Famfrpál v průběhu věků

Zachariáš Mrzout popisuje famfrpálové hřiště 14. století jako hřiště oválného tvaru, 500 stop dlouhé a 80 stop široké, s malým centrálním kruhem (o průměru přibližně dvou stop) uprostřed. Říká nám také, že rozhodčí (neboli famfarbitr, jak byla tato osoba v dané době nazývána) přinesl všechny čtyři míče do centrálního kruhu a čtrnáct hráčů se rozestavilo kolem něj. Jakmile byly míče vypuštěny (Camrál vyhazoval sám rozhodčí - viz "Camrál" v dalším textu), hráči se okamžitě vznesli do vzduchu. Jako branky v Mrzoutově době dosud sloužily velké koše na stožárech, znázorněné na obr. C.

Obr. C

     Roku 1620 napsal Quintius Umfraville knihu nazvanou "Ušlechtilý sport kouzelníků", která obsahovala i schematický nákres hřiště 17.století (viz. obr. D). Vidíme na něm, že přibyla pásma, která známe pod názvem brankoviště. Koše na vrcholku brankových stožárů byly podstatně menší a výše položené než za Mrzoutových časů.

Obr. D

     Roku 1883 se ke střílení branek přestalo používat košů, ty byly nahrazeny brankovými stožáry, jichž používáme dodnes; zprávu o této inovaci přinesl i tehdejší Denní věštec(viz níže). Podoba famfrpálového hřiště se od té doby nezměnila.

 

Vraťte nám naše koše!

 

     Takový pokřik jsme včera večer slyšeli z úst hráčů famfrpálu po celé zemi poté, kdy vyšlo najevo, že se odbor kouzelných her a sportů rozhodl spálit tradiční koše, jichž se po celá staletí ve famfrpálu užívalo ke střílení branek.

 

     "Žádné koše nepálíme, nepřehánějte," prohlásil popuzeně včera večer zástupce zmíněného oboru, kterého jsme požádali o vyjádření. "Jak jste si možná všimli, zatím se používá košů různé velikosti. Zjistili jsme, že nejsme schopni velikost košů standardizovat tak, aby byly podmínky pro dosažení gólu v celé Británii stejné. Jistě chápete, že je to otázka fér hry. Posuďte sami: nedaleko Bartonu existuje jedno mužstvo, které má na stožárech ve svém brankovišti připevněné tak miniaturní košíky, že byste jimi neprotlačili ani zrnko vína, kdežto v soupeřově brankovišti vlají ve větru jakési obrovské proutěné jeskyně. To prostě nejde! Shodli jsme se na standardní velikosti obručí a tím to hasne. Všechno je jasné a naprosto fér."

 

     Následně byl zástupce oboru kouzelných her a sportů nucen schovat se před sprškou košíků, které po něm začali vrhat rozzuření demonstranti shromáždění v hale. Přestože z podněcování vzniklých výtržností byli později obviněni agitátoři z řad skřetů, není pochyb o tom, že fanoušci famfrpálu po celé Británii dnes večer truchlí pro zánik své milované hry v té podobě, v jaké jsme ji dosud znali.

 

     "Bez košů už to nebude ten správnej rajc," stěžoval si smutně jeden buclatý starý kouzelník. "Pamatuju, že když jsem byl ještě kluk, zapalovali jsme je během zápasu, aby bylo trochu srandy. S nějakejma obručema to nepůjde. Nebude to ani z poloviny taková psina."

Denní věštec, 12. února 1883

     Jak víme z deníku Gertie Keddleové, Camrály se od samého začátku vyráběly z kůže. Jako jediný ze čtyř famfrpálopvých míčů nebýval Camrál původně očarován; byla to prostě sešívaná kožená koule, často vybavená poutkem (viz obr. E), protože bylo nutno ho chytat a házet jednou rukou. Některé staré Camrály mají úchytné jamky pro prsty. Potřeba poutek a úchytů však zmizela roku 1875, kdy byla vynalezena chytací kouzla, a jejichž pomocí je střelec schopen očarovaný kožený míč ovládat jednou rukou i bez podobných pomůcek.

     Moderní Camrál má průměr dvanácti palců a je bezešvý. Zářivě červenou barvu dostal poprvé v zimě roku 1711 po utkání, které proběhlo za vytrvalého deště, takže pokaždé, když někdo míč upustil na zem, byl nerozeznatelný od rozbahněného terénu. Střelce také čím dál víc rozčilovala nutnost neustále se střemhlav snášet k zemi a sbíret Camrál pokaždé, když ho někdo ve vzduchu minul. Krátce poté, co změnil barvu, přišla čarodějnice Daisy Pennifoldová s nápadem očarovat Camrál tak, aby se v případě, že ho někdo z hráčů upustí, snášel k zemi jen pomalu, jako by klesal ke dnu ve vodě, takže střelci ho mohli zachytit ještě ve vzduchu. Pennifoldského Camrálu se užívá dodnes.

Obr. E

     Jak jsme již viděli, prvními Potlouky (či tehdy "Krváky") byly létající kameny, které se do Mrzoutových dob změnily pouze do té míry, že šlo o kameny stesané do tvaru míčů. Tyto Potlouky však měly jednu obrovskou nevýhodu: kouzly posílené hole odrážečů 15. století je dokázaly rozstříštit a hráči pak byli po celý zbytek hry pronásledováni létajícím štěrkem.  Pravděpodobně z tohoto důvodu začala některá famfrpálová mužstva počátkem 16. století experimentovat s kovovými Potlouky. Agáta Chubbová, odbornice na starožitné kouzelnické artefakty, identifikovala méně než 12 olověných Potlouků pocházejících z tohoto období, které byly nalezeny na irských rašeliništích a anglických vřesovištích. "Jsou to nepochybně Potlouky, nikoli dělové koule," píše.

     Po nějaké době se zjistilo, že olovo je na výrobu Potlouků příliš měkké (každá jamka, která na Potlouku zůstane, negativně ovlivnuje jeho schopnost přímého letu). V dnešní době se Potlouky vesměs vyrábějí ze železa. V průměru mají deset palců.

     Kouzlo, jimž jsou Potlouky očarovány, je nutí pronásledovat všechny hráče bez rozdílu. Jsou-li ponechány samy sobě, zaútočí na toho hráče, který je jim nejblíž. Úkolem odrážečů je proto odpalovat Potlouky co možná nejdál od vlastního týmu.

     Zlatonka má velikost vlašského ořechu, stejně jako měla její předchůdkyně zlatonoska. Je očarována tak, aby byla co možná nejdéle nepolapitelná. Traduje se, že roku 1884 na vřesovišti Bodmin Moor Zlatonka unikala chycení celých šest měsíců; oba týmy, znechucené ubohým výkonem svých chytačů, poté nedohraný zápas raději ukončili. Cornwallští kouzelníci, kteří tamější oblast dobře znají, tvrdí, že Zlatonka dodnes volně poletuje nad vřesovištěm, tuto pověst se mi však nepodařilo potvrdit.

     Post brankáře nepochybně existuje již od 13. století (viz Čtvrtá kapitola), jeho úloha se však od té doby změnila. Brankář podle slov Zachariáše Mrzouta

     Z výše uvedeného je zřejmé, že za Mrzoutových časů plnili brankáři vlastně úlohu střelců, kteří byli navíc pověřeny některými dalšími povinnostmi. Směli se pohybovat po celém hřišti a střílet goly.

     Když se však roku 1620 Quintius Umfraville psal svou knihu Ušlechtilý sport kouzelníků, byla už brankářova úloha jednodušší. Tehdy již byla na hřišti vymezena brankoviště a brankářům se doporučovalo, aby se z brankoviště nevzdalovali a chránili své brankové koše; je ovšem povoleno, aby brankář z tohoto pásma vylétl, chce-li protivníkovy střelce zastrašit v zárodku zmařit jejich pokus o útok.

     Povinnosti odrážečů se v průběhu staletí prakticky nezměnily a je pravděpodobné, že post odrážeče existuje od té doby, kdy byly do hry zavedeny Potlouky. Zákaldním úkolem odrážečů je chránit členy vlastního mužstva před Potlouky, což činí pomocí holí (dříve kyjů, jak zjistíme z dopisu Goodwina Kneena ve Třetí kapitole). Odrážeči nikdy nestříleli goly a nikde ani není zmínka o tom, že by nějak manipulovali s Camrálem.

     Odrážeči musejí být vybaveni značnou fyzickou silou, aby si poradili s odvracením Potlouků. To je také důvod, proč na tomto postu častěji než na kterémkoli jiném hrají převážně čarodějové a ne čarodějky. Kromě toho potřebují odrážeči vynikající smysl pro rovnováhu, protože je občas zapotřebí, aby se koštěte oběma rukama pustili a odpálili Potlouk obouručním úderem.

     Střelec je ve famfrpálu nejstarším hráčským postem, protože celá hra byla kdysi založena pouze na střílení branek. Střelci si navzájem přihrávají Camrálem a získávají deset bodů pokaždé, když se jim podaří prohodit ho jednou z brankových obručí.

     K jediné podstatné změně ve hře střelců došlo roku 1884, to jest rok poté,kdy byly brankové koąe nahrazeny obručemi. Tehdy bylo zavedeno nové pravidlo, které stanovilo, že do brankoviště smí vletět jen střelec nesoucí Camrál. Pokud do brankoviště vletělo víc střelců najednou, gól nebyl uznán. Cílem tohoto pravidla bylo eliminovat takzvané napadání brankáře (viz Fauly v dalším textu), tedy manévr, při němž do brankoviště pronikli dva střelci a odtlačili brankáře stranou, takže třetí střelec měl volnou cestu k brankové obruči. Reakce na toto nové pravidlo byla zaznamenána v tehdejším Denním věštci: