Schwarzenbergský pensijní fond
Seminární práce z předmětu: České a československé dějiny
Kurz celoživotního vzdělávání
Téma:
Schwarzenbergský pensijní fond
V Českých Budějovicích dne: 15.4.2004
Zpracovala: ing. Iveta Vilímková
1. Úvod
Dříve než se stát ujal péče o pracující lid a pro stáří a nemoc práce neschopných osob, existovala na schwarzenbergských panstvích sociální zařízení, jejichž cílem bylo, poskytnout pomoc všem postiženým nemocí nebo úrazem a všem, kteří se stářím stali práce neschopnými.
Geniální taktikou tzv. sociálního cítění dovedli si dřívější majitelé vypěstovat ve svých zaměstnancích kádr věrných a oddaných služebníků. Dlouholetým vývojem a díky této taktice se podařilo vytvořit ideální hospodářský celek, který svými odvětví vzájemně se doplňujícími, fungoval po několik století. Přežil 1. i 2. světovou válku bez větších ekonomických výkyvů.
Převod majetku rodu Schwarzenbergů, větve tzv. primogenitury na Hluboké nad Vltavou, na zemi Českou se stal cestou legální a demokratickou na základě zákona ze dne 10.července 1947 čís. 143 sbírky, který byl jednomyslně celou sněmovnou odhlasován[1]. Jak důvodová zpráva k tomuto zákonu uvádí, byl majetek Schwarzenbergů převeden na zemi Českou z toho důvodu, že vzhledem k duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky nebylo možné připustit, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo v rukách jednotlivce. Zachování funkčnosti tohoto celku bylo základním argumentem pro jeho zachování po hromadě z národohospodářského hlediska. Tento argument podpořila celá Národní fronta.
Jednalo se o převod i veškerého služebnictva a dělnictva (tzv. živý inventář), kterému byly ponechány v platnosti veškeré sociální výhody, kterých požívali za dřívějších majitelů. To bylo umožněno § 3 odst. 2 zák. č. 143/1947 Sb., kterým země Česká převzala také „Schwarzebergké pensijní pojištění“ se sídlem v Českých Budějovicích, které bylo dotováno stejným způsobem a z těch samých zdrojů, jako před převodem.
Podle ustanovení § 39, odst. 3 pís. f, zákona č. 280/1948 Sb. přešel pak majetek hlubocké větve Schwarzenbergů na stát. Podle téhož zákona tvořilo jmění a fondy zaniklých zemí od 1. ledna 1949 zůstatkovou podstatu jako právnickou osobu veřejného práva. Tato podstata byla po dohodě ministerstva vnitra s ministerstvem financí odevzdána do správy ministerstva zemědělství, které mělo provést likvidaci, resp. případné rozdělení majetku. Na stát přešla práva a závazky zůstatkových podstat (podle odst. 4 citovaného zákonného ustanovení), přičemž podle ustanovení 7 téhož zákonného ustanovení neměla být dotčena práva a závazky třetích osob. To bylo porušeno vládním nařízením ze dne 27. ledna 1953 č. 10 Sb. a vyhláškou předsedy státní komise důchodového zabezpečení ze dne 26. února 1953 č. 84 Sb., v jejichž důsledku došlo ke snížení vyplácených důchodů[2], čím se velká část důchodců (bývalých zaměstnanců na schwarzenbergských panstvích) dostala do krajně svízelné finanční situace. Řešení této záležitosti souviselo s vyřešením sporných otázek právního postavení Schwarzenbergského pensijního pojištění.
2. Historický vývoj
Nejstarším opatřením tohoto druhu byl Schwarzenbergský pensijní fond[3], který byl založen knížetem Josefem Adolfem listinou ze dne 25.12.1765. Původně poskytoval zajištění všem knížecím zaměstnancům (od nejvyšších úředníků až po šafáře, mušketýry a čeledíny). Za dobu jeho trvání byl různě upravován, poprvé dodatkem z 13.6.1784, pak knížecím rozhodnutím z 30.8.1856, z 18.7.1864, z 30.9.1869 a z 30.4.1870. Nové statuty byly vydány v letech 1884 a 1909.
Zaměstnanci nižší kategorie byli pojištěni u pensijního fondu až do konce září 1870. Od 1. října zřídil pro ně kníže Adolf Josef vlastní instituce, tzv. bratrské pokladny (nařízení z 18.4.1869).
Poněvadž přijímání členů do starého schwarzenbergského pensijního fondu muselo být v důsledku všeobecného pensijního zákona (zákon ze 16.12.1906, sb.z.č. 1/19097) zastaveno, zřídil kníže Adolf Josef ve smyslu §§ 64-68 nové pensijní pojištění, které bylo výnosem ministerstva vnitra z 19.1.1909 č. 624 jako náhradní pojištění schváleno a vztahovalo se na všechny kategorie knížecích zaměstnanců. Jelikož však renty tohoto zákonného náhradního pojištění byly podstatně nižší než pensijní nároky u schwarzenbergského fondu, založil kníže Adolf Josef služebním předpisem z 2.12.1908, č. 20 na paměť šedesátiletého jubilea císaře Františka Josefa tzv. jubilejní pensijní pojištění. Toto pojištění přetrvávalo pod jménem „budějovického pojištění“ ještě po 2. světové válce jako dodatkové pojištění ke shora zmíněnému náhradnímu pojištění. Během času renty zákonitého pojištění byly vyšší než renty pojištění jubilejního. To bylo důvodem, že přijímání nových členů do tohoto pojištění bylo knížecím rozhodnutím z 28.11.1921, č. 417 celkem zastaveno a jen v ojedinělých případech knížetem povolováno. Nové přijímání členů bylo znovu povoleno resolucí z 22.4.1933 č. 1091, avšak učiněno závislým v každém jednotlivém případě na knížecím schválení.
Pojištění v nemoci a v případě úrazu pro členy pensijního fondu původně nebylo, neboť po dobu nemoci byl celý plat dále vyplácen. V případě trvalé neschopnosti pak bylo o zaměstnance postaráno pensijním institutem. Právní nárok na bezplatné lékařské ošetření a bezplatné léky členové fondu neměli, ale zaměstnavatel mohl (a v jednotlivých případech tak i činil) pomoc poskytnout o své vlastní vůli. Právní nárok byl úředníkům přiřčen teprve služebním předpisem ú.k.č. 1914 s omezením, že zaměstnanci, jejichž roční důchod překročil 2500 K si museli léčebné prostředky zaplatit sami. Toto omezení bylo zrušeno resolucí z 19.5.1919.
Podstatně dříve než úředníci měli tyto výhody nižší zaměstnanci, kteří do 30.9.1870 byli rovněž členy pensijního fondu, pro které pak od 1.10.1870 (nařízením z 18.4.1869) byla zřízena vlastní „bratrská pokladna pro nižší zaměstnance“. Jejím původním účelem bylo poskytování starobní renty. Podle nových stanov (§ 17) z 26.9.1884 bylo členům také přiznáno po dobu aktivní služby bezplatné léčení panskými lékaři a bezplatné léky i pro manželky a manželské děti. Osoby, zaměstnané ve schwarzenbergském hornictví, byly pojištěny u hornických bratrských pokladen[4]. Členům náleželo kromě pojištění ve stáří a při invaliditě také bezplatné lékařské ošetření, léky a příspěvek po dobu nemoci ve výši 1/3 posledního platu za šichtu[5]. Zákonem z 11.7.1922 č. 242 byly všechny hornické bratrské pokladny v ČSR spojeny v jediné ústřední pokladně a tím schwarzenbergské pokladny přestaly existovat.
Podpůrný účel měla i tzv. „lesnická bratrská pokladna“[6]. Původně měla za úkol udržovat pořádek v lesnickém stavu a ve službě. Teprve během pozdějších let se z ní stala instituce vzájemně se podporujících členů. Podle stanov z roku 1848 bylo jejím úkolem dávat vdovám po knížecím personálu příspěvky na pohřeb, peněžní podpory v nemoci a v neštěstí, peněžní půjčky svým členům.
Také o zaměstnance, kteří nebyly do služeb přijati knížecí resolucí, tzn. zaměstnance nejnižších kategorií, se starala knížata ze Schwarzenbergu již velmi brzy. Nejdříve to byly podpory vyplácené od případu k případu[7]. První uspořádání této péče provádělo nařízení z 12.1.1788, kterým byla čeládce zaměstnané ve dvorech a poddaným na robotě v případě nemoci nebo úrazu poskytnuta bezplatná lékařská pomoc a byly vydávány zdarma léky. Z tohoto nařízení, na tehdejší dobu velmi pozoruhodného, vyvinula se příkladná péče o nemocné a zraněné u všech knížecích úřadů a závodů, která podstatně převýšila původní nařízení z roku 1788. Provádění těchto opatření bylo na různých panstvích různé, což bylo důvodem, aby byla bezplatná lékařská pomoc a výdej léků pro nemocné nižších kategorií regulována cirkulářem ze dne 7.3.1851.
Pro lepší a snazší provádění této péče o nemocné a poraněné dělníky a pro poskytování peněžité pomoci byly na jednotlivých panstvích zřizovány zvláštní „podpůrné fondy“[8].
V 80. letech 19. století, když bylo poprvé za strany státu přikročeno k zákonitému opatření ve prospěch nemocných a poraněných dělníků[9] a bylo zamýšleno zmíněné dělnické podpůrné fondy podřídit státní kontrole, byly na území schwarzenbergských panství různé fondy[10]. Vzhledem k tomu, že se fondy velmi dobře osvědčily, byly pak zakládány i na jiných panstvích[11].
Pro lesnictví byly zakládány fondy pro lesní dělníky[12]. Příspěvky do těchto fondů hradila zcela režie[13]. Schwarzenbergské cukrovary měly také své zvláštní fondy[14].
Ve výborech pro správu fondů měli dělníci své zastoupení a svůj hlas a tím i kontrolu o fondovém hospodaření, ačkoliv sami žádné příspěvky neplatili a dotování fondů se dělo z důchodů velkostatků.
Ještě před uzákoněním novely živnostenského řádu z roku 1859 vydal kníže Jan Adolf dne 25. 7. 1884 nové „normy pro podporování čeládky a stálých dělníků“, které byly pak nařízením z 8.3.1885 přizpůsobeny zákonitým ustanovením[15]. V případě onemocnění měli dělníci bezplatné lékařské ošetření panským lékařem a zdarma léky[16]. Všechna tato opatření, která byla bez jakýchkoliv příspěvků za strany dělnictva, byla úředně schválena tím, že byla pojata do pracovního řádu, který byl živnostenskou novelou nařízen. Tato opatření plně odpovídala pozdějším zákonitým nařízením o nemocenském a úrazovém pojištění dělníků z 28.12.1887 sb. z. a n. č. 1/1888, z 30.3.1888, sb. z. a n. č. 33, dokonce ochránila dělníky ve schwarzenbergských podnicích ještě lépe.
Kníže Adolf ve snaze zachovat toto výhodnější pojištění[17] žádal 26.5.1888 ministerstvo vnitra o výjimku z povinnosti přistoupit k novým oblastním pojišťovnám[18]. Ze zákona nebyla tato výjimka možná, proto se kníže rozhodl pro založení vlastních úrazových pojišťoven[19]. Ministerstvo vnitra vzalo existenci sociálních zařízení na vědomí tím, že schválilo výnosem z 5.4.1890 jejich zřízení a stanovy[20].
Zdlouhavější bylo podobné jednání o nemocenské pojištění podle zákona z 30.3.1888, sb. z. a n. č. 33. První žádost byla ministerským výnosem z 16.1.1890 zamítnuta s odůvodněním, že závody jsou příliš vzdáleny od projektovaných dvou pokladen pro severní a jižní Čechy. Po zjištění, že škodní jsou jak dělníci, tak sama režie, rozhodl se kníže po čtyrech letech znovu požádat o povolení vlastních nemocenských pokladen[21]. Okresní nemocenské pojišťovny (celkem devět), se snažily, aby žádost byla zamítnuta, ale ministerstvo vnitra vydalo povolení výměrem z 24.10.1896, č. 10434 s odůvodněním, že týž podnikatel má již vlastní úrazové pokladny, které se osvědčily[22].
Oba tyto schwarzenbergské ústavy (nemocenské a úrazové pokladny) splňovaly nároky pojištěnců ve větší míře než pojišťovny okresní (v důsledku drahé správy). Od pojištěnců nepřijímaly žádné příspěvky. Jejich správa byla laciná a kvalitní a protiúrazová opatření, která byla ve všech knížecích podnicích zavedena a přísně dodržována, umožňovala vystačit s daleko nižšími příspěvky[23].
Vývoj schwarzenbergských nemocenských a hlavně úrazových pokladen byl ve srovnání s okresními pokladnami příznivý a podpory jím udělované vyšší:
|
schwarz.ústavy |
okr. ústavy |
renty |
75 % |
60 % |
pro manželské dítě |
20 % |
15 % |
pro úplného sirotka |
25 % |
20 % |
pohřebné |
nejnižší 50 % |
nejvyšší 50 % |
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se vyslovil dne 21.12. 1910 sociálně-pojistný výbor poslanecké sněmovny za projednávání reformy dělnického pojištění většinou hlasů pro zachování schwarzenbergského úrazového pojištění.
Svoji činnost ukončily oba schwarzenbergské ústavy v roce 1919. Likvidace nemocenské pokladny byla provedena v l. 1920-21 a zbylé rezervy byly předány okresním nemocenským pokladnám jako následek pojistného zákona č. 268 z 15.5.1919[24].
Ve smyslu § 121 pensijního zákona č. 26/1929 Sb. bylo zřízeno zaopatřovací zařízení nazvané „Knížete ze Schwarzenbergu pensijní pojištění“[25]. Zákonem č. 143/1947 Sb. byl uvedený pozemkový majetek schwarzenbergský převeden na zemi Českou. Pole § 3 odst. 1 tohoto zákona měly zůstat zaměstnancům na tomto majetku zachovány jejich služební a pracovní smlouvy se všemi nároky nabytými podle dosavadních, pro ně platných služebních předpisů. Podle odst. 2 tohoto paragrafu přebírá země Česká veškerá zařízení ve prospěch zaměstnanců jako nadace, fondy apod., a spravuje a dotuje je dosavadním způsobem z dosavadních zdrojů ve prospěch převzatých zaměstnanců, jakož i osob, požívajících starobní, nemocenské, sirotčí nebo jiné důchody (tzn. povinnost poskytovat z prostředků plynoucích z hospodaření na převedeném majetku starobní, nemocenské, vdovské, sirotčí a jiné důchody).
Z různých charitativních institucí stojí za zmínku tzv. „špitály“, které sloužily pro širší veřejnost (nejen pro schwarzenbergské zaměstnance a jejich rodiny)[26]. Při obsazování uvolněných špitálských míst byl v prvé řadě brán zřetel na osoby zestárlé v knížecích službách, ale přijímány byly i osoby jiné, v prvé řadě opět poddaní jednotlivých panství. Všechny knížecí špitály byly se svolením zemského úřadu v Praze ze dne 25.7.1935 č. 223/2 ai 1935 a knížecím rozhodnutím ze dne 15.8. 1937 zrušeny a z jejich jmění založeno „Schwarzenbergské chudinské nadání“[27].
Podle § 32 odst. 1 zákona č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení zanikly země Česká a Moravskoslezská, přičemž podle odst. 2 téhož § jmění a fondy každé z obou zemí tvořilo od 1. ledna 1949 zůstatkovou podstatu jako právnickou osobu veřejného práva, kterou spravovalo a likvidovalo ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem financí[28]. Výměrem ministerstva vnitra ze dne 18. ledna 1949 č.j. 152/4-8/1-1949-III/2 a vyhláškou z 3. června č. 956 (Úř.list II, č. 196 z 23.června 1949)[29] byla ukončena likvidace a dnem vyhlášení přešly na stát práva a závazky zůstatkových podstat, pokud již dříve nebyly převedeny na stát nebo na jiné nabyvatele.
Existovala ještě celá řada různých fondů: např. z nich dostávali podpory práce neschopní schwarzenberští zaměstnanci a dělníci i chudé školní děti, nadace u různých humánních ústavů, a konečně také velký počet stipendií (bylo jich přes 280) pro studující nejrůznějších ústavů.
3. Právní důsledky
V poměrně obsáhlém Dobrozdání o právních poměrech „Schwarzenbergského pensijního pojištění“ ze dne 10. října 1949 pan prof. Dr. Zdeněk Neubauer podrobně rozebírá důsledky změny vlastníka schwarzenbergského majetku, a to obecně, v důsledku zákona č. 143/1947, v důsledku zákona č. 280/1948 a v důsledku možného popření právní subjektivity Schwarzenbergského pensijního pojištění (dále jen Sch.p.p.). Základní otázkou, zde řešenou je, zda Sch.p.p.mělo vlastní právní subjektivitu či nikoliv a v případě, že ano, jestli některý ze zákonů (č. 143/1947 nebo č. 280/1948) tuto právní subjektivitu popírá či naopak. Pan profesor Neubauer sporné otázky kolem právního postavení Sch.p.p. shrnul do třech základních otázek (jejichž odpovědi ve svém práci důkladně rozebral, zde je nebudu doslovně citovat):
1. zda má Sch.p.p. skutečně (od počátku) právní subjektivitu, resp. zda ji neztratilo v důsledku ustanovení § 3 odst. 2 zák.č. 143/1947
2. zda se na důchody ze Sch.p.p. vztahuje ustanovení § 3 odst. 3 zák.č. 143/1947 a v důsledku toho ustanovení § 40 odst. 2, posl. věty zák.č. 280/1948[30].
3. zda může ministerstvo vnitra na Sch.p.p. použít ustanovení § 39, odst. 6 zák.č. 280/1948.
Pan profesor v závěru uvádí, že ať se uvedené sporné otázky odpoví jakkoliv, zůstávají závěry důležité pro práva a povinnosti pojištěnců stejné. Jsou to tyto (jedná se o doslovnou citaci):
1) Ze znění ducha zákona 4.143/1947 je patrno, že zaměstnanci na schwarzenbergském pozemkovém majetku nemají pozemštěním utrpěti újmu na svých sociálních právech. Totéž je patrno z ducha i znění zák. č. 280/1948 pro případ postátnění tohoto majetku.
2) Ze žádného ustanovení zák.č.143/1947 ani zák.č. 280/1948 nelze vyvoditi i jen pochybnost o další existenci Sch.p.p. a o platnosti stanov.
3) Zákon č.143/1947 výslovně potvrzuje, že povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnancům přecházejí pozemštěním na zemi Českou.
4) Zákon č.280/1948 vyslovuje jasně přechod těchže povinností na stát a doplňuje jeho ustanovení ještě zásadou, že likvidací země nejsou dotčena práva a závazky třetích osob.
5) Bylo-li po vydání zák.č. 143/1947 i v praksi nepochybné, že existence a další fungování Sch.p.p. podle jeho stanov je nedotčeno, nemohou tyto pochybnosti vzniknout po vydání zák.č. 280/1948, který právní situaci Sch.p.p. změnil pouze potud, že provedl další změnu vlastníka schwarzenbergského pozemkového majetku.
Pan profesor považuje za nepochybné, že bude třeba stanovy Sch.p.p. změnit, tj. přizpůsobit novému stavu, ale nikoliv v důsledku zákonů č. 143/1947 a č. 280/1948, ale v důsledku zák. č. 98/1948. Sch.p.p. bylo zařízení, které bylo zakotveno v § 121 zák.č. 26/1929 o pensijním pojištění (ve znění novel). Jeho další trvání pak bylo zakotveno v §§ 29 a 30 zák. č. 98/1948. Sch.p.p. Z toho vyplývá, že další trvání, změna a případné zrušení Sch.p.p. se řídilo zvláštními předpisy a také podléhaly jinému zvláštnímu režimu, který se lišil právním oborem od otázek likvidace a reorganizace v důsledku změn v osobě vlastníka schwarzenbergského majetku.
4. Závěr
Závěrem lze stručně konstatovat, že záměr zachovat unikátní fungující hospodářský celek, ekonomicky, funkčně a sociálně kompaktní, se nezdařil. Jeho demokratický převod nebyl úspěšně dovršen jeho začleněním do národního hospodářství České země a později Československého státu. Přes počáteční snahu a politickou iniciativu celé Národní fronty, tento celek se nepodařilo udržet pohromadě.
Z dnešního pohledu důvodů proč se tento krok nezdařil je několik:
1. Vrátíme-li se k již citovanému článku z JIHOČECHa z 24. října 1947, je nutno podotknout, že k udržení tohoto celku nebylo možno vystačit pouze s uvědoměním převedených zaměstnanců[31], že nyní pracují pro zemi Českou, když jim byly postupně odnímány požitky, které jim po celá staletí byly zdokonalovány a vylepšovány. Tyto požitky jim byly postupně kráceny (srovnány do stejné kategorie jako ostatním zaměstnancům státním i nestátním, kteří se řídili zákonnými ustanoveními, která byla méně výhodná).
2. Z politického hlediska je třeba zohlednit i ústavně politický vývoj v Československu. Převod majetku se uskutečnil po první vlně znárodňování (snahy o znárodnění tohoto majetku zde byly[32], ale nakonec byl realizován návrh soc.dem.). Stejně jako Ústava 9. května, která formálně ještě obsahovala řadu demokratických prvků, neboť základní koncept vznikl ještě před únorem 1948, tak i zákony č. 143 a 280 zaručovaly, že tento národohospodářský celek bude zachován a s ním i vše s tím související (např. i požitky z pensijního fondu). Jenže stejně jako byla ústava později měněna a doplňována ústavními zákony, které ji stále více přibližovaly sovětskému vzoru, a později ve stále větší míře obcházena, porušována a svévolně interpretována (např. § 171 – interpretační paragraf), tak bylo umožněno obejít i oba zmiňované zákony.
3. Po právní stránce vydání zákona č. 143/1947 předcházelo složité dokazování, že majetek hlubocké větve Schwarzeberegů nepodléhá konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 12 ze dne 21. června 1945. Dr. Adolf Schwarzenberg se po válce nacházel v Americe, kam se uchýlil po té, co pro své protinacistické smýšlení a činnost musel opustit Čechy[33]. Svědci[34] dosvědčili, že velkostatkář JUDr. Adolf Schwarzenberg se vždy hlásil k české národnosti a jako Čech vždy vystupoval a jednal, studoval na české vysoké škole a na svých statcích zavedl české úřadování.
4. Velmi podstatným důvodem zřejmě je i to, že jiný vztah k tomuto majetku měli původní vlastníci (knížata ze Schwarzenbergu) a zcela jiný stát (kde „vše bylo všech a zároveň nikoho“). Chyběl konkrétní vlastník, v jehož zájmu by bylo zachování funkčnosti a celistvosti, ze které by měly požitky všichni zúčastnění.
Ostatně tento socialistický charakter byl obsažen ve schváleném „Akčním programu“ z roku 1948, který byl po únoru aktivně realizován. Postupně komunisté získali naprostou kontrolu nad politickým děním (ostatní politické strany byly zrušeny nebo asimilovány) a tím i prostor k dokončení procesu znárodnění a likvidace soukromého podnikání. Vlastnictví majetku se stalo něčím nepatřičným, mnohdy bylo až kriminalizováno.
To je příčinou toho, že čtrnáct let po revoluci v roce 1989, ještě nedošlo k ozdravění vztahu k soukromému vlastnictví. Na jedné straně osoby, které majetek nabývají nezákonně, na druhé straně stát vydávající zákony, které omezují ty, kteří nabyli majetek poctivou prací a legálně, ale v žádném případě nepostihují ty nepoctivé.
Vedle toho jsou znevýhodňovány živnostníci v naprosto nerovném postavení např. v porovnání se státními zaměstnanci (zatímco živnostníci se snaží uživit bez většího obtěžování státu, stát od nich chce vybírat stále více, aby státním zaměstnancům jejich požitky zvýšil, a to bez ohledu, že na to stát nemá).
A tak se stále víc vzdalujeme od rovnovážného stavu, který zcela přirozeně fungoval na rozsáhlých schwarzenbergských panstvích. Nepotřebovali k tomu zásah státu, naopak snažili se, aby udrželi výhodnější zajištění než by přinesl stát. V porovnání s naší současností, kde celá řada resortů není schopna zajistit ani základní chod své oblasti (např. zdravotnictví, školství, zemědělství a další), kdy stát není schopen ochránit základní jistoty svých obyvatel (krachy bank, kampeliček, pensijních i investičních fondů atd.) a z běžného života se vytratila osobní odpovědnost a morálka, bylo by namístě přestat s experimenty a doufat, že stát to vyřeší.
Bylo by vhodné použít jako vzor, co více jak 200 let úspěšně fungovalo a rozšířit to o demokratické principy. Pokrok v historii vždy znamenal doplnění toho dosavadního dobrého.
Jistě by bylo možno nalézt i celou řadu dalších důvodů a argumentů pro obhajobu či zpochybnění výše popsaných faktů. Na hodnocení historických událostí je pozitivní, že s odstupem let se projeví, co bylo ku prospěchu pokroku a co nikoliv, bez ohledu na oběti, které s tím byly v té době spojené. Proto dnes již asi s obtížemi dohledáme svědectví o tom, kolik zaměstnanců bylo poškozeno nebo nedostalo ty požitky, tak jak zde bylo popsáno. Pokud ovšem budeme hodnotit pouze čísla a psaná fakta (např. stanovy nebo jiné služební předpisy), pak je výsledek jednoznačný: schwarzenbergské pensijní pojištění poskytovalo požitky, které dnes neposkytuje ani stát ani žádná jiná instituce v České republice.
Použitá literatura:
1. částka 7: zákon č. 143/1947 Sb. ze dne 10. července 1947, o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (včetně návrhu poslance Vilíma a důvodové zprávy – soukromé spisy JUDr. J.Adamce)
2. návrh poslanců dr. J. Bartušky, dr. A. Neumana, P.J. Plojhra, M. Sedláka na vydání zákonů o znárodnění schwarzenbergského statkového a podnikového souboru – soukromé spisy JUDr. J.Adamce
3. částka 101: zákon č. 280/1948 Sb. ze dne 21.prosince 1948, o krajském zřízení
4. částka 108: zákon č. 312/1948 Sb. ze dne 22.prosince 1948, o organisaci státních lesů a statků
5. zákoník říšský, částka I.: zákon č. 1 ze dne 27. prosince 1887, o pojišťování dělníků pro případ úrazu
6. zákoník říšský, částka X.: zákon č. 33 ze dne 30. března 1888, o pojišťování dělníků pro případ nemoci
7. Sociální opatření na Schwarzenbergských velkostatcích, v Čes. Krumlově, dne 8. srpna 1946 – soukromé spisy JUDr. J.Adamce
8. OPIS: Dobrozdání o právních poměrech „Schwarzenbergského pensijního pojištění“, v Praze, dne 10. října 1949, univ.prof.Dr. Zdeněk Neubauer – soukromé spisy JUDr. J.Adamce
9. Služební předpis Z. K. č. 20/1908, Jubilejní pensijní pojištění
10. Služební předpis ú. k. č. 1/1938, Stanovy „Knížete ze Schwarzenbergu pensijní pojištění“
[1] Citováno z novinového článku: Schwarzenbergský kolektiv, JIHOČECH (pátek 24.října 1947), č. 43, ročník 44
[2] Důchody po měnové reformě přepočtené v poměru 5 : 1 byly vypláceny v redukované výši: invalidní a starobní důchody byly omezeny částkou 100 Kč měsíčně, vdovské důchody 50 Kčs a sirotčí důchody 25 Kčs měsíčně.
[3] Judr. Jan Adamec, Sociální opatření na Schwarzenbergských velkostatcích, ze dne 8.8.1946 (dokument ze soukromé sbírky)
[4] Hornická bratrská pokladna v Postoloprtech byla zřízena roku 1809, v Ratibořicích před rokem 1812, v Černé od 1.1.1832. podle stanov platili členové příspěvek 3 kr.k.m. nebo 5 kr.víd.m. z každého zlatého měsíčního platu. Kromě toho byl fond rozmnožován dary, odkazy a pokutami.
[5] Při této příležitosti je zmíněn odkaz naddůlního Václava Rocha v Ratibořicích: závětí ze dne 23.3.1826 odkázal své jmění ratibořské bratrské pokladně se závazkem, aby z úroků byla vyplácena podpora šesti invalidním ratibořským horníkům. V roce 1937 byl odkaz pojat ve „schwarzenbergské chudinské nadání“.
[6] Založena knížetem Ferdinandem 24.10.1699, potvrzená knížetem Adamem Františkem 12.3.1706.
[7] Soukromý dokument, z kterého byly uvedené informace čerpány, odkazuje na staré účty, v nichž by bylo možno nalézt příklady toho, že Schwarzenbergům nebyl lhostejný osud těch, kteří upadli do bídy nebo neštěstí nezaviněně.
[8] Podpůrné fondy byly zřizovány bez jakýchkoliv příspěvků ze strany dělníků. Jednalo se o jakési „rezervy pro podpory“, z nichž měli být podporováni především dělníci, kteří byli zaměstnáni alespoň rok v knížecí službě a stali se nezaviněně práce neschopnými. Výše podpor závisela na velikosti utrpěného poškození a záležela v náhradě ušlého zisku, v hrazení výloh spojených s léčením, při úmrtích ve vyplácení určité renty pozůstalým, zvláště pak nezaopatřeným dětem. Toto opatření mělo kromě sociálních a humánních důvodů také ten účel, aby dělníci byli trvale připoutáni ke svému zaměstnání (cirkulář z 26. 1.1872).
[9] novela k živnostenskému řádu z 20.12.1859
[10] Schwarzenbergské fondy bylo možno rozdělit na zemědělské (zároveň pro pivovary), lesnické a cukrovarnické. Ze zemědělských byl nejstarší fond zřízen v Postoloprtech roku 1857. Do fondu přispívala čeládka ročně 2 zl., které propadly, jestliže zaměstnanec během roku odešel. Byly mu však vráceny na konci roku, pokud v zaměstnání zůstal, a ve fondu byly nahrazeny z důchodů panství. Tím byla, jak již bylo zmíněno, čeládka přidržována při pracovních objektech.
[11] Např. v Lovosicích r. 1870, na Hluboké, v Cítolibech, ve Vršovicích, ve Mšeci (r. 1871).
[12] První na Hluboké r. 1850, v Krumlově, v Třeboni, ve Vimperku a v Dlouhé Vsi (r. 1872 podle cirkuláře z 11.12.1872).
[13] Příspěvek činil 1 kr z každého zpracovaného metru dřeva. V Podolí u Prahy byl založen r. 1860 fond pro dělníky, zaměstnané skládáním dříví na tamním schwarzenbergském dřevním skladě. Zde byl příspěvek 3 kr z každého sáhu dříví.
[14] Fondy v Sulovicích (r. 1856), v Postoloprtech (r. 1858), v Chlumčanech (r. 1878), v Protivíně, v Budějovicích
[15] Podle nich měli dělníci v případě tělesného úrazu nárok na léčení a na rentu podle svého posledního platu; v případě úplné neschopnosti k práci činila renta nejméně ¾ výdělku, v případě smrti dostali pozůstalí tzv. pohřebné (20ti násobek denního výdělku), vdova rentu nejméně 20 %, každé dítě do 15. roku 15 % a bylo-li již bez matky, 20 % výdělku otce. Jestliže byl usmrcený jediným živitelem svých rodičů nebo prarodičů, dostali i oni nejméně 20 %.
[16] Tzv. nemocenské ve výši polovičního výdělku po dobu 20 týdnů. Jestliže museli být odvezeni do nemocnice, měli kromě nemocenského také nárok na dopravu do nemocnice a tamní léčení po dobu 4 týdnů.
[17] Dne 27.12. 1887 vyšel zákon o úrazovém pojištění.
[18] Velký schwarzenbergský majetek zaručoval plnění převzatých závazků. Jednalo se o zachování pojištění 2 200 osobám, které podléhaly pojištění ve 129 závodech podléhajícím povinnému pojištění. Dále se to vztahovalo na další tisíce osob, které byly zaměstnány v oborech, které povinnému oboru nepodléhaly, ale na schwarzenbergských velkostatcích byly přesto pojištěny.
[19] Kníže Adolf Josef se rozhodl zřídit celkem tři a to v Postoloprtech pro severozápadní Čechy, v Krumlově pro jižní Čechy a ve Frauendorfu pro majetek ve Štýrsku.
[20] Toto zřízení knížecích úrazových pojišťoven znamenalo ve srovnání se zákonitými ustanoveními podstatné zlepšení pro pojištěnce: např. § 7 určoval, že celé příspěvky budou hrazeny z knížecích pokladen; podle §§ 11 a 12 nesměly být nároky pojištěnců kráceny, přestože byly vyšší než předepisoval zákon. Další zlepšení schwarzenbergských sociálních opatření znamenal cirkulář č. 2039/1890, kterým byly požitky z pojištění přiznány všem zaměstnancům bez ohledu na to, zda byli členy pensijního fondu nebo bratrských pokladen nebo zda byli zaměstnány v podnicích podléhajících povinnému pojištění.
[21] Pokladny v Č. Krumlově, Chýnově, Postoloprtech, Lovosicích a v Jinonicích.
[22] Pokladny vznikly v roce 1887 v Č. Krumlově, Chýnově a Lovosicích, v Postoloprtech a Jinonicích až teprve roku 1900, neboť se opozdilo schválení jejich stanov.
[23] Oba ústavy o samého začátku vykazovaly přebytky. Např. okresní pojišťovna v Praze nemohla v prvém roce svého trvání se stanoveným tarifem vyjít a musela žádat o jeho zvýšení, kdežto schwarzenbergská úrazová pojišťovna při stejném tarifu vyšla a dokonce měla i „velmi značné úspory“, a to i přesto, že stát rentovou hodnotu zvýšil o 20 %. Krumlovský úrazový ústav měl např. v roce 1902 z celkového 12 letého příjmu 260.672 K, reservní fond ve výši 132.316 K přesto, že výbor vždy hleděl dělníkům vyměřit nejvyšší přípustné renty. Podobně tomu bylo i u nemocenských pokladen: kvalitní a laciná správa našetřila při 3 % příspěvcích ročně částky, které umožňovaly pokladnám dobře vycházet.
[24] Ministerstvo sociální péče chtělo vybudovat jednotné sociální pojištění. Schwarzenbergská úrazová pokladna na výslovné přání ministerstva byla knížecím rozhodnutím z 30.11.1919 č. 4199 dobrovolně zrušena, i když to bylo na úkor prospěchu režie i pojištěných dělníků.
[25] Stanovy tohoto zařízení byly schváleny výnosem ministerstva sociální a zdravotní správy ze dne 16.prosince 1940, č.j.F-3671-12/12-40. tímto výnosem bylo zároveň potvrzeno, že uvedené zařízení je právnickou osobou.
[26] Na schwarzenbergských panstvích v Čechách bylo celkem 11 špitálů: v Č. Krumlově (nejstarší, z roku 1347), v Ondřejově (1727), v Třeboni (založen Petrem Vokem z Rožmberka r. 1605), v Lišově (1676), v Protivíně (1661), ve Skočicích (1703), v Postoloprtech (1692), v Lovosicích (1660, vtělené do zemských desek 7.3. 1664), ve Mšeci (1685), ve Vimperku (rovněž velmi starého původu, doklady o založení prý byly zničeny za švédských válek, vlastní nadační listina z roku 1769) a v Záblatí u Vimperka (původ není známý).
[27] Jeho účelem je poskytovat podpory starým, chudým dělníkům a dělnicím, jejich vdovám a v případě zvláštního zřetele i jejich sirotkům.
[28] Co z této podstaty mělo připadnout státu, uváděly body a) až f), přičemž písm. f) uvádí výslovně majetek, kterého země Česká nabyla podle zákona č. 143/1947. Podle § 40 odst. 2 posl. věta – výše důchodů zůstává nedotčena.
[29] Podle této vyhlášky se předmětný majetek začlenil ke dni 18.ledna 1949 do Československých státních lesů n.p., a Československých státních statků, n.p.
[30] Bude-li 1. otázka zodpovězena záporně, je kladná odpověď na otázku druhou nesporná.
[31] Doslovná citace: „Tito zaměstnanci musí si uvědomit, že pracují nyní pro zemi Českou, která od nich očekává, že budou právě tak věrně pracovat jako pracovali dříve a že tím prokáží své vlastenecké cítění jako dobří synové své vlasti, tím spíše, že zákonem č. 143/1947 Sb. zůstávají v platnosti veškeré sociální výhody, kterých požívali za dřívějších majitelů.“
[32] Viz návrh zákona č. 143/1947 národně soc. strany – soukromé zdroje, spisy JUDr. Jana Adamce
[33] 17.srpna 1940 byl gestapem Dr. A. Schwarzenbergovi zabaven celý majetek – rozhodnutím tajné státní policie v Linci č. B.Nr.-II 1 174/39
[34] ing. Nikendey – ředitel velkostatku na Hluboké n/Vlt.,JUDr. Wagner – ředitel nár. správy Schwarzenbegských velkostatků v Č. Budějovicích a ing. JUDr. Frant. Bukovský – advokát v Praze II Tyršova 4, právní zástupce a plnomocník JUDr. Adolfa Schwarzenberga