Dlouho před tím, než jsme skutečně vyjeli dobývat Queensland, jsem snil o deštném pralese svažujícím se s okolních kopců k poklidné hladině tropického
moře, o korálech ve sluncem prozářené vodě plné exotických ryb u Velkého Bariérového útesu a o bílých plážích, na které lidská noha ještě nevstoupila… To vše Queensland skutečně nabízí. Pokud tedy neprší.
Brzy ráno 18. srpna už sedíme v letadle a míříme do Cairns vzdaleného 2,420 km od Sydney. Mé snění o týdnu plném slunce a dovádění mezi korály v oceánu dostává první trhliny, když z okénka v letadle pozorujeme, jak od Brisbane na sever halí celou Austrálii neprostupná vrstva těžkých mraků. Kdybych to uměl, začnu se modlit. Náš cestovní plán je celkem nabytý a na špatné počasí v něm skutečně není místo.
Po třech hodinách letu přistáváme v Cairns a není to o moc lepší. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco jsme se v letadle
dívali na mračna shora, teď nám visí nad hlavami a vypadají snad ještě hůř. Alespoň neprší a teplota kolem dvaceti pěti stupňů je poměrně povzbudivá. Rychle míříme do hotelu a sháníme informace o počasí na příští dva dny. Tohle jsou totiž jediné dny, které trávíme v Cairns a které jsme si rezervovali pro potápění na bariérovém útesu.
Bariérový útes je snad největším lákadlem Queenslandu. Je to největší uskupení živých korálů na světě skládající se z 2,900 korálových útesů a 900 ostrovů. Rozprostírá se po neuvěřitelné ploše 344,400 km
2 a je dokonce jedinou strukturou tvořenou živým organismem, která je vidět z vesmíru. To vše je ještě neuvěřitelnější, když si uvědomíme, že korál je tvořen miliardami drobných korálových polypů. Z blízkosti korálových útesů těží město Cairns, jak se dá. Samo o sobě má asi sto tisíc obyvatel. Ulice města však žijí hlavně díky turistům. Setkává se tu cestující mládež z celého světa i zámožní turisté z Japonska. Všem nabízí Queensland mnoho nevšedních zážitků… pokud neprší…
V hostelu nám oznamují, že na korálový útes můžeme minimálně na další dva dny zapomenout. Ve dvoumetrových vlnách a kalném moři toho moc k vidění není. Nabídli nám však let balonem nad Cairns a Queenslandskou vysočinou, co
ž v kombinaci s východem slunce a šampaňským zase tak špatně nezní. Navíc se nám plán na zítřek zhroutil. Vstáváme tedy ve tři hodiny ráno a probouzíme se o několik kilometrů severněji v sedm hodin uprostřed pole, kde nám oznamují, že se let ruší kvůli silnému větru. Poněkud odevzdaně nasedáme zpět do autobusů a vracíme se do Cairns. Náhradní plán (kolikátý už?) je výlet do Kurandy.
Kuranda je původní Aboriginská vesnice skrytá uprostřed kopců v deštném pralese. V současnosti je to turisticky vyhledávaná destinace. Obvykle se do Kurandy jezdí tzv. Skyrail, což je 7,5 km dlouhá lanovka vznášející se nad korunami stromů hlubokého pralesa. Pro zpáteční cestu se dá využít stylový prvorepublikový vláček, jímž projedete pod Barron waterfalls, které zvláště v období dešťů jsou ohromující. V Kurandě se dá strávit poměrně hodně času procházkou deštným pralesem, což bylo pro nás neskutečným zážitkem. Našlapovali jsme tiše a nechávali se opíjet vůni lesa. Bylo to něco naprosto nového a úžasného. Kuranda také každé pondělí, středu, pátek a sobotu pořádá slavné trhy s aboriginským lidovým uměním. Nikoho asi nepřekvapí, že my jsme tu byli v úterý.
Následující den jsme konečně získali auto a vyrazili na sever na Cape Tribulation. Snažím se zvyknout na řadicí páku po levé ruce. Údery pravačkou do dveří při každé snaze zařadit jinou rychlost vyvolávají v Natálce záchvaty veselí a ve mě myšlenky poněkud morbidnější povahy. I díky tomu se po cestě zastavujeme na krokodýlí farmě, kde sledujeme krmení těchto velkých říčních predátorů. Ty malinké Natálka lechtá na bříšku. Jejich kůže je překvapivě jemná a chladivá.
Cestou na sever překračujeme Daintree River, která je opět pro změnu plná krokodýlů. Přes řeku nevede žádný most a tak čekáme na převoz trajektem. Radši nemyslíme na to, co by se stalo, kdyby se loď s námi potopila. Nakonec však šťastně urážíme vzdálenost 140ti kilometrů a přijíždíme do Cape Tribulation. Noříme se do pralesa a užíváme si tropického počasí. Je horko, mlha, zataženo a občas mrholí. Jaké to tu musí asi být v období dešťů? Cape Tribulation je
slavná především tím, že se dál normálním autem nedostanete a také tím, že zde deštný prales prorůstá až do oceánu v podobě stromů mangrove. Cape Tribulation je krásná velká pláž. Avšak jako většina pláží v Queensland je i ona plná cedulí a výstrah s doporučením v těchto vodách neplavat, protože hrozí poměrně významné riziko napadení mořským krokodýlem anebo popálení medúzou, které může také skončit smrtí. Queensland je neuvěřitelně nádherná země ale také velmi nebezpečná. Ale rozhodně tu rostou velmi dobré kokosy. Jednoho jsme ulovili a snědli…
Na zpáteční cestě jsme se stavili v městečku Port Douglas, které je opět hlavně turistickým centrem. Při příjezdu do města nás vítají široké silnice lemované obrovskými palmami a honosnými hotely. První dojem skutečně udělat umí. Druhý pohled nám však ukazuje, že Port Douglas se od Cairns příliš neliší. Dvě nebo tři uličky jsou plné restaurací a skutečně to na nich žije. Za nimi je však obyčejné australské město bez zvláštní architektury a kouzla…
Následující den vyjíždíme na vysočinu. Zastavujeme u vulkanických jezer Barrine a Eacham, u vodopádů Milla Millaa, Ellinjaa a Zillie a zajíždíme také do Kennedyho parku, kde nacházíme krásnou pláž, bažiny a hordy komárů. Užíváme si krás Tablelands.
O čtvrtku už dopředu víme, že bude naším nejsložitějším dnem v Queensland. Musíme urazit asi 680 km a přitom toho vidět co nejvíce. A aby to přece jen náhodou nebylo moc snadné, v autě zjišťujeme, že od poloviny cesty, nemáme mapu. Navíc od města Townsville, což je v podstatě právě v polovině cesty mezi Cairns a naším cílem, se na žádném ukazateli nevyskytuje městečko Airlie Beach. Tedy přesně to místo, kam bychom si přáli dojet. V městu Ayr bereme benzín a ujišťujeme se o správnosti směru naší jízdy. Také si všímáme, že se začíná stmívat. Nemarníme čas a jedeme dál. Nervozita v nás roste. Držím se pevně volantu, očima sleduju silnici před sebou. „Tak si to chlapče přiznej! Pěkně jsi to zvoral. Nemáš mapu. Nevíš, kde přesně jsi. Ani kam přesně jedeš. Navíc se stmívá a to fakt není nejlepší nápad jet v noci po silnici, kolem který leží plno přejetejch klokanů velkejch jak kráva. Co si myslíš, že takovej náraz asi udělá s tímhle třídveřovým osobákem?! Neřídíš tirák, aby ti to mohlo být jedno…“
To je nápad! Při nejbližší příležitosti se zařazuju za kolemjdoucí autobus. Je naprostá tma. Kdybych jel sám, tak bez ohledu na klokany jedu nanejvýš šedesátkou. Řidič autobusu však cestu evidentně zná a jede maximální povolenou rychlostí 100 km/h. A já za ním.
V osm hodin večer jsme celí a zdraví v Airlie Beach a před devátou v bezpečí našeho hotýlku, kde nám paní na recepci vykládá o své včerejší havárii s klokanem. Očividně nás má kvůli našemu nočnímu řízení trošku za blázny. Díky adrenalinu z hektické cesty se stále ještě chvěju a tak jdeme s Natálkou na večeři. Všem, kteří někdy zavítají do Airlie Beach doporučujeme restauraci Fish D´vine. Grilované krevety a jejich „božská“ smažená ryba jsou vynikající. Večer v tomhle přímořském městečku byl jako naše znovuzrození…