29. 8. 2011
Romania 2011
Datum: 14.-28.8.2011
CK: CK MUNDO
Průvodci: Míša, Míra a Zdeněk
Celkový pocit: Skvělý
Zisky: Spousta zážitků a nových informací
Zážitky: Budou detailně
Ztráty: Šňůrka na balení stanu a nejspíš pár kil na váze :-)
Den první, 14.8.2011
Dovolená začíná tradičně brzkým probuzením. No co, aspoň toho víc stihnu. Dopoledne přebíhám mezi počítačem a balením, po obědě vyrazím na menší nákup do TESCA. Po návratu pokračuju v okupaci počítače a balení. Trochu mě děsí už druhý den trvající nevolnost, snad jen cestovní horečka. Nervózně dobalím, trochu poklidím a zabezpečím byt, na poslední chvíli si vzpomenu na takové věci jako brýle, deodorant nebo výměnu náušnic, nicméně hotovo, 19:05 můžu vyrazit! Cestou na Smícháč uvažuju, zda jsem zhasla v chodbě nebo ne, vracet se ale s bagáží fakt nemíním. V metru následně hledám čelovku, nabíječku k telefonu a tak podobně, vše najdu, hurá, a v osm mě uvítá Černý Most. Překvapením je vlek za busem a následně i velikost busu, jede se jen autokarem. Přepravka s jídlem se nevejde pod sedačku, musím si ji nechat pod nohama. Všichni dorazí v předstihu, takže můžeme vyrazit už deset minut před půl devátou. Nacpu si do uší sluchátka a otevřu Časopis českých lékárníků. Ejhle, po pár článcích nervozita mizí, jenže se stmívá, takže se jmu podřimovat. Po desáté je pauza na benzince (hurá!) a po jedenácté dorazíme do Brna, to už usínám, prášek asi potřeba nebude. :-)
Den druhý, 15.8.2011
O půlnoci vyrážíme z Brna, ještě dám rychle zprávu domů než usnu. Po pětadvaceti minutách zastavíme na mytí, ještě jsme v ČR. Hranice díky tmě přehlédnu, slovenské i maďarské, nicméně se stále budím, mám si vzít ten prášek nebo ne? Nakonec zaberu a probudím se až po půl sedmé, celá rozlámaná a mimo. V 7:10 zastavíme na benzince na mytí, furt si říkám co mi to chybí, jasně, brýle, aha! Opláchnutí mě probere, vytáhnu snídani, která ovšem proběhne stejně jako veškerá jídla v posledních dnech-spolknu pár soust a jako bych měla dost, co se to se mnou sakra děje??? V dalších hodinách pospávám a dorazím Lékárníka, než v deset dojedeme na rumunské hranice. Cože, ono se něco děje? Není snad Rumunsko v EU? Jo jasně, EU nerovná se Schengen, že! Celnice si vybere pasy a jedeme dál, cože, to nám je jako vrátí až cestou zpátky nebo co? Jo aha, dali je vepředu průvodcům, hustý! Popojedeme kousek dál a vzápětí přijde příkaz přetočit si hodinky na jedenáctou. Zatímco bus stojí, přiběhne snědý chlapec a dožaduje se „manžáre“, což vzbudí debatu cože to chce? Dle francouzštiny odhadnu jídlo, a ejhle, mám pravdu, jenže v italštině, rumunsky by to mělo být „mankáre“. Nic nedostane, tak si aspoň bouchne do zavřených dveří. Pokračujeme v cestě, bez valné chuti se nasvačím a při další pauze si vyčistím zuby a nasadím čočky, konečně se cítím jako člověk!! Ještě se lehce nalíčím, což vzbudí v zadních řadách debatu o vhodnosti takového počínání na dovolené, vždyť to v tom horku v horách poteče, fuj! Dnes tedy do hor ještě nerazíme, nicméně okolní teplota je pořádně vysoká, když ve 12:45 zastavíme v jakémsi městečku na výměnu peněz, jen ze mě lije. Jenže ouha, pravoslavní drží Nanebevzetí Panny Marie mnohem vážněji než katolíci, banky jsou všechny zavřené a nefungují ani výměnné automaty. Nakonec mi nezbyde než vybrat z bankomatu, voda došla a umírám žízní. Po zakoupení minerálky v Magazin Alina se dozvím, že o kus dál je směnárna-otevřená! Odplížím se do parku a na jedné z mála stinných laviček se donutím sníst housky připravené z domova. Ve 14:15 odjíždíme z města, ani pohled jsem nekoupila, koukám tedy na ceduli, jo, Negreste Oas! Po hodině zastavíme v Sapante na prohlídku veselého hřbitova. Licence na focení stojí víc než dospělá vstupenka, však je to taky posledně, kdy si ji koupím! Kemp nás vítá v 16:45 zmožené horkem, rychle postavíme stany a valíme do sprchy, nicméně přestane téct voda. Večeři zruším, nemám vůbec hlad, a po šesté voda začne téct. Stáhnu punčochy, bolest ani otok žádný, jupí! Neraduji se však dlouho, nádobí z cesty musím mýt bez Jaru, zůstal totiž v buse, a navíc mě pekelně rozbolí hlava. Únava, horko, či co?? Spolknu dva Paraleny a musím dát pacošům za pravdu, ten novej nefunguje. Na seznamku v sedm dorazím notně utahaná, ani se nepije, neboť není za co. Jen dostaneme poučení týkající se medvědů a pasteveckých psů, dojde i na hady. O půl deváté akce skončí a deset minut po deváté zalehnu, snad ten bolehlav zaspím!
Den třetí, 16.8.2011
Probouzím se už před šestou s bolestí v krku a ucpaným nosem. Pěkně to začíná. Vstanu ještě před budíkem nastaveným na sedmou, nasnídám se v tradičním duchu, umyju se a zabalím na velkou túru. O půl deváté jsem hotová, většina ostatních ovšem ne, v klidu se i nalíčím. Do Sighetu Marmatiei dorazíme dvacet minut po deváté, navštívíme bývalé komunistické vězení (u pokladny se vydávám za studenta :-) a v rámci rozchodu se prvně vydám vyměnit peníze. Vystojím neskutečnou frontu u okénka „Casa valuta“ a podám paní padesátieurovku, načež mě požádá o „buletino“. Moje IQ není právě závratné, tudíž žádost zopakuje „su pasaporte!“. Tomu již porozumím a získám dostatek lei, hurá! Nakoupím v místním Carrefouru, dokonce v knihkupectví seženu pohledy a vydám se courat po městě, je pěkné teplo! Ve 12:20 odjíždíme, oběd v buse zvládnu bez problémů, celkově se cítím líp, za vším bylo patrně vlhko a změna prostředí. Před zastávkou v Barsaně začne hřmít a přeprchat, nicméně kostelíky si prohlédneme a vyrazíme směr Ieud. Počasí stojí za bačkoru, střídavě prší a neprší, v bundě se potím, no hlavně aby nelilo v horách! Okoukneme další pravoslavný kostelík (součást kláštera) a můžeme vyrazit do hor. U chaty dobalíme, po menších problémech nás pán v obchůdku nechá natočit vodu a v 16:45 vyrážíme na přechod Rodny. Teplo mě zmáhá, funím jak důchodce a tento dojem ze sebe samé ještě umocňují trekové hůlky, které tu nemá zdaleka tolik lidí jak bych čekala. I tak po hodině a půl dorazíme na první tábořiště a postavíme stany, stále pohřimuje a přeprchá. Večeři zruším, udělám si jen čaj a vyrazím pro vodu k prameni. Hygienu odbydu ubrousky a v devět zapadnu do spacáku.
Den čtvrtý, 17.8.2011
Budík nepotřebuju ani dnes, spousta lidí kolem vstává dřív jak já, nespletla jsem se v čase odchodu??? Ne, nespletla, dokonce jsem vypravená dřív než ostatní, vydám se tedy pro vodu. Zbytečně, u pramenu se záhy staví, jen si promáčím boty, je hnusné mokro a mlha jak deka. Projdeme kolem stáda ovcí se psy a bačou, mlha se postupně zvedá a dělá se teplo. Poněkud předčasný oběd o půl dvanácté zvládnu bez nevolnosti a díky vyzutí pohorek si i usuším ponožky. Následuje velké stoupání, skupina se trhá, ani nepadám do nejzazší části, wow! Cestou ztratím z jedné hůlky kolík držící na místě pásek na ruku, ale i tak dorazíme ve tři odpoledne na tábořiště. Sluníčko mizí za mraky a ve výšce přes 1700 metrů je dost chladno. Zahřeje mě výlet k prameni v podobě šplhání trávou dolů a nahoru, po návratu zprovozním nešťastnou hůlku tyčkou na čištění uší a náplastí. Stan i v chladnu uschne, asi díky větru. Povečeřím Corny Big a vydám se umýt k prameni a doplnit vodu. Pěkně zabloudím, napřed dorazím k jinému pramínku a posléze sestoupím moc nízko, nicméně vodu najdu a aspoň se zabavím. :-) Výlet mi trval skoro třičtvrtě hodiny a navíc se na tábořiště vrátím stejně zpocená jako před mytím. Signál je tu mizerný, kolísá od plného k nule, za dnešek mi ubyly dvě čárky baterie a ani zprávu mámě nepošlu. Kolem stanů se procházejí ovce a koně, chlad je značný, do spacáku zalezu ještě za světla ve 20:45.
Den pátý, 18.8.2011
Probudím se ještě za tmy, pohled na poslední čárku baterie mě ve 4:33 moc nepotěší, nicméně znovu usnu. Druhé probuzení ve čtvrt na sedm má původ ve zmateném snu o lidech z práce, mám snad dovolenou, ne??? Ze spacáku vylezu tradičně už před sedmou, mobil je kaput, už ho nezapnu. Horské ráno je opět chladné, výlet pro vodu mě ale opět zahřeje a tentokrát se (téměř) neztratím. Míra při odchodu spustí poplach, že voda chutná po ovcích, a než se naděju, všichni dezinfikují. Vytáhnu tedy svůj Aquasteril, zmrzlá kapsle se mi v prstech láme (jsem to ale lékárník, ani kapsli neotevřu! ;-), nakonec ji vhodím do láhve i s obalem, neboť se mi chlorové činidlo (nedotýkat se!) sype po prstech. V sedle pod dnešním cílem-vrcholem Pietrosul-se nasvačíme, odložíme batohy a jdeme nalehko. Dechlorační kapsli už otevřu bez problému. :-) Opravdu se mi jde lehce, až na sestupové části si vyloženě užívám, i když párkrát sejdeme z cestičky. Vrcholu dosáhneme v poledne, mám dokonce hlad (!) a s sebou jen hroznové cukry. Po nezbytných vrcholových fotkách se vydáme na zpáteční cestu, u batohů se konečně naobědváme, došla mi voda, ale prý už je to kousek. Na tábořiště opravdu dorazíme za třičtvrtě hodiny a voda je kousíček. Aspoň oproti předchozím dvěma dnům. Je krásně teplo, usuším stan a dokonce se lehce ošplouchnu v jezírku, trochu se mi pálí ruce. Ostatní jsou z valné většiny doruda, tak co! Všichni se poflakujeme venku, až po sedmé zaleze sluníčko za kopec a citelně se ochladí. Zdeněk se postará o jednu z nejlepších hlášek zájezdu, že přestat kouřit jednou dokáže každej blbec, ale přestávat každoročně, to je umění. Na večerní pohádku jsme už plně navlečení a i tak po půl deváté zalezou všichni do spacáků.
Den šestý, 19.8.2011
V noci mě opakovaně budí zima a navíc myši prohánějící se pod stanem. I tak mi v sedm zazvoní (nepříliš spolehlivý a pozdící se) budík, prvně za celou dobu ho aspoň trochu potřebuju! Pozitivní je již vylézající sluníčko, snídani si dám venku a dokonce i stan skoro uschne, to je baleníčko. :-) Den začíná šplháním do kopce, nějak mi chybí energie, navíc se značka ztrácí v porostu, nakonec ji najdeme v kleči, jejíž přelézání je vážně zážitek. V jedenáct je konečně čas na svačinu, hurá! A když po přelezení dalšího kopce následuje obědová pauza, nemá to chybu, jen jsme přešli pramen a musíme se pro vodu vracet. Povede se mi nádherně zapadnout do jakéhosi bahna, spíš tekutého písku, ale co, to opadá! Následující sestup je dlouhý, naštěstí po vcelku pěkné cestě, která se změní v prašnou polní cestu. To je nejnudnější část celé túry, navíc mám asi puchýře na patách. V čtyři dorazíme k busu, batohy dolů, hurá, stejně tak pohorky, kterým řidiči zapoví přístup na palubu. V místní hospůdce si dáme místní pivo (já mám Ursus) a můžeme jet. V roli prasátek nakoupíme v supermarketu a v sedm dorazíme konečně do kempu ve Vatra Dornei. Rychle postavím na stísněném prostoru stan, píchnu mobil do zásuvky a padám pod sprchu. Na mytí hlavy to není, ale jinak báječný pocit. Hlavu si opláchnu v umyvadle, spolknu konečně večerní dávku a razíme na hromadnou večeři. Je to přes celé město. Číšnice má co dělat, banda lidí a rumunsky umí jen jeden, ona na tom s angličtinou není nic moc, ale nakonec si objednáme. Kukuřičnou kaši se sýrem pojídám ve stylu před dovolenou a na jejím počátku-pár soust by stačilo, nicméně se přemůžu. Po desáté se zvedáme, večerní čaj už nedávám, jen si vyčistím zuby a po jedenácté konečně vlezu do spacáku. Klid mi však není dopřán, rvoucí se psi mi vlezou do předsíňky, odnesou pytlík na odpadky a vytrhnou kolík z předsíňky.
Den sedmý, 20.8.2011
Kolem stanu jezdí auta od časného rána, nicméně budík zvoní. Vstávat se mi krutě nechce, ale nedá se nic dělat. Píchnu mobil opět do nabíječky, nasnídám se, umyju a sbalím. Puchýře na patách jsou odporné, i po propíchání nemůžu pořádně našlápnout, ale aťsi! Odjezd stíháme v pohodě a před jedenáctou dorazíme ke klášteru ve Voronetu. Nechce se mi platit fotolicenci, tudíž nefotím. Prohlédnu si i tržiště včetně místních záchodků, což je fakt síla, křoví to jistí! Po zbytečně dlouhém hodinovém rozchodu se přesuneme do Humoru na prohlídku druhého kláštera i s vyhlídkovou věží. Na oběd v buse si dám rumunskou bezmasou paštiku (pravoslavné půsty jsou super věc, bez problémů seženu vegetariánské jídlo :-) a musím uznat, že je opravdu dobrá. O půl třetí nás přivítá Targu Neamt a vydáme se rovnou nahoru ke zřícenině. Po prohlídce si dám nanuk a vydám se zpět dolů. Na tržišťátku u parkoviště koupím med a domů ořechy v medu, s ovocnou pálenkou zaváhám. :-( Pohledy tu nemají, v Rumunsku evidentně nic neobvyklého, u stánků jsem je ještě neviděla. Deset minut před čtvrtou se vydáme dále a po hodině a půl dorazíme do kempu v Durau. Ani nedostavím stan a už pojídám Corny, moje žravost se vrací. :-) Rychle se osprchuju a poflakuju se ve stanu, na párty kašlu a po deváté jdu chrnět.
Den osmý, 21.8.2011
Budík mě probudí v 6:50, je chladno a protivné mokro, pěkná rosa nám padla! K busu vyrazím už po osmé, puchýře mě navzdory mastným náplastem pekelně bolí, ale včera se rozchodily, doufám v totéž! Do busu jen naložíme bágly a vydáme se na túru. Cestou se stavíme nakouknout do místního kláštera, zrovna probíhá mše. U vstupu do národního parku Ceahlau nás čeká příjemné překvapení-mají pohledy! Túra nalehko je po Rodně vyloženě pohodová, jen mě začne bolet pravá kyčel. Na svačinové pauze se dost rozložím a další část cesty zvládnu jen s vypětím všech sil a zatnutými zuby. Při první příležitosti vytáhnu z batohu Panadol a spolknu rovnou dvě tablety, což bolest dostane aspoň o level níž. Pomůže mi až odpočinek před vrcholem Toaca, nahoru to už zvládám, horší je sestup, prach, štěrk, tráva, žádný rozdíl, všechno klouže. Přejdeme další kopec a na chatě obědváme, suverénně si koupím pivo a až po pořádném napití si vzpomenu na paracetamol v mojí krvi. Sestup je typicky ošklivý, fakt by mi nevadilo nahoru vylézt a dolů se svézt, psychika dostává zabrat. K busu dorazíme kolem páté a hurá do kempu. No spíš atrapy kempu, sprcha je jen venku solární a WC daleko a ne zrovna čisté! I tak si koupání v přehradě nechám ujít, ošplouchnu se v té pseudokoupelně a kecám s ostatními, co k přehradě nejeli. Nic pozoruhodného se neděje, tudíž zalehnu tradičně brzy.
Den devátý, 22.8.2011
Noc je i v relativní nížině chladná a ranní rosa snad ještě větší než včera. Budík v 7:20 opravdu potřebuju, nějak mě to zmáhá, opět nemůžu došlápnout a ta prokletá kyčel se zase ozývá. Balení mokrých věcí mi začíná lézt krkem, ale pod zamračenou oblohou nic neuschne, až v devět se objevují útržky azúra. Zastavíme na nákup v Bicazu, kde se nachází i pošta. Pošlu pohled do práce, sice asi dorazím dřív, ale nevadí, a koupím známky domů a do Protivína. Co mě zaujme nejvíc je veterinární lékárna kombinovaná s petshopem, v podstatě se jedná jen o buňku uprostřed ničeho, žádné zázemí, nic! Vůbec většina rumunských lékáren od pohledu vypadá tak, že naším SÚKLem by neprošly! Popojedeme do Bicazské soutěsky, kde navštívíme trh (mají pohledy!), jen slibovanou domácí ovocnou pálenku aby pohledal, no jo, zákaz alkoholu na veřejnosti! Je stále chladno, mikina to jistí! U busu napíšu dva povinné pohledy a přesuneme se k Lacu Rosu, kde si půjčíme na hodinu loďku. Posléze zjistíme, že půlhodina by bohatě stačila, přístupná je pouze část jezera. Výšlap na Suhardul Mic jsem díky puchýřům radši vzdala. Oteplilo se, mikina je dobrá tak akorát na zakrytí foťáku před kapkami vody. Po obědě (koupím si jen pivo a salát, mám své zásoby) se vydáme na procházku kolem jezera, pohodlná cesta končí nutností přeskočit potok, ale povede se. :-) Ještě se pobavíme cedulkou „zákaz močení“ platnou dle obrázku jen pro chlapy a dle aromatu v lese evidentně nepříliš dodržovanou, a můžeme vyrazit na trh. Nakoupím dárky domů a pěkné odpoledne završím čokoládovým kornoutem. V půl šesté dorazíme do pěkného kempu v lázeňském městečku Sovata, umyju si hlavu a usušíme stany, načež se vydám na procházku do města. Mobil nechám v nabíječce. Místní frajeři na mě pohvizdují a pokřikují, moje kůže je po týdnu na slunci sice už tmavě bílá, nicméně pro místní velice atraktivní. A to nejsem blondee! Cestou využiju poštovní schránku, dále mě zaujme cedulka „první pomoc zde“ na místní vcelku slušně vypadající lékárně a tak si hezky dojdu až k Penny Marketu. Nakoupím víno a pár drobností a můžu zpět do kempu na karimatka párty. Pití vázne, koluje vždy jen jedna flaška a to se ještě nakonec ubráníme jejímu rozlévání do hrnků! Zůstanu mezi odolnější půlkou, nicméně po jedenácté zdrhnu do koupelny a do stanu.
Den desátý, 23.8.2011
Budík opět potřebuju, tentokrát až v 7:40, je zase chladno a mokro. Sbalíme a naložíme věci a vyrazíme k termálnímu jezeru, protivné puchýře bolí stále a cesta není nejkratší. U jezera zaplatíme dost vysokých 20 lei a jdeme na to. Koupání si vyloženě užívám, slaná voda pěkně nadnáší, doplavu dost daleko. Nebo že by se mi lepšila kondička? ;-) Po druhé koupeli ze sebe smyju sůl a po mírném oschnutí se vydám zpátky. Na jednom z rozcestí zaváhám a cestu si prodloužím kolem známého Penny Marketu, pohledy nekoupím, ale po pravdě řečeno po nich už moc ani nepátrám, stejně jako po čím dál potřebnější směnárně. V půl jedné vyrazíme na další cestu. Drákulovo rodné město Sighisoara nás uvítá teplotou 35°C a kempem na fotbalovém hřišti. Usuším a postavím stan, do bazénu se mi nechce, radši se upravím (opět zaujetí přítomných!) a vyrazím do města. Ještě se modlím, aby místí výrostci na hřišti nezbořili naše stany. V pekelné výhni vylezu nahoru do centra, jen abych záhy lezla zas dolů hledat směnárnu. Opět mě o pas musí žádat, ale vyměním 30 euro a můžu na jídlo do Drákulova rodného domu. Moje žravost se opravdu vrací, mám už hlad. Napucnu se polévkou, chlebem a mnohem lepší kukuřičnou kaší než měli ve Vatra Dornei. Celé to zaliju dvěma láhvemi piva Timisoreana, účet není malý, ale fakt si pošmáknu! :-) Ještě focení s Epochou (konečně) a můžu nakupovat suvenýry. Neodolám hrnku určenému speciálně na krev, je fakt hustej, a při courání po městě narazím na první katolický kostel za celou dobu. Poté seběhnu z centra dolů, okouknu trh (pálenku ani šátky nemají) a nakoupím v Penny Marketu. Po odpočinku v parku se vydám zpátky do kempu a po sprše se poflakuju se sluchátky v uších. Akorát mě svědí celé tělo, buď mě něco pokousalo, nebo za to může povalování v trávě po příjezdu. Vydržím skoro do půl desáté, pak si vyčistím zuby a zalezu.
Den jedenáctý, 24.8.2011
Budík mi zazvoní v 7:15, ale ještě předtím mě probudí hlasité projevy kavek (původně je považuju za husy). Opuchlé oči a ucpaný nos mi radost nedělají, musím najet na dvojité dávky Flonidanu! Do Biertanu dorazíme zbytečně brzy, na otevření opevněného kostela si musíme počkat. Po rychlé prohlídce vyrazíme do Sibiu, Míra nás provede po hlavních pamětihodnostech, načež se vydám koupit pivo do Billy hledat park, kde se chci najíst. Cestou mi dojde zákaz pití na veřejnosti, v parku si i hrají děti, ale vše zvládnu bez asistence místní policie. :-) Projdu si pár památek a Muzeum farmacie (malé a zmatené, za 6 lei nic moc!), nakoupím vše možné a odpoledne završím točenou zmrzlinou. Uvažuju o výměně dalších peněz, nějak utrácím, nakonec to ale zavrhnu. Záhy toho u skanzenu lituju, na místní poměry neobvykle vstupné 15 lei mi udělá čáru přes rozpočet, takhle mi na pálenku v Apuseni nezbyde! Navíc hned zkraje pěkně zabloudím a vylezu ven, naštěstí mě na původní lístek pustí postranním vchodem zpět. Rozchod zakončíme uondaní o půl hodiny dřív, horko a dusno nás zmáhá, a po sedmé už jsme v kempu. Umyju si hlavu v nejlepší sprše celého zájezdu a přebalím na túru v Apuseni. Poslední karimatka párty dole se mi nechce zatáhnout, ale celkově nestojí za nic, prakticky žádné pití nekoluje. I tak vydržím do půl jedenácté.
Den dvanáctý, 25.8.2011
Po budíčku deset minut před sedmou mě příjemně překvapí panující teplo, ani stan nemám tak mokrý jako v předchozích dnech. Pěkně sbalení vyrazíme tradičně v půl deváté a po hodině opouštíme bus vstříc zemním pyramidám Rapu Rosie. Nezbytné focení a hurá zpět do busu, cestou z okénka pokukuji po bankách, nicméně na nákup stavíme mimo centrum města Alba Iuliu v Penny Marketu. Nákup zaplatím kartou a místo pálenky holt domů vezmu brandy. Nakonec zahlédnu opodál bankomat, smůla, no! Do sedla Pasul Vartop dorazíme kolem třetí, po dohodě s paní v obchůdku si na WC nabereme vodu a vyrážíme. Do svahu pěkně pálí, ale jde se mi dobře, mimo jeden náročnější sestup (jak já je nenávidím, byť s hůlkami tak nebolí). Na tábořiště dorazíme o půl šesté, postavím rychle stan a povečeřím tradiční Corny. Voda přes veškeré strašení je, dokonce je na výběr ze dvou potůčků. Sice radši dezinfikuju, ale jinak paráda! Tyhle hory jsou velmi civilizované, těží se tu dřevo a cesty jsou dost široké i na auto. Hlavním nebezpečím zde nejsou prý medvědi, nýbrž vosy. Z toho vzejde nápad udělat si večer oheň, no proč ne, zatím se flákám. U ohýnku ale nakonec posedím, není to sice klasická párty, i když sem tam něco koluje. Na cestu ke stanu si musím posvítit mobilem, nic lepšího u sebe nemám, a ve 22:40 zalehnu.
Den třináctý, 26.8.2011
Budík vypnu před zazvoněním a s ním i mobil, baterka povážlivě ubývá. Je krásně teplo a sucho, líp než dole. Jen Carbosnack je pěkně hnusná věc, zlaté hroznové cukry! Vyrazíme tradičně o půl deváté, cestou se ještě stavíme pro vodu. Po hodině dorazíme k Ponorným hradům, už sestup dolů mě deptá, nakonec musím odložit hůlky. Batohy hlídá nahoře Míša. Ale jištěnou cestu jsem dlouho nelezla, to se mi líbí. :-) Kamenem úrazu je prohlídka jeskyně, moje čelovka mi posvítí s bídou na jeden krok a nevědět kam jdu, když je kolem mokro a tma je děsný pocit, navíc mokrý vápenec pěkně klouže. Přelezu dva kameny a potupně se vrátím, jako bonus si málem zničím sluňáky. Vylezu tedy se sestrami Alčou a Míšou (jeskyně je nebaví) zpět nahoru a nasvačíme se. Ostatní dorazí půl hodiny po nás, to už hřímá a začíná pršet. Navlečeme pláštěnky, hlavně na batohy, a jen co se déšť zmírní, jdeme dál. Opět nalehko vyrazíme na okruh po vyhlídkách, batožiny hlídá tentokrát Míra. Střídavě prší a neprší, lesy se začínají odpařovat, vlhkost je fakt velká. Zvládneme tři vyhlídky, nahodíme zpět batohy a ve čtvrt na dvě nás uvítá největší rumunské tábořiště v horách, La Grajduri. Okolní les plný podpapíráků je luxus, stejně jako aroma z něj vycházející a auta místních rozestavěná mezi stany a všudypřítomné odpadky. Postavíme stany, najíme se a vydáme se na okruh po okolních jeskyních. Střídavě prší a neprší, bahno klouže a už se radši spokojuji s pohledem na vstup do temna. Obaleni špínou se vracíme do tábora, kde se aktivní skupina rovnou vydá pro místní ovocnou pálenku. Prý stojí 28 lei, tolik už nemám, takže zůstanu ve stanu a v klidu se navečeřím obvyklé müsli tyčky. Zapnu mobil a s úžasem zjistím, že datum a čas zůstaly nastavené! Aktivní skupina se vrátí po půl osmé, pálenka stála jen 15, škoda! Začíná být pěkné chladno, takže zatímco většina naší výpravy okupuje stánek s pitím a místní grilují a dělají bugr, já v půl deváté zalezu.
Den čtrnáctý, 27.8.2011
V noci je zima, navíc včerejší dostupnost vody má následky-musím se za tmy vydat do místního lesa. Budím se opakovaně, až nakonec v sedm zamáčknu umoudřený mobil i záchranný budík. Ze stanu doslova teče zvenku i zevnitř, to bude baleníčko! Odchod vázne, alkoholní tým to mírně přehnal s konzumací, no, někteří spíš značně. Stan jsem jakž takž vyklepala, ale stejně obal prosakuje. Chladno trvá, nicméně výstup nás zahřeje, ochlazení přinese až jeskyně s ledovým pyjem. Odhodlám se jít dovnitř, ale může se jen na okraj, je nepřístupná pod vysokou pokutou. Sestup mě otravuje jako vždy, ale nekonečný není a před jedenáctou dorazíme k soutěsce Galbenei. Batohy přenecháme opět Míše a jdeme horolezit. :-) Zajištěnou cestu si vyloženě užívám, byť mě začnou ke konci trochu bolet ruce nezvyklé tahat šedesát kilo. Po návratu se naobědváme a vyrazíme na závěrečnou část cesty. Navzdory horku se mi jde dobře, ne tak ostatním, mnohé vysoká teplota a vlhkost okolí zmáhá, často stavíme na pití. U pramenů doplňujeme vodu, konec cesty si zkrátíme lesem, kde si pěkně poškrábu nohy v ostružiní. Cíl se blíží, zbývá přelézt poslední kopec a už vidíme známé sedlo Pasul Vartop. Ve čtyři jsme dole a můžeme balit na cestu domů. Na koupel v potoce spěcháme natolik, že sejdeme ze silnice předčasně a zapadneme po kotníky do bahna. Na správném místě umyjeme v nepříliš čisté vodě boty i sebe a po silnici (!) se vydáme zpět k busu. Ještě rychle uvařit vodu na večerní čaj, naložit bágly ve správném pořadí do vleku a můžeme vyrazit. Při cestě pro vodu na známé toalety zjistím značnou komplikaci v podobě mokrých sandálů. Nakonec si rovnou s punčochami navleču i ponožky a chodím po okolí busu bez bot. Před půl šestou je vše připraveno a můžeme vyrazit. Ještě zastávka ve městě Beius na utracení posledních lei, ze dvou možností zvolím Unicarm a ještě mi dvě lei zbydou. Pauza se kvůli řidičům prodlužuje, takže navštívím i Penny a mám přesně na nanuka. :-) Hranice Rumunska opustíme deset minut před devátou, opět dojde ke zmatkům-vybereme pasy, načež celník vejde dovnitř a každého si kontroluje podle fotky! Tudíž doklady rychle posíláme zpět dozadu. Rázem je za deset osm-a už skoro tma! Na mytí stavíme ve 22:45 (dle hodinek mnohých 23:45), já jediná potřebuji ohlášených dvacet minut, tudíž zdržuju. Záhy upadnu do spánku.
Den patnáctý, 28.8.2011
Probudí mě prudké brždění, co se děje? Hodinky hlásí těsně před druhou, jo aha, další pauza. Nejdu se ani protáhnout, spím dál až do pokřiku zezadu: „Tyjo, my už jsme v Brně, teď jsme jeli kolem Vaňkovky!“ Jsou skoro čtyři ráno, když vyložíme první cestující. Zimu tu teda mají pěknou! Další budíček máme deset minut před šestou, to už jsme jen 65 kilometrů od Prahy. Rychle se umyju a dám si moccaccino z automatu. Řidiči venku kouří, stihnu se i nasnídat než vyrazíme dál. Černý Most nás uvítá v sedm, loučení je tentokrát rychlé, po patnácti minutách jako jedna z posledních vyrazím směr metro. Dveře svého bytu odemknu ve čtvrt na devět a rovnou dám sušit mokrý stan. Dovolená skončila.
Náhledy fotografií ze složky Romania 2011
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář