, že Hálek mi chce těmito slovy nakapati balžámu na ránu mu působenou odsouzením tak přísným mého básníka a mých hrdinů vůbec; avšak slib jeho byl doopravdy míněn. Zahájil skutečně vždy prací mou, pakli se mu hodila, každý podnik jím samostaně redigovaný.
Nebylť Hálek jediným, kdož pro básníka mého na mne se hněval. Celá řada jeho soudruhů na mne se kabonila, ale ještě více na mne se kabonilo velmi mnoho mladých dam, které buď básníky více méně nadějné milovaly, neb milovati se hotovily, a ty zas za příčinou mé nebohé Isabely, pohlížejíce k ní co ke vzoru a příkladu, který nehodlaly v žádném ohledu následovati, z čehož se mi také s více přímostí než lahodou vyznávaly.
Hněvy ty mne však nedojímaly. Dosáhla jsem prací svou, co jsem chtěla, ba nad očekávání více. Stala se navzdor své nepatrnosti umělecké předmětem mnohých debat a úvah při tehdejších poměrech národních a literárních skutečně časových a vhodných.
Při tisku nadzmíněné povídky se ukázalo, že jest na jeden svazek příliš objemná a na dva svazky nestačovala. Bylať jsem nucena přidati k ní ještě jednu kratší práci. Napsala jsem tedy v krajomluvě ještědské "Krejčíkovu Anežku", nemohouc déle odolati touze pokusiti se konečně zas jednou o látku vesnickou.
Několik měsíců po vyjití knihy té potkal můj manžel Němcovou.
"Bylať jsem 'Anežkou' překvapena," oslovila jej místo běžného pozdravu. "Nebyla bych řekla, že vaše choť podobnou postavu nalezne v Ještědě, jenž se mi jevil tak zamlklým."
"Hleďte se sama do Ještěda vydati," vybízel ji manžel můj. "Přijdete tam zajisté ještě na zcela jiné věci než moje choť v městě vychovaná, kteráž se tam teprve své mateřštině přiučuje."
"Přemítám o tom, že vás v příštích prázdninách tam překvapím; 'Anežka' mi k tomu dodala valné chuti," Němcová slibovala, avšak slibu tomu nedostála, neb počala tehdáž již velmi povážlivě churavět, načež v lednu příštího roku svou unavenou hlavu k věčnému spánku schýlila.
Byla bych se velmi těšila, kdybych mohla Boženu zas jednou spatřiti, a to v okolí, kde by se mi zajisté bylo podařilo k srdci jejímu tak důvěrně jako jindy promluviti [Historka, kterou Světlá předkládá, je v uváděných podrobnostech zcela nepravděpodobná, nicméně může mít reálné jádro. V roce 1860, kdy Světlé vyšla knížka Láska k básníkovi / O krejčíkově Anežce, se Němcová setkala s její sestrou Sofií Podlipskou (nešlo tedy o Mužáka a první půli roku 1861). Podlipská záhy v dopise ze 14. - 17. srpna 1860 ubezpečovala Karolinu Světlou, že struna přátelství s Němcovou je nenávratně přetržena, proto u ní Božena "nenalezla také žádnou srdečnost, ba ani vlídné pohostinství, které by ji bylo zvalo k dalším návštěvám". Na konci ve dveřích se prý Němcová ptala na Karolinu Světlou a její zdraví, a dostalo se jí odpovědi, že je velmi zdráva a pilná (na což měla Němcová reagovat slovy "To je štěstí pro ni, že má to zaměstnání, když nemá děti"; byť se jí podle všeho práce mladší kolegyně nelíbily). Světlá návštěvu okomenovata v dopise ze dne 20. srpna 1860. Podle ní B. Němcová náleží k oněm osobám, u nichž zná každý jejich cit a každé myšlenkovité hnutí, "proto je mně tak hnusná, samá lež, přetvářka a smyslnost v ní, nemohu pochopit, jak se mohla opovážit k Vám vlézti - obdivuji se Ti, co se mne týče, já bych nebyla mohla chladně s ní mluviti, byla bych ji ignorovala neb parodovala".].
Těžce jsem to nesla, že jsme se přestaly vídati, ještě však tížeji příčinu, proč tak se stalo. Když Božena na podzim r. 1853 ze Slovenska zcela nenadále se vrátila, aby manželu svému, jenž byl náhle následkem osočování maďarónského do výslužby s platem velmi skrovným dán, úřad soukromý vyhledala [Němcová se z Maďarska ve skutečnosti vrátila kvůli nemocnému synu Hynkovi. Kupř. 30. srpna 1853 Němcová napsala Světlé: "Ty můžeš pomyslit, jak mi zde je, s tou bolestí a strachem v duši. Nyní chce muž, ať všeho nechám a jedu, což ovšem také udělám, jakmile bude Dr psát, neboť myslím, že Hynkovi mnoho prospěje moje přítomnost, on je nemluvný a žere v sobě mnoho, co mu v jeho chorobě škodí." V témže dopise Němcová dále píše: "Muž říká, že by nejraději, aby ho dali do pense, a že by se postaral o privátní službu." Z čehož asi Světlá čerpala pro svůj zavádějící popis situace.], snažili se přátelé její dle možnosti své smutný její stav jí usnadniti a s ní o další budoucnost rodiny její se postarati. Mezi jinými zavedl školní rada Wenzig u známých svých sbírku, jejížto výtěžek mi byl svěřen, abych Boženě jej odevzdala.
"Není to sice mnoho," pravil mi, "avšak na měsíc to asi vystačí, a mezi tím časem se snad místo pro Němce vypátrá, aneb se začne sbírat znovu." S trnoucím srdcem úlohu tu na sebe jsem vzala.
Honosila se Němcová vedle ostatních svých předností duševních mravní stránkou velmi skvělou, ale pro ni samu obzvláště při poměrech právě nastalých nadmíru osudnou; bezohlednou to štědrostí. Připravovala si za tou příčinou, jak nesčíslněkrát jsem byla svědkyní, samé jen nesnáze, samé jen hoře, neb byla vedle toho důvěřivou a neprozřetelnou jako dítě. O co jí kdo požádal, to mu také bez rozmýšlení s největší radostí poskytovala, nikdy neuvažujíc, zdali daru jejího také jest hoden čili nic, a má-li toho, čeho si na ní žádá, nevyhnutelně potřebí, neb chce-li její dobroty pouze zneužíti.
Zcela neznámé dívky z venkova například, předstírajíce neodolatelnou touhu po vyšším vzdělání, u ní se ubytovávaly po celé týhodny, majíce v Praze naprosto jiných zájmů. Když se taková dámička hodně vyveselila, tož obyčejně co nejnešetrněji s ní se rozloučila, vyčítajíc jí místo díkůvzdání za pohostinství, že u slavné spisovatelky pramálo vyzískala, že si vše zcela jinak představovala, předpokládajíc, že neopomene v ní vzbuditi mohutné, v prsou jejích dřímající nadání a o další rozkvět jeho povinně se postarati.
I mladí muži se neostýchali navštěvovati Němcovou, aby jim darovala peněz na cesty, kteréž hodlali v prázdninách po venkově konati, aby k jejímu příkladu sbírali pohádky, pověry, národní obyčeje atd.
Nejen že Božena žádného z takových prosebníků neodbyla, ale dala mu vždy, co mohla postrádati, někdy i vše, co v tobolce své chovala.
Mívala proto velmi často dosti nepříjemné výstupy s manželem, mužem to nadmíru správným, velice ctihodným, až do krajnosti poctivým, jenž upadl za tou příčinou u některých vzdálenějších známých jejích v podezření, že tak laskavě s ní nenakládá, jak by bylo žádoucno. Zajisté by byla Božena zasluhovala, aby byl s ní vždy co nejjemněji jednal, ale přese všecky trpké a drahé zkušenosti zůstávala tak nezhojitelně důvěřivou zištným a vypočítavým lidem vstříc, že nebylo věru s podivením, pakli mu co svědomitému otci rodiny, co upřímnému jejímu příteli, tu a tam i u přítomnosti cizích uklouzlo káravé a vyčítavé slovíčko [Josef Němec se ve skutečnosti vrátil z Maďarska až na jaře 1855. A historka, kterou Světlá obhajuje konec styků s Němcovou, by mohla mít původ v Němcově nedovoleném opuštění města Balassagyarmat (kvůli čemuž byl 26. 7. 1854 Josef Němec uvězněn a zbaven platu). Dne 27. srpna 1854 pak Sofie Rottová napsala své sestře do Světlé: "Byli jsme s matkou ve čtvrtek v areně (dávali veselohru 'Dcera pluku', titulní úlohu Gaučova hezky zdařile provedla), můj špehoun se ihned před námi objevil. Na zpáteční cestě nevěděl, jak se k nám dostat, chytil si tedy pana Skřivana a přiblížil se nám. Přišli nám ti dva se smutnou zprávou. Totiž Němec je úplně sesazen ze svého místa, byla vizitací u něho za jeho nepřítomnosti, našly se papíry, které jej kompromitovaly, a teď je po všem. Ona nemá nyní praničeho, p. Skřivan už začal sbírku pro ni, chce však, aby se každý uvázal měsíčně jí něco dáti, dokud se naučí nějaké živnosti. Sládek Daněk určil výnos jakési brožurky pro ni. Mě to náramně zarmoutilo, ta ubohá žena je nešťastná, těmi příspěvky jí sice bude pomoženo na čas, ale to jsou jen paliativy, a po nich se někdy neduh i zhoršívá. Co jí schází, to je pevná podpora, to je osobnost, ku které by mohla mít důvěru a kteráž by ji tou kluzkou dráhou našeho života vedla. Jí skutečně schází muž." Karolina Světlá odpověděla už následujícího dne: "Zpráva o N-covi nás náramně dojala, copak ten člověk nemohl míti trochu předložení a nemohl takové věci ze svého bytu v takové době rozhodné vzdálit? Lehkomyslnost k víře nepodobná zdá se býti kletbou této nešťastné rodiny, nebo všecko štěstí, které jim osud popřál, jako: dobrou službu výnosnou, vážnost a důvěru hojných přátel a známých, a to nejhlavnější: nadané duchaplné děti, všeho toho si nevěděli a nevědí vážiti a vše obětujou on své urputnosti, ona své nevšímavosti a oba svým vášním. - Pro tuto chvíli nemůžeme nic učinit, snad až přijedeme do Prahy a až si všechny zásoby zimní pořídíme, že budeme moci nějakou maličkost poskytnouti - ale zdá se mi to skoro prohřešením na těch starých rodičích, kteří celý týden o bramborách jsouce cizím lidům se kvůli vlídné tváři nadříti musejí. Udělá otec něco pro ně? Prosím, piš mi o tom. Nejmilejší by nám bylo měsíčně něco přispěti, nevíš, na jak dlouho by to bylo?" 30. srpna 1854 Sofie Rottová věc uzavírá lakonicky: "Co se týče příspěvku pro rodinu N-ovic, otec nebyl požádán, a aby se sám nabídl, pochybuju." Z těchto dopisů je zřejmé, že v létě 1854 už Božena Němcová nebyla navštěvovanou přítelkyní, ale cizím objektem soucitu. To znamená, že příčiny rozpadu přátelství byly dřívější a hlubší. Sofie Rottová si ostatně už 31. prosince 1853 napsala do svého deníku: "Slze, společnice našich prudkých citů mi oči zkalily, prsa puknout chtěly, já ležela v náručí mé společnice v této strašné noci, v náručí ženy, již jsem svou přítelkyní zvala, kterou vzdor jejím chybám i nyní miluju. Je to B o ž e n a N ě m c o v á. (...) Boženo Němcová, ty nevíš, jak mi smutno, že se tě tak odříkávám! Proč nebylo naše přátelství stálejší? Ale vždyť je. Já na tebe jen láskavě vzpomenu. Ty na mne též? Ano, cítím to! Nejsme jedna duše, necítíme podobně, my každá jinam zaměřujem. Nás svedl jeden cit, přece však, touha po lásce nás svedla, touha, by nám bylo rozuměno. Tvůj cit uvázl jinde, ale žárlivost nás nerozdvojila. Ale - - - věčná žaloba mnoha lidských tvorů: my si nerozumíme. Kýž bych ti mohla dát svůj život, dala bych ho, ty máš mé přátelství! Důvěry mé více nemáš. Kýž slyšíš mé volání v této tiché noci: Buď důstojná, Boženo, zmuž se! neztrať se!" Pro bližší pochopení vztahu Božena Němcová/Sofie Rottová lze ještě ocitovat pasáž z dopisu Karoliny Světlé její sestře ze dne 1. září 1857: "Nejprvnější Tvé pronevěření se Tvé ideji, Tvému démonu byla Tvá fantastická láska k Němcové, milovala jsi ji, že se Ti zdála nešťastnou, a přehlížela jsi udatně, co Ti na jiných bylo nanejvýš antipatické, a bylo to k neblahu jejímu i Tvému. Tvé srdce poranila a své srdce ošklivou nadvládou a ukrutností zhanobila." Tato poznámka není bez důležitosti, neboť obdobně mluví Sofie Podlipská ve svém autobiografickém románu Peregrinus o svobodomyslné hrdince Adele, alter egu Němcové: "Nemilovala mne a také mne nectila, jak zasluhuji, nešetřila mne, neměla se mnou soucitu. Je to žena zlá a špatná, samolibá a krutá. Nyní nechce, abych ji obtěžoval svými pozornostmi a návštěvami. (...) K tomuto úsudku dospěl jsem, nevím již po jaké stupnici bolestných reflexí, kterými prošla Adela ze svého podstavce jak anděl skrze křehkost lidskou, slabost ženskou, až v podobu ďábelskou. Nevím, jak dlouho trvalo trápení toho převratu v mysli mé." Zdá se, že takto intenzivní vztah byl neustále až příliš blízko svému rozpadu.].
Božena bydlela po svém návratu ze Slovenska na Václavském náměstí u paní Anny Ulmanová, která jsouc zpravena o nehodě ji stihnuvší, bez náhrady ji nabídla u sebe pobyt, dokud poměry její se neustálí [Němcová původně počítala, že bude bydlet u Světlé. Někdy na začátku podzimu 1853 napsala její sestře Sofii: "Líbej Mužákovic! Jestli bych musela o několik dní dříve do Prahy, mohla bych s Jarouškem u nich pobýt?" Němcová přijela do Prahy 17. října a dva dny později její syn Hynek zemřel. Podlipská v Životopise Boženy Němcové (1891) vzpomínky své sestry doplnila: "Trávila dny a noci v nemocnici u jeho lože. Tato rána byla příliš krutá. K tomu pojily se hned v zápětí nejkrutší nesnáze. Navštívila nás po smrti synově. Moje sestra opatřila jí byt u šlechetné Anny Ullmannové." V rané verzi životopisu z roku 1870 Podlipská sice uváděla, že šlechetná duše Anna Ullmanová hostila a ošetřovala Němcovou "po dlouhý čas za krise sesazení jejího muže", to se však nemůže shodovat s pravdou. V dopise z 5. listopadu 1853, který Němcová napsala Janu Hostivítu Huškovi, se píše: "Mám v Žitnobranské ulici vlhký byt, za který musím platit 120 f CM, nikde jsem nic nedostala, mám topit ustavičně, aby se mi děti beztoho churavé neroznemohly, mám jim dávat dobrou stravu, a nemám nikde ničeho." Bydlela-li tedy Němcová u Anny Ullmannové, bylo to méně jak tři týdny.].
Bylať to skutečná přátelská služba, neb Ulmanová, vdova to po ranhojiči velmi obratném a všeobecně váženém pro vlastenecké smýšlení, jenž ji byl v obor svůj zasvětil, pokud jí byl přístupným, bylať zcela jen na svou vlastní činnost a pilnost odkázána, živíc se na základě dovednosti po něm zděděné. Nájem z bytu, kterýž Boženě na čas odstoupila, činil značnou část skrovným příjmů jejích.
Zásluhy paní té vychování prostého, ale povahy tím vznešenější, o studenstvo v r. 1848. uvězněné, o něž pečovala jako matka, získajíc mu podporu všude, kam jí bylo lze prosbou vřelou a skromnou vyniknouti, věnujíc mu vedle toho z vlastních prostředků vše až na to nejnutnější, čekají teprve na pravé ocenění tak jako přečetné jiné oběti v oné temné slzavé době ve vší skrytosti na oltář vlasti položené.
Jaký to rozdíl mezi tichými, láskyplnými, bratrskými skutky tehdejších vlastenců, kteréž byvše vypátrány a prozrazeny, těm, kdož je vykonávali, tolik vážných nesnází působily, a nynější okázalostí, kterouž každá zlatka národnímu úkolu věnovaná ve veřejných listech s jménem svého dárce do světa hlásána bývá!
Sotva se Němcová k Ulmanové s dětmi a služkou přistěhovala, již poznala pronikavá a zkušená hostitelka její, co, jak již praveno, dávno mě zarmucovalo, že se totiž k ní dotírají lidé, kterých k ní nevede ni přátelská účast, ni přání slyšeti její mínění o důležitostech národních, o otázkách literárních, nýbrž zájmy naprosto sobecké [Marie Gebauerová vidí ve stycích Němcové s mladou generací z roku 1848 prvotní příčinu roztržky Světlé s Němcovou, což je jistě zajímavé, neboť Světlá se v pozdějších letech označovala za osmačtyřicátnici a revoluční rok považovala za jakýsi rok nula svého života. Rovněž bývá uváděno, že jednou z příčin roztržky obou přítelkyň byl společný známý Vilém Dušan Lambl (též účastník revoluce 1848), který se důvěrně spřátelil s Boženou Němcovou a "méně docházel již k Rottovům, z čehož Johanna vinila Němcovou". Tato informace, kterou ve stáří rozšiřovala sama Světlá, je však těžko uvěřitelná, protože Lambl a jeho rodina se s Rottovými nadále stýkali. Zcela vypovídající je v tomto smyslu dopis Karoliny Světlé pro sestru Sofii ze dne 22. června 1855: "Ten starý blbec X. mi nahnal včera pěkných ouzkostí, řekl Mužáčkovi, že je s Lamblem konec, že u něho byl a že okolo něj bylo asi osm lékařů a že usoudili, nejspíše že nevyjde více, protože byli tak zamyšleni atd. Lekla jsem se k smrti, ačkoli jsem asi byla stokrát slíbila, že těm bláznivým X. jak živa ani slova věřit nebudu. Hned po obědě jsem v největším lijáku k Lamblům letěla. Lízi byla sama doma, matka i sestra odjely, doktor vskutku ležel, ale bylo mu již lépe. Ti slavní doktoři, kteří tak polekali duchaplného X., jsou u Lambla denně na návštěvě. Vypravovala jsem Dušanovi své leknutí, ukázala jsem mu své černé hedvábné šaty, ze kterých jen kapalo, své lehké botky, které se byly pozvolna rozklížily, svůj šátek, který se byl skroutil jako had a tázala jsem se ho, jakou pomstu si mám na toho starého niklika vymyslit. On mi radil, abych se mu při každé takové zprávě notně do očí vysmála, a mu ani slova nevěřila, tak jako on to dělá. Dnes jsem tam hned z rána zas byla, ale bylo mu již značně líp, psal u stolu úplně ustrojen a zítra bude držet v Karolinu přednášku." Sofie odpověděla o šest dní později: "Vy jste se asi hezky lekli nad doktorovou nemocí. Byla by ho velká škoda, kdyby umřel; chudák, staral se o mne, abych ušla brzkému konci a mohl snadno mít ten samý osud. On by více potřeboval zotavení než mně ho třeba bylo, ale X. už ničeho věřit nesmíme, oni by člověka zbláznili." Pokud bychom však měli přistoupit na pojetí Karoliny Světlé, že vždy musí existovat nějaká velká příčina, pak konec přátelství Němcové a sester Rottových nastal v důsledku nepříjemného politického postavení Boženy Němcové "v tehdejší době úplného téměř ztuhnutí národního života veřejného" a následná nedůvěra mezi dosavadními přítelkyněmi.].
Jelikož jsem byla v záležitosti bytu prostřednicí mezi ní a Němcovou, jež byla mnou k ní uvedena, přišla mne upozornit, že jisté osoby, vědouce, že ve vlasteneckých kruzích pilná jeví péče o Němcovou, přímo k ní přicházejí, aby ona, jsouc jinými podporována, zas navzájem je podporovala, což také dle možnosti, ba nad možnost se stávalo.
Byloť to zejména několik mladých mužů, kteří byvše r. 1848 z dráh svých životních vymrštěni, do kolejů dřívějších poměrů svých vrátiti se nemohli, neb vrátiti se zdráhali, očekávající bezpečně, že Bach dlouho při vesle se neudrží, čímž nastane žádoucí obrat v národním životě našem, jenž jim dopomůže k činnosti jejich schopnostem a chuti přiměřené.
Než ještě Božena na Slovensko odjela, již ji byli vyhledávali, zasvěcujíc ji ve vzletné svoje zámysly, ve zlaté svoje naděje v lepší budoucnost, z nichž nejednu Božena s celým sangvinismem své povahy sdílela, čímž se vysvětluje, že návštěvy ony nejen přijímala, ale i v nich dosti záliby nalézala.
Shledávala ve své dobromyslnosti na onech jinoších veškeré přednosti, jimiž se právem či neprávem ozdobovali, vidouc v nich průkopníky nové kulturní epochy v dějinách českých nastávající, jejíž rozbřesk s nimi zároveň na obzoru našem spatřovala.
Věřila nezvratně, že se z jejích mladých přátel, jakmile nadejde příznivá k tomu doba, vyvinou znamenití státníci, úchvatní řečníci, šťastní to tvůrci nového společenského řádu, k němuž s nimi osnovala plány více krásné než praktické.
V jiných a přesvědčením neméně hlubokým a poctivým tušila duchaplné redaktory časopisů rázu čistě uměleckého, tak ideálního, jak byla mysl její, pořadatele a vydavatele encyklopedií takových, kteréž zastíní zúplna předchůdce i díla jejich v předrevoluční době francouzské [Mladíci zmiňovaní Světlou bývají ztotožňováni se skupinou mladých autorů okolo J. V. Friče, včetně V. Č. Bendla a H. Jurenky, k nimž se však Němcová připojila nejdříve až koncem dubna 1854. Chronologické posloupnosti jsou nicméně něčím, s čím si Světlá hlavu moc netrápila.].
Bylo to blouznění ze strany Němcové zajisté nevinné a šlechetné, ale toto stálé snění a zakládání povětrných do modra zámků zkalilo její v jiném ohledu tak jasný a nepředpojatý zrak. Položilo se závojem na veškeré zjevy skutečnosti, a ona jich jinak neviděla, později jinak ani viděti nechtěla než zahaleny v ruměné jeho záhyby, což zavinilo, aspoň dle mého mínění, největší část nehod pozdějšího jejího života.
Někteří z těchto navštěvovatelů Němcové honosili se skutečně pěkným nadáním a věřili s toutéž naivností jako ona, že se jejich tužby již v době nejblíže příští do jedné uskuteční, a snad by byli splnili veškeré naděje, které Němcová do nich vkládala, kdyby se jim byla k tomu naskytla příležitost. Ale ostatní horovali, blouznili a osnovali plány k dokonalé blaženosti lidstva jen proto, že se jim nechtělo dělati jiného, že neměli chuti do žádné vážné, užitečné práce před rukama jim ležící, při níž by byli mohli občanské svoje ctnosti ihned velmi vhodně osvědčiti. Ukázali se, když jim pak rodiče prostředků k další zahálce odepírali, pravými pro Němcovou pijavicemi, a nemohli-li jiného na ní vynutiti, tož ji přinášeli aspoň svoje chatrné prádlo, svoje rozpárané rukavice, aby jim je dala služkou spraviti. Avšak služka brzo se vzpouzela podobné robotě, a Němcová ve své neskonalé laskavosti chopila se sama jehly a záplat, konajíc práci tu místo ní.
Jsem přesvědčena, že tak vždy činila s oblažujícím vědomím, že se oni pánové za vše, co pro ně koná, neopomenou co nejskvěleji odměniti svému národu úžasnými publikacemi.
Avšak přátelství moje k Němcové bylo příliš upřímné a starost moje o její budoucnost příliš opravdová, než abych se nebyla odvážila k usilovné radě Ulmanové, s ní rovněž tak poctivě smýšlející, upozorniti ji, že shovívavost tak velikou mladým svým přátelům nikterakž neprospívá, její že jest věcí, aby ovládala zkušeností a rozvahou mysli těch, kteří co do věku mohli býti jejími syny, a nikoli na nich, jí, paní tak vysoce nad ně vynikající duchem a věděmi, určovali cestu, kterou se za cíli svými ubírati má.
Ale nepochodívala jsem s podobnými poznámkami. Němcová mě obyčejně odbyla vtipem, že lituje, že jsem se nestala na některém dvoře nejvyšší hofmistryní, poněvadž jevím pro obřadnictvi nejnepopíratelnější vloh. Chtěla-li mě poškádliti, vůbec mi jinak neříkala než "Hofdámo!"
Měla jsem tedy dosti příčiny báti se návštěvy, již mi byl Wenzig uložil, neb jsem se byla přesvědčila, že Němcová svým přátelům to žalovala, co jsem jim vzhledem k ní vyčítávala. Mohla jsem si snadno představiti, že ji zas navzájem zaujímají proti mně, co velmi nepohodlné a neskromné karatelce. A také tomu tak bylo.
Shledala jsem Němcovou ve společnosti mladíka, v jehož nadání skládala největší naděje [Josef Hanuš v práci "Božena Němcové v životě i spisech" (1889) poprvé provedl identifikaci otázkou: "K. Bendla?" (str. 65), byť jistě myslel na Václava Čeňka Bendla (1832 - 1870), z kterým je bez problémů ztotožňován dnes. Karolina Světlá životopis od Josefa Hanuše okomentovala v dopise Teréze Novákové ze 11. - 12. března 1889: "Nato se stala N. duševní matkou onoho kroužku literárních dobrodruhů, kteří ji vyjídali a kompromitovali způsobem takovým, že paní a dívky ji navštěvovati nemohly. A tihle bídníci se rozkřičeli, že národ nechal svou první spisovatelku hlady zaniknouti. Že spisovatel poslední publikace o Němcové dobře věděl, jak se věci měly, vysvítá nejlépe z toho, že neodporoval mému tvrzení, že N. vězela v drápech lehkovážných lidí, z nichž především jeden si s jejím osudem zahrával." I tentokrát je Světlá mimořádně tajemná, ba dokonce se zdá, že poznámka o knize, která neodporuje jejímu tvrzení, je spíše utvrzováním sebe samé.]. Byl to skutečně člověk duchaplný, ale jinak naprosto bezcharakterní. Nenáviděl mne ještě více než ostatní, neb věděl, že mi je povědom velmi nekalý kousek jím spáchaný. Odnesl u známé rodiny, s jejímžto synem byl spřátelen, potajmu kapesní hodinky, kteréž prodal.
Lze každému se domysliti, jakým pohledem mne uvítal, když k Němcové jsem vkročila, a jak ironicky se ušklíbl, když na mou žádost, aby mi dopřála několik minut slyšení v soukromé, jí se týkající záležitosti, nikoli bez důrazu mi oznámila, že před tímto osvědčeným přítelem rodiny své nemá žádných osobních tajností.
Vyřídila jsem tedy před ním, co mi uloženo, a odevzdala, co mi svěřeno. Radostně sáhla Božena po balíčku, který před ni jsem položila.
"Hle," pravila mému sokovi, "již nemusíte míti starost o činži. Rozdělíme se, a až vám osud uštědří podobného dárku, zas vy s námi se rozdělíte."
Blesk vítězoslavný vyšlehl z oka mého nepřítele. Byla jsem u jeho přítomnosti poražena na hlavu. Vzdálila jsem se, ani se neusadivši, s krátkým jen pozdravem [Sluší se dodat, že Anna Lamblová, která do Prahy přijela až na podzim 1854, reprodukovala situaci, popisovanou Světlou: "Pamatuji se, že se jednou usnesl kroužek jejích známých a ctitelů sebrati větší obnos peněz, jímž by jí bylo z nouze pomoženo. Byla zvolena paní Karolina Světlá, aby šetrným způsobem jí sumu odevzdala. Zapraví si činži, opatří nutné domácí potřeby, soudilo se. Přijala Božena ten dar s obvyklým svým úsměvem, ale hned téměř všechny peníze nabídla jistému literátu ku zapravení jeho dluhu a to ještě v přítomnosti paní Světlé. Ze zbytku dala uchystat skvělou večeři a pozvala své milé přátele. Na druhý den zbylo málo, ne-li nic." To je však pramalý důkaz, vzpomínky Anny Lamblové vyšly o padesát let později a spíše ukazují na to, jak dobrou čtenářkou "Z literárního soukromí" byla. Zdeněk Záhoř, který epizodu se zlatkami umístil do léta 1854 (tedy aniž by zpochybňoval její reálný základ), měl na celou věc jednoznačný názor: "Rozpor mezi nepatrností příběhu a úplnou roztržkou, jež po něm následovala, nasvědčuje, že Světlé šlo o pouhou záminku, snad i vítanou. A přece tato episoda ukazuje jasně královskou štědrost Boženina srdce a ryze evangelické bratrství." Marie Gebauerová se vyjádřila takto: "Světlá byla jistě hluboce uražena, neboť ač dáma již padesátiletá, tiskne pro veřejnosti dopodrobna ve svých vzpomínkách tuto scénu, nezmiňuje se ani slovo o překrásném koloritu obětavého, vroucího přátelství Němcové, které pro ni, pro Světlou, měla v době prvních let jejího manželství."].
Večer téhož dne Němcová mě navštívila.
"Ty se na mne hněváš, že jsem se o peníze, kterés mi přinesla, s X rozdělila, ale máš křivdu hněvati se. Nejednala jsem tak zcela nesobecky, jak snad se tobě zdá. Co činím pro něho, činím zároveň pro sebe. Má dojista slíbenou redakci ilustrovaného listu, který počne co nevidět pomocí jakéhosi dosud nejmenovaného mecenáše vycházet. Chce zaopatřiti manželu mému místo administrátora a já se mám státi hlavní jeho spolupracovnicí s měsíčným velmi slušným platem. Když on se chce o nás způsobem tak všestranným postarati, tož je přec povinností naší, abychom teď, kdy se ještě netěší postavení výnosnému, zas navzájem se postarati o něho."
Mezi těmi slovy byl na spanilé tváři Němcové rozkvetl úsměv tak sladce blažený, že nemohlo býti u mne pochybnosti, že tomu, co praví, také zúplna věří. Kochala se patrně v duchu svém již v pohledu na onen ilustrovaný list, jenž měl pojistit osud její rodiny a do něhož chystala zajisté již nejrozkošnější příspěvky.
"Za tou příčinou si nesmím X rozhněvati," pokračovala po dlouhé chvíli tichého utěšeného přemítání, "pročež tě prosím, až s ním opět u mne se setkáš, abys naň poněkud přívětivěji pohlížela. Jinak je s to splatit ti dnešní tvoje chování a odejíti, spatřiv tě, jako tys dnes za příčinou jeho odešla. Musím se ti přiznati, že se cítil velmi tebou uraženým; měla jsem jej co krotit."
"Nechci ti za živý svět působiti s kýmkoli nejmenší mrzutosti," citlivě jsem zvolala; "ale chování svoje k panu X přese vší k tobě lásku nikdy nezměním. Prosím tě snažně, abys mi určila hodiny, kdy u vás nebývá, anebo ještě lépe, abys ty přicházela ke mně, nežádajíc si, abych návštěvy tvoje opětovala."
Němcové se patrně svalil kámen se srdce. Se vší svou neodolatelnou srdečností mi podala ruku.
"Tak to bude nejlépe," svědčila mi se skutečným potěšením, že se do stávajících poměrů tak dobře vpravuji, čehož patrně neočekávala. "Nadzmíněný list počne již za málo neděl vycházeti, X bude pak míti v redakci plné ruce práce, a potom ti mohu velmi snadno určit, kterou dobu u nás nebývá. Prozatím budu přicházeti k tobě, ale vždy jen na skok. Zajisté pochopuješ, že mi jest připraviti se na činnost mě očekávající. Mám mnoho za lubem pro onen list, o čem si promluvíme více a obšírněji při příštím shledání našem."
Rozloučily jsem se tak vřele jako kdy jindy; ba zdálo se mi, že mě Němcová líbá vroucněji než jindy - možná, že se se mnou loučila - a to navždy.
Nesplnila svého slibu, že mě navštívi, a já hluboce ve svém citu k ní raněna, nejen že jsem nehledala příležitosti k ní se přiblížiti, nýbrž vyhýbala jsem se každému možnému s ní se setkání.
Neshledaly jsem se více - v onen večer viděly jsme se naposled.