SPORTOVNÍ DĚTI ( rodičům k zamyšlení )
SPORTOVNÍ DĚTI. RODIČE TO PŘEHÁNĚJÍ ?
Chtěl jsem původně začít na těchto stránkách s trochu jinou tématikou, ale protože na stránkách mladého hokeje se u návštěvníků mých stránek rozvířila živá a víceméně negativní výměna názorů a reakcí, a protože to vůbec není nezajímavé téma, rád bych zareagoval na některé výroky a spolu s tím i na další názory, většinou napadající moji sportovní filozofii a vedení syna ke sportu způsobem, který velká část rodičů není schopna a ochotna rozchodit. V prvé řadě musím říct, že si za svou cestou stojím s velkou jistotou v tom smyslu, že je to cesta správná, konkurenceschopná a smysluplná.
Nejprve uvedu fakta, která jsou někdy výstižnější než stránky subjektivních názorů.
1. Nesleduji žádné zdravotní komplikace. Už více než 4 roky nechyběl Pavel Zacha ml.ze zdravotních důvodů na jediném hokejovém tréninku. Tedy žádná zlomenina, tříslo, natažený sval, vyčerpanost, alergie, rýma, chřipka, nic takového. Vynikající odolnost organismu. Pokud proběhla týmem epidemie, Pavla se nikdy v posledních 4 letech nedotkla. Lékař, sportovní specialista, konstatoval v létě naprosto perfektní zdravotní stav.
2. Výška 163, váha 59 kg znamená v tomto věku nadprůměr, při porovnávání soupisek se jedná o průměrné hodnoty hráčů ročníku 1995.
3. Počet tréninků v týdnu synovi nenutím, on by ale většinou nejraději trénoval i čtyřikrát denně na ledě, pokud bych to dovolil. Na konci sezóny je nešťastný z toho , jak vydrží několik měsíců bez hokeje. Není chudák, hokej má prostě rád.
4. Nehokejové tréninky navíc, ty právě představují ochranu organismu před jednostranným přetížením a vytváří komplexní kondici a vybavenost.
5. Protože sleduji každý trénink a zápas, mám perfektní přehled o aktuálním stavu a mohu okamžitě zareagovat vysazením tréninků navíc a odpočinkem.
Tady jsou mé odpovědi na otázky , se kterými jsem se setkal :
„ Ten tvůj kluk nemá na ulici žádné kamarády, ničíš mu mládí !“
Tohle jsem slýchal dříve od některých lidí ve svém bydlišti nebo v diskusích s rodiči tzv. „normálních děti normálních rodičů“. Odpovídal jsem tak, že na ulici mají děcka spektrum kamarádů rozdílného věku, vychování, závislostí, schopností atd. a rodiče často nemají ani potuchy o tom, kam se jejich potomek řítí, čím se zabývá, s kým se stýká, pod jakým vlivem je. Ale je to tak sladce pohodlné, že někteří páni rodičové? Mít tolik času na svoji práci, koníčky, přátele.
Na druhé straně se nachází dítě stále v doprovodu rodičů, chodí na tréninky, kde je v kolektivu přiměřených chlapců se stejnými zájmy, ve škole má zase stejně staré kamarády, v tenisu a jiných sportech , na soustředěních, to samé. Dítě sportující na plný plyn se setkává se spoustou kamarádů v klubu, cestuje po celé republice, po celém světě, získává o něm představu, poznává nové lidi a zvyky. Má prostě tolik adekvátních kamarádů a zkušeností, že se o tom dítěti z ulice nebo od počítače či televize ani nezdá. Na kamarády, se kterými dítě prožívá spoustu příhod, cest, zápasů, soustředění i zahraničních turnajů, prostě jednoznačně vede dítě organizované a trochu vynikající v nějakém sportu nebo jiné činnosti.
Nejčastěji jsem byl moralizovaný od rodičů, kteří se o své děti zas tolik nestarali, na prvním místě měli své potřeby, zájmy a požitky. Prezentovali to tak, že oni své děti mají rádi, proto jim nechávají volnost, aby se samy rozvíjely. Ale, není to tak trochu naopak ?
Další můj dřívější kamarád mi jednou vpálil tuto větu : „Já nemám rád rodiče, kteří dělají všechno pro to, aby je děcka jednou živily !“ Nadechl jsem se k odpovědi, ale spolkl jsem ji, rozhovor ukončil a už v něm nikdy nepokračoval. Pochopil jsem, že ten člověk je natolik názorově vzdálený reálné situaci a světu ve kterém se my pohybujeme, že by bylo velmi obtížné ho o čemkoliv přesvědčovat. Bylo by to plýtvání silami. Podobní lidé si neuvědomují, jaké obrovské finanční prostředky výchova sportovce na takové úrovní ročně stojí, jak se musí změnit celý chod rodiny, kde je sportu vše podřízeno, že rodiče nebo alespoň jeden z rodičů musí zanechat všech svých zálib, sportů, přátel a vše věnovat jenom dítěti. Jedná se o těžko představitelnou lidskou oběť, kterou snad člověk může věnovat jenom svému dítěti a která se asi nedá už nikdy v budoucnu ničím nahradit. Snad jenom tím, pokud to dítě může žít úspěšný a spokojený život a pokud ta práce přinese pro to dítě nějaký efekt.. A protože vím z vlastní zkušenosti, že pro mladého muže je role úspěšného sportovce skvělou životní zkušeností a náplní, připadá mi smysluplné dělat maximum pro to, aby se mu jednou jeho velký sen splnil. Pokud bych mohl žít znovu a měl možnost výběru, vybral bych si přesně tohle. Co může být lepšího něž mít svého největšího koníčka jako povolání. A s postupem času, jak syn dostává rozum, uvědomuje si, co všechno pro něj s manželkou děláme, začíná projevovat i vděčnost a uznání. Ale tohle jsem nevymyslel já, tohle si můžete přečíst ve vzpomínkách těch úspěšných
Rád bych z povzdálí sledoval jeho počínání, případně úspěchy, a asi bych těžko mohl být spokojenější. Ale protože úspěch ve sportu se nedá na sto procent naplánovat, rodič musí být připraven i na jiné varianty, ve kterých by si ale pracovité a dobře vedené dítě jistě poradilo. Netvrdím tedy, že můj syn jednou jistojistě bude superhokejista, ale jsem pevně přesvědčený o tom, že z podobně náročného prostředí vzejdou další noví skvělí sportovci budoucnosti. V kolektivním sportu jakým hokej je se v mládeži dá s výsledky velmi dobře manipulovat. Když dáte průměrného hokejistu mezi dva vynikající, pozvednete třeba ve výcenásobcích jeho statistiky, to samé jde udělat obráceně. V atletice, plavání či v tenise se takovéto diskuse nevedou. Tam prostě dítě, které trénuje 4x víc než soupeř, vyhraje dvakrát 6:0 a další debaty jsou naprosto zbytečné.
Další aktuální otázka. Ty to dítě zničíš, kdo ti takové dávky doporučil ? To dítě je robot… Jak může mít 12 tréninků v týdnu ? Nemám Vám tyto otázky za zlé. Vyplývají z toho, v čem jsme žili před rokem 1989. Když jsem navštívil knihovnu lékařské a pedagogické fakulty v Brně v roce 1996 s cílem najít podklady pro výchovu dítěte ke sportu v nejútlejším věku, strávil jsem tam spoustu hodin s téměř nulovým efektem. V Praze jsem něco našel, ale jako nějaké komplexní vodítko to určitě nestačilo. Když to zjednoduším. Naši socialističtí vědátoři se vyhýbali jakékoli obhajobě rozvíjení dětí v útlém věku, protože by je odborná zkostnatělá a naprosto zaostalá kritika starších a vlivných kolegů ukamenovala ještě horším způsobem, jako to někteří udělali se mnou na stránkách mladého hokeje. Obhajovat sportovní rozvíjení dětí třeba ve dvou letech si nedovolil nikdo ani ve snu, protože by nevydržel na svém místě do druhého dne.
Stačilo ale najít publikace amerických autorů devadesátých let, a hle, tady se najednou tvrdí něco neuvěřitelného. Že totiž potenciál dětí, v tomto případě sportovní , lze z 90% ovlivnit do tří let věku !!! V dalších letech už lze ovlivňovat pouze zbývajících 10 %. Tak jsem se začetl a uvěřil. Protože tyto logické závěry do sebe krásně zapadaly, do všeho, čím jsem prošel a co popisovali mimořádně úspěšní sportovci.
Jednou z věcí, kterou jsem udělal před tím, než jsem začal své děti vést k vrcholovému sportu, bylo prostudování životopisů elitních sportovců nejrůznějších sportů. Ještě před narozením syna. Cílem tohoto studia byla odpověď na zásadní otázku. Vznikla kvalita špičkového sportovce jako dar z nebes, jako náhoda, jako něco čím je někdo obdařený a někdo nikoliv a nedá se s tím nic dělat ? Naprosto jednoznačná odpověď zní: Nikoliv ! Studoval jsem špičkové atlety , tenisty, hokejisty… Ti špičkoví se dopracovali ke svým úspěchům téměř do jednoho tím, že v určitém dlouhém období pracovali mnohonásobně více, než jejich konkurenti. Tak například ten „Největší“ Great One Wayne Gretzky. Hokej hrál od DVOU let, k tomu vynikal v pěti dalších sportech, hlavně v lacrosu. Při popisu počtu hodin, které ještě v předškolním věku strávil na ledě, by šli mnozí rodiče do kolen. Jeho táta mu potom raději pořídil ledovou plochu přímo na zahradě, aby nezmrzl a mohl se na něj dívat z okna, jak malý Wayne bruslí a střílí a bruslí od odpoledne do noci, každý den. A Wayne nejenže se nestal mrzákem, ale normálně vyrostl a v dospělosti „hrál docela obstojně hokej“!!!
Jarda Jágr je pověstný zase tím, že dělal až 2000 dřepů denně. Dělal toho mnohem víc, ale při tom čísle by ho někteří rodiče také viděli na invalidním vozíčku. Ale Jarda ne, trochu vyrostl, navíc se ten hokej nakonec taky trochu naučil a i nějaký ten bodík v Americe zaznamenal do statistik NHL.
Boby Holík, svého času nejlépe placený hráč NHL prošel v mládí docela tvrdou školou. Mě upoutala hlavně ta tisícovka vystřelených puků, kterou v létě denně vystřílel. Taky čtyřstovka zaběhnutá pod minutu mě hodně zaujala. S Jardou Holíkem jsem se několikrát bavil na tohle téma, které mě mimořádně zajímalo. „ Boby byl klidně za den třeba 4x na ledě. Je fakt, že jeden trénink byl intenzívní, jeden třeba volnější a při dalším si třeba jenom hrál s pukem v rohu. Na naše téma má Jarda jasnou odpověď. Ty srágory, který na to nemají, ty by se stejně nakonec sesypaly. Ti , co za něco stojí, ti vydrží všechno ! Pozor. Musí taky odpočívat. Já jsem Bobymu hodně naložil, ale když jsem viděl, že je unaveném, tak jsem mu dal odpočinek Klidně týden jsem ho nechal se válet na posteli, i čtrnáct dní jsem ho nechal odpočívat.“ S odstupem času zjišťuji, jaká moudrost a zkušenost byla v těchto několika větách, pokud je člověk správně pochopí. A že Jardova výchova byla efektivní a úspěch Bobyho nebyl náhodný svědčí i dcera Andrea, která byla vychovávaná podle stejné šablony a vyhrála juniorský Wimbledon.
Dominik Hašek, v mládí na něj brácha střílel tenisákem, futra od dveří soužily jako branka. Dominik tvrdí, že třeba o víkendu takto doma chytal třeba 6 až 7 hodin, a nechtěl přestat. To se potom těžko dává gól brankáři s reakcí vycvičenou stovkami hodin takového výcviku navíc.
Takto bychom mohli pokračovat k tenistům, kde se nachází úžasný poznávací materiál, ale to bychom se dostali na mnoho stránek. Ivan Lendl dokázal trénovat až devět hodin denně, Boris becker tvrdil, že práce je v tenisu na prvním, druhém a třetím místě.
Člověk se v životě řídí především vlastními zkušenostmi. Ty moje zní takto: Pokud nejste připravení na špičkové úrovni, čímž jsem si prošel, jste stále zranění. Jednou se mi podařilo vykloubit si oba kotníky v rozmezí jednoho týdne, takže jsem měl sádru na obou nohách. Moje trénovanost byla mizerná Ale potom jsem také prošel několikaletým obdobím, kdy jsem začal trénovat ráno v sedm a skončil jsem v bazénu večer v 10 hodin. A světe div se, v takovém stavu kterému říkám absolutní trénovanost, se člověk může pustit do jakékoliv střeštěné akce vysokohorským výstupem počínaje a maratonem konče a výsledek je ten, že zaznamenáte výborný výkon a druhý den o tom ani nevíte. Tělo, svaly, nic není poškozeno, dokonce ani namoženo, prostě se jede dál.
Všechno se dá s dítětem dělat, chce to jen najít způsob jak. Řeknu příklad. Rozhodnutí jet s pětiletým děckem na kole bez přehazovačky 50 km bude asi každému připadat jako hloupý nápad. Dá se to skutečně pojmout tak, že dítě přetížíte, ono nedojede do cíle a způsobíte mu negativní zážitek, který ho poznamená v dalších letech. Ale dá se to udělat i tak, že nic podobného nenastane, všichni jsou spokojení, a dítě získá velkou sebedůvěru ve své schopnosti. Když bylo Pavlovi 5 roků, přihlásil jsem nás za jeho nadšeného souhlasu a hlasitého nesouhlasu manželky na 50 km závod na kole. Organizátoři byli nadšeni, že mají nejmladšího účastníka a ujišťovali mě, že stačí z trasy zavolat a přijedou pro nás. Vyrazili jsme, syn na malém kole bez přehazovačky , já na velkém kole s ještě větším batohem na zádech. Byl počátek června, krásný den. Asi po sedmi kilometrech jsme zastavili, syn se musel vyzout, rozložil jsem mu deku na trávu, z malé ledničky v batohu jsem vybalil ovoce, rohlíky, sladkosti, a mladej se válel po dece a užíval si piknik. Za čtvrthodinku jsme vyrazili dál a všechno takto několikrát zopakovali, až jsme po zhruba šesti hodinách dorazili do cíle. Mladej naprosto v pohodě. Naložil jsem kola na auto a odjeli domů. Doma nás vyzpovídala manželka, záhy jsem měl telefon od babičky, která mi řádně vyčinila, co mě to napadlo a já jí popravdě vylíčil situaci. Musel jsem říct, že já ležím na gauči a nějak moc se nemůžu pohybovat, zatímco mladej jezdí na ulici na kole a dost tam vyvádí.
Co se týká uzavírání růstových štěrbin, tak ty se, pokud vím, uzavírají silovým tréninkem. Tzn. silovým cvičením s činkami o maximální váze. Případně jinou silovou extrémní zátěží.
Nic podobného jsem nikdy s dětmi nedělal, vzhledem ke skladbě tréninků nemám z podobného rizika obavu. Musím ale podotknout, že věnuji maximální pozornost životosprávě a dostatku spánku, hodně investují do výživy i regenerace. Bez toho by to asi nešlo.
Závěrem chci poznamenat, že jsem pevně přesvědčen o správnosti toho, co dělám a když se ohlédnu dozadu, nevím, jestli bych s odstupem času něco změnil. Asi ne. Tvrdá práce je cesta vzhůru ve všech profesích sport nevyjímaje a za tím si stojím. Na tomto místě mohou najít nějakou inspiraci lidé, kteří smýšlejí podobně. Těm ostatním neberu jejich názory, neurážím je a přeji jim, aby je i ta jejich cesta jednou někam dovedla.