Slavné čepele první díl
Zbraň: | Aeglos ("Sněžný hrot" či "Rampouch") |
Další názvy: | Aiglos |
Tvůrce: | není znám |
Vlastníci: | Ereinion Gil-galad, poslední Velekrál Noldor ve Středozemi |
Doba vzniku: | rovněž není známa |
Popis: | nedochoval se do dnešních dnů |
Osudy: | Mocná zbraň obdařená elfí mocí, se kterou bojoval Gil-galad, Velekrál Noldor, v bitvě na Dagorladu a bojích v Mordoru. Říká se, že Gil-galadovu kopí neobstál na bitevním poli nikdo, zvlášť když po jeho boku stál Elendil Vysoký se svým mečem Narsilem. Přesto, navzdory svým skvělým zbraním a moci, byli oba v souboji se Sauronem na svazích Orodruiny poraženi a zabiti. Není jisté, zdali byla Gil-galadova zbraň po jeho smrti jeho lidem opatrována, podobně jako Elendilův meč Narsil, a pakliže ano, nebylo to ani v Imladris ani v Lothlórienu, kde v Třetím slunečním věku přebývaly poslední zbytky Noldor. Jelikož však Gil-galad neměl žádného potomka, zdá se pravděpodobné, že jeho zbraň buďto pohřbili spolu s jeho ostatky kdesi na neznámém místě, nebo ji vzal Círdan jako památku na posledního Velekrále Noldor a přechovával ji ve svém sídle v Šedých přístavech. |
Zbraň: | Andúril ("Plamen Západu") |
Další názvy: | Znovu zkutý meč, Obnovený meč |
Tvůrce: | elfí kováři z Imladris |
Vlastníci: | Aragorn, syn Arathornův, pozdější král Elessar Elfkam |
Doba vzniku: | rok 3018 Třetího slunečního věku |
Popis: | Meč Aragorna II. zkutý z úlomků Narsilu elfími kováři v Imladris. Meč zářil, když byl znovu scelen; sluneční světlo v něm svítilo rudě a měsíc studeně a ostří bylo tvrdé a břitké. Na jeho čepeli byl vyryt znak sedmi hvězd mezi srpkem měsíce (jako znak Isildura) a sluncem s paprsky (na znamení Anáriona) a kolem bylo vepsáno mnoho runových znaků. K meči patří také pochva, kterou na míru vyrobili elfí řemeslníci z Lothlórienu. Byla vykládaná stříbrnými a zlatými listy a květy a mezi nimi byly vsazeny elfí runy z drahokamů, jež tvořily jméno Andúril a vyprávěly o původu meče. |
Osudy: | Když bylo rozhodnuto o zničení Prstenu a vybráno Devět pěších, kteří se měli toho úkolu zhostit, zkuli elfí kováři v Imladris znovu Elendilův meč. Když byl hotov, Aragorn mu dal nové jméno, a nazval jej Andúril, Plamen Západu. Ten meč se původně jmenoval Narsil a měl dlouhou a bohatou historii. Jako poslední s ním bojoval Elendil Vysoký po boku Gil-galada proti Sauronovi na svazích Orodruiny. Byl však v tom souboji zabit a jeho meč se pod ním zlomil - úlomky Narsilu pak vzal jeho syn Isildur, a ty se posléze staly dědičným předmětem Severního království Dúnadanů ve Středozemi. Meč nebyl znovu zkut, neboť bylo předpověděno, že se tak stane teprve tehdy, až Sauron opět povstane a z Dúnadanů vzejde Elendilův dědic, který opět vznese nárok na obě království. (Osudy Elendilova meče Narsilu jsou popsány pod samostatným heslem zde, pozn.aut.) Ostří znovu zkutého Elendilova meče pak poznalo "na vlastní kůži" mnoho nepřátel a služebníků Temné věže. Po tomto zvláštním, leč přínosném setkání se Aragorn s Gimlim a Legolasem vydali na další cestu a druhého dne ráno se na okraji lesa Fangornu, ke svému velkému údivu, setkali s Gandalfem, který se vrátil ze smrti. (Nejdříve si ovšem mysleli, že je to Saruman, který je chce očarovat mocí svého hlasu a potom s nimi provést kdo ví co. Proto, když se od nich stařec na chvíli odvrátil, tasili své zbraně, připraveni na boj. Když pak stařec usedal na blízký kámen, rozhalil se jeho šedý plášť a oni viděli, že je pod ním celý oblečený v bílém. Gimli s výkřikem vyskočil a ťal do starcova klobouku. Ten všk byl na něj příliš rychlý a jeho rána nikdy nedopadla. Sekera mu vypadla z rukou a Aragornův meč, strnulý v jeho nehybné ruce, zaplál náhlým ohněm.) Znovu zkutý meč, jež Aragorn pojmenoval Andúril, Plamen Západu; Meč, který pocházel z úlomků Narsilu, ukovaného v dávných dobách trpasličím kovářem Telcharem a kterým vládl Elendil Vysoký, jež připlul z Moře a založil Království Dúnadanů ve vyhnanství; Meč, jehož bílý plamen vnášel strach a úzkost do srdcí nepřátel; Meč, kterým Elendilův syn a Aragornův prapředek Isildur uťal ze Sauronovy ruky Vládnoucí prsten, se pak stal dědičným předmětem Králů Západu ztělesňujícím moc a starobylost jejich rodu... |
Zbraň: | Anglachel ("Železný plamen") |
Další názvy: | Gurthang, Mormegil (pozdější jména po jeho překování) |
Tvůrce: | Eöl, Temný elf |
Vlastníci: | Eöl, který - ač nerad - dal meč Thingolovi jako daň; Elu Thingol; Beleg Lučištník, který si jej vybral v Menegrothu když se vydával na výpravu za Túrinem; Túrin Turambar, který tímto mečem nevědomky Belega zabil a pro něhož byl později v Nargothrondu překován |
Doba vzniku: | Hvězdné věky či První sluneční věk |
Popis: | Byl to meč velmi cenný a jmenoval se tak, protože byl vyroben ze železa, jež spadlo z nebe jako plápolající hvězda. Rozetnul každé železo vytěžené ze země. Ve Středozemi byl jen jeden jemu podobný. Jeho čepel byla černá a nelesklá a hned na první pohled se meč zdál těžký a silný, mající velkou moc. Zdá se také, že meč po svém způsobu "vnímal" dění kolem sebe. |
Osudy: | V Nan Elmothu, kde rostly nejvyšší a nejtmavší stromy v celém Beleriandu a kam slunce nikdy nepřišlo, tam sídlil Eöl, kterému říkali Temný elf. Byl ze starého Thingolova rodu, ale v Doriathu byl neklidný a stísněný, a když byl les Region, kde bydlel, obepjat Melianiným pásem, uprchl odtamtud do Nan Elmothu. Žil tam v hlubokém stínu, protože miloval noc a přítmí pod hvězdami. Vyhýbal se Noldor, protože je vinil z Morgothova návratu, jenž rozrušil klid Beleriandu; trpaslíky však měl raději než kdokoli jiný z dávných elfů. Trpaslíci se od něho dozvídali mnoho o otm, co se dělo v eldarských zemích a on naoplátku navštěvoval jejich sídla v Modrých horách. V Nogrodu a Belegostu se naučil mnoho o práci s kovem a získal v tom velkou dovednost; vynalezl kov stejně tvrdý jako trpasličí ocel, ale tak kujný, že se dal udělat tenký a ohebný, a přece odolával každému ostří a šípu. Nazval jej galvorn, protože byl černý a leskl se jako antracit, a oblékal se do něj, kdykoli vyšel. Ve své kovárně v Nan Elmothu pak také z meteorického železa vyrobil pozoruhodný meč, jež nazval Anglachel. Nevyrobil jej však pro sebe, ale pro Thingola Doriathského jako daň za to, že bude smět bydlet a svobodně se procházet v Nan Elmothu, který patřil k Thingolovu království. V Menegrothských zbrojnicích pak meč odpočíval až do té doby, než si jej vybral Beleg Lučištník jako dar od krále Thingola za své činy z nichž nikoli nejmenším bylo nalezení Túrina syna Húrinova a přijatého syna Elu Thingola. Když však Thingol podal Belegovi jílec Anglachelu, Melian pohlédla na čepel a řekla: "V tom meči je zloba. Dosud v něm bydlí temné srdce kovářovo. Nebude milovat ruku, které slouží, a nepobude u tebe dlouho." "Přesto jej budu používat, dokud budu moci," řekl Beleg. Poté se vydal zpátky na severní hranice, kde měl úkryty a mnoho přátel. Pak byli skřeti v Dimbaru zahnáni zpět a Anglachel se radoval, že je vytasen z pochvy. Beleg však mezi svými druhy nepobyl dlouho a v zimě toho roku se vydal hledat Túrina, který se mezitím s dalšími psanci usadil na Amon Rudhu. V mdlém šeru zimního dne se najednou mezi nimi objevil muž na pohled veliké mohutnosti a objemu, v bílém plášti a kápi, a beze slova přistoupil k ohni. Když pak shodil kápi a rozhalil svůj plášť, poznal v něm Túrin svého přítele. Tak se ještě jednou vrátil Beleg k Túrinovi a přinesl s sebou z Dimbaru Dor-lóminskou dračí přilbu. Túrin se však stále ještě nechtěl vrátit do Doriathu, a tak mu Beleg nakonec podlehl a navzdory své moudrosti zůstal a neodešel od něj. Celý kraj mezi Teiglinem a západní hranicí Doriathu se pak v té době jmenoval Dor-Cúarthol, Země Luku a Přilby. Pověst o činech Dvou kapitánů se donesla do Menegrothu, do hlubinných síní Nargothrondu, ba i do skryté říše Gondolinu; byla známa i v Angbandu. Tehdy se Morgoth zasmál, protože se Dračí přilbou opět odhalil Húrinův syn; netrvalo dlouho a kolem Amon Rudhu kroužili zvědové. Stalo se, že na sklonku roku 487 P.v. vyšli trpaslík Mîm a jeho syn Ibun z Bar-en-Danwethu sbírat v pustině kořínky a byli zajati skřety. Tehdy Mîm slíbil, že dovede skřety tajnými cestičkami do svého domu a Bar-en-Danweth byl zrazen. Skřeti přišli nečekaně v noci a mnoho Túrinových druhů tam bylo zabito. Túrina však zajali živého a odvlekli ho s sebou. Posléze, když bylo zase všude ticho, vyplížil se Mîm ze stínu svého domu, a když slunce vyšlo nad mlhy Sirionu, stál vedle mrtvých na pahorku. Všiml si však, že všichni, kteří tam leží, nejsou mrtvi; jeden mu totiž jeho pohled oplatil, a byly to oči elfa Belega. Pak Mîm s dlouho potlačovanou nenávistí přikročil k Belegovi a vytáhl meč Anglachel, který ležel pod tělem muže, jenž padl vedle něho; ale Beleg klopýtavě vstal, meč mu vyrval, máchl jím po trpaslíkovi a ten s děsem a kvílením prchal z kopce. Beleg byl těžce raněn, ale byl mocný mezi elfy Středozemě a navíc byl mistrem v uzdravování. Proto nezemřel a pomalu se mu vrátila síla, a marně hledal mezi mrtvými Túrina, aby ho pohřbil. Nenašel ho však, a tak poznal, že Húrinův syn je ještě živ a odveden do Angbandu. Tak se Beleg s pramalou nadějí vydal po stopách skřetů a pronásledoval je na Sever přes Dimbar k průsmyku Anach. Protože skřeti postupovali pomalu a Belegova obratnost byla veliká, podařilo se mu je témř dostihnout v temném lese Taur-nu-Fuinu. Tam však narazil na spícího elfa Gwindora, kterému se podařilo uprchnout z Angbandu, avšak nyní z něj zbyl pouhý shrbený a bojácný stín někdejšího nargothrondského pána. Beleg Gwindora uzdravil a společně se vydali dál po skřetích stopách. Na dohled štítů Thangorodrim se skřeti na noc utábořili a když všichni spali, pronikli Beleg s Gwindorem do jejich tábora. Nad zemí právě zuřila bouře, když našli Túrina spoutaného okovy na rukou i na nohou a uvázaného k suchému stromu. Byl v bezvědomém spánku z velké únavy, ale Beleg a Gwindor přeřezali pouta, jež ho držela, zvedli ho a vynesli ho z prohlubně, kde stál skřetí tábor. Položili ho kousek dál v houštině hlohů na kopci. Beleg vytasil svůj meč Anglachel a přesekal jím okovy, které Túrina poutaly; ale osud byl toho dne silnější, protože čepel při sekání železa sklouzla a bodla Túrina do nohy. Túrin se zprudka probudil k velké zuřivosti a strachu, a když viděl, že se nad ním někdo sklání s mečem, s mocným výkřikem vyskočil v domnění, že ho skřeti zase přicházejí mučit, dal se s ním potmě do rvačky, uchvátil Anglachel a zabil Belega Cúthaliona v domnění, že je to nepřítel. Ale jak tam stál, šlehl nad nimi jasný blesk a on v jeho světle pohlédl do tváře Belegovi. Potom stál Túrin jako zkamenělý a němý, zíral na tu strašlivou smrt a věděl, co udělal; a jeho tvář byla tak strašná, ozářená kmitajícími blesky, že se Gwindor schoulil na zem a neodvažoval se zvednout oči. Skřeti se sice vzbudili a a zjistili, že zajatec urpchl, avšak v té chvíli bouře zesílila a přihnal se veliký liják. Když pak ráno bouře odešla, skřeti usoudili, že Túrin již odtamtud daleko uprchl a všechny stopy po útěku budou smyty, takže bez dlouhého pátrání chvatně odešli. Túrin i přes krajní nebezpečí a Gwindorovo naléhání seděl celou noc nehybně u Belegova těla a neplakal. Až ráno Gwindor Túrina vzburcoval, aby mu pomohl pohřbít Belega, ten vstal jako náměsíčný. Společně uložili Belega do mělkého hrobu a položili k němu jeho veliký luk Belthronding z černého tisového dřeva. Stršný meč Anglachel však Gwindor vzal. Řekl, že bude lépe, aby se mstil na Morgothových služebnících, než aby bez užitku ležel v zemi. Pak Gwindor vstal, odešel z Taur-nu-Fuinu a Túrina odvedl s sebou. Ani jedinkrát na dlouhé, bolestné společné pouti Túrin nepromluvil a šel jako ten, kdo si nic nepřeje a nemá žádný cíl. Gwindor však byl stále vedle něho, chránil a vedl ho, a tak nakonec přešli Sirion a posléze došli k Eithel Ivrinu, pramenům Narogu. Tam oslovil Gwindor Túrina: "Vzbuď se, Túrine, synu Húrina Thaliona! Na jezeře Ivrinu je nekonečný smích." A Túrin poklekl a napil se té vody, a náhle se vrhl na zem, konečně mu vytryskly slzy a byl zdráv od svého šílenství. Tam složil píseň pro Belega a nazval ji Laer Cú Beleg, Píseň o velkém luku a Gwindor mu podal meč Anglachel. Túrin viděl, že je těžký a silný a má velkou moc; ale jeho čepel byla černá a nelesklá a ostří ztupené. Pak řekl Gwindor: "Je to zvláštní čepel a nepodobá se žádné, kterou jsem viděl ve Středozemi. Truchlí pro Belega stejně jako ty. Ale utěš se, neboť se vracím do Nargothrondu, do Finarfinova domu, a ty půjdeš se mnou, uzdravíš se a obnovíš se." Stalo se, jak Gwindor řekl a Túrin přišel do Nargothrondu a opět se stal velkým válečníkem a kapitánem. Dovední nargothrondští kováři mu překovali meč Anglachel, a třebažel zůstal černý, jeho ostří svítilo bledým ohněm. Nazval jej Gurthang, Železo smrti a tak velká byla jeho zdatnost a válečnická obratnost na pomezích Střežené pláně, že se stal známým jako Mormegil, Černý meč. Se svým mečem pak vykonal ještě mnoho velkých činů, ale o těch se už vypráví na jiném místě, pod heslem Gurthang... |
Zbraň: | Angrist ("Roztínač železa") |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | Telchar Nogrodský |
Vlastníci: | Curufin, který jej nosil bez pochvy na boku až do té doby, než mu jej odebral Beren, kterého spolu se svým bratrem Celegormem napadli ve snaze unést Lúthien Tinúviel; Beren pak nůž vlastnil až do jeho zničení v hlubinách Angbandu |
Doba vzniku: | Hvězdné věky či První sluneční věk |
Popis: | Bohužel o noži jako takovém se toho ví jen velmi málo - řezal železo, jako by to bylo čerstvé dřevo a snad proto nemohl být nošen v žádné pochvě, ale pouze připnutý na boku. |
Osudy: | Telchar byl nejproslulejší nogrodský kovář, který v Hvězdných věcích vykoval mnoho skvělých zbraní pro krále beleriandských Sindar, Elu Thingola. Z jeho dílny vyšel také slavný Elendilův meč Narsil, jež byl ve Třetím slunečním věku znovu zkut a nosil jméno Andúril. Není jasné, z jakého materiálu byl Angrist vyroben ani za jakých okolností se dostal ke Curufinovi. Jeho historie začíná být známá až od okamžiku kdy jej Beren Curufinovi odebral na hranicích Doriathu. Celý "incident" se odehrál ve chvíli, kdy Beren s Lúthien spolu rozmlouvali a ničeho si nevšímali - Beren jí chtěl totiž rozmluvit její odhodlání provázet ho na své výpravě za silmarilem a poslat ji do bezpečí Střežené země. V tu chvíli přijížděli lesem spěšně Celegorm a Curufin. Bratři je zahlédli a z dálky poznali. Pak Celegorm obrátil koně na Berena a chtěl ho přejet, zatímco Curufin uchvátil Lúthien do svého sedla. Beren však stačil odskočit před Celegormovým koněm a zároveň zachytit právě projíždějícího Curufina a strhnout jej dolů ze sedla. Beren pak začal Curufina rdousit, ale za zády měl smrt, protože Celegorm se na něho řítil s kopím. V tu hodinu opustil valinorský vlkodav Huan Celegormovy služby a skočil po něm, tkže kůň uhnul a nechtěl se přiblížit k Berenovi z hrůzy před velikým psem. Lúthien pak vstala a nedovolila Curufina zabít, ale Beren mu vzal výstroj a zbraně a také jeho nůž Angrist. Pak jej Beren zvedl, odhodil ho od sebe a řekl mu, ať jde ke svým urozeným příbuzným pěšky a ti ať ho naučí používat jeho statečnost důstojněji. Když se pak Beren od obou bratrů odvrátil a oni dělali že odjíždějí, vzal Curufin pln zášti Celegormův luk a cestou vystřelil zpět; šíp mířil na Lúthien. Ten ještě chytil Huan, avšak Curufin vystřelil znovu. Beren se vrhl před Lúthien a střela jej zasáhla do prsou... Lúthien jej pak svojí dovedností a s Huanovou pomocí uzdravila. Pak se vydali (nejprve Beren sám, posléze oba dva) k Angbandu a v přestrojení nakonec vnikli dovnitř. Pak sestoupili dolů bludištěm schodů a společně vykonali největší čin, jakého se odvážili elfové nebo lidé. Došli totiž k Morgothovu trůnu v jeho nejhlubší síni a Lúthien tam před před Valou samotným odhalila svou krásu a zazpívala mu po způsobu potulných pěvců. Celý jeho dvůr upadl do dřímoty a všechny ohně zeslábly a pohasly, ale silmarily v koruně na Morgothově hlavě náhle vyšlehly jasem bílého plamene. Tu se Lúthien zmocnila svého okřídleného roucha, vyskočila do vzduchu a její hlas kanul jako déšť do hlubokých a temných tůní. Máchla mu před očima svým pláštěm a vložila na něho sen, temný jako Vnější prázdno, jímž kdysi chodíval. Náhle se zhroutil, jako když pahorek klouže lavinou, zřítil se před svým trůnem jako blesk a zůstal ležet na podlaze pekla. Železná koruna se mu řinčíc odkutálela z hlavy. Vše strnulo. Beren ležel na zemi jako mrtvé zvíře, ale Lúthien se ho dotkla rukou, probudila ho, a on shodil svůj vlčí kožich. Pak vytáhl nůž Angrist a ze železných drápů, které jej držely, vyřízl silmaril. Když jej sevřel v ruce, živým tělem mu tryskala záře a jeho ruka se stala jakoby svítící lampou, ale klenot strpěl jeho dotek a neublížil mu. Berena napadlo, že půjde za svou přísahu a odnese z Angbandu všechny tři Fëanorovy klenoty; ale to nebylo silmarilům souzeno. Nůž Angrist se zlomil a úlomek ostří v letu zasáhl Morgotha do tváře. Ten zasténal, trhl sebou a celé angbandské vojsko se pohnulo ve spánku. Další osudy Berena a Lúthien líčí Zpěv Leithian a osudy vyneseného silmarilu Quenta Silmarillion. O dalších osudech nože Angristu se však již nezmiňuje ani jeden z příběhů, a tak jeden z nejznámějších a nejdůležitějších artefaktů Středozemě mizí z dějin stejně rychle a záhadně, jako se v nich předtím objevil. |
Zbraň: | Anguirel |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | Eôl, Temný elf |
Vlastníci: | Eôl dokud mu jej neukradl jeho syn Maeglin; Maeglin jej pak vlastnil až do své smrti při Pádu Gondolinu |
Doba vzniku: | Hvězdné věky či První sluneční věk |
Popis: | Byl to meč velmi cenný a jmenoval se tak, protože byl vyroben ze železa, jež spadlo z nebe jako plápolající hvězda. Rozetnul každé železo vytěžené ze země. Ve Středozemi byl jen jeden jemu podobný. Jeho čepel byla černá a nelesklá a hned na první pohled se meč zdál těžký a silný, mající velkou moc. Zdá se také, že meč po svém způsobu "vnímal" dění kolem sebe. |
Osudy: | Anguirel byl protějšek meče Anglachelu, vyrobený ze stejného meteorického kovu, který si Eöl nechal pro sebe dokud mu jej jeho syn Maeglin neukradl. Stalo se tak, když se spolu se svou matkou, kterou byla Turgonova sestra Aredhel, rozhodl opustit i přes otcův zákaz Nan Elmoth a vrátit se do domova své matky - Gondolinu. Tam se Maeglin stal posléze velkým pánem a těšil se přízni krále Turgona. Šel do války Nirnaeth Arnoediad a bojoval vedle krále a prokázal se v bitvě jako zuřivý a nebojácný. Byl moudrý v radách a obezřetný, své srdce však neodhalil a skrýval své myšlenky, takže jen málokdo je mohl přečíst. Jeho srdce totiž toužilo po Idril Celebrindal, dceři krále Turgona, avšak mezi elfy nebylo zvykem ženit se mezi tak blízkými příbuznými a Idril Maeglina stejně nemilovala. Maeglinova nenávist ještě více přišla po příchodu Tuora, který předčil Maeglina v králově přízni i v přízni Idril Celebrindal. Stalo se, že Turgon dal ruku své dcery Tuorovi a na jaře příštího roku se narodil Eärendil Půlelf. Když byl ještě malý, byl Maeglin zajat skřety když tajně vyšel z města a byl odveden do Angbandu. Tam mu Morgoth slíbil, že mu dá jako svému vazalovi panství nad Gondolinem a Idril Celebrindal, až bude město dobyto; a žádost po Idril a nenávist k Tuorovi vskutku dovedly Maeglina k zradě, nejhanebnější ze všech v příbězích o Starých časech. Když pak bylo město napadeno, snažil se Tuor zachránit Idril z drancování, ale Maeglin vztáhl ruce na ni i na Eärendila. A Tuor s Maeglinem bojoval na zdi a v tom boji se střetly dvě mocné zbraně - Dramborleg, Tuorova velká sekyra; a Anguirel, čepel z meteorického železa. Tuor však v souboji zvítězil a svrhl Maeglina hluboko z hradeb města. Jeho tělo v pádu třikrát narazilo na skalnaté úbočí Amon Gwarethu, než se zřítilo do plamenů dole. Tam také skončil meč Anguirel a zanikl. |
Zbraň: | Aranrúth ("Králův hněv") |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | není znám - snad nogrodští trpaslíci nebo dokonce sám Telchar |
Vlastníci: | Elu Thingol, král Doriathu; po jeho smrti Dior Eluchíl |
Doba vzniku: | Hvězdné věky či První sluneční věk |
Popis: | Žádný přesný ani nepřesný popis Aranrúthu neexistuje. Bohužel vše, co se vědělo o tomto slavném meči, nejspíše zaniklo při Pádu Númenoru. |
Osudy: | Neví se kdy, kde ani kým byla tato bezesporu mocná čepel vyrobena. Snad to bylo někdy v době, kdy se do Středozemě vrátil Melkor a Šedí elfové kupovali od trpaslíků z Mlžných hor zbraně proti skřetům a jiným zlým tvorům, kteří v tom čase stále častěji ohrožovali jejich hranice. Pokud ano, pak s ní Thingol zcela určitě bojoval v První z velkých Beleriandských bitev, která se odehrála ještě před příchodem Noldor. Thingol tehdy vedl ofenzívu proti východnímu Morgothovu vojsku a s pomocí Zelených elfů a Naugim jej rozprášil. V této bitvě si možná Aranrúth vysloužil první obdiv, pokud by nestačilo, že jím vládl nejurostlejší a nejmocnější z elfů, kteří zůstali ve Středozemi.
Po příchodu noldorských Vyhnanců se Thingol uzavřel ve své střežené zemi a nevycházel do válek mezi Fëanorovými syny a Morgothem. Aranrúth tak odpočíval v Menegrothských zbojnicích až do doby, kdy se Thingol, spolu s Berenem Erchamionem, Mablungem Těžkorukým, Belegem Lučištníkem a vlkodavem Huanem, nevydal na Hon na Vlka. Na té výpravě jej však nepoužil a meč mu nepomohl ani o několik desítek let později, když byl v hlubinách svého vlastního sídla Menegrothu zabit nogrodskými trpaslíky. Po Thingolovi Doriathském zdědil čepel jeho dědic Dior Eluchíl, který se stal na krátko pánem Doriathu. Země však byla napadena Fëanorovými syny, dychtícími po silmarilu a splnění své přísahy, a Menegroth vydrancován. Diorovou rukou tam padl Celegorm, padl tam Curufin a temný Caranthir; ale také Dior byl zabit a jeho manželka Nimloth. Fëanorovi synové však nezískali to, co hledali, neboť ostatek lidu před nimi uprchl a byla s nimi i Diorova dcera Elwing. Ta s sebou nesla silmaril i meč Aranrúth. Když po svržení Morgotha skončil První sluneční věk a lidem byla Valar darována země uprostřed Dělícího moře, dala Elwing Thingolův meč svému synovi Elrosovi, který si zvolil Sudbu lidí a stal se prvním králem Númenorejců. Od té doby byl králův meč Aranrúth a dědil se z otce na syna a uchovával se jako dědičný předmět, památka na minulé časy a připomínka toho, z nějž vzešla královská linie Númenoru*). Ze všech, kteří vládli Žezlem Mořských králů od založení Númenoru, byl Ar-Pharazôn Zlatý nejmocnější a nejpyšnější; před ním panovalo Númenorejcům třiadvacet králů a královen, kteří nyní spali ve svých hlubokých hrobkách pod Meneltarmou na zlatých ložích. On měl být králem posledním... *) Král a většina velkých náčelníků vlastnili meče zděděné po otcích a někdy ještě dávali meč darem svým dědicům. Nový meč, který se vyráběl pro králova dědice, mu byl předáván v den, kdy mu udělili titul. Žádný muž však ze začátku na Númenoru meč nenosil a dlouhé roky se v té zemi válečných zbraní vyrábělo opravdu málo. |
Zbraň: | Belthronding |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | pravděpodobně sám Beleg Cúthalion |
Vlastníci: | Beleg Cúthalion |
Doba vzniku: | Hvězdné věky či První sluneční věk |
Popis: | veliký luk z černého tisového dřeva |
Osudy: | Beleg byl doriathský elf, velký lučištník a náčelník Thingolových hraničářů. Byl to velký lovec a znalec lesa, stopař i bojovník, a jeho moudost a schopnost léčit a uzdravovat byla rovněž veliká. Často se pohyboval v lesích na hranicích Doriathu, kde pronásledoval skřetí oddíly, které stále častěji ohrožovaly severní okraje země. Jako zbraň nejraději používal velký luk, který jej později proslavil. V lukostřelbě se mu nikdo jiný nevyrovnal a dokud nedostal od Thingola čepel Anglchel, meč ani příliš nepoužíval. Když v roce 487 P.v. přišel k Túrinovi na Amon Rudh a zůstal s ním, byla celá ta země široko daleko známá jako Dor-Cúarthol, Země Luku a Přilby. Svým uměním si také vysloužil přízvisko Cúthalion, Lučištník. Svého luku se nikdy nevzdával - snad ani tehdy, když šel z Mablungem do bitvy Nirnaeth Arnoediad - a byl s ním i pohřben na okraji Taur-nu-Fuinu poté, co byl zlou náhodou zabit svým přítelem a druhem Túrinem. |
Zbraň: | Bregorův luk |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | není znám - snad Bregor sám |
Vlastníci: | Bregor z rodu Bëorova; po něm jeho dědicové, prostřednictvím kterých se dostal až k Elrosovi Tar-Minyaturovi |
Doba vzniku: | První sluneční věk |
Popis: | neexistuje (v dostupných pramenech) |
Osudy: | Bregorův luk patřil (spolu s mečem Aranrúthem, Barahirovým prstenem a Tuorovou sekyrou) mezi nejcennější dědičné předměty Númenoru. Vzhledem k tomuto faktu je zarážející, že o něm nemáme (na rozdíl od ostatních výše jmenovaných) žádné konkrétnější informace. Vlastně nám ani není známo, jakým způsobem se dostal až do rukou Númenorských králů.
Bregor byl synem Boromira z Ladrosu, pravnuka Bëora Starého, který přivedl první Edain do Beleriandu. Žil v pátém století Prvního slunečního věku a zemřel před Bitvou Náhlého plamene (Dagor Bragollach). Bregorův luk musel přinést na Númenor Elros Tar-Minyatur, syn Eärendila Požehnaného a Elwing. Jak se ovšem dostal k němu, není zcela jisté. Bregorův luk, stejně jako Thingolův meč Aranrúth a mnoho dalších starobylých a cenných předmětů, nakonec zanikl při Pádu Númenoru a spolu s ním zřejmě i veškeré písemnosti o něm. |
Zbraň: | Černý šíp |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | trpasličí kováři z Ereboru |
Vlastníci: | Bard Lučištník z Esgarothu, který jej zdědil po otci a ten zase po dávných předcích |
Doba vzniku: | někdy v letech 2590 - 2770 Třetího slunečního věku |
Popis: | Černý šíp ukovaný pravděpodobně ze železa a zakalený v trpasličích kovárnách. Měl tu vlastnost, že jej střelec vždycky znovu našel a nikdy jej nezklamal. |
Osudy: | Když se rozzuřený ohnivý drak Šmak v plamenech snesl roku 2941 nad Esgaroth, zdálo se, že mu nikdo nebude schopen zabránit v jeho řádění. Obyčejné šípy obránců města se totiž o jeho kůži lámaly a neublížily mu víc než nějaký komár z močálů. Jeden po druhém válečníci odhazovali své zbraně a vrhali se do vod Dlouhého jezera, ale mezi hořícími domy dosud vytrval oddíl lučištníků, kteří se nevzdávali. Jejich kapitán byl Bard, muž se sveřepým hlasem a sveřepou tváří, kterému jeho přátelé vytýkali, že prorokuje povodně a otravu ryb, ačkoli znali jeho mužnost a statečnost. Byl vzdálený potomek Giriona, pána Dolu, jehož žena se synkem se před dávnými časy zachránili z trosek po Bystré řece. Teď střílel velkým tisovým lukem, dokud nevystřílel všechny šípy, až na jeden. Už k němu dosahovaly plameny. Společníci ho opouštěli. Napjal svůj luk naposledy. Najednou se mu něco třepetavě sneslo na rameno. Trhl sebou - ale byl to jenom nějaký starý drozd. Beze strachu se mu usadil vedle ucha a oznámil mu, co přináší. Bard s úžasem zjistil, že rozumí drozdí řeči, poněvadž byl z dolského plemene. Drozd mu pak poradil, do jakého místa má draka zasáhnout a pověděl mu, co všechno se přihodilo v Hoře. Bard si potom napjal tětivu až k uchu. Drak se obloukem vracel, letěl nízko, a když se blížil, nad východním pobřežím vyšel měsíc a postříbřil jeho obrovská křídla. "Šípe!" řekl lučištník. "Černý šípe! Tebe jsem si šetřil naposledy. Nikdy jsi mě nezklamal a vždycky jsem tě znovu našel. Zdědil jsem tě po otci a ten zase po dávných předcích. Jestli pocházíš z kováren pravého Krále pod Horou, nyní leť a najdi svůj cíl!" Drak sletěl střemhlav ještě níž než předtím, a když se obrátil a klesal, jeho břicho se bíle zatřpytilo jiskřením drahokamů v měsíčním světle - s výjimkou jednoho místa. Veliký luk zadrnčel. Černý šíp vyrazil od tětvy přímo, přímo do jamky po levé straně drakových prsou, kde byla přední noha široce odtažena. Vnikl tam a zmizel, hrot s ozubcem, násada i peří, tak prudký byl jeho let. Šmak nadskočil ve vzduchu, vychrlil oheň, zařval, až to ohlušilo lidi, kácelo stromy a tříštilo kameny, převalil se a zřítil se z výšky do trosek města. A to byl konec Šmaka z Ereboru, nikoli však Barda. Ten se později stal králem Dolu, který za pomoci části trpasličího pokladu opět vybudoval a zvelebil. |
Zbraň: | Dramborleg ("Tlouk ostrý") |
Další názvy: | velká sekyra Tuorova, Tuorova sekyra |
Tvůrce: | pravděpodobně gondolinští kováři |
Vlastníci: | Tuor syn Huora a otec Eärendila Požehnaného |
Doba vzniku: | snad někdy po Tuorově příchodu do Gondolinu v roce 496 P.v. |
Popis: | velká sekyra, jež uměla promáčknout jako kyj a roztínala jako meč |
Osudy: | V Pádu Gondolinu se praví o "velké sekyře Tuorově", kterou nosil Tuor v Gondolinu raději než meč. Pro její bojové "kvality" ji pojmenoval v jazyce gondolinského lidu Dramborleg přeloženo "Tlouk ostrý". Podle všeho s ní bojoval i v den, kdy bylo město napadeno Morgothovým vojskem a na zdi města s ní srazil do hlubin zrádného Maeglina. Když se mu pak podařilo s manželkou Idril, synem Eärendilem a ostatkem gondolinského lidu uprchnout tajnou stezkou Okružními horami, došel s nimi až k ústí Sirionu, kde se pak na nějaký čas usídlili. V oněch dnech pak pocítil Tuor, že se k němu plíží stáří, a touha po mořských hlubinách stále sílila v jeho srdci. Proto postavil velkou loď, nazval ji Eärrámë, to jest Mořské křídlo, napjal plachty a vydal se s Idril Celebrindal do zapadajícího slunce a na západ, a víckrát se neobjevil v příběhu ani v písni. Svou velkou sekyru však přenechal svému synovi Eärendilovi a ten zase svému. Tak se dostal Dramborleg k Elrosovi, který se stal prvním králem lidí v darované zemi Númenoru. V králově rodu se pak dědil z otce na syna, podobně jako meč Aranrúth, Barahirův prsten či luk Bregora z Bërova rodu. Avšak stejně jako ostatní dědičné předměty Númenoru (vyjma Barahirova prstenu), zanikla i Tuorova sekyra při Pádu a její sláva a moc se připomíná už jen v písni. |
Zbraň: | Durinova sekyra |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | pravděpodobně sám Durin I. |
Vlastníci: | Durin I. Nesmrtelný, otec a první král trpaslíků Dlouhovousáčů, který vybudoval Khazad-dum a usadil se tam; Durioni dědicové až po Náina I.; nakrátko Balin, syn Fundinův |
Doba vzniku: | Hvězdné věky |
Popis: | není znám |
Osudy: | Tato zbraň Durina I., otce trpaslíků Dlouhovousáčů, byla největším dědictvím tohoto rodu. Dědila se mezi jeho potomky a s největší pravděpodobností byla zároveň i odznakem moci krále Khazad-dum. V roce 1980 T.v. však tamní trpaslíci dolovali příliš hluboko a probudili tím ze spánku hrůzného tvora, který po útěku z Thangorodrim ulehl a skryl se u základů země, když přišla vojska Západu: jednoho z Morgothových balrogů. Zabil Durina a o rok později i jeho syna Náina I.; tak zašla sláva Morie a její lid byl pobit nebo se daleko rozprchl.
Durinova sekyra však zůstala ztracená v opuštěné Morii, a po dlouhá staletí o ní nikdo nevěděl. Z fragmentů knihy Mazarbul se dozvídáme, že Durinova sekyra byla opět nalezena v roce 2989 T.v. trpaslíkem Balinem, který se s malou výpravou vydal opět dobýt ztracené trpasličí sídlo. S pokusem o znovudobytí Morie zanikla resp. se znovu ztratila i Durinova sekyra a nebyla už nikdy nalezena. Pravděpodobně byla pohřbena v některé ze zřícených částí Morie a bude tam ležet už navěky. |
Zbraň: | eket |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | Númenorejci a jejich potomci ve vyhnanství ve Středozemi |
Vlastníci: | každý númenorský voják nosil za opaskem tento malý mečík |
Doba vzniku: | Druhý a Třetí sluneční věk |
Popis: | byl to druh krátkého bodného meče s širokou čepelí, hrotem a oboustranným ostřím, v délce od jedné do jedné a půl stopy |
Osudy: | Tyto kráké meče pařily k výzbroji Dúnadanů a pravděpodobně sloužily jako poslední prostředek osobní ochrany. Jeden takový měl i Isildur a nechal si jej u sebe, když se vrhal do temných vod Anduiny, když prchal před skřety z Kosatových polí. |
Zbraň: | Gimliho sekyra |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | trpaslíci z Ereboru |
Vlastníci: | Gimli, syn Glóinův, člen Společenstva Prstenu |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk |
Popis: | sekyra se širokým ostřím |
Osudy: | Trpaslík Gimli, syn Glóinův, byl Elrondem vybrán, aby doprovázel Toho, kdo nese Prsten, jako zástupce svého plemene. Spolu s ním bylo vybráno ještě sedm dalších, kteří dohromady tvořili družinu Devíti pěších, též známou jako Společenstvo Prstenu. Družina vyšla zvečera jednoho pozdního prosincového dne a vydala se s Prstenem na jih. Nevzali si velké válečné vybavení, protože jejich naděje spočívala v utajení, a ne v boji. Jen Gimli, hoden tradice svého lidu, si otevřeně navlékl krátkou košili z ocelových kroužků, protože trpaslíci se nebojí břemen; a u pasu měl sekyru se širokým ostřím. Její kvality měl možnost prokázat už zanedlouho... Jedné noci, kdy Společenstvo tábořilo v Eregionu nedaleko Západní brány Morie, bylo přepadeno smečkou zuřivých vrrků. Gandalf, Aragorn a Boromir okamžitě tasili své čepele a odráželi jeden útok za druhým. Vedle nich stál také Gimli, rozkročen na statných nohou, a máchal trpasličí sekyrou. V Morii pak v komnatě Mazarbul bojoval společně s ostatními proti útočícím skřetům a podťal nohy jednomu, který vyskočil na Balinův náhrobek. Gimli byl hrdý a statečný trpaslík; jeho sekyra byla kdykoli připravena k útoku či obraně a neváhal jí pozvednout ani proti jasné přesile. Nepříjemná chvíle zastihla Společenstvo po útěku z Morie, když vstoupili do elfí říše Lothlórienu. Svou sekeru pak Gimli konečně trochu provětral v šarvátce se skřety na Parth Galenu. Spolu s Legolasem tam dohonili a pobili mnoho skřetů, kteří znenadání zaútočili na Společenstvo, avšak splnění jejich úkolu zabránit nedokázali. Další z nedorozumění, při kterém Gimliho prsty přejížděly ostří své sekyry a svíraly její topůrko, nastalo po příjezdu do Edorasu, kde se Gandalf dožadoval vstupu ke králi Marky. Na králově dvoře však platilo nařízení, podle kterého měli všichni příchozí zanechat své zbraně přede dveřmi královy síně. To se však nezamlouvalo Aragornovi, který nechtěl nechávat svůj Andúril nestřežený. K Aragornovi se okamžitě postavil i trpaslík Gimli a vše by opět dopadlo špatně, kdyby se do věci nevložil sám Gandalf. Nakonec tedy zbraně družiny spočinuly přede dveřmi a Gimliho sekyra dělala společnost takovým čepelím, jako byl již zmiňovaný Andúril nebo Gandalfův meč Glamdring. Když bylo slyšení u krále Marky skončeno, rozhodl se uzdravený Théoden vyrazit se svým vojskem do boje proti Železnému pasu. Po jeho boku jeli i Gandalf s Aragornem a Legolas s Gimlim. Gimli se měl konečně dočkat svého snu - stínat skřetí krky v první z velkých bitev Války o Prsten. Po bitvě se Gandalf, rohanský král Théoden se svojí družinou, Aragorn a dva nerozluční přátelé Legolas a Gimli, vydali do Železného pasu na návštěvu k Sarumanovi. Během rozhovoru s ním měla Gimliho ruka opět pohotovost na topůrku sekyry. Sarumanův hlas se totiž Gimlimu pranic nelíbil, stejně jako jeho slova. Gimli a (pochopiteně) Legolas pak jeli s Šedou družinou do Šeré brázdy, kde družina vstoupila na Stezky mrtvých a došla až ke kameni Erech. Odtud jeli dál do Pelargiru, kde svedli bitvu s Umbarskými korzáry a Jižany a vzali jim jejich lodě. Trpaslík Gimli zde bojoval po boku svých druhů a jeho sekyra od té chvíle neměla odpočinku. Když totiž byla bitva v Pelargiru vyhrána, nalodila se Šedá družina spolu s posilami z Jižních lén Gondoru na ukořistěné lodě, a vydala se na pomoc obležené Minas Tirith. Tam, na Pelennorských polích pak Gimli promluvil do další velké bitvy Války o Prsten. Jelikož bylo jeho válečné umění veliké a štěstí stálo při něm, vyšel z této střašlivé bitvy nezraněn a o několik dní později mohl opět vyrazit pod Aragornovou zástavou k Morannonu, Černé bráně Mordoru. Jednoho dne, když už bylo po Válce a Společenstvo Prstenu přebývalo v Minas Tirith a těšilo se z nového a ničím nezkaženého jara, přijel do Města Éomer Rohanský, jak slíbil, a s ním éored nejkrásnějších rytířů z Marky. Byl uvítán, a když zasedli ke stolu v Merethrondu, veliké hodovní síni, spatřil krásu dam před sebou a velice užasl. Než se odebral k odpočinku, poslal pro trpaslíka Gimliho a řekl mu: "Gimli, Glóinův synu, máš připravenou sekyru?" Gimli se pak nakonec vydal se svým přítelem Legolasem do lesa Fangornu, a Legolas na oplátku navštívil třpytivé jeskyně Aglarondu; přesně tak, jak si slíbili. Gimli posléze do Aglarondu přivedl početný lid z Ereboru a založil tam nové trpasličí království. Sekyru vyměnil za kladívko a čakan, a společně se svým lidem Aglarond ještě více zvelebil. Žil tam pak až do chvíle, kdy se jeho přítel Legolas rozhodl opustit břehy Středozemě. Vzal totiž Gimliho s sebou, a Gimli se stal prvním trpaslíkem, který spatřil Blaženou říši. |
Zbraň: | Glamdring ("Vrahomlat") |
Další názvy: | Bojec |
Tvůrce: | gondolinští Noldor |
Vlastníci: | Turgon, Pán Gondolinu až do své smrti v troskách města; skřeti či draci ve svých pokladech, odkud se postupem času a shodou náhod dostal spolu s dalšími čepelemi do zlobří skrýše v pahorkatině Rhudauru, kde jej nakonec nalezl Gandalf s Thorinem Pavézou a hobitem Bilbem Pytlíkem během výpravy k Osamělé hoře; Gandalf byl pak posledním vlastníkem tohoto mocného meče a po skončení Třetího slunečního věku jej pravděpodobně odvezl přes Dělící moře do Blažené říše Amanu. |
Doba vzniku: | První sluneční věk (někdy po roce 104 P.v.) |
Popis: | Byť se tato slavná čepel poměrně často vyskytuje v příbězích, jakýkoli přesnější popis bohužel chybí. A tak jediné, co lze o tomto meči říci je zhruba toto: byl to meč s dlouhým ostřím přechovávaný v nádherné pochvě posázené drahokamy; na čepeli bylo vyryto runovým písmem jeho jméno a čepel měla (podobně jako i jiné čepele vyrobené elfskými kováři) tu vlastnost, že v blízkosti nepřátel (skřetů a temných tvorů) planula modrým až bílým světlem (čím blíže se nepřítel nacházel, tím jasněji a běleji čepel planula). Meč způsoboval zranění i takovým tvorům, proti kterým byly jiné (normální) meče neúčinné. Nepřátel, zejména pak skřetů, se rovněž při pohledu na meč zmocňoval strach a panika. |
Osudy: | Osudy tohoto meče ještě před jeho nalezením Gandalfem a trpaslíky je poněkud obtížné rekonstruovat. Byl vykován v Prvním slunečním věku gondolinskými kováři pro Turgona, Pána Gondolinu a pozdějšího Velekrále Noldor ve Středozemi. Veden Turgonovou rukou, bojoval v Nirnaeth Arnoediadu, Bitvě nespočetných slz, neboť v tom roce Turgon otevřel brány svého města a vyvedl desetitisícové vojsko v lesklé zbroji, s dlouhými meči a lesem kopí. Bojoval také v poslední zoufalé bitvě pod Královou věží v sličném Gondolinu poté, co bylo město vinou zrady odhaleno Morgothovi a napadeno jeho vojskem v čele s draky a balrogy. I přes udatnou obranu byla nakonec věž zbořena a velký byl její pád a Turgonův pád v její zkáze. A když bylo po všem, bylo město vydrancováno a mnoho krásných věcí ztraceno či zničeno. Stalo se, že nějakou stěží pochopitelnou náhodou (pravděpodobně přičiněním draků, protože skřeti měli z elfích zbraní panickou hrůzu a obři byli na takový čin příliš tupí), bylo několik elfích čepelí odneseno z trosek města a uloženo k odpočinku v nějaké temné sluji či pokladnici. Doměnku, že se jednalo o draky, kteří vynesli z trosek města nejrůznější cennosti (mezi nimiž byly i mocné elfí čepele) a shromáždili je ve svých doupatech, nepřímo potvrzují i Elrondova slova k Bilbovi a trpaslíkům během jejich zastávky v Posledním domáckém domě. Jak se Glamdring, spolu s ostatními meči, dostal do doupěte skalních zlobrů sídlících ve vysočině Rhudauru, je záhadou, kterou ani Elrond nedokázal objasnit. Zkrátka, řízeni osudem či náhodou (jak by řekli v Kraji), zlobři vyplenili jiné plenitele, nebo našli zbytky starých loupeží v nějaké skrýši v horách. Ať už to bylo tak či onak, stalo se, že Thorinova společnost byla na své výpravě zaskočena právě těmito zlobry a jen díky Gandalfově duchapřítomnosti a důvtipu z tohoto "setkámí" vyvázla bez úhony. V blízkosti zlobřího tábořiště nalezli dobře zabezpečenou a zamaskovanou jeskyni. Uvnitř našli kořist všeho druhu - od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáků. Na stěnách také visela spousta šatstva a mezi ním byly i různé meče všelijaké výroby, tvarů a rozměrů. Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy. Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené pochvě, který hobitovi docela dobře posloužil jako krátký meč. V Roklince se pak od Elronda dozvěděli o jejich původu a jménech. Thorinův meč se ukázal být "dvojčetem" Glamdringu a jmenoval se Orkrist čili Skřetodrv. Při vyslovení toho jména Thorin okamžitě zatoužil po jeho "ověření" v praxi, avšak ještě netušil, že jeho přání se již co nevidět splní. Gandalf pak elfí čepel nosil vždy při sobě a stala se, spolu s holí, jeho neoddělitelnou součástí. Bojoval s ní v Eregionu proti vlkům, kteří napadli Společenstvo Prstenu, i v Khazad-dum, proti skřetům v komnatě Mazarbul. Při setkání s balrogem na můstku v Khazad-dum třímal Glamdring pevně v pravici a ten studeně a bíle zářil. Balrog tasil ze stínu planoucí rudý meč, ale Glamdring se bíle zatřpytil v odpověď. Ozval se zvonivý třesk a šlehlo bílé světlo. Balrog odskočil a jeho meč se rozlétl v roztavených úlomcích. Čaroděj se zakymácel na můstku, ustoupil o krok a pak opět stanul nehybně. Po skončení Války o Prsten jej pak Gandalf nosil nezakrytě, neboť už nebyl důvod k utajování, dokud 29. září 3021 T.v. neodplul s Těmi, kdo nesli Prsteny přes Moře do Blažené říše. Podle všeho vzal na palubu elfí lodi i elfí meč Glamdring a odvezl jej na daleký Západ, kde zůstane zachován až do Konce světa a Posledního soudu... |
Zbraň: | Grišnákhův nůž |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | mordorští kováři |
Vlastníci: | Grišnákh, Mordorský skřet, velitel oddílu, který se po útoku na Parth Galenu spojil s oddílem vyslaným s Železného pasu |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk |
Popis: | krátká zubatá čepel s vyřezávanou střenkou: byla tvarována jako ohavná hlava se šilhavýma očima a rozšklebenými ústy |
Osudy: | Tento skřetí nůž patřil Grišnákhovi, nízké křivonohé stvůře se širokými plecemi a s rukama visícíma málem až k zemi. Pocházel pravděpodobně z mordorských kováren a sloužil ke všemu možnému - zpravidla nekalému a nečistému.
Snad šťastnou náhodou se stalo, že oddíl skřetů, který nesl zajaté hobity Smíška a Pipina, byl v těsné blízkosti lesa Fangornu napaden rohanskými Jezdci. Hobity však nikdo neodhalil, a tak tam chvíli seděli a pojedli trochu lembasu, který Pipin odkudsi vylovil. Chvíli seděli ve tmě, zamyšleně jedli a nevšímali si výkřiků ani hluku nedaleké bitvy. Pipin se první vrátil do přítomnosti. Volní hobiti se pak odplazili pod převislé koruny stromů Fangornského lesa, které jim v danou chvíli poskytovaly největší ochranu. Ráno, když bylo po bitvě, vydali se dál, do hloubi lesa a zažili tam zvláštní věci. O těch se však píše jinde... O pár dní později přišli na místo bitvy také Aragorn, Gimli a Legolas. Pečlivě prohledávali okolí a snažili se získat jakoukoli informaci o svých přátelích - nemohli se totiž smířit s myšlenkou, že by hobiti byli zabiti spolu se skřety a spáleni na veliké hranici spolu s nimi. Právě nalezené stopy sice v myslích třech druhů vyvolaly mnoho dalších otázek, ale nakonec přispěly k tomu, že Aragorn s Gimlim a Legolasem odhalili, že hobiti byli nějakým způsobem zachráněni a odešli po vlastních nohou do nedalekého lesa Fangornu. |
Zbraň: | Grond |
Další názvy: | Kladivo podsvětí |
Tvůrce: | Morgoth Bauglir, Mocnost hrůzy |
Vlastníci: | Morgoth Bauglir, Mocnost hrůzy |
Doba vzniku: | pravděpodobně někdy po návratu Morgotha do Angbandu, tedy na přelomu posledního Hvězdného a Prvního slunečního věku |
Popis: | Velký palcát, jehož rány byly jako blesky. Po dopadu na zem v ní vyryl velikou jámu, odkud vyšlehl oheň a kouř. |
Osudy: | Pouze jednou jedinkrát během Beleriandských válek bojoval Morgoth tváří v tvář se zbraní v ruce. Bylo to v roce 455 P.v. po jedné z velkých beleriandských bitev - Dagor Bragollachu. Tehdy došla do Hithlumu k Fingolfinovi, Velekráli Noldor ve Středozemi, zpráva, že Dorthonion je ztracen, Finarfinovi synové poraženi a Fëanorovi synové vyhnáni ze svých zemí. Tu Fingolfin spatřil (jak se mu zdálo) naprostou zkázu Noldor a nenapravitelnou porážku všech jejich domů; pln zloby a zoufalství nasedl na svého velikého bílého koně Rochallora, vyjel sám a nikdo ho nemohl zadržet. Přehnal se Dor-nu-Fauglithem jako vítr prachem a všichni, kdo viděli jeho nájezd, prchali v úžasu, protože mysleli, že přijel sám Oromë: posedlo jej totiž velké šílenství zuřivosti, takže jeho oči svítily jako oči Valar. Tak přijel sám k branám Angbandu, zatroubil na roh a znovu udeřil do mosazných dvěří a vyzval Morgotha, aby vyšel do boje muž proti muži. A Morgoth vyšel. Veliký byl souboj u brány a skřeti se jím nechlubí. Ale ani elfové o něm nezpívají, protože jejich žal je příliš hluboký. Fingolfin v něm zranil Morgotha sedmi ranami, ale nakonec byl přitlačen jeho štítem k zemi. Třikrát zase vstal, ale země okolo něho byla už tak zvrásněná a Fingolfin tak unavený, že klopýtl a padl nazad Morgothovi u nohou. A ten mu stoupl levou nohou na hrdlo a ta váha byla, jako když padne hora - a dny krále Fingolfina ve Středozemi byly sečteny. Tak zahynul Velekrál Noldor, nejhrdější a nejstatečnější z dávných elfských králů. Nepadl však Grondem a není ani známo, že by Morgoth touto zbraní ještě někdy bojoval resp. jí někoho zabil. Podle všeho zbraň zanikla na konci věku, kdy bylo Thangorodrim zbořeno a celý Beleriand zaplavilo Moře. Vzpomínka na něj však v myslích temných tvorů, kteří unikli Velké bitvě a hněvu Valar na konci věku, přetrvala, a v Třetím slunečním věku podle ní pojmenovali velké beranidlo, které vojsko Temného pána použilo na Pelennorských polích proti bráně Minas Tirith (viz. níže).
|
Zbraň: | Grond |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | mordorští kováři |
Vlastníci: | Morgulské vojsko |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk |
Popis: | Obrovité beranidlo, veliké jako lesní strom, dlouhé sto stop, zavěšené na mocných řetězech uprostřed velikých pohyblivých strojů. Jeho ohavná hlava z kalené černé oceli měla podobu hladového vlka; na ni byla vložena ničivá kouzla. Jeho konstrukce byla nehořlavá a táhlo jí množství velikých zvířat provázeno skřety a horskými obry. |
Osudy: | 14. března 3019 T.v. začala jedna z největších bitev Války o Prsten - Bitva na polích Pelennoru. Morgulské vojsko vedené Černokněžným králem spolu s vojskem Haradských obklíčilo hlavní město Gondoru Minas Tirith a zahájilo útok. I když obránci Města hrdinně odráželi nové a nové výpady, útok neustával. Morgulskému vojsku totiž přicházely stále nové a čerstvé posily a od poloviny noci útok naopak ještě zesílil. Bubny duněly. Ze severu i jihu se ke zdem tlačil oddí za oddílem nepřátel. Přicházela veliká zvířata jako pochodující domy v rudém mihotavém světle, mumakové z Haradu. Vlekli uličkami mezi ohni veliké věže a stroje. Přesto jejich kapitán příliš nedbal, co natropí a kolik jich bude zabito: jejich účelem bylo jen zkoušet síly obrany a zaměstnávat Gondorské na mnoha místech. Svou největší sílu hodlal vrhnout proti Bráně. Byla sice velmi silná, vyrobená z oceli a železa, střežená věžemi a baštami z nepoddajného kamene, přece byla klíčem, nejslabším místem v té vysoké a neprostupné zdi. Bubny zaduněly hlasitěji. Vyšlehly ohně. Veliké stroje se plazily přes pole; uprostřed se na mocných řetězech houpalo obrovité beranidlo. Dlouho je kovali v temných kovárnách Mordoru; dali mu jméno Grond, na paměť Kladiva podsvětí z dávných časů. Táhla je veliká zvířata, obklopovali skřeti a vzadu šli horští obři, aby je rozhoupali. Když co chvíli některé veliké tažné zvíře zdivočelo následkem bitevní vřavy všude okolo a dupotem vneslo zkázu mezi nesčíslné skřety, kteří je provázeli, těla prostě odhodili z cesty a jejich místa zaujali jiní. Grond se, i přes statečný odpor rytířů z Dol Amrothu a nejstatečnějších z posádky Města, plazil dál. Bubny zuřivě rachotily. Nad kopci zabitých se objevila obludná postava: vysoký jezdec na koni, v kápi a černém plášti. Zastavil se a pozvedl dlouhý bledý meč. Když to učinil, na všechny padl strašný děs, na obránce i nepřátele. Na okamžik všechno strnulo. Ohromným chvatem vrhly Grond kupředu obří ruce. Dojel k Bráně a zhoupl se. Hluboké zadunění zahřmělo Městem jako hrom v mracích. Dveře ze železa, sloupy z oceli však ráně odolaly. Pak Černý kapitán vstal ve třmenech a vzkřikl hrozným hlasem. Zapomenutou řečí vyslovil mocná a děsná slova, která rvala srdce i kameny. Zavolal třikrát. Třikrát zadunělo veliké beranidlo. A poslední ranou náhle Gondorská brána pukla. Jako pod úderem ničivého kouzla se rozlétla; palčivě šlehl blesk a dveře se zhroutily na zem rozervané na kousíčky. Dovnitř vjel Pán nazgulů. Osud nového dne však byl pro Západ příznivější - s novým svítáním totiž přišlo troubení rohů dlouho očekávaných rohanských Jezdců.Černokněžný král zmizel a obří beranidlo bylo opuštěno. Toho dne se osud naklonil k obráncům Města a definitivně opustil útočící vojsko Temného pána. Jižané byli poraženi a skřeti zahnáni do Anduiny. Toho dne se také naplnil osud Černokněžného krále a jeho duch navždy vymizel ze světa. |
Komentáře
Přehled komentářů
Co se slavných čepelí týče, moc mi tam chyběl Ringil, Fingolfinův meč, jenž sedmkrát zranil Morgotha Bauglira při souboji na konci Dagor Bragollachu. Jinak dobrý.
Ringil
(Glorfindel, 15. 8. 2014 22:09)