Jan Neruda - V Praze, 15. ledna [1887]
Zdoj: NERUDA, J. V Praze, 15. ledna. Národní listy 27, 1887, č. 15, 16. ledna 1887, str. 1
V Praze, 15. ledna. –
To je snad chyba, že jsme my journalisté tak příliš skromní! Co se teď např. nadělá rámusových řečí s tak zvanou "momentní", okamžikovou fotografií, s tím vynálezem "z brusu novým", majícím "světovou budoucnost"! A ty můj bože – copak děláme vlastně my novináři už po tolik a tolik desítiletí!? Nefotografujeme my každý moment světových, zemských, městských i rodinných dějin? nepodáváme obrázky své obecenstvu denně obtaženy ze čtyr, šesti, osmi a více ploten? ráno ve formátu kabinetním, odpoledne ve visitovém? Moment nám stačí, a my vidíme a zchytneme všecko, moment, a my rozumíme všemu, moment a my vyplácneme všechno. Já neupírám, že tedy výše zmíněná momentní fotografie má velikou, skvělou, netušenou budoucnost, ztovna tak jako my. Že poslouží nesmírně vědě, jako my. Že ještě nesmírněji poslouží společenskému řádu, jako my. Ba že dovede být i tak impertinentní jako my. Bude to např. náramný juz, až teď nejaký Mulač vyjde si na ulici se svojí skříní, jen tak v domácí čepičce a s pantoflemi na nohou, jako by chtěl na skok někam k sousedovi – a s jízlivým úsměvem již se zase obrátí nazpět domů, a následujícího dne již bude mít ve vývěsní své skříni obraz s nápisem: "Včera o půl jedenácté dopoledne v Ovocné ulici"! Pomyslil si pan H., když si dlužil od pana S. včera na ulici zlatku, že bude zachycen? Paní K., když se přes rameno usmála na pana L., že bude prozrazena? Slečna F., když jí upadl špatně uvázaný honzík na zem, že bude zvěčněna? Ale copak děláme my – my novináři? Pomyslil si někdo z těch sto padesáti lidí, o nichž vypravujeme denně věci co nejimpertinentnější, že přijde do novin? No tak vidíte – a my ty své impertinence vyvádíme už půl století! A beze vší chlouby!
Ale jeden je velký rozdíl mezi námi a momentními fotografy, který se nesmí zamlčet a který nás staví na nesmírnou výši: fotograf pracuje světlem od slunce vypůjčeným, my světlem svým vlastním. Když je ve světě tma, leží fotograf na břiše: naše světlo svítí vždycky. My vidíme vždycky jasně, my se nemýlíme nikdy!
Lze např. počátek masopostu (v noci se 6. na 7. ledna, zrovna o 12. hod. a 1 minutě) vidět? a zmýlil jsem se ondyno já, když jsem ten počátek zachyt' na tiskařské plotně? Nebo zmýlil jsem se, když jsem zaznamenal: je zima, je mráz – – ale já bych porušil známou tu skromnost svého stavu, kdybych sebe a nás chválil takhle ještě dále?
Proto je to přece pravda, že je teď mráz a zima. Pořádná zima, jaká nebyla už léta, poctivá, "chlupatá". Země ztvrdla jako dělová koule, vzduch je mlhou ztemněn jakoby kouřem ze střelného prachu. Bude to ostrý, tvrdý rok, tak na vylámání si zubů, lze-li podle počátku soudit. Cítíme to už všichni, že vjede zase jednou trochu železa do lidské krve, že se lidstvo zase trochu zbarví. Kdybychom nebyli takoví přeukrutní mizerové, my Čechové, mohli bychom se z toho konečně jen těšit. Máme bledničku na veškerém svém životě, a tu pomůže železo, jenom železo! Kdo toho medikamentu dovede dobře užít, ihned dostane pěkně červené tváře. Ba i na květinu, bledničkou churavící, působí železo a dá jí zas pěkně zelené listí. Jen tomu škodí, kdo se bojí a štítí.
Nu, snad když uvidíme všudy kolem příklady dobré, vjede také trochu zmužilosti zas do nás a trochu železa do našich svalů! Občas bouřný rok bývá prý lidstvu zrovna nutný. Beztoho jsme měli teď léta chcíploty a spaní. A dobře se hodila co symbol např. loňská tedy slavnost gorgonzalská, slavnost "strachina" – mazavého sýra! Ale neměli jsme tu slavnost přenechat Italům. My Slované máme na jubileum mazavého sýra daleko, daleko větší právo, my bychom na 300leté, ba více než 1000leté mohli slavit jubileum jeho, my jej pěstovali za dávných časů, už na Polabině a v Pomoří, my jej pěstujeme v Čechách – –
Je zima – zima! Nikdo nezůstává cestou stát, kdo je zdržen, netrpělivě přešlapává, každý rychle pro sebe spěje kupředu, nevšímá si kolemjdoucích ani a hledí jen na kluzkou zemi. Jen někdy a mimovolně povznese se zrak vzhůru a zachytne se na něčem neobvyklém. Jsou to ty železné dráty telegrafů a telefonů, které oplítají Prahu a nesou se od střechy k střeše; jindy jich nelze téměř ani vidět, teď jsou pokryty jíním, tlusty jako nejsilnější lana, samý led – jako samy ty mrazné zprávy, jež po nich k nám letí.
A někdy zrak rovněž mimovolně kmitne se stranou. Ale zase se lhostejně ihned odvrací – vždyť tu vedou kolem strážníci jen nějakého chudého člověka, polonahého, bosého v tom děsném mrazu, sotva se vlekoucího hladem. Strážníci jdou mlčky vedle něho – čím by mu také mohli prospět! Ti ale, kteří by prospět mohli, jediným mělkým sáhnutím do plného sáčku, jdou pohodlně dál a u nejbližšího kandelábru zapoměnli již na obraz hrozný.
Je prý až kruto, jak ubylo pojednou dobročinnosti v těch jindy tak srdečných našich kruzích! "Půl ulice schodí žebrák, než dostane jediný krejcar a klidně ho nechávají přede dveřmi stát, že by až přimrzl, nežli mu jen řknou, že ničeho nedají," pronesl se muž s chudinou dle povolání svého stále se stýkající.
Tak se děje vůči chudině, která přichází sama až před naše dveře. Ještě hůře je ovšem s tou, která sama nepřichází, "nepátkuje". A tím není vinen snad zcela abnormální nedostatek peněz. Výbor, zvoucí do plesů a zábav, nalezne všude odevřené dvéře; výbor, zvoucí k účelům humanitním, dívá se jen do kyselých tváří. Téměř všechny dobročinné spolky vykazují prý od několika let naproti dřívějšku stále se zvětšující schodek. Vždyť prý ani ty dobročinné spolky studentské – jmenuje se mně výslovně např. známá nadace Jonákova – netěší se více té ochotě, té radostné součinnosti jako v dřívějších letech. A Praha bývala tak hrda, právem hrda na svoji pověst ve směru dobročinném, jmenovitě ale na to, co činila vždy pro chudší svou studující mládež! "Zvát na studenty" náleželo vždy k nejvděčnějším, nejsnadnějším společenských úkolům pražským. – Je v tom jakýs náhle se naskytnuvší egoism? Či jen náhoda neuvědomělá, jež zase ustoupí, jekmile naše obecenstvo bude upozorněno? –
Je zima – zima! Člověka omrazí někdy, aniž by příroda tím vinna byla. Takž mne omrazilo otištěné včera provolání neznámé mně zasilatelky, aby uctěna byla památka Boženy Němcové, v nouzi a nedostatku sešlé. Ne snad obsahem svým, jenž svědčil zajisté o vděčné pietě, ale vzpomínkami, jež budily se znovu. Snad jsem již vyprávěl písemně, snad jen také někde ústně – nepamatuju se na to – jak jsme kdysi byli s Hálkem návštěvou u Němcové?
Šli jsme, abychom ji požádali o příspěvek do prvního ročníku Máje. Chtěli jsme si vyžádati do ní nejlíp takhle "nějakou pěkně vypravovanou pohádku slovenskou", neboť jsme se ve své literární naivnosti domnívali, že se podobné věci jen tak sypou. A vědouce z doslechu, že se jí nedaří valně, byli jsme odhodláni jí jediné ze všech přispívatelů nabídnouti honorář – my, kteří jsme neměli sami v kapse halíře.
Byli jsme uvedeni do pokoje, abychom tu posečkali, až Němcová si v kuchyni upraví trochu toaletu svoji. A seděli jsme tu jako zařezáni. Zraky naše bloudily po chudičkém, oloupaném nářadí a stále se vracely na vybledlý namodralý ubrus, před námi po stole rozestřený; podnes vidím v něm ty propálené či prodřené otvory, zacelené velkými bílými stehy. Ne snad že bychom byli neviděli, sami třeba i na sobě nepoznali chudoby ještě větší; ale že jsme ji spatřovali zde, u osobnosti proslulé, jaksi co výsledek života plného práce – to dojímalo mladou duši!
Němcová přišla. V kartounové suknici, v hedvábném sice, ale již prastarém límci černém. Usedla na pohovku, rozumí se, že rovněž sešlou a hrbolatou, a s přívětivým úsměvem počala s námi hovor. Byla tak suchá, a hluboké její oko plálo tak zimničně!
My vyhrkli se žádostí svojí a dosti neobratrně pronesli jsme tedy také slovo "honorář".
"Bohužel, že bych bez honoráře nemohla ani psát – potřebuju všeho času na ruční práce," podotkla smutně, ale klidně.
Byli jsme rádi, když jsme byli zase přede dveřmi. Šli jsme po schodech mlčky; pojednou jsme se zastavili a zahleděli na sebe. Byli jsme mladí – a také odhodláni "věnovat se literatuře". Mrazilo nás. – –
Památce Boženy Němcové, v nedostatku sešlé! Kdyby dnes nám žila zase Němcová, byl by nedostatek najisto věcí nemožnou pro ni? Bojím se, že nikdo neřekne vesele: "Věc dnes nemožná!" – Ta stovka jednou za půl roku v novinách oznamovaná, že byla dána jakémus anonymnímu nemocnému spisovateli, to může být darem vítaným, velice vhodným, ale dotýčného spisovatele asi nevytrne!
Chraňme si však tedy jediné dva ty dobročinné spolky, které na podporu literatury máme! Hleďme si jejich vzrůstu, rozmnožujme jejich jmění! My víme všichni, čím že literatura českému národu, českému jazyku už byla: jediným útočištěm, jedinou studnou, z níž váženo naše znovuzrození. A při nynějších snahách vlastních našich lidí, při nynějším proudu politickém je tak snadno možno, že bude literatura češtině zase útočištěm jediným!
Je zima – zima!