Píseň hrobníka
PÍSEŇ HROBNÍKA
Den jako každý jiný,
hodím opět sám mezi hroby.
Hle, zde pomník rozpadnutý
a tu patník ukopnutý.
Courtneyové jaké mají svíčky pěkné,
jak asi vypadají zapálené?
Zkusím si jednu zapálit?
Ne, Courtney by se mohl dopálit.
Jdu tedy dál, každodenní stezkou
a co dnes nevidím? Lilii hezkou.
Vzpomínám, ale vím, že ta tu včera nebyla.
Ó vlastně, rodina Fellů včera někoho pohřbila.
Ale proč je tu jen jedna jediná kytka?
Že by u nich probíhala rodinná bitka?
„Ále, blázne,“ okřiknu se sám
a raději pokračuji dál.
Jdu zkontrolovat přípravy na funus,
další mrtvola, kostra - humus.
Nebaví mě tato práce.
Copak to je? Dělat na hřbitově správce.
Vlastně, já nejsem jen správce, nýbrž i hrobník,
někdy si připadám jak školník.
Také neoblíbený, společnosti vyvrhel,
jsem mladý, avšak má to jeden zádrhel.
Lidé bojí se hřbitova
a já prý jsem despota.
Kde k tomu přišli, netuším
a ani neřeším - raději věnuji se kartuším.
Dnes musím spravit hrobku rodinnou,
obklopenou spodinou.
Honosná hrobka se tyčí do výšky,
přesně jako z hororové knížky.
Dávám se do práce a stále přemýšlím,
co dál se svým životem zamýšlím.
Zrekapituluji si dosavadní stav,
zjistím, že jsem zdráv,
ale to je vše.
Stejně jak říká kartuše.
Poustevníkem si někdy připadám,
já také mezi lidmi zanikám.
Proto se jich raději straním,
neodpovídám na pozdravy ani paním.
Jsem poměrně mladý
a kus života utracený.
Co já vlastně v životě udělal?
Snad jen několik mrtvol zahrabal.
Proč musel jsem být syn hrobníka?
Proč musel jsem mít hrobníka tatíka.
Avšak brečet nad rozlitým mlékem,
by znamenalo blbost, která stejně přijde věkem.
Co mám ale jiného dělat?
Jen tak hrobníkaření nechat?
Ale kam jít, když všude mnou opovrhují
a všechny dámy nade mnou nos ohrnují.
Nemám jedinou možnost založit si rodinu,
klidně mohu nechat rozplynout tu vidinu.
Vzít si život? Opustit tento svět?
Mám strach z toho, kam by to mohlo spět.
Nechci být další pohřbená osoba,
kterou lidé přezdívali - despota.
Přeci ještě teď nějakou šanci mám,
nehodlám se jí jen tak vzdát.
Zbývá mi tedy naděje,
že se na mě jednou někdo usměje.