Rysan

DEN 1. (7.8.2012)-ODJEZD

Tradičně nemůžu dospat, jak se těším do busu a do stanu. Z postele se vyhrabu v osm a po snídani se věnuju zejména počítači a velmi logicky též velkému úklidu. Asistence kočičího miláčka mi chybí, stále čekám, kde se vynoří. Balit začnu po poledni, do nového velkého batohu to jde snadno, dovnitř se vejdou dokonce pohory a místo kabelky mi postačí taštička na doklady. Krom toho s potěšením zjistím, že se s trochou námahy vejdu do kalhot odepsaných již před dvěma lety. Ve čtyři je hotovo, ještě se umýt, vše zajistit a zavolat mamině. Ta nebere telefon a já si deset minut před pátou vzpomenu na plánovanou akci čisté zuby. Jinak bych odjela bez kartáčku! Hotovo, dobaleny poslední zapomenuté věci a hurá na bus. Je plný, no jo, pozdní odpoledne pracovního dne. Navíc nemůžu najít MP3 přehrávač. Asi zůstal na posteli. Hloupost, balila jsem ho a nikde nic nezůstalo, opakuji si. Těsně před výstupem na Černém Mostě MP trojku najdu na dně malého batohu. Je krátce po šesté, bus už je připravený, letos velký a žlutý CDS Náchod, známý ze studijních let. Ale je náš? Ano, je, na dveřích visí rozesazení účastníků včetně mého jména, jen průvodci nikde. Jdu si tedy uložit věci do kufru, řidič je hrozně aktivní, bere mi bágl i s bundou na něm, zato stan by mi dal nahoru. Na kraji parkoviště vyřídím telefonát s mámou a jdu se nahlásit a usadit. Ještě výlet na sociální zařízení v KFC a před půl sedmou můžeme vyrazit. Netrvá dlouho a zpozorním, tenhle kruháč znám! Ano, jedeme přes odbočku na Jílové za Jesenicí, kde konečně najedeme na dálnici. Cestu nám zpestřuje seznamovací popíjení stáčeného vína a přednáška o dálnici D1, tak toho moc nepřečtu, a v osm se koná první zastávka na benzince. Do Brna dorazíme před půl desátou, pošlou nás na technickou a případný nákup do Tesca, jenže nejsme v Praze a Tesco zavírá v devět. Nabereme zbylé účastníky a čerstvé řidiče a v deset můžeme vyjet. Po půl hodině se koná hygienická pauza a záhy po ní překročíme hranice.

DEN 2. (8.8.2012)-CESTA A PŘÍJEZD DO BULHARSKA, BELOGRADČIK

Po druhé hodině bus zastaví, už jsme v Maďarsku. Snažím se spát, jenže po třech dnech volna to v buse moc nejde. Navíc jsem si inteligentně sedla do uličky, tudíž se nemám kde pořádně opřít. U další zastávky se podivím, snad jsem spala? Ne, opravdu stavíme již po hodině. Ve tři čtvrtě na pět dorazíme na maďarsko-srbské hranice. Asi přece jen něco prospím, Unii opouštíme skoro po hodině. Kousek za hranicemi je vyhlášena mycí pauza, jen si opláchnu obličej a pokračuji v klimbání. Definitivně se proberu v osm, nasnídám se a další pauza v devět se mi hodí na čištění zubů. Před jednou odpolední se loučíme se Srbskem a na druhé straně hranice jsme zase v Unii. Přetočíme hodinky na 14:35 a mažeme do hraniční směnárny. Jenže tam mají leva jen za 500 euro, tudíž si ani zdaleka všichni nevyměníme. Stejně mám málo, snad bude ten bankomat. Belogradčik nás uvítá v půl páté, zbytek výpravy mění peníze v bance a jedeme dál k pevnosti. Stáhnu punčochy a hurá z busu ven. Na uvítanou si dopřejeme místní zmrzlinu, s nákupem pohledů zaváhám stejně jako loni. Po hodině pevnost opouštíme a vydáme se na okružní procházku směrem do centra. Držet se značky není vždy výhodné, vyvede nás daleko za město a musíme se vracet po silnici. V jižním teple úžasná věc. Po sedmé dorazíme do města, místní obchůdek je naštěstí ještě otevřený, takže na přechod Rily nakoupím a s místním pivem Zagorka v ruce požádám bankomat o 100 leva. Spolu s vyměněnými necelými 80 by to snad mělo stačit. Jediné, co mi chybí ke štěstí, je obchod se suvenýry, ale nic se už dělat nedá. Bus nás vyzvedne v osm a o deset minut později už vykládáme v kempu. Někdo tu má stejný batoh, uvědomím si hned po podezření z krádeže mého zavazadla. Provoz brzdí dvě sprchy na celý kemp, seznamka vyhlášená na devátou se odkládá skoro na půl desátou, ale koná se. Řidiči tvrdili opak, srandičky, srandičky! V jedenáct jsme seznámení, někteří i mírně připití, takže zapadneme do stanů.

DEN 3. (9.8.2012)-PŘEJEZD DO BOROVCE, NÁSTUP NA RILU

Budík na sedmou hodinu navzdory časovému posunu nepotřebuji. Po snídani a hygieně přeházím věci, sbalím (suchý!) stan a po deváté můžeme vyrazit. Přejezd je dlouhý, až o půl jedné zastavíme na předměstí Sofie. Technickou pauzu spojíme s nákupem na benzince a můžeme vyrazit. Po obědě v buse pokračujeme směr Borovec, kam dorazíme v půl třetí odpoledne. Pěkný první den přechodu. Rychle dobalíme, ohlodám jablko a můžeme vyrazit na lanovku. Nové bandáže mě při pokrčení do ostrého úhlu dřou, paráda, ke všemu mám trochu problém s vytažením báglu z kabinky. I tak můžeme před půl čtvrtou vyrazit po luxusní cestě. Pecku v podobě velké nadmořské výšky zvládám překvapivě dobře, jen pohřimování mě trochu znervózňuje. Ne tak průvodce, očividně. Po hodině se koná pauza na chatě Musala, kde si část výpravy dá místní polévku. Další pauzu máme o tři čtvrtě na šest, část výpravy se kdesi zdržela. Jako příčina se ukáže alergická reakce jednoho z účastníků, zřejmě vyvolaná něčím z dotyčné polévky. Hezky nám to začíná. K Ledovému jezeru dorazíme v sedm, najdu přesný kousek země mezi kameny a postavím stan. Do hygienické taštičky mi vytekl gel na nohy, stejně tak všechny krémy reagují na nadmořskou výšku 2709m vytékáním při otevření. Otřu výbavu kapesníčky stejně jako svoje nohy a vypravím se pro vodu. Pokec s místním chlápkem Nikolou je velmi zajímavý, i když mu moc nerozumím. Do stanu zalezu v devět, právě včas, neboť se záhy rozpoutá bouřka. Ve stanu nic moc příjemného. Přesto časem vytuhnu.

DEN 4. (10.8.2012)-VÝSTUP NA MUSALU (2925M), CHATA GRANČAR

Budík ve tři čtvrtě na osm opětovně příliš nepotřebuji, ani se nekoná avizovaný mrazík, je mi krásně teploučko. Po nezbytných úkonech po půl desáté vyrazíme směrem na Musalu. Stan je navzdory večerní bouři prakticky suchý, takže balení je pohodové. Posledních 200 metrů k vrcholu zdoláme do hodiny, následuje nezbytné focení a vrcholová mlska. Jen výhledy v oparu a mlze nejsou nic moc. Sbalím usušenou utěrku z povrchu batohu a v jedenáct můžeme vyrazit na další cestu, opět se objevuje pohřimování a mlha houstne. Záhy spadnou i první kapky, zvýšení jejich frekvence nás brzy donutí vytáhnout pláštěnky, vidět je sotva na dvacet metrů. K dešti se přidají kroupy, do holých rukou to pěkně štípe, rukavice zůstaly jako obvykle doma ve skříni a sestupovat v mokrém terénu bez holí nepřichází v úvahu. Chvilkami se projasňuje, naděje ale vždy zmaří další prudká sprcha vody nebo ledu, mám hlad, ale na obědovou pauzu není ani pomyšlení. Ve scukpauze zhltnu aspoň pár sušených brusinek, jenže zmrzlé ruce mi pak nedovolí utáhnout pláštěnku na batohu ani zapnout moji, musím prosit o pomoc. Sestupujeme houštím klečky, shora přes kroupovou sprchu probleskuje sluneční svit, pod nohama nám teče bahnitý potok, naprosto surrealistická scéna. Do cíle osmihodinového pochodu dorazíme ve čtvrt na tři, stanování na loužích s kroupami na povrchu nepadá v úvahu, tudíž sestoupíme na nevýhodně situovanou chatu Grančar. Ve tři se začneme rozkládat a sušit v krčmě, následně nám přidělí velkou noclehárnu. Poručím si nabízený šopák a fazolovou polévku na zahřátí, leč ta je sotva vlažná. Vydám se nahoru převléci do suchého, provlhlé kalhoty i bandáže mě studí, jenže jsem na batoh špatně nasadila pláštěnku či co, zkrátka veškeré náhradní prádlo mám vlhké. Potupně vyzdobím zábradlí palandy svými ponožkami a spoďáry, dlouhé kalhoty naštěstí zůstaly suché. Mokré svršky rozvěsím dole, a jelikož není co dělat, vysedávám s ostatními u velkého stolu a popíjíme červené. Jen si dvakrát odběhnu na verandu uvařit čaj, venku do husté mlhy stále prší. Poslední džbánky vína jsou rozhodně zajímavé, vypadají jako mladé víno (nepravděpodobné vzhledem k datu) nebo džus vylepšený rakijí. To bude kocovinka, pomyslím si, když se rychle myju venku u pumpy. Nahoře došlo ke zmatkům se zabíráním postelí, naštěstí se jedna volná pro mě najde a můžu po půl jedenácté padnout do komatu.

DEN 5. (11.8.2012)-PŘECHOD NA RIBNE JEZERA

V noci se neustále budím, spíš vlivem spaní ve velké místnosti než po večerním popíjení. Nekoná se ani bolehlav, což mě dost udiví. Víno bylo zjevně kvalitnější, než jsme mysleli. O čtvrt na osm to nevydržím a vyhrabu se ze spacáku. Moje prádlo uschlo, naházím ho na kupičku a jdu na verandu posnídat. Už neprší, obláčky probleskuje azuro a nesmělé sluneční paprsky. Po umytí posbírám usušené věci v krčmě a jdu se nahoru sbalit, ostatní mezitím vstali. Hodinou odchodu je devátá, to už padá mlha a začíná cákat, nahoře na rozcestí opět navlékáme pláštěnky. Pokud bude déšť vytrvalý, nezbyde než sejít do údolí už dnes. Svačinka se koná v jedenáct, po jedné mineme místo určené pro pauzu obědovou. Ta je nakonec vyhlášena o půl druhé, uvítala bych delší, to se musí nechat. Vrchol Kanarata díky hřmění a mlze vynecháme, a ve tři už shora shlížíme na Ribne jezera a chatu u nich. Sestup trvá slabou hodinku, počasí vypadá slibně, tudíž mezi kravinci a koblihami postavíme stany. Pohoda vydrží s bídou hodinu, pak se spustí bouřka s prudkým větrem a obligátními kroupami. Popíjím ve stanu čaj, čtu Epochu a až po půl hodině mi dojde, že venku „suším“ pláštěnku na batoh a rezervní tričko, které mi z nějakého důvodu opět v batohu navlhlo. Ze stanu se odvážím vylézt až po šesté, sušící se věci alespoň zůstaly na křoví, kam jsem je rozložila. Vlhko je i ve stanu a všude kolem. Mojí společnicí se stane nuda, vydám se na procházku kolem jezer, zimu tu mají pěknou, nějací místní tu ale rybaří. Nakonec se vydám do chaty do hospody, kde popíjím červené víno s chutí oříšků. Po desáté se odebereme do stanů, ve svém vylovím čelovku a vydám se ke korýtku s vodou, neb hygiena se musí dodržovat.

DEN 6. (12.8.2012)-SESTUP

Opakovaně mě budí zima, ke které se postupně přidá i bolehlav. Budík ve čtvrt na osm téměř vítám, byť to znamená vylézt do nepříjemné zimy a vlhka. Neuschla ani pláštěnka pověšená v předsíňce stanu. Po ranní rutině sbalím vlhkou výbavu i mokrý stan, opětovně cáká. Po deváté se vydáme ke Smradlavému jezeru, kam dorazíme v půl jedenácté. Počasí se výrazně zlepší, dokonce vytahám mokré věci a rozvěsím je po batohu. Po pauze zahájíme sestup, v kamenité pasáži to pěkně zbrzdím, batoh mě převažuje, zezadu slyším pokřik „Klára se zakousla,“ vše ale zvládneme a ve dvanáct je sestup za námi. Dole si dáme oběd, přehopsáme pár potoků a řeku a už nás vítá široká lesní cesta. Po dvou dnech nečasu je hezky, začínají se mi zapalovat nenamazaná lýtka, v pauze svou chybu rychle napravím. Civilizace se znatelně blíží, ve čtvrt na tři nás uvítá Kirilova Poljana, spousta hospod a především žlutý bus. Posedáváme po okrajích silnice, mnozí popíjejí pivo, místní i Kozlíka od řidičů. Následně naložíme batohy a jedeme do kempu u Rilského monastýru. Po třetí již stavím mokrý stan a otvírám doširoka obě předsíňky. Pak zbývá už jen vyvrhnout batohy a vystavit vlhký obsah teplým slunečním paprskům. K tomu pivíčko a nemá to chybu. Teplé a suché vybavení nastěhuji do stanu a vydám se do sprchy smýt pot a špínu. Následuje večeře v místní hospodě, výborný místní šopák, sýrová omeleta, hranolky, čokoláda a nezbytné červené. Chladno nás postupně donutí k výletům do stanů pro oblečení. Po desáté sezení rozpustíme a zalehneme.

DEN 7. (13.8.2012)-RILSKÝ MONASTÝR, SANDANSKI, RUPITE, MELNIK

Budík ve čtvrt na osm opět moc nepotřebuji, co mě rozhodně nepotěší, je rosa a vlhkost v celém stanu. Včerejší sušení bylo prakticky na nic. Sluníčko v údolí vychází poměrně pozdě, nezbývá než zabalit mokré věci a přesunout se do Rilského monastýru. Dvouhodinový rozchod je zbytečně dlouhý, projdu až na druhou přístupovou cestu s restauračkami, kde se uprostřed ulice vyhřívá kocour ne nepodobný mému Julišáčkovi. Neodolám a vyfotím si ho, následně se pokouším vyfotit vstupní bránu kláštera. Černý displej mě vede k domněnce, že aparát je vypnutý a zmáčknu on/off, což zasune objektiv. Velkou pozornost tomuto jevu nevěnuji, stisknutí opakuji a pořídím nepoužitelnou přeexponovanou fotku. Asi to bylo moc proti světlu, usoudím a přesunu se do muzea. Poslední fotky nádvoří vypadají rozmazaně a jaksi proužkovaně, doma uvidíme, co z toho bude. Ve čtvrt na dvanáct se konečně zvedneme a dvacet minut po jedné nás už vítá město Sandanski. V centru se mírně ztratím, ale aspoň koupím známky na pohledy i pohledy samotné. Prodavačce v suvenýrech je asi tak deset let a spočítat 6x0,80 jí činí potíže, nicméně pořídím a můžu pokračovat do Billy na velký nákup. Zaplatím kartou a nastává nejvyšší čas přesunout se do busu, kde se konečně naobědvám. S menší objížďkou se dostaneme do Rupite, rodiště i místa odpočinku slepé jasnovidky Baby Vangy. Zde s hrůzou zjistím, že všechny pořízené fotky jsou přeexponované a k nepoužití. Následuje vyvalování v termálech, s místním pivem Pirinsko to nemá chybu. Do vinařského města Melnik dorazíme v půl sedmé a zábradlí u hotelového parkoviště ozdobíme našimi mokrými stany. S Kozlíkem se přesunu do pokoje, kde z mobilu udělám pevnou, rozhodím vlhkou karimatku, vykoupu se a lehce nalíčím. Foťák nefotí pořádně ani uvnitř s bleskem, fotky jsou rozmazané. Zásobní věci nacpu do batohu, usušené sbalím a je uklizeno. :-) Následuje posezení s flaškou na jednom z pokojů a příjemně vysmáté můžeme vyrazit na degustaci do sklípku. Kolují tři druhy vínka i různé dobroty, následně požádám o sýrovou omeletu. Vrchní mě označí za „aristokrata,“ což pobaví všechny okolo sedící. Během degustace probíhá rovněž focení s nejrůznějšími rekvizitami, do paměti všech se zapíše čáp s rozbitým podstavcem. Holky skladatelky prezentují svou píseň o Rile, smějeme se všichni a zpíváme s nimi. Ze třetího džbánku jsem si evidentně neměla dávat, mám dost, pochopit hry začaté ostatními mi dá neskutečnou práci. Netuším ani, kolik je hodin, když se rozhodnu vrátit na hotel a zalehnout. Cestou mě dožene řidič Honza, že jsem zmizela a báli se o mě. Myslela jsem, že si toho nikdo nevšimne! Následně ho přesvědčuji, že jsem v pohodě a dojdu do pokoje sama. Nedá se. Tady moje vzpomínky končí.

DEN 8. (14.8.2012)-MELNICKÉ PYRAMIDY, ROŽENSKÝ MONASTÝR

Vědomí se mi vrátí po půl sedmé. Ležím na posteli v přátelském objetí s napolo vysypanou toaletní taštičkou, u nohou mám složenou deku. Bože, já se nemyla, napadne mě jako první. A mám v očích denní čočky, se kterými se nespí, to jest moje druhá myšlenka. Rozmazané okolí mě nepřesvědčí. Následně si všimnu nabíječky na mobil vytažené ze zásuvky. Radka vedle mě spí zamotaná jen do prostěradla. Dojde mi, že deky původně na postelích nebyly, Radka ji nemá ani teď. Sáhnu na řasy, vypadají odlíčené. Asi se mi to oddrolilo, napadne mě a snažím se najít odličovač. Neuspěju, posbírám tedy aspoň čištění na zuby a potichu se vydám do koupelny. Čočky v očích nemám a opravdu jsem odlíčená, lahvička stojí na umyvadle, použitý tamponek však v koši není. Asi jsem ho hodila i s čočkami do záchoda, usoudím. Vyčistím si zuby a pleť, cestou zpátky do postele si všimnu hrnku se zaschlými zbytky rozpustného magnézia. Zkusmo vytáhnu léky, i tabletka Flonidanu v novém platu chybí. To se divím, že jsem se probudila, dojde mi. Zkontroluju mobil a zjevně přečtenou zprávu od mamky v něm. Navíc mám nastavený profil s běžným zvoněním a budík na 7:59. Na nočním stolku leží nepoužitý tamponek se zaschlou pleťovou vodou. Aspoň tu lampičku bych mohla zhasnout, dojde mi. Až nyní si uvědomím, že na sobě mám spací oblečení, svršky se válí na židli i na zemi, stejně jako kabelka. Hodinu se pokouším znovu usnout, ale nedaří se. Až na výpadek paměti jsem v pohodě a čilá, připravená na program nového dne. Vyhrabu se z postele, a jelikož nechci Radku moc rušit, vytrhám si obočí. Čaj na snídani si „uvařím“ stejně jako včerejší bylinný, z vodovodní vody. V horách se na vařiči určitě neohřeje víc, pomyslím si. Mám už dojedeno a chystám se na ranní hygienu, když se z komatu probere i Radka. Pak už zbývá jen se zabalit na procházku k Melnickým pyramidám. Na otázky, jak mi je, odpovídám jednoduše „dobrý, bylo kvalitní,“ což vyprovokuje odpověď, že kvalitní to skutečně bylo. Hlavním tématem je včerejší kalba a co kdo vyváděl. Po hodině pochodu v teple na slunci mi dojde, že přeháním, především se projeví spánkový deficit. Většina výpravy je na tom podobně, někteří si ani nepamatují pěveckou prezentaci, což mě potěší. Ve dvanáct dorazíme k Roženskému monastýru. Hodinová prohlídka je opět zbytečně dlouhá, navíc foťák se neumoudřil, takže zbytek dokumentace musí obstarat moje paměť. Zkoukneme i betonový kostel a můžeme vyrazit busem zpět do Melniku. Na pokoji si dám oběd, načež si vzpomenu na jogurtové mléko v lednici. Místní „ajran“ je však slano-kyselá tekutina, což umocní dosud mírnou nevolnost. No, nejvýš se po…, usoudím a kelímek dopiju. Nalíčím se, uložím klíč na recepci a vyrazím do města. Projdu až na konec, zkouknu pevnost, něco nakoupím, načež na mě z hospody zavolá zbytek party „Nedělej Zagorku a pojď na Zagorku!“ Dojdu na konec městečka, vrátím se a poručím si obligátní Zagorku (přesvědčení o doživotní abstinenci je pryč) a šopák. Posezení nám zpestří česká holčina courající kolem. Následně mě holky navedou k poštovní schránce, kam hodím přes oběd napsané pohledy. Vypadá pofidérně, snad dojdou! Holky se vydají do horní části města, kde jsem již byla, já dolů dokončit nákupy. Následně mě přepadne chuť na ještě jeden šopák. Vyberu si hospůdku, a jelikož si objednám pouze misku salátu, dostanu po malé skleničce červeného i bílého zdarma. Po zaplacení je už čas se vrátit na hotel, kde se pustím do balení na přechod Pirinu. A bude po dovolené, ach jo. Mezitím se vrátí Radka a během balení si vyměníme zážitky. Následně vyrazíme před hotel s bandaskou místního vína, leč po deváté to zabalíme, máme dost všechny a ochlazuje se. Na pokoji provedeme nezbytné úkony a zapadneme do postelí s četbou. Zhasínáme krátce po desáté.

DEN 9. (15.8.2012)-PŘECHOD K TEMNÉMU JEZERU

V půl osmé vymáčknu budík a odplížím se do koupelny, Radka ještě spí. Vstane až během mojí snídaně, posbírá svoje věci a vydá se rovnou do hotelové jídelny na objednanou snídani. Já se v klidu dobalím, poklidím pokoj, posbírám ovladače na klimatizaci a televizi a zamknu dveře. Je těsně po půl deváté, když ukládám svoje zavazadla do busu, a poprvé vyjedeme na čas, už v devět. Cesta trvá něco přes hodinu, rychle naházíme do báglů poslední drobnosti a můžeme vyrazit. Po dvou hodinách dorazíme k velké chatě, má být prý brzy ještě jedna. Následně se ukáže, že toto je již ta druhá a je vyhlášena obědová pauza. Koupíme si k tomu Pirinsko, je hezky teplo, paráda, na další cestu nám svítí sluníčko, výhledy jsou nádherné. Po půl čtvrté se cesta mění v kamenitou stezku, jde se špatně, naštěstí aspoň nahoru, tohle bych dolů jít nechtěla! K Temnému jezeru dorazíme před půl šestou, najdeme místa na stany a můžeme stavět. Večeři odbydu tradičně müsli tyčkou. Co nás všechny udivuje, je absence signálu na tomto relativně civilizovaném místě, chata vypadá víc než slušně a jsme i dost vysoko, žádné údolí. Mycí potřeby jsou opětovně mokré, tentokrát povolila termální voda. Postupem času se ochladí, střídavě fouká vítr, takže západ slunce sledujeme ze stanů. Zima je pořádná, do hospody se mi nějak nechce, takže do spacáku zalezu už před devátou. Prudký vítr pěkně naklání stan, což k dobrému spánku zrovna nepřispěje.

DEN 10. (16.8.2012)-SESTUP K CHATĚ VICHREN

Celou noc se budím zimou a divokými sny, nicméně nakonec spím až do osmi. Po snídani sbalím věci a nakonec i vyvětraný suchý stan. Vítr jen vyhákl druhou předsíňku, jinak žádná újma! Temné jezero opouštíme v deset, co se týče převýšení, má jít dnes o pohodu. Vyšplhání na hřebínek pohoda opravdu je, jenže to netuším, co bude následovat. Jdeme cestou necestou, po kamenech sem a tam, nakonec v jednom místě na vrcholu úzkého hřebínku potřebuji dvojitou pomoc. Hole jsou k ničemu, často i překážejí, nicméně v ostatních úsecích je potřebuji. Po obědě zahájíme definitivně sestup, kamenité pole chvílemi střídají náznaky cestiček, nicméně šutry pokračují a pokračují. Když kamení skončí, s úlevou vydechnu, ale za zatáčkou už čeká další nadílka. Tohle pole je ještě horší než to první, propadám se na konec výpravy, fňukám a přísahám si, že víckrát do hor nepojedu. Ke všemu mi podklouzne noha a natvrdo dobrzdím na pravou, což vyprovokuje křupnutí v koleni. Bolest není větší, než byla dosud, ale stejně už počítám s tím, že s nohou dále nehnu a dolů se dostanu vrtulníkem. Nakonec se objeví v dohledu slušně vypadající cesta a já si uvědomím souvislost kalendář-zimnice-snížená psychická odolnost. Ještě aspoň den, prosím přírodu. Po další pauze už následuje jen obyčejná cestička s občasným výskytem kamenů, jediné mínus je její sklon směrem dolů. Ve tři čtvrtě na pět nás uvítá chata Vichren pod stejnojmenným vrcholem. Jen náš bus tu nečeká, nakonec se ukáže, že čekal o pár set metrů dál, a přesun na parkoviště u chaty je otázkou chvilky. Ubytujeme se v chatě a přilehlých chatičkách a dáme si nečekanou nadstandardní teplou sprchu. Následně se vydám do restaurace na fazolovou polévku, je nějak málo slaná (další příznak?), ale jinak dobrá. Večer strávíme před chatkou, popíjíme čaj, i jedinci z velké noclehárny v chatě se přidají. Od vedlejší chatky přitáhneme ještě jednu lavičku, někteří sedí na dekách na zemi. Najednou se zpoza šňůr na prádlo vynoří chlápek s holí a něco pokřikuje asi bulharsky. Holky se polekaně zvedají ze země, vypadá to, že je chce tou holí vyhnat, odvážnější pokřikují cosi o gentlemanství. Nakonec se ukáže, že nemáme sedět na zemi, takže kluci odejdou půjčit ještě jednu lavičku. To vyvolá další bojový pokřik „milého“ pána, takže z chatek vytaháme stoličky a posezení může pokračovat. S postupujícím večerem se halíme do dek, abychom nakonec před desátou zalehli. I v chatce je překvapivě chladno.

DEN 11. (17.8.2012)-VÝSTUP NA VICHREN (2914M)

Nad ránem mě probudí mírná bolest břicha, snažím se moc nevrtět, abych zbylé tři spáčky nerušila. V půl sedmé rychle vymáčknu budík, obleču se, posbírám nezbytné věci a vyplížím se na sociální zařízení. Následně v chatce posbírám jídlo a vařič a venku se v klidu najím. Jsem už skoro po snídani, když se objevují první živáčci. Následně si v klidu sbalíme věci, naložíme velké bágly do busu a krátce po osmé vyrazíme nalehko směrem k vrcholu. Cesta je odporná, kamenitá, vede dolů lanovka? Tohle nedám. V deset jsme v sedle, není to půlka cesty, ale tři čtvrtiny, navíc paradoxně v horním úseku je terén lepší než dole. Vichren je věrný svému jménu, ještě v průběhu výstupu musíme navléct bundy, na vrcholu i teplé mikiny. Vrcholu dosáhneme ve tři čtvrtě na jedenáct, následuje nezbytné focení a vyhlídky. Po půl hodině vrchol opouštíme, je to tu jak na dálnici, zjevně se sešlo několik výprav. Ve dvanáct jsme v sedle, sestupu mám dost, a to máme za sebou dá se říct nejlepší třetinu. Na oběd vytáhnu suchary, chleba už nevedu. Nemám ani dojedeno, když přijde povel k odchodu. Posbírám svoje propriety, poslední kousek oběda do ruky a jdeme dál. Sestupem se otepluje a vichr oslabuje, bunda i mikina putují do batohu, a zpátky u chaty jsme ve čtvrt na dvě, nakonec nebyl sestup tak šílený jak to vypadalo při výstupu. V restauraci si poručím šopák a pak už zbývá jen sejít k busu a nasednout. V půl třetí Pirin opustíme, cestou zastavíme v jakémsi lyžařském centru v bance. Peněz už moc nemám, ale zkusím to bez dalšího výběru. Místní supermarket je Potěmkinovou vesnicí a jídlo mi dochází, snad v Borovci bude ještě otevřeno. Postupem času se začíná hlásit můj močák, jenže zastavit není kde, snad to vydržím. Borovec nás uvítá dvacet minut po šesté, konec utrpení se blíží, hurá! Jenže kemp nějak nemůžeme najít či co, vyjedeme až za město, následně se vracíme. V další dotazovací pauze pro průvodce dva jedinci nevydrží a vydají se do lesa, přidávám se. Následně se ukáže, že na dvorku u inkriminovaného lesa budeme stanovat, dobrý trapas! A tohle že je kemp? Postavím na prachu stan a vyrazím na nákup. Celý balík bílého chleba nechci, po návratu si koupím dva plátky v restauraci, obsluha dokonce rozumí anglicky. Dvě sprchy na dvacet lidí zajistí frontu, nicméně vše dobře dopadne a v devět se scházíme na zahrádce k závěrečnému posezení. Víno tu mají dobré, ale drahé. Po prezentaci skladatelek již jen povídáme a popíjíme. V jedenáct začínáme umrzat a vydáme se tedy do stanů.

DEN 12. (18.8.2012)-VITOŠA, SOFIA, ODJEZD

Navzdory sestupu je noc chladná. Budím se sama od sebe v půl sedmé, mezi stany je už velmi živo, když mi v sedm zvoní budík. Polovina baterky drží, mám nabíjet nebo ne? Zvolím druhou variantu a vrhnu se na snídani. Po obligátní frontě na koupelnu můžu zabalit a v devět už vyrážíme směr Sofia. Cestou se k nám dostane informace, že v původním kempu mají rozbitou kanalizaci. Během rychlé zastávky na benzince si koupím jogurtové mléko (včera v Borovci měli jen ajran) a v půl jedenácté jsme u lanovky na Vitošu. Chci zaplatit kartou, jenže „milá“ paní pokladní má zasekaný terminál a druhý pokus odmítá. Navíc anglicky rozumí mizerně a nemluví, já zas nezvládám kulometnou bulharštinu, tudíž vytáhnu poslední hotovost. Paní mi rozmění dvacet leva na dvě desítky a až když jí jednu vnucuju, milostivě mi vydá lístek. Akorát že budu muset podruhé využít bankomat! O hodinu později jsme všichni nahoře a můžeme vyrazit. Cesta je prudší, než jsem čekala, a hlavně prašná, tudíž jsem ráda za pohory. Za hodinu a čtvrt jsme na Černém vrchu (2290m) a můžu se usadit k obědu. Mobil má poslední čárku, budu ho muset vypnout. Sluníčko nám zalezlo a fouká vítr, bundu ocením. Po půl hodině je nám zima, davy místních nás nebaví, tudíž zahájíme sestup a za hodinu už si dole dopřávám zmrzlinu. Ještě zbývá sjet lanovkou dolů. Zaprášené nohy nastříkám termální vodou a otřu kapesníky, pohory vyměním za sandály a můžeme vyrazit na MHD. Horko je tu slušné, schováváme se ve stínu busu. Následně nás řidič ubezpečí, že přestup na metro je konečná stanice a můžeme jet. Povídáme, povídáme, a ejhle-vracíme se po Vitošu. Ztráta činí celou hodinu, přírodovědné muzeum už nestihnu. Aspoň že není nutný nákup nového lístku. V metru bez kolapsu zakoupíme lístky a vlezeme přesně k opačné koleji, než jsme měly. Následně nad vstupy vidíme směrovky, což nás dokáže jen pobavit. V centru se vydáme rovnou k autobusovému nádraží, kde má v osm čekat náš žlutý dopravní prostředek. Následně si v nejbližší restauraci poručíme obligátní šopák a vínko. Servírka umí slušně anglicky, což je fajn. Po jídle se zvednu, bez problému zaplatím kartou a s vybitým mobilem se vydám na rychlokurz Sofie. Památky oběhnu rychlostí blesku, nakoupím za poslední peníze pohledy a suvenýry a vydám se zpět. V obchodě u nádraží potkám značnou část výpravy, rychle nakoupím, karta opět projde, a v osm nasedáme do busu. Dva zatoulané účastníky nabereme po cestě a ještě na předměstí zastavíme na mytí a útratu posledních drobných. S Bulharskem se rozloučíme ve tři čtvrtě na deset, v území nikoho nastavíme středoevropský čas a záhy projdeme srbskou pasovou kontrolou. Celní kontrola se nakonec nekoná, popíjíme a usínáme. Další pauza v půl dvanácté je jen rychlovka a můžeme pokračovat v cestě.

DEN 13. (19.8.2012)-NÁVRAT DOMŮ

Probudím se ve čtyři, bus stojí, co, zase pauza? Všichni jsou uvnitř, dveře zavřené, proč stojíme? Nakonec zase usnu, proberu se a vytuhnu ještě několikrát, když se najednou ozve svěží křik „palno svitlo, palno svitlo!“ a na palubě je srbský celník. Projde si pasy a vjedeme do území nikoho, blíží se půl šestá. Dále se nic neděje, bus se čas od času kousek posune, toť vše. Po sedmé nevydržím a obětuji euro za místní sociální zařízení. Do tři čtvrtě na osm, kdy nás konečně vpustí do Schengenu, zvládnu i snídani. Jak se řekne maďarsky „dobrý den“ okamžitě zapomenu, což ale vůbec nevadí, celník vleze do busu a zahlásí „dzień dobry,“ k pobavení celého osazenstva, vážně vjíždíme do Maďarska? Rozloučí se „dovidenia“ a po prolustrování kufrů busu můžeme jet dál. Docela drsné na návrat domů, pomyslím si. Čtyři hodiny na hranicích! Zjevně se s tím ale počítalo. V devět zastavíme na maďarské benzince a jako komando čistozubů s kartáčky v rukou vezmeme útokem místní Shellku. „You have to shopping something!“ pokřikuje obsluha, naší odpovědi „our bus is buying petrol/gas“ nechtějí porozumět. Na sociálky se ale dostaneme. Slovensko nás uvítá po poledni a o hodinu později jsme doma. Zapnu umírající mobil a nahlásím se domů. Na první benzince zastavujeme, teploměr hlásí 33/45 a horko tedy je pěkné. Proč jsme jezdili na jih, zmoknout a vymrznout? Koupím si nanuka a Frisco a pokračujeme směr Brno. Ve dvě dorazíme ke slavnému Tescu, výsadek první části výpravy proběhne úspěšně, opouštějí nás i řidiči a získáme nového. Ještě odnést odpadky, kontík tu mají pouze na sklo, plasty nakonec ignorantsky hodím do směsného. V půl třetí můžeme vyrazit směr Praha. Sbalím věci a ještě před Prahou zastavíme na technickou, řidič pěkně brblá, že to do Hradce nestihnou v limitu. Po páté nás uvítá pražské Hlavní nádraží, kde většina výpravy vystoupí. Rychle se rozloučíme, bus musí odjet, dobalíme a zapadneme do metra. Po půl šesté dorazím do příjemně chladného bytu, kvílející mobil zapojím do sítě a začnu vybalovat.