Rozhovory s Janem Kellerem
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. (*23. ledna 1955) - moravský sociolog, environmentalista a vysokoškolský profesor
Narodil se ve Frýdku-Místku.V letech 1974-1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě UJEP (nynější Masarykovy univerzity) v Brně. Od listopadu 1982 (do 1999) zde vyučoval na katedře sociologie. Jako stipendista francouzské vlády absolvoval šestiměsíční studijní pobyty na
univerzitách v Bordeaux (1985), v Aix-en Provence (1988) a v Paříži na Sorbonně
(1992). V roce 1992 obhájil habilitační práci. Od září 2000 je profesorem na katedře sociální práce Zdravotně sociální fakulty Ostravské Univerzity. Učí obecnou sociologii, dějiny sociologie, sociologii organizace a
byrokracie, dále problematiku sociálního státu a společenské souvislosti
ekologických problémů. Přednáší též na univerzitě v Lille a nepravidelně
na univerzitách v Trentu a v Barceloně.
Je autorem asi dvaceti odborných a popularizačních knih, mj. Šok z ekologie (1996), Abeceda prosperity (1997), Politika s ručením omezeným (2001), Dějiny klasické sociologie (2004), Soumrak sociálního státu (2005), Teorie modernizace (2007), Vědomostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna (2008)
Více ZDE.
"Blíží se konec světa"
(Magazín LN; 17. ledna 2003)
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"Člověk je schopen solidarizovat se se svou rodinou, s nejbližšími
příbuznými, s okruhem několika, maximálně desítek lidí. Ale po lidech
se teď chce, aby se solidarizovali s tím, co přijde několik generací po
nich. A to člověk nedovede."
"V pokrok se už dávno nevěří. Pokrok je konstrukt osvícenských
myslitelů, kteří si v druhé polovině 18. století mysleli, že člověk je
schopen absolutního zdokonalení. A jako se křesťanství domnívá, že na
konci bude poslední soud a poté život věčný, tak osvícenství tu
myšlenku sebezdokonalování až do fáze spásy promítlo do vědy a
techniky. Vznikly z toho atomové elektrárny a takzvaná riziková
společnost, která při svém naprosto rutinním fungování plodí své
vlastní ohrožení, proti kterému není dostatečně pojištěná."
"Všecko, z čeho na Zemi žijeme, je produktem fotosyntézy. A fotosyntéza
potřebuje kromě slunečních paprsků taky prostor. Jakmile bychom
vynalezli auto, které by jezdilo na sluneční svit, byl by to jen další
impulz k tomu, abychom pokryli zbytek planety osmiproudými dálnicemi
pro auta na sluneční svit."
"Když vznikne monopol, jde všecko do pekla. A to, co předvádějí Spojené
státy, je vznik monopolu. Pokud deregulace postoupí tímto směrem, tak
potom kam si kdo ve Washingtonu ukáže prstem na mapě, může začít
bombardovat. Teď se říká, že Irák by mohl začít vyvíjet jaderné zbraně,
protože inspektoři tam žádné nenašli. Tím končí veškerá mezinárodní
bezpečnost. Každý stát by přece mohl někdy začít něco vyvíjet."
"Socialismus i kapitalismus vycházejí ze stejného principu ekonomického
růstu, jenom kapitalismus má ten růst mnohem dynamičtější. A ekonomický
růst, jak známo, je had, který požírá svůj vlastní ocas."
"Čas revolucí je pryč, revoluce nebudou. Mimo jiné proto, že se mohly
dělat tam, kde bylo centrum moci soustředěno v jednom bodě, a dnešní
společnost je společnost sítí, takže by revoluce nevěděla, proti čemu
se vlastně zaměřit."
"Český člověk je nejen v tom špatném, ale i v tom dobrém slova smyslu
flexibilní. Umí dokonale využívat, bohužel i zneužívat nové
příležitosti. Možná obratněji než lidé v jiných zemích. Je to i tím, že
se u nás každých dvacet let mění strategie. Možná se mě budou novináři
za dvacet let ptát, jak jsem mohl někde zapomenout průkaz komunistické
strany a jestli se za to trochu nestydím... Mně se hrozně líbilo, když
Adolf Born řekl pro magazín Lidových novin, že český člověk, až nás
obsadí nějaká ta Al Kajda, prohlásí, jak si obrovsky oddechl, že má
konečně svobodu. Líp bych to nevyjádřil."
"Vraťte ekologickou agendu na stůl"
(Sedmá generace, č. 10/2003)
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"U nás v České republice je pochopitelně mrtvé nejen ekologické hnutí, ale také to protiglobalizační. Nebo přesněji: to první chřadne a to druhé ne a ne se zrodit. Je to o to zajímavější, že globalizační tlaky na nás působí už ve srovnatelné míře jako na vyspělé země. Je to podobné jako s ekologickým hnutím, které u nás chřadne i přesto, že ožívají všechny problémy, jež ho přivedly k životu na přelomu 80. a 90. let. Nejnověji se uvažuje o zrušení limitů pro těžbu hnědého uhlí v severních Čechách. Není to přitom tak dávno, kdy se tvrdilo, že Temelín zachraňuje severní Čechy. Věděli jsme tehdy, že je to lež. Ale že bude tak nestydatá, to netušil nikdo."
"Útlum ekologického hnutí, k němuž dochází namísto útlumu těžby, má ale obecnější příčiny. Veřejnost sympatizovala s ekology před deseti lety, kdy ekologické problémy měly jinou povahu než dnes. Snižovaly u nás délku života o sedm až deset let oproti západním zemím. Ekologičtí aktivisté byli vnímáni jako ti, kdo bojují za zdraví a životy populace. Dnes se charakter ekologických problémů změnil: automobilový boom, supermarkety se všemi doprovodnými dopady, zábory prostoru pro zbohatlíky na kvalitní zemědělské půdě, snaha provozovat tvrdou turistiku na území chráněných oblastí. Ekologičtí aktivisté jsou vnímáni jako ti, kdo chtějí ubírat z konzumního blahobytu, který se už málem začal dostavovat. Když budou ekologové dneska brojit proti rušení limitů těžby hnědého uhlí, nebudou mít proti sobě státní byrokracii, ale naštvané místní lidi, kteří si zničí zbytek své země jenom proto, aby nebyli ještě tuto sezónu nezaměstnaní. Ve spolupráci s lobbistickými skupinami, těžebními firmami, místními politiky a ke všemu ochotnými médii udělají z ekologů vyvrhele."
"Většina lidí uvažuje ekonomicky a má spočteno, že míra jejich úsilí, pokud by měli něčemu takovému zabránit, je neporovnatelná s šancí na úspěch. Proto se bude angažovat zase jen hrstka těch, kteří jsou bezprostředně ohroženi těžbou či stavbou. Já sám jsem běhal osm let kolem stavby jednoho obchvatu, jehož trasování je už na první pohled směsí urbanistické hlouposti, dopravní negramotnosti a ekologického zločinu. Během té doby jsem zjistil, že jsem jediný z místních aktivistů, kdo nebydlel v blízkosti do sta metrů od plánovaného obchvatu. Těch sto metrů je zhruba dnešní míra české ekologické vnímavosti a citlivosti. Nemám to nikomu za zlé. Většina lidí v našem regionu má úplně jiné problémy, než agitovat pro okrašlovací spolky. A ti, kteří jsou na tom zatím relativně lépe, podepisují petice, požadující likvidaci vrcholku Lysé hory skrze legalizaci nepovolené sjezdovky. Nejsou na tom zase tak dobře, aby mohli do Alp."
"Když o mně před léty Václav Klaus prohlásil, že snižuji úroveň výuky v této zemi, řekl jsem si, že nejlepší, co mohu udělat pro svoji vlast, je začít snižovat úroveň výuky v jiných zemích, abychom je v čele s panem prezidentem rychleji dohnali. A tak už jsem po odchodu z Brna učil několikrát v Barceloně, vedl seminář o středních vrstvách pro doktorandy v Trentu, přednášel politologům z Rennes. Letos na jaře učím v Kalábrii, ve francouzském Lille a připravuje se přednáška v bavorském Eichstaettu. Ještě pár semestrů a už na tom bude Evropa se vzdělanostní úrovní tak mizerně, jako je na tom Česká republika. "
"U nás má sociální struktura podobu hrušky"
(Masarykův lid, č. 4/2003)
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"Naše společnost je bohužel stavěna na tom, že z ekonomiky udělala modlu, a lidé, kteří jsou ekonomicky zbyteční, mají problém osvětlit, že nejsou zbyteční společensky."
"Podle historické definice středních vrstev z první třetiny 20. století k nim patří člověk, který má takové možnosti výdělku, že svého příjmu si může pořídit vlastní bydlení, svým dětem vysokoškolské vzdělání a jeho manželka nemusí pracovat a může se věnovat charitativní činnosti, rozvoji občanského sektoru apod. Dnes je v České republice takových domácností asi 5 procent a mám obavy, že jich spíše ubývá."
"U nás má sociální struktura podobu hrušky a ne formu jablka. Formu jablka má sociální struktura tam, kde jsou silné střední vrstvy, nad nimi je pár bohatých a dole pár chudých. U formy hrušky je naprostá většina lidí stěsnána dole v té masivní části, čímž přecházejí do chudoby (v Ostravě během posledních pěti let počet lidí pod hladinou bídy vzrostl na dvojnásobek) a nad tím je tenká stopka a to jsou zaměstnanci, kteří vydělávají měsíčně 150 tisíc až 1 milion."
"Velká část sociologů dnes píše o tom, že 21. století bude stoletím autoritativních režimů. Nemluví přímo o totalitě, ale autoritativní režim má k totalitě již velice blízko. Tento názor odvozují například z toho, že silná střední vrstva (v dobách, kdy se jí dařilo byla oporou demokracie), silná občanská společnost, předpokládá také silný stát, protože se zatím vždy vyvinula v podmínkách státní společnosti. Byla francouzská občanská společnost, anglická, německá (v Rusku zatím nikdy žádná nevznikla), a jakmile stát zeslábne, může to mít dopad i na možnost vývoje občanské společnosti, protože se vyvíjela jako partner státní moci (někdy šla proti ní a někdy s ní kooperovala). Jakmile je stát slabý, občanská společnost nemá žádného partnera, protože nadnárodní společnosti se s ní bavit nebudou, prohlásí ji za překážku volného obchodu a půjdou do zemí, kde je málo ekologických aktivistů, málo odborářů a málo silných starých vrstev, které by mohly hájit zájmy malého a středního podnikání."
"Je spočteno, že v zemích kde životní úroveň v průměru spadne pod určitou sumu eur nebo dolaru se demokracie nemůže uchytit. Zatím jsou obrovské země nad touto čarou, ale v případě, že tvrdá deregulace bude pokračovat, tak se mohou pod tuto čáru rychle dostat a pak by se splnily předpovědi sociologů, kteří hovoří o nástupu autoritativních režimů."
V rozhlasovém pořadu "Interview BBC"
(BBC, 13. září 2005)
zvukový záznam rozhovoru (vč.textového přepisu) naleznete ZDE.
"Když mi jedna redaktorka z Lidových novin řekla, že jsem považován za Karla Gotta české sociologie, tak mě to velice dojalo, i když musím říct, že příjemnější by mi bylo, kdyby se o Karlu Gottovi říkalo, že je to takový Jan Keller české popmusic."
"Lidé v osmdesátém devátém roce samozřejmě chtěli svobodu, chtěli svobodu cestovat, chtěli svobodu moct studovat i v západních zemích a podobně, ale velký podíl populace podle mého názoru chtěl hlavně dohnat a předehnat Západ, co se týče materiálního konzumu. Já nemám čísla o tom, kolik procent národa chtělo svobodu, kolik procent národa chtělo velké supermarkety a co největší nákupní košíky, bohužel, takové výzkumy se u nás nedělají. Ale myslím si, že určitá smůla byla v tom, že spousta lidí snila o velkých nákupních možnostech, o velkém sociálním vzestupu v situaci, kdy v jistém slova smyslu v západní Evropě začíná být po sezóně."
"Studoval jsem podrobně situaci modelů sociálního státu v západní Evropě a každý z těch modelů, ať už je to skandinávský, nebo ten Bismarckův německo-rakouský nebo to, co se za sociální stát považuje ve Velké Británii, tak každý z těch modelů sociálního zajištění je dneska ve velké krizi. A ta krize dopadá hlavně na střední vrstvy, což je logické, protože ti nejbohatší mají způsob, jak si, mají spoustu způsobů, jak si nenechat vzít to, co mají, těm nejchudším v zásadě není co ubrat. To znamená, ti, kteří jsou mezi nimi, což je velice hrubé vyjádření středních vrstev, tak to je jediný cíl té takzvané modernizace sociálního státu."
"Dneska to vypadá, že se na politické scéně střídají strany, které v zásadě říkají totéž, jenom ten akcent je trošku málo odlišný. A myslím si, že to je jeden z hlavních důvodů, těch důvodů je více, ale že to je jeden z těch důvodů, proč přibývá nevoličů, protože mají pocit, že si nemohou vybrat."
"V České republice vám šedesát pět procent lidí řekne, že si myslí, že patří do střední vrstvy. Problém je v tom, že ta otázka je zavádějící, ta otázka je psychologizující a sociologové už dávno vědí, že lidé se na škále vždycky umisťují raději, až na několik extrémů, raději doprostřed té škály. To znamená, když vám dvě třetiny lidí v České republice řekne, že si myslí, že patří mezi střední vrstvy, tak oni tím vlastně jenom říkají, není to nic moc, to, jak si žijeme, ale znám někoho, kdo je na tom ještě hůř než já."
"Středním vrstvám se po celá léta toho hodně naslibovalo, ale jakmile přijdou sociální reformy, tak se budou dít na úkor středních vrstev, protože to jsou vrstvy, které nemají žádné finanční rezervy, které něco málo vydělají na patnáctiprocentní dani a něco málo vydělají na společném zdanění manželů, ale to budou řádově stokoruny měsíčně, a přitom se po nich bude chtít, aby oni začali krýt z velké míry potřeby ve zdravotním systému, aby začali platit školné, aby si začali šetřit na penzi. Nic z toho se v devadesátých letech neudělalo, ani žádný náznak řešení penzijní reformy nebo reformy zdravotnického systému nebo reformy vzdělávacího systému. Ti nejbohatší, pro ty to problém není. Oni na jedné straně mají dost peněz, aby si toto všechno zaplatili v soukromých službách a na druhé straně mají dost velký lobbyistický tlak, aby participovali nejvíce na snížení daní."
"Ono se tak obecně nadneseně říká, že střední vrstvy jsou opora demokracie, ale už se neřekne, že střední vrstvy jsou opora demokracie pouze v případě, když se jim daří dobře. Jakmile se jim přestane dařit dobře, tak například ve dvacátých a počátkem třicátých let největší zástupy sympatizantů s fašismem se rekrutovaly z příslušníků starých středních vrstev, kteří přicházeli o svoji živnost. To znamená, ty vrstvy jsou do jisté míry nevyzpytatelné a jakmile klesnou pod určitou životní úroveň, tak je zachvátí takzvaná statusová panika, to znamená, začnou se obávat toho, že, i když si dosud mysleli, že patří do středu společnosti, najednou budou žít někde u dna. A ta statusová panika právě zařídila mimo jiné ve dvacátých a třicátých letech nástup nedemokratických režimů."
"V třiceti tučných poválečných letech došlo k tomu, že lidé i z dělnických profesí se dostávali do středních vrstev. A byla to americká sociologie, která v padesátých letech ještě před Sověty začala mluvit o tom, že se v Americe buduje beztřídní společnost. Oni to vykládali tak, že všichni lidé kromě dvou, tří procent, kteří se nebudou chtít dostat nahoru, všichni ostatní lidé při nepatrné špičce elity budou patřit do více méně homogenních středních vrstev. V to se věřilo třicet let po II. světové válce. Od poloviny sedmdesátých let nastává opačný proces, nastává jakási dualizace společnosti, příjmy středních vrstev stagnují a co je nejhorší, středních vrstev se začíná dotýkat nejistota, která se před tím týkala vždycky jenom vrstev nižších. To znamená, střední vrstvy nevědí, jestli zůstanou ve středních vrstvách i v těch dneska nejvyspělejších zemích ještě příští sezónu. Zygmunt Bauman, polský sociolog, který žije od šedesátého osmého roku v Londýně, říká: 'Dneska je příslušník střední vrstvy podoben turistovi, který se ubytuje v tříhvězdičkovém hotelu a neví, jestli se náhodou ráno nevzbudí pod mostem.'"
"Například ve Francii poprvé od osmdesátých patří mezi nezaměstnané i lidé s vysokoškolským titulem a loni vyšla v Paříži knížka, která se dokonce jmenuje Prekérní intelektuál, to znamená intelektuál, který nemá práci, který je znejistěný, který žije z měsíce na měsíc, který bydlí v podmínkách, jež dříve byly spíše rezervovány pro lidi spíše skutečně hodně nízko ve společnosti."
"U nás není to standardní rozdělení na levicové a pravicové strany a myslím si, že ještě dlouho nebude. A to nutí sociální demokracii, aby se spojovala se stranami, kterého toho zase příliš společného s ní nemají"
"Lidé nemají pocit, že by mohli v politice něco změnit a jenom si sledují, jak se zhoršuje Česká republika v tabulkách korupce celosvětově, což je zase velice do budoucna nebezpečná a možná i výbušná situace, protože nikdo neví, jakým hlasem potom promluví ta mlčící většina, když přestane mlčet. Když se dělají všechny ty výzkumy volebních preferencí, tak si myslím, že to není ani tak důležité, kdo koho volí, ale důležité je, kdo nevolí vůbec a z jakých důvodů vůbec nevolí. A výzkumy mlčící většiny, já o žádném takovém nevím. Přitom to může být politický faktor, který může být významnější než ty stabilizované elektoráty."
"Někteří politologové upozorňují na to, že na naší politické scéně je ještě jedno volné místo, a to je místo pro ultrapravici, že v zásadě Miroslav Sládek přišel příliš brzy, takže se stačil ztrapnit, ale že ty faktory, které podobné straně nahrávají, to znamená příliv imigrantů, sociální napětí, které část společnosti vnímá xenofobně, sociální napětí v určitých regionech, že to jsou faktory, které mohou u nás vést k něčemu, čím se ve Francii stala Le Penova strana. ODS, myslím si, i když občas se jí daří trošku toho Le Pena připomínat, tak přece jenom na stranu tohoto typu zatím nemá. To znamená, je tady nebezpečí, že by vznikla nějaká strana, která by byla ultrapravicová a pro kterou by demokratický program nebyl nijak závazný."
Krysí dostihy
(MF PLUS, č. 8/2008)
kompletní rozhovor naleznete ZDE.
"Závidíme Francouzům jejich kulturu. Švédům jejich vysokou životní úroveň. Angličanům jejich mateřštinu, díky níž vypadají na konferencích chytřejší než jsou. Rakušanům a Řekům závidíme krásu přírody. Slováci tvoří výjimku. Ty vnímáme spíše jako svoje bratrance a sestřenice a závidíme jim právě tak málo jako sobě."
"Na obětní beránky přenášíme svoje vlastní pocity viny. Tím, že je trestáme, chceme se z provinění očistit. Obětního beránka vyháníme hodně daleko a nenávidíme ho tím více, čím je nevinnější. Přenášíme na něj přitom své vlastní strachy a obavy. Strach z násilí, z permanentního ohrožení a absolutního nedostatku symbolizuje dnes Irák, Palestina a některé země ve střední Africe. To, že jsou nám nesympatičtí, jen skrývá naše obavy z toho, že násilí a nedostatek mohou být nakažlivé a mohly by přejít až k nám. To není rozhodně lákavá a sympatická představa."
"Už před sto lety německý sociolog Georg Simmel napsal esej o tom, proč je bída pro společnost důležitá. Pohled na bezdomovce nám připomíná, jak bychom mohli dopadnout, pokud bychom se co nejvíce nesnažili. takový pohled nás motivuje, abychom se bez reptání zapojili do toho, co jeden americký spisovatel označuje vcelku přiléhavě jako 'krysí dostihy'. Ekonomové tomu říkají méně přesně - konkurenční úsilí o zvyšování prosperity."
"Pokud by nás vnitřně skutečně hodně mrzelo, že se o nás rozhoduje proti naší vůli (radar, pokuta za náštěvu lékaře) a bez ohledu na naše mínění (volba prezidenta), do ulic by lidé určitě vyšli. To, že nedemonstrují, znamená, že jim to prostě zase až tak moc nevadí. Mají úplně jiné priority, než rozhodovat sami o sobě. Mnoha lidem stačí, když mohou zcela svobodně rozhodnout, kde si koupit lacinější prací prášek (ten, co pere tak do čista). Když by šli demonstrovat proti radaru, mohli by zatím prošvihnout nějakou výhodnou slevu. A v dnešní době prošvihnout slevu, to je dost mrzuté. Byl bych ten poslední, kdo by to lidem zazlíval. Prostě to tak je. Národy, které se chovají za všech okolností zásadově, poznáme podle toho, že dnes už nežijí."
"Naše národní hrdost by měla trpět více tím, jak se chováme dnes, než tím, že jsme se nebránili proto přesile agresorů. Když jsem studoval počátkem 90. let v Paříži, opakovaně jsem byl svědkem nechutných scén, když přijely výpravy českých turistů. V obchodních domech varovali rozhlasem ochranku, aby zvýšila pozornost před zloději, protože přišla česká výprava. Majitelé krámků v Latinské čtvrti vycházeli na obhlídky vystaveného zboží, jakmile zaslechli češtinu."
"Srbové jsou dnes v podobné situaci jako my v době Mnichova, a proto nám jsou vyloženě nesympatičtí. Jen tak na okraj: v době Mnichova bylo připraveno 70 000 srbských dobrovolníků jít nám na pomoc. Jak by nám mohl být sympatický tak nezodpovědný a hazardérský národ?"
"Běžní Izraelci a běžní Palestinci jsou obětí téže neschopnosti světové politiky. A bohužel tato politika bude čím dál neschopnější. Vinu za to nesou ti, kdo podnikají vojenské akce bez ohledu na existující světové instituce a dosud platné mezinárodní právo."
"Aurora už nemá na koho vystřelit"
(SME, 23. února 2008)
kompletní rozhovor ve slovenštině naleznete ZDE.
"V Praze v každém režimu převládali názory pro udržení statusu quo s mocí. Byla vzorná, šla příkladem a část lidí, co byli v Praze příkladem před rokem 1989, jdou příkladem i teď. Takže tito lidé moje úvahy nemají rádi, jako je neměli ani předtím. Ale v normálních městech, jako je Olomouc, Ostrava a částečně i Brno mou práci přijímají s porozuměním."
"Historicky se kritické myšlení vždy ztotožňovalo s levicí, ale levice je dnes ve velké krizi, neboť ztratila jakýkoliv projekt budoucnosti (...) dnes se omezuje jen na to, jak udržet to, co se jí zatím podařilo vydobýt a to je dost konzervativní strategie."
"Američané si tehdy mysleli, že stčí do agrární krajiny zasadit vzorky průmyslové společnosti a demokracie už z toho vyroste automaticky. Bohužel, je to o mnoho složitější. No v podstatě američtí prezidenti tehdy uvažovali úplně marxisticky - jak se změní ekonomická základna, tak přirozeně způsobí i změnu v politické nadstavbě. Ale vybrané režimy se nedemokratizovali. A něco podobného se zopakovalo při snaze zmodernizovat postkomunistický blok - se stejnými hesly, nápady a návody."
"Když se říká, že nemáme nic lepšího než je demokracie, i když má plno chyb, stejně se má říct - nemáme nic lepšího než je státní moc, i když i státní moc má plno chyb. (...) Stát vznikl proto, že do té doby byl život lidí velmi krutý, smutný a hlavně krátký. Byla to válka všech proti všem. Stát zpacifikoval společnost. Jestliže tato instituce zeslábne, nevíme, co bude. Jak ho nenahradí jiná instituce, čeká nás návrat války všech proti všem. "
"Žádná koncentrace moci není. Ta se rozptýlila do sítí, které jsou neviditelné a v kterých obíhají virtuální peníze. Mnoho sociologů napsalo, že v budoucnosti je už VŘSR nemyslitelná, neboť nikdo neví, do kterých měst by se měla postavit Aurora. Už nemáme možnost svrhnout nějaký palác, kde by seděla skupinka lidí, která by roztáčela kola globalizace."
"Je to systém, který běží podle vlastní logiky. Václav Bělohradský ho nazývá 'růst Růstu'. Pokud by filosofové a sociologové chtěli mluvit o odcizení, tak je to přesně ten typ. Lidé uvedli do pohybu a roztáčejí kola jakéhosi mechanismu, který je postupně drtí - jak ty nahoře, tak i ty dole. Nazývá se 'racionální ekonomický systém'."
"Globalizace je velmi nebezpečná, neboť ruší lokální zvláštnosti. Na gymnáziu nám vysvětloval učitel biologie, proč je dobré, že je tolik malých mrkví. Teoreticky by úplně všechna hmota, která je v malých mrkvích rozesetá po celém světě, mohla být soustředěná v jedné obrovskí mrkvi, která bude růst například na poli v Austrálii - 'mrkvovitost' by tím o nic nepřišla. Problém je však v tom, že pokud by nejací cizopasníci napadli tuto velkou mrkev, tak skončí teď a navždy. Zatímco diverzifikace mrkve dává stále šanci, že když přijde epidemie nějakého mrkvožrouta, na nějakém malém políčku to ta má mrkev přece jen přežije. Globalizace buduje velké unifikované, homogenní struktury, a když přijde mrkvožrout, až potom uvidíme, jaká je to nebezpečná strategie."
"Už španělský filosof Ortega y Gasset na přelomu 20. a 30. let 20. století napsal, že moderní človek sa vyznačuje tím, jak je stále závislejší na aparátech, kterým stále méně rozumí. Stáváme sa závislými na technologických a organizačních formách, kterým nerozumíme, čím se kromě jiného dostávame do situace rukojmích expertů, kteří tomu rozumí."
"V dnešním fungování světového kapitalismu je mnoho pokrytectví - mluví se o svobodném trhu, a přitom existuje studie, že ve všech strategických komoditách 40 až 80 procent světového obratu je kontrolovaných třemi až pěti firmami. Když pět firem kontroluje 80 procent světového obchodu nějaké komodity, je to monopol jako hrom."
"Sociální stát je ve velké krizi, ale o krizi sociálního státu se hovoří už 50 let. Sociální stát je způsob jak regulovat kapitalismus a přitom nenarušit soukromé vlastnictví a tržní vztahy. A to je konfliktní záležitost. Naivní část kapitalistů si myslí, že jak ušetří na sociálním státě, bude velké terno. Ve skutečnosti je to velký nesmysl, neboť sociální stát přerozděluje, vzdělává, léčí a kultivuje pracovní sílu, která nastoupí po předcházející generaci."
"Bez sociálního státu je demokracie prakticky nemožná. Jak lidé nemají sociální práva, nemají ani možnost efektivně využívat svá práva politická a občanská."