V. D. Lambl: O rozličném spůsobu života (1846)
Zdroj: LAMBL, V. D. O rozličném spůsobu života. Česká včela č. 40, 41, 43, 45, 46 a 47/1846, str. 159 - 160, 163 - 164, 171, 179 - 180, 184, 186 -187
O rozličném spůsobu života.
Podlé Čaploviče.
[Vyjímáme ze záhřebského časopisu Luny hlavní myšlenky o věci této nejen, že sama na sobě veliké zajímavosti pro vzdělané čtenářstvo míti musí, nýbrž i proto, že pocházejí od muže tak znamenitého, jako je hájitel Slovanstva v Uhrách, Čaplovič.]
Ve vědách a zvláště v přírodních učinily se posud a činí se sice každodenně znamenité pokroky, proto ale přece je toho hrozně málo, co víme, a mnohem více toho, co nevíme; a třeba by se už vědění naše bylo tak rozmnožilo a rozšířilo, že by je jediný člověk všecko dohromady ani za sta let nepojal, přece vyznati musíme, že jsme se posud sotva na práh ohromného paláce Přírody dostali. – Tolika ale každý lehko a jasně pochopí, že si Stvořitel za hlavní úlohu vzal co možná největší množství a co možná největší rozmanitost svých výtvorů.
Množství hlásá hvězdnatá obloha a nesčíslné řady světel nebeských; tam kde pouhým okem jednu jiskérku kmitati anebo jen neurčitou mlhavinu temně zářiti vidíme, objeví se zraku dobrým dalekohledem ozbrojenému nové milliony těles nebeských, z nichžto že by každé podobnou jako země naše povahu míti mohlo, vším právem se domníváme. Avšak majíce jenom nějaké ačkoliv chatrné vědomosti o naší zeměkouli aneb aspoň o povrchu jejím, jelikož jsme u vnitřek její nahlédnouti posud nijak nedovedli; ohledněme se jenom po přenáramném množství tvorů, které zem naši skládají, na ni rostou a obývají, sami opět v nejtenších částích ze samých drobnějších tvorů složeni jsouce. V novějších dobách okázalo se, že celé horniny ze samých drobnohledných čili mikroskopických zvířátek složeny jsou; celé město Berlín vystaveno na půdě z pozůstalých štítků zašlého živočišstva, nedávno odkryl slavný Ehrenberg v popeli, který Hekla na Islandě vystoptil, tytéž částečky živočišné.
Rozmanitosti v každém ohledu, jak si jenom pomysliti můžeme, nejpodivnější; co do velikosti ohromná hmota velryb a úžasná těla velozvěrů (Megatherion) až ku drobounkým mšicem a neviditelným polevníkům; v rostinstvu zase od velikánských banánů a našich obrovských dubů až na malounké kuličky nepatrných plísní atd. – Co do ústrojnosti kdo by pojal tu romanitost od nejnižších živočichů, jichž celé tělo pouhým žaludkem jest, až ku člověku, zvířeti nejdokonalejšímu, malosvětem nazvanému! V některých koluje červená teplá, v jiných červená studená krev, v jiných opět bílé šťávy; jedni dýchají plícemi, druzí žábrami a plejtvami; mnozí nohami, mnozí ocasem, někteří dokonce celým tělem! – V ohledu na tvar je rozmanitost neskončena; při největší podobnosti nejsou sobě ani dva tvorové zcela rovni, a nemožnoť zajisté malíři, aby nalezl nový tvar čili figuru, buďsi zvířete nějakého neboli rostliny, nebo jakékoliv přírodniny, aby se tu ještě byla nenalezla! Nejpodivnější výtvory obrazivosti naší – jako sfinxové, diblíci, ohnivícči a jiné příšery – jsou konečně přece jenom složeny z částek tvorů skutečných, buďto až posavád živoucích, anebo aspoň bývalých. V každé ouplné sbírce nerostů, jakou kupř. naše národní Museum v Praze chová, spatřiti lze kazivec (Flusspath) v krásných krychlových hlatích čili kristalích, průhlednosti jasné, barev čarovných, tvarů sličných jako vytesaných a ryzosti nevýslovné. Z těchto některá kostka čili krychle uzavírá v sobě hlať osmistěnnou, přímě stojící neméně švarnou a čarokrásnou – avšak krychlí, jak povědíno, odevšad nedostupně obklíčenou. Kdo zde neuvidí uskutečněnou ideu, která byla prvním základem k fantastickým báchorkám o zakleném v kristalový palác ubožátku. -
Tatáž rozmanitost v obživování zvířat: jedni jsou masožraví, druzí požívají rostliny, někteří zhnilinu, jiní opět krev atd. – O rozplozování totéž platí: jedni porozují živá mláďata, druzí vejce, mšice (aphis, Blattlaus) oboje, ba jsou již tenkráte březí, jak světlo boží spatří. Surinamský pipa nosí celou rodinu svou na zádech, polypové rozmnožují se jako rostliny sazenicemi, a nezmar čím více se roztrhuje, tím více se množí a rozplozuje.
Nejpodivnější je rozmanitost povahy a schopností. Mnozí tvorové zdají se míti čidla, o nichž my sotva nějakého zdání aneb tušení máme; některé mají méně, mnozí snad více čidel než my; někdy aspoň nás předčí bystrostí některého čidla ku podivu; honící pes stopuje zajíce nebo lišku jenom podlé čichu daleko široko; orel vidí z neslýchané výšky malou myšku, na kterou se bleskem spustí; mnozí ptáci, navracejíce se z jara z krajin teplých k nám, naleznou velmi dobře zase loňskou vesnici, ano i obydlí své přes zimu ostavené; vlašťovka může kdoví jak tajně býti ukryta, a kdoví jak daleko od svého hnízda zanešena, jakmile se na svobodu dostane, přímým letem domů se navrátí; draví ptáci na půl míle čenichají mrvu a včeličky nápodobně do veliké dálky v květnaté luhy zaletují. – Mluviti dáno jedině člověku; mnohá zvířata užívají hlasu a to přerozličného, mnohá jsou zase zouplna němá jako ryby, hmyzové atd.
Délka života: u slonů na sta let; jepice (efemera) je za 12 hodin v nejvyšším stáří a umírá v tuto dobu uprostřed nepočetného potomstva. Nejmenší rozmanitost panuje v rostlinstvu a nerostectvu. –
O těchto zajímavých věcích mohlo by se dlouho a velmi mnoho povídati – a což teprva psáti, že by nebylo ani konce, jak nám toho každá veliká literatura patrným důkazem jest, mohoucí se vykázati s tisíci a tisíci svazků o věcích přírodních, aniž kdy o sobě říci směla, že by všecku látku byla vyčerpala. My bychom zde čtenářům našim po takové příjemné zábavě bažícím mnohá pěkná díla poroučeti mohli, za 40 neb 50 zl., třeba také za 100 neb 200 zl. stříbra. Než opominouti nemůžem aspoň jednu a sice nejlepší a nejlacinější knihu přírodomilovným krajanům poručiti, která v našem a však i v každém jiném jazyku vyšla (a posud vychází): to je Veliká Příroda sama. Každému sic volno v jejich listech se přebírati, ale ne každému dáno písmu jejímu rozuměti. Knihy o věcích přírodních sepsané jsou jenom jako slabikáře, v nichž se prvním základům písma posvátného učiti máme, abychom je pak sami kde a kdykoliv čítati mohli. Naše mladá literatura honosí se v tomto ohledu jenom několika jmeny: Presl, Amrling [VDL poznamenává: "O Preslovu 'Rostlináři', obšírném vědeckém dílu, které nákladem Matice české vycházeti bude, neliknali bychom čtenářstvu našemu toužebně na ně čekajícímu radostnou správu podati, kdybychom jen sami něco bližšího o tom věděli. – Amrlingův 'Promyslný Posel' počal po nemilé přestávce znova pilně vycházeti."], Smetana, Staněk, Kodym. Spisy těchto jednají o přírodě v rozličném spůsobě, poukazujeme laskavého čtenáře na ně, jednajíce zde pouze o rozličném spůsobu života, jak se totiž u rozličných tvorů život jeví, v čemž opět tak nekonečnou rozmanitost nacházíme, že bychom často za bezživotné, mrtvé prohlásili, co přece skutečně žive, třeba by jen nepatrné známky života neslo.
Co je život, stanoví a vyměřují mudrcové všelijak. "V životě ruch" povídalo se, tj. všecko co žive, pohybuje se, a život tedy jest pohybování, aneb aspoň mohútnost pohybovati se. Jiní zase praví, že je živé každé těleso, které samovolnou činnost jeví. Možná, že obojí pravda, jak si potom člověk představí, co je asi ruch, pohybování anebo činnost. Na všechem spůsob ale není život u všech tvorů stejně vyvinut, slušno tedy rozeznívati jisté stupně života. Nejvyvinutější živobytí zahrnuje v sobě také obživování, zrůstání a rozplozování.
Veškerá stvoření rozdělují se obyčejně ve dvě třídy: v živoucí a neživoucí. Slavný Linné pronesl totiž o přírodě stručný výrok: "Mineralia crescunt, vivunt et getabilia crescunt et vivunt, animalia crescunt, vivunt et sentiunt", a to třeba takto si představovati: mineralie čili nerosty, jak jsou vyrostlé, zůstávají po vždy neproměnné, bezživotné; rostliny vyrůstají a živou dále i proměňují se, živočichové pak rostou, živou čili proměňují se a mají nadto čidla, jichiž čijou (empfinden). Vodu a vzduch počítají přírodníci k říši nerostů; světlo, teplo a mluno a mlno (elektr. a magn.) nazývají silami, jménem nedostatečným, temným; a třeba bychom se vším právem domnívali, že by tyto čtyry síly jenom jediný prvek za základ měly, který v nich na rozličný spůsob svou činnost, svůj život jeví, neznámo nám přece, co vlastně je onen prvopočátek čili zdroj všech sil, a v kterou říši ho připočísti sluší.
Mluvíce o živobytí, myslíme obyčejně jenom na člověka a zvířata čili živočichy. O životě rostlin nevíme mnoho, ačkoliv nám v tom poznávání ústrojnosti čili organismu jejich velmi podporuje. Říši tvorů bezústrojných (anorganických), totiž nerostectvo čili mineralie, zbavené všech ústrojů (organů) životních, považujeme obyčejně za zcela bezživotné. Kdo ale zná vlastnosti lučební, příbuznost, činění těles bezústrojných mezi sebou, zákony při slučování a odlučování a při vyhlacování (kristalisování) jejich, tomu nebude divno, že i nerostům jistý spůsob života přiřkneme. Neboť my užíváme slova život v tom smyslu, jak jsme je od našich předků sdělili; ti však tak podrobné a obšírné známosti přírody jako my neměli, míti nemohli. Co se za našich časů každým dnem nalezne novotin a důležitin – tu v přírodě, tu v laboratoriech! Abych neopakoval naduvedený příklad o krásné hlati, krychli kazivcové a uzavřeném v ní osmistěnu, uvedu zde příběh z jedné lučebny pražské. Pan Bořivoj Quadrat, mladý lučebník, skoumal nedávno sloučeniny mořetoplatíkové (Cyan-Platin). Učinil tedy zkoušku s hořčíkem (magnesium) – a hle! ze sloučeniny vyhlatily se mu hvězdovité chumáčky hlatí hranolových, jako nitky tenkých, kovolesklých, a co nejpodivněšjího – hlatě mají nejvzácnější znak přírodnický – trojbarevnost (trichroismus). Jsou totiž v napadajími světle barvy zlatozelené, vpadajícím nachové čili purpurové, v šikmo propuštěném modro lazurové. – Kdyby naši předkové byli znali tyto a jiné vlastnosti nerostů, které my sami teprva zkoumáme, snad by i říši bezústrojných těles nějaký život byli neupřeli, snad bychom širší smysl a pojem o životě po nich byli sdělili, a snad bychom se pak nemuseli tolik osýchati pronést důležitou otázku: "Zdali není všecko na světě oživeno?"
O rostlinách praví se, že život jejich pouze uvnitř se děje, že totiž u nich žádného pohybování více není, kromě co k obživování, k zrůstu a rozplozování třeba; ostatně že jsou beze všech čidel a bez čití, že je můžeme tlouci, řezat, píchat, a že toho nečijou, aspoň čití svého znáti nedají. – Nastává ale otázka, zdali vyjádření jejich nějakého čití pro nás pochopitelné jest, jako u lidí a u zvířat, zdali by jiné býti nemohlo, jak my je nepojímáme?
Rostliny prý jsou upoutány k zemi, která jim výživu poskytuje, a tím prý se liší od živočichů, kteří se z místa pohybovati a výživu libovolně dobývati mohou. Ale ustřice pevně lpějí na skalisku a nehýbají se odtud; jiná zvířata nepohybují se ani tolik jako řasy (algae, "vodní trávy" říká se jim obyčejně) a jiné vodní rostliny. – A co se čití týká, to je u hvězdejšů, korálů, vírnic (rotatoria) atd. tak temné a nepatrné, že bychom některým rostlinám u porovnání s těmito nízkými živočichy mnohem vyššího čití přiřknouti si troufali. Tak kupř. otevírá pupalka (olnothera) svůj žlutý trubcovitý kalich každodenně při západu slunce, a zavírá ho opět zároveň s východem druhého dne. – Slunečnice (helianthus) obrací svůj květ neustále k slunci, jakoby vydržeti nemohla bez působení paprsků slunečních.
Uvřeme-li rostlinu nějakou v temné místo kupř. do sklepa, kam jen jedním otvorem světlo přichází, žene uvězněná rostlina svůj bledý peň přímo k tomuto otvoru, bažíc neodolatelně po světle božím. Stromy a křoviny zasazené podlé struhy, takže by kořání v přímém směru dolů odhaleny byly a ze země čouhaly, uhnou se pod příkop a ubírají se pod ním až na druhou stranu, vyhýbajíce se přitom nahodilému v cestu kamení a jiným překážkám. – Sosny na příkrých skalách rostoucí vyhledávají pilně skuliny v tvrdém kameně, zapouštějíce kořeny své do nich; ba onyť si skálu samy roztrhují a skulin pro své kořeny nadělají.- Bob (faseolus), chmel aj. mají zvláštní schopnost otáčeti se okolo nastavených bidel čili tyček, a to svévolně jaksi jenom od jedné strany na druhou, bob od levé na pravou, chmel od pravé na levou, a nikdy naopak; ba obě točivé rostliny raděj umírají, nežli by si v tomto svém způsobu překážeti daly. – Položíme-li mokrou houbu pod listí stromové, bude se listí tak dlouho skláněti, až se houby namočené dotkne.
Zbývá nám jen okázati, jak lehce se rozliční úkazové povětrní pomocí naší theorie zvířátkové vysvětliti dají. Povstane-li kupř. veliký vítr, slyšíme již ze zdaleka zvláštní temné hučení, šumění, hvízdání a fičení, i v takových krajinách, kde není žádných předmětů, v něž by se vítr narážel: to je pokřik čili váleční poplach bojovných vzduchozvěrů!
Na čerstvém povětří zotavuje se člověk, poněvadž mnoho zdravých zvířátek vdychuje. – Za to mu zkažené povětří kupř. ve sklepích, slujech a v studnicech velmi škodí, poněvadž samé mrtvé anebo nezdravé živočichy pojídá.
Pružnost vzduchu dovede nám tato theorie mnohem lépe vyjasniti a dokázati nežli onano o rovnováze. Jestli totiž nesčíslně davy těch vzduchozvěrů nějakým spůsobem se tlačí, nemůže se jim to dlouho líbit, počnou se durdit hledíce se nemilého nátisku zbavit, a na ten spůsob se vzduch opět osvobodí.
Teď se nám také nebude zdát divno, že opuchliny, živé rány a podebraniny neuvázané působením vzduchu nemálo se zhorší. Vzdušní živočichové totiž vnikají do takových ran, a rozdráždí bolest ještě více.
Proměníme-li naše obydlí a táhneme-li kupř. z města na venek, nebo na venkovské povětří, prospěje to zdraví našemu velmi, zvláště v nemoci. Toť je přirozená věc: jiný vzduch – jiná zvířátka – jiná vzdušní čili zvířátková strava pro plíce.
Nepochybujem, že se i proti této naší nové hypothesi lecos namítati bude; mnohý učený bude se dlouho rozmýšleti, má-li se k této víře hned přidati; ještě více jich bude, kteří nepřejíce nám slávy myšlénky nové všelijak ji podkopávati a jinými nálezy nahražovati budou. My však ku konci připomenouti musíme, že sme laskavého čtenáře pouhou hypothesí zabavili. Hypothesí! odvážlivou důminkou, a takový náměstek pravého, nepovědomého důvodu, jak nás tomu dějiny věd a umění učí, nebývá dostatečným jenom v některém ohledu, jenom na čas; a proto, zdá se nám, nemá jedna – hypothesis před druhou veliké přednosti, a ona o rovnováze vzduchu žádné před naší zvířátkovou. "Inu, budou se vymlouvati rovnovážnící, jestli rovnováha nepostačí, připočísti lze jiné součinitele při větřích a vichřicech, jako jsou pásmo, síly magnetické a elektrické, teplo, útvar krajiny a povaha hor" atd. atd. – Ovšem, ovšem! A všickni tito faktorové bezpochyby více zmohou, nežli ten jeden domnělý, za hlavní považovaný, nejvíce snad ale ten, o němž rozum náš nic neví. –
Jeden sice život vládné celým veškerenstvem v způsobě přerozmanité; malou toho všeho část známe jenom povrchně, o veliké jenom na nejisto něco tušíme, o té největší téměř nic nevíme! – Tak chatrný je ten kousek naší ubohé moudrosti, tak nepatrný ten drobet učenosti, že ani o nejbližších předmětech, o nejvšednějších věcích nic jistého, nic důkladného nevíme; povětří, vzduch přece vždycky máme okolo sebe, ani čtvrt hodiny nám bez něho vydržeti nelze; o tom však co písmo svaté praví, ještě dlouho bohdá v platnosti zůstane: Vítr kam chce věje a hlas jeho slyšíš, ale nevíš odkud přichází a kam jde. Jan III. 8.
Podobnou nesnázi míti budeme se světlem a s ohněm. Oheň sice vidíme a oučinkování jeho na jiná tělesa patrně v oči bije; o světle pak myslíme, že má vůbec počátek svůj v ohni. Než vysvětlení jednoho jak druhého není tak lehké.
Dlouho se myslelo, že je slunce původní a jediný pramen světla. Teď už nebude žádný pochybovat, že slunce sice a některé stálice (kupř. syrius) vlastním světlem svítí, a že kromě toho mnoho jiných pramenů světla máme. Naše svíčky a všecky hořaviny v uhlí; ve dřevě a v mastnotách hoří a svítí pochodem elektrickým. Světýlkovaním (Fosforescenz) vyvinuje se světlo samostatné, původní, aniž při tom plamene anebo vysokého stupně teploty pozorvati lze. Tak světýlkuje diamant a kazivec. Jiné hmoty na výsluní zase jakoby se slunečním světlem napojili, světýlkují pak po tmě, jako Hrononský kámen, turmalín, vaječí skořápky, také prý bílý papír trochu. – Mechánické násilí při tření odtrhování, rozdělování taktéž vyluzuje světlo; kupř. cukr při rozlomování, vzduch při násilném stlačení, křemen hlacený (Bergkristal) nebo obyčejný při křesání, rovněž pazourek v ručnicech starých atd. – Lučebné pochody jsou neméně velmi často původem světla a tepla: tak kupř. když hnije dříví, seno nebo jiné ústrojné věci, mnohé ryby a prvoci, ručniční prach a j. v.
Světlo ale nezávisí od ohně: mámeť světlo bez ohně kupř. na muškách svatojanských (světluškách lampyris, cantharis noctiluca) a surinamských svítnicech, zvláště v čas páření. – Také oheň beze světla, kupř. v kujném železe rozpáleném.
Neníť v celé přírodě rychlejšího tělesa nad světlo, které za jednu sekundu 42 000 mil uběhne. Slunce je od nás 21 milionů mil vzdálené; od něho přichází k nám světlo za 8 minut 13 sekund; měsíc je jen 50 000 mil vzdálen od naší země; od něho dostane se světlo k nám trochu pozděj než za sekundu. Nad tím zavrtí hlavou mnohý, který není do toho zasvěcený, a bude se tázat: není-li to nějaké bulíkování od těch hvězdářů? Kdopak to tak může vědět a zevrub vypočítat, vždyť tam žádný z nás nebyl! – Odpovídáme: proto je to přece pravda, naučili nás tomu ti čtyři měsícové břichatého králomoce. Tito průvodčí jeho obíhají totiž okolo něho a s ním jako každá planeta okolo slunce. Jsou-li před králomocem, vídáme je, zaběhnou-li za králomoce, jsou ním zatemněné, pro nás neviditelné. Toto zatemňování spatřujem ale tenkráte, když se králomoc s nimi na 41 mill. mil od nás vzdálil, dvakráte později, nežli když se k nám o těch 41 mill. mil opět přiblíží. Tenkrát totiž světlo jenom polovici toho času potřebuje, aby se k nám dostalo, je-li ale vzdálenost dvojnásobná, je také dvojnásobného času třeba, což také všechna pozorování a počátání potvrzují.
Rychlost světla je tedy neslýchaná, nepochopitelná. A přece nejbližší slunce, zač se syrius považuje, nemůže vzdálenější býti od nás nežli 4 biliony mil; a pak potřebuje světlo, má-li se k nám dostati, neméně než tři ouplná léta! – Vidímeť tedy syriusa, ne jak právě vyhlíží, nýbrž jak před 3 lety vyhlížel. Co je ale jeden bilion? – Hrozně, ukrutně mnoho! – Dejme pozor: kdyby náš praotec Adam byl začal bilion počítati a každou minutu 100 byl napočítal; až do nyčka tj. za 6 000 let nebyl by ani s třetím dílem jednoho bilionu hotov, a musel by ještě 500 let počítat! Při takovém pomyšlení pouhého počtu div že nám hlava kolem nejde. – Podobným spůsobem pozorovalo se, že mnohé hvězdy na obloze zmizely a zašly, které jindy před lety na nebi svítily. Potřebují-li jiné stálice ještě véce času nežli syrius, aby světlo své k nám zaslaly, můžeme se vším právem domnívati, že zašlá tělesa nebeská dlouho po svém zahynutí pro nás ještě svítila, ba že snad teď ještě mnohé světlo na obloze spatřujeme, které pochází z těles již před lety vyhaslých. Zde se mysl naše ztrácí v neskončenosti božské. Poroučíme při této příležitosti čtenáři "hvězdosloví" od dra a prof. Smetany, a zajímavý článek od něho v letošním musejníku (sv. III.) o veledůležitém díle, Humboldtovu "Kosmosu". –
Bylo by velmi zajímavé věděti, zdali také jiné světlo mimo sluneční, kupř. ocilkou na pazourku vyluzené, tak daleko a tak rychle zabíhá; zdali kupř. měsíčané něco vidějí, když si u nás kuřák v širém poli dýmku zapálí, aneb zdali k nim blesk našich děl dolítne, když Te Deum slavíme, a nebo když veliká města nádherně se osvětlují, a nebo když bengalské a jiné ohně se strojí. Ještě lépe mohli by spatřiti veliký požár jako kupř. když hořela Morava a nebo jako nedávno Hamburk. – Nám aspoň dalekohledy velmi dobře okazují, kdy v měsíci jaký oheň vypukne. Stáváť se to velmi často, a my bychom beze všech okolků tvrditi mohli, že je policie v měsíci mnohem nedbalejší nežli naše, kdybychom již napřed nevěděli, že se nám budou vymlouvati, že se jim vody dokonce nedostává.
Je-li pošmúrno na nebi, míváme méně světla nežli za jasného počásí. Oblaka jsou totiž jakýsi závoj z vody nebo z páry utkaný, více méně hustý, že ho paprsky sluneční buď lehčeji buď tížejí prorážejí, takže pro nás větší neb menší tma z toho povstane. Z toho můžeme souditi, že stává dvojího druhu paprsků slunečních. Jedni mají oblek z voskového tafetu vodě neproniklého, a třeba také deštník, druzí mají jen lehký letní oblek, a tito se proto také netroufají do oblak lézti a navrátí se raděj nazpátek, onino ale prorazí záclonu oblakovou, a dostanou se k nám bez pohromy. – A nebo si to také takhle mysleti můžeme: jedni jsou silní, odvážliví, chrabří běhouni, a neohroženě všecky překážky přemáhajíce navzdor oblakům nám svítí; druzí jsou slabí, churaví, utrmácení vysloužilci, kteří se bojí nastuzení, raději doma zůstanou, a mají dobře.
Světelské úkazy jeví vůbec znamenitý život, v jehožto jednotlivostech nezasvěcený člověk mnoho nemožnosti spatří. Tak kupř. každý ví dobře, pustíme-li na bílý papír paprsek svíčkového světla, že nebude ještě tak jasně osvícen, jako když na to samé místo pustíme ještě jeden paprsek. Dva paprskové tedy osvěcují véce než jeden; a to je všechno v pořádku. Jinak je to se slunečním světlem: jeden paprsek osvítí sice také to místo na papíru, pustíme-li ale ještě jeden na to samé místo, není osvětlení jasnější, nýbrž temnější, ba skoro tmavé a černé. V silozpytu nazývá se úkaz tento křížování světla (Interferenz des Lichtes). Viděti v tom také veliký rozdíl mezi světlem slunečním a svíčkovým; o tom mohli bychom říci, že jednotliví paprskové se vespolek podporují a sílejí, o slunečních ale, že jeden druhého seslabuje aneb dokonce sežírá. – Tato rozličnost obojího světla měla by se ještě důkladněji zkoumat a rozbírat a příčina a původ její zpytovat.
A což teprav bude čtenáři podivným se zdáti, povíme-li mu, že je každý paprsek sluneční outlejší, než nejoutlejší vlásek nebo nejslabší nitka, ba že ani nemáme míry pro paprskovou tloušťku, a uděláme-li v cela tmavém pokoji do okenice co možná nejtenší dírku, vnikne celý chumáč – takořka nesčíslné množství paprsků. A každý z nich je čtyrhranný, ať je dírka kulatá nebo jakákoliv! Tomu nás učí některé úkazy odvozované od zvláštní vlastnosti paprsků slunečních, která nevím má-li se úhelností světla nazývazi nebo jinak (Polarität des Lichtes.) – Konečně, není na tom dosti, že sme nalezli čtyry hrany nebo úhly paprsků, ale povedlo se nám již také, rozštípati je jako polínko měkého dříví na sem kusů, z nichžto každý svou zvláštní živou barvu má. V těchto sedmi barvách jsou všecky barvy na světě obsaženy, i všecky opět zase jenom v bílém světle svůj počátek mají. Bílá barva není tudy žádná barava pro sebe, nýbrž ouhrnek všech ostatních barev dohromady. A sluneční světlo je jediný tvůrce čili fabrikant barev, nebo raděj všeobecný bezplatný barvíř, což o světle našem ustrojeném říci nemůžeme. Ať si hoří svíčka z loje nebo z vosku nebo z bílé lojoviny (Stearin), ať si hoří světlo třebas bez knotu, jako při osvětlovacím plynu: barvy se v něm nikdy neobjeví ve své čistotě, drahokamy v něm okazují velmi mizerný oheň, a každá tvář buď si sebe barvitější vypadá v něm předce bledá. Světlo našich výrobků daleko zůstává za nebeským světlem, a jestli nás k tomuto poznání přivedla přímitka o barvách, že oboje ouzce spolu souvisí, a světlo neméně jako barvy celou říši divů v sobě zahrnují, které časem zvláštní barvovědě dosti látky poskytovati budou.
Neméně znamenité jsou úkazy mluna. Blesk se nazývá po rusku molno, po ilirsku muno nebo muňa; my užíváme slova mluno bez rozdílu na jeho mluvozpytné bratránky u všeobecném významu síly elektrické; jakožto netěžina jest tedy mluno nejbližší příbuzný světla, je ale mnohem větší hrubián nežli tento. Světlo je samá zdvořilost, neurazí člověka leda, když do něho nerozumně zevluje; mluno ale bleskem střílí po lidech, po dobytku, po obydlích; jedny zabíjí, druhé omráčuje, třetí zapaluje a bourá, kovy roztavuje (taviti, schmelzen), a to pro nic za nic všechno v okamžení! – Silozpytci si povídají, že prý ta švanda pochází vlastně ode dvou panáčků, kteří jsou rodem bratři. Jeden z nich jmenuje se pan Kladmý nebo Positiv, druhý pan Záporný nebo Negativ, to jest jako veliký a malý hrubián, poněvadž prý onen zapaluje, tento ale jenom dříví, železo, zdě atd. rozdrcuje. Nezdvořilost jejich je patrná: zatím co světlo z ticha, mlčky a nevině prostory nebeské probíhá, burácejí tito nesmírně a nadělají více hřmotu, nežli kdovíjaká kanonáda. – Z většího dílu táhnou se oba pání bratří tam, kde je železo a voda; po těchto nejvíce pasou, a zdá se, že je lízání železa a truněk vody hlavní jejich strava.
A co divného: nejvíce je může člověk napálit, když se ozbrojí sklem nebo hedvábím! Kdo se totiž ubrániti chce nezdvořilé vtíravosti pana Kladmého a pana Záporného, nechť si sedne na začátku bouřky doprostřed pokoje na skleněnou židlici (a nebo aspoň aby nohy měla skleněné), a nad sebou ať prostře hedvábný deštník, nebo župan, nebo cokoliv hedvábného má: pak se mu zajisté nic nestane. – To všecko vynalezli fysikové čili silozpytci naučivše se při tom všlijakým kouskům, které teď umějí podle blesku provozovat. Leydenskou baterií kupř. mohou i nejsilnějšího vola zabít.
Že tělesa bezústrojná činění lučebním život svůj jeví, již nahoře podotknuto. Děje se to buď zcela tichým a jako nepatrným způsobem, kupř. když voda okysličuje železo nebo měď obracujíc je v rez a plístu – nebo když pevné skály na povětří zvětrají, a v drobný, kyprý písek se proměňují. Anebo činění lučebné děje se burácně, zhurta a jaksi dovádivě, jako když kyselina uhličnatá šumí (v šumivých práškách – brausepulver – nebo v šampaňském víně) – nebo když kyselina sírková (oleum, Schwefelsäure) do vody nalitá divoce soptí a vře – a nebo když zapálený prach ručniční vztekle se naparuje, a všecky překážky skácí a rozdrtí.
Svět je pln divů, pln nerozluštěných zázraků. Žasnem-li při úkazích a zjevech v oboru naší zeměkoule událých, co budeme smejšlet o jiných tělesech nebeských, o nichž déle pochybovati nemůžeme, že nový a opět nový život projevují, život nejrozmanitější v každém ohledu, život plný nerozřešených – ba netušených sil a zákonů. Rozdílnost ve velikosti, v podobě, ve světle, rozdílnost v oběhu a kolotání planet, počet měsíců jejich atd. atd. Tak kupř. nejvzdálenější Hladolet (Saturn) je asi 908krát větší než země naše, od slunce je na 199 milionů mil vzdálen, dokoná svou dráhu okolo něho za 29 let 155 dní, takže za našich třicet let u něho teprva nový rok nastane; rychlost jeho oběhu jde nad pomyšlení, neboť za sekundu proletí 1 1/3 míle! Největší hádankou je posud jeho ohromný dvojkruh, který ho jako prsten obkličuje, a rovněž podivno je, že okolo něho sedm měsíců krouží a obíhá. – Kdybychom takto byli hotovi s naší soustavou sluneční, přišla by řada na jiné soustavy sousední, kde nás naše vědomosti zcela opouštějí. Vímeť toliko, že nejpodivnější ze všech těles nebeských, komety z jedné soustavy do druhé přechází, ačkoliv i tyto ve své povaze jsou velmi rozličné. – Tak poznáme, jak málo je toho, co víme, jak nepatrné zrnko je zeměkoule v celém veškerenstvu, jak se scvrkne a zklesne všechna naše vědomost v pouhé nic před neskončeností božskou. Než, to nás nermuť a neodstrašuj, nýbrž raděj pobádej dále stavěti na veliké budově poznání našeho, a co více, nelpěti na věci samé a nespokojiti se pouhým poznáním vlastností některých pro svou zvláštnost a podivnost, jinak dosti zábavných; nýbrž bádati po příčinách jejich, po původu a zákonech, nimiž se spravují a čítati takto ve veliké knize přírody neskončenou moudrost Tvůrce. "A jakož bývá," praví Tóma ze Štítného: rozmluvy nábožné, kap. 9., "ež neučený, uzře knihy, vidí slovce psaná, ale nerozumie, co které miení: takož člověk nemúdrý, ježto jen jde podlé obyčeje hlúpé zvěři, a mysli k bohu nepřiloží, vidí v nynější postavu v zřejmém stvoření, ale coj proč, tomu nerozumíme; ale duchovní člověk, ježto vše móž rozsúditi, v té sličnosti, ježtoj v stvoření zřejma, vnitř sezří, kak jest divná a veliká múdrost božie, ježtoj vše to tak ozdobně zpořiedila. Protož všemť jsú divni skutci boží: nemúdří divie sě jen vnější kráse a sličnosti stvořenie krásného, a tu k tomu milostí welnú; ale ktoj múdrý, skrze to, ježto vně vidí, hluboce obmyslí božskú múdrost; jakož v jedněch tých kniehách jeden chválí, že jsú pěkné, dobře připravené; druhý, že jest v nich dobré písmo; třetí chválí vnitřní rozum, ježtoj v tom písmu!!"
Vilém Dušan.