úřady v roce 1953 požadavek na přepadový stíhač pro dobré počasí s omezenými možnostmi pro útok na pozemní cíle, který měl dosahovat rychlosti Mach 2.
OKB MiG na základě návrhů institutu CAGI zvolila dvě vývojové línie: první byla zkonstruovat letoun s klasickým štíhlým šípovitým křídlem (křídlo dobře známé z MiG-19), a druhá byla, využít prakticky nové a neotestované (ale na Západě známé z Mirage III, F-102, F-106) deltovité křídlo. Tento typ křídla sliboval dobré vlastnosti při nízké hmotnosti, ale bylo teoreticky a technicky neprozkoumané. Ale protože na vývoj bylo málo času, bylo rozhodnuto postupovat metodou "pokus-omyl". Pro každou vývojovou větev byl postaven jeden prototyp.
Prototyp E-2 se šípovým křídlem vzlétl 14.února 1955 z Experimentálního Centra Žukovského (známé též jako Ramenskoje) u Moskvy. Trup byl shodný s pozdějším MiG-21 F. Křídlo bylo prakticky shodné s MiG-19. Byl zajímavý tím, že kryt kabiny se otvíral dopředu. Otvírání krytu dopředu nebylo samoúčelné, kryt měl sloužit jako aerodynamický štít, který ochrání pilota při katapultáži.
První prototyp s deltakřídlem byl E-4/1, který vzlétl 16.června 1956. Byl postaven jako porovnávací letoun s E-2. Měl identický trup, ale absolutně nové deltovité křídlo. Začátkem roku 1958 vzlétl prototyp E-6 s rekonstruovaným trupem, zvláště zadní částí a novým překrytem kabiny. Aerodynamické plůtky na spodní straně křídla nahradil jeden větší na spodní části trupu. Byl to prototyp definitivního sériového MiG-21.
Do služby byl v SSSR zařazen v roce 1959. Spolu se Su-7 tvořil hlavní leteckou sílu států Varšavské smlouvy. Ve výzbroji SSSR jej v 70.letech nahradil MiG-23, ale u jiných uživatelů stále ještě slouží. Slouží tedy již více jak 30 let. V tom se podobá F-4 Phantom II. Je možné, že bude sloužit i v příštím tisíciletí v čínské armádě a armádách zemí východní Evropy.
V našem letectvu slouží od roku 1962. Technická životnost našich Mig-21 končí v roce 2005.
Uspořádání středového vzduchového kanálu s vestavěným radiolokátorem uprostřed příďového kužele spolu s pilotní kabinou, která plynule přechází ve hřbetní nástavbu, výrazně omezuje výhled dolů před letoun a dozadu za letoun. MiG-21 je celkově mimořádně výkonný a obratný letoun s dobrými letovými vlastnostmi, avšak včetně posledních verzí se jedná o typ nejen s malou vytrvalostí letu, ale i s nedostatky v oblasti avioniky (vybavení pro působení za všech povětrnnostních podmínek) a nosnosti bojového nákladu. Je však mimořádně dobrý z hlediska spolehlivosti, bojeschopnosti (typicky 6 bojových vzletů denně po dobu až několika dní) a mimo spotřebu paliva i nízkých provozních nákladů.
Jeho protivníkem byl F-4 Phantom II. V rukou rovnocenného pilota jej MiG-21 dokáže vymanévrovat.
Kromě SSSR jej v licenci vyábělo Československo (v letech 1962 až 1972 bylo vyrobeno 194 ks těchto letounů) a Čína. Odhadovaný počet celkem vyrobených letounů přesahuje 10 000 kusů. Více kusů jednoho typu letounu bylo vyrobeno pouze za druhé světové války a z moderních strojů pouze Lockheed C-130 Hercules.
Verze
První generace
MiG-21 první generace byly stíhače určené k použití za dne, při dobrých povětrnostních podmínkách a pro boj s cíli ve vizuálním kontaktu.- MiG-21 F Fishbed-B
Byl první hromadně vyráběnou verzí. Vyráběl se v letech 1959 až 1960. Byl prakticky shodný s předsériovými stroji. Od prototypu E-6 se lišil jiným uspořádáním antén na trupu.
Byl vyzbrojen dvěm 30mm kanóny NR-30 se 60 náboji na hlaveň. Neměl podkřídelní ani podtrupové závěsníky. Motor Tumanskij R-11F-300 měl tah 53.9 kN.
Celkem bylo postaveno 30 kusů. - MiG-21 F-13 Fishbed-C
Byl první verzí vyrobenou ve významném množství - 115 kusů. První MiG-21 F-13 byly podobné MiG-21 F, ale od stroje číslo 115 byla zvětšená směrovka a byl modifikován rám kabiny. Od stroje číslo 815 nebyl montován kanón NR-30. Byly nainstalovány závěsníky, které mohly nést rakety, malé bomby, rakety vzduch-země a vzduch-vzduch (infračervené K-13) nebo dvě raketnice pro neřízené střely 16,57 mm. MiG-21 F-13 byl vybaven autopilotem KAP-2K. Prototypy E-2 a E-4 byly vybaveny vystřelovacími sedačkami z MiG-19. Sériové MiG-21 F a MiG-21 F-13 byly vybaveny zlepšenými sedačkami SK. MiG-21 F-13 byl během své výroby neustále zlepšován. Byla zvětšena kapacita palivových nádrží z 2280 na 2550 l a podtrupový závěsník mohl nést až 490 l nádrž.
V letech 1960-1962 se MiG-21 F-13 vyráběl pouze pro potřeby Sovětské Armády. V letech 1962-1965 se MiG-21 F-13 vyráběly i pro export. V roce 1962 byly první kusy vyvezeny do členských států Varšavské smlouvy a pak do dalších spřátelených zemí. MiG-21 F-13 byl rovněž vyráběn licenčně v ČSSR a ČLR.
ČSSR byla jedinou zemí ze států Varšavské smlouvy, která vyráběla MiG-21 F-13 licenčně. Výroba byla u nás zahájena v roce 1962 v Aero Vodochody. Většina u nás vyrobených strojů sloužila v naší armádě. Malý počet MiGů byl vyvezen do NDR. Výroba skončila v roce 1973 a celkem jsme vyrobili 194 letounů ( u nás byly označeny jako S-106 ).
V roce 1962 byla rovněž zahájena licenční výroba MiG-21 F-13 v ČLR v Shenyang Aircraft Design Institute. První čínský MiG-21 vzlétl 17.ledna 1966. Čínské MiG-21 F-13 nesly označení J-7 (J=Jainjiji=stíhač). Od Sovětského originálu se odlišovaly tím, že jim zůstal zachován kanón. J-7 a J-7A byly vyváženy pod označením F-7A ( F=fighter) do Albánie a Tanzánie. Pod označením F-7B byly exportovány do Egypta a Íráku. Čína pokračovala ve vývoji J-7. J-7II dostal novou vystřelovací sedačku a dvoudílný kryt kabiny (větrný štítek a otevírací část) byl nahrazen jednodílným. Pouzdro padáku se přesunulo ze spodku trupu na kořen směrovky. Exportní J-7II jsou známy jako F-7M Airguard a F-7P Skybolt. Byly vybaveny západní avionikou a vystřelovací sedačkou. F-7M byly vyváženy do Zimbabwe, Íránu a Íráku. F-7P Skybolt byly postaveny na základě specifikace Pákistánského letectva a vybaveny západními komponenty. Tato varinta sloužila v Pákistánu, Bangladéši a Srí Lance. - MiG-21 P Fishbed-D
Toto označení dostala malá předvýrobní série E-7 z června 1960.
Druhá generace
Změna strategie vzdušného boje, nové střely vzduch-vzduch a zkušenosti z bojového použití letounů první generace vyústilo ve vznik MiG-21 druhé generace. Vzniklo mnoho verzí, které sledovaly zvýšení výkonnosti a použitelnosti letounu v každém počasí.- MiG-21 PF Fishbed-D
Záchytný stíhač MiG-21 P se začal sériově vyrábět pod označením MiG-21 PF. Byl to MiG-21 P s výkonnějším motorem R-11F2-300, 60.6 kN a modifikovanou výstupní tryskou. Byla překonstruována příď (nasávací otvor), její průměr vzrostl z 630 mm na 870 mm a letoun dostal nový radar RP-21 Safír. Hřbetní nástavba se zvětšila aby pojmula novou elektroniku a další palivovou nádrž. Pitotova trubice se přesunula na horní část přídě. Byl odmontován kanón NR-30 a podkřídelní závěsníky mohly nést infračervené střely K-13 nebo radarem řízené R-5 ( RS-2US ), bomby, neřízené střely vzduch-země, raketnice nebo kanónový kontejner GP-9. Letoun dostal také nový motor R-11F2-300 s maximálním tahem 60 kN. Tato verze má také větší kola hlavního podvozku (z 600 mm na 800 mm) kvůli větší hmotnosti letounu. Pouzdro padáku se přesunulo ze spodku trupu na kořen směrovky. Pozdější kusy verze PF dostaly vylepšený radiolokátor RP-21M.
V letech 1962-1963 se vyráběl pouze pro potřeby Sovětské armády. Vyvážet se začal od roku 1964 a výroba skončila v roce 1968.
MiG-21 PF sloužil ve všech členských zemích Varšavské smlouvy a mnoha spřátelených zemích Středního Východu, Asie a na Kubě. - MiG-21 PF1 a MiG-21 PF2
Od předchozí verze se liší pouze minimálními vnitřními konstrukčními změnami. - MiG-21 FL
MiG-21 FLByl specialní variantou licenčně vyráběnou v Indii pro indickou armádu. Radar RP-21 byl nahrazen typem R-2L, měl motor R-11F-300 namísto standardního R-11F2-300. První v SSSR vyrobený MiG-21 FL dostala Indie v roce 1964 a první indický MiG-21 FL dostala armáda v listopadu 1966. V prosinci 1971 bylo sovětskými MiG-21 FL vyzbrojeno 8 skvadron.
V Indicko-Pákistánském konfliktu v roce 1971 bojovaly Indické MiG-21 s Pákistánskými F-104,Shenyang F-6 (MiG-19) a F-86 Sabre. - MiG-21 PFV Fishbed-D
Byl vyvinut specálně pro armádu Vietnamské socialistické republiky a šlo o standardní verzi PF s úpravami pro tropický provoz. Úpravy zahrnovaly antikorozní ochranu a ochranu před vysokými teplotami při vysoké vzdušné vlhkosti.
Písmeno "V" v označení PFV znamená Vysotnyj = výškový.
Z vnějšku se podobá standardnímu PF, ale je vybaven vylepšeným radarem R-2L.
Hbitý MiG-21 PFV byl neočekávanou hrozbou pro piloty USAF nad Vietnamem. Ale vietnamští piloti dávali přednost MiGu-17, protože měl lepší kanónovou výzbroj. - MiG-21 PFM Fishbed-E (někdy Fishbed-F)
Záchytný stíhač PFM byl radikálně přepracovaný základní model PF. Pouzdro padáku se přesunulo ze spodku trupu na kořen směrovky. Tato změna umožnila vypouštět padák již před dotekem VPD což výrazně zkrátilo délku dojezdu.
Na základě zkušeností z lokálních válčišť, byla změněna taktika vzdušného boje. Ukázalo se, že odstranění kanónu a výhradní orientace na řízené a neřízené střely byla chyba. Hledalo se rychlé řešení, které by nahradilo prakticky nerealizovatelnou zástavbu moderního kanónu, jež by si vyžádala radikální změny v konstrukci letounu. Tak byl zkonstruován kanónový kontejner GP-9; obsahoval 23 mm dvojkanón GŠ-23 s municí. 290 kg kontejner byl zavěšen na podtrupovém závěsníku.
Letoun měl přepracovaný kryt kabiny. Původní jednodílný, který se otvíral dopředu byl nahrazen dvoudílným, který se otvíral doprava. Sedačka SK byla nahrazena modernější sedačkou KM-1 s charakteristikami 0-0.
Originální MiG-21 PFM nenesl na horní části překrytu kabiny periskop, ale několik strojů bylo modifikováno a periskopem dovybaveno.
MiG-21 PFM se vyráběl v letech 1964 a 1965 pouze pro potřeby Sovětské armády. Výroba pro export začala v roce 1966 a trvala do roku 1968. - MiG-21 PF-SPS nebo MiG-21 PFS Fishbed-F
Tato verze z roku 1967 měla přepracovanou mechaniku křídla (systém SPS), která zlepšila aerodynamické vlastnosti při nízkých rychlostech. - MiG-21 PFM (SPS)
Byl to "PFM" s křídlem vybaveným systémem SPS. Měl rovněž nový postup nouzového opuštění letounu. V souvislosti s tím byl vybaven novým překrytem kabiny. Pevný větrný štítek s pancéřovaným čelním sklem a otevíratelná část. Měl rovněž modernější sedačku KM-1 s charakteristikami 0-0. Tato opatření zvýšila pilotovu bezpečnost. Pitotova trubice byla přemístěna napravo od osy letounu. - MiG-21 U Mongol-A
První dvojmístný cvičný MiG-21 vzlétl v roce 1961. Prototyp měl označení E-6 U a sériové letouny MiG-21 U (Učobnyj). První série U byla vyzbrojena 12.7 mm kanónem NR-30 na pravoboku. Všechna U mohla nést a odpalovat rakety K-13 s infračerveným naváděním. Hlavní rozdíl od ostatních verzí první generace je v tom, že dvojdílný překryt kabiny se otevírá napravo. U má též větší 800 mm kola hlavního podvozku.