Mají zvířata vědomí?
9. 8. 2008
Podle názoru švýcarského filozofa Petera Bieriho (nar. 1944) je nejjednodušším stupněm vědomí bdělost a přiměřená reakce na podněty. Tento stupeň vědomí můžeme připsat již primitivním zvířatům. Otázka, kterou se zde zabýváme, ale zní jinak: mají zvířata vědomí jako my lidé? Dokáží příčinně uvažovat? Umí si představit své jednání, ještě než k němu dojde, a dokonce plánovat budoucnost? Existují experimenty, které odpovídají na otázku, zda zvířata uvažují nebo jednají jen instinktivně?
Schopnost myšlení
K vědomí patří schopnost myšlení. Otázka tedy zní: umí zvířata myslet? Odpověď je ano. Zde jsou tři příklady:
1. vrána Betty dokáže z drátů zhotovit háčky, aby se s nimi dostala k potravě, která byla schovaná v rouře. Vráně se dokonce podařilo zvolit z bedny s nářadím správnou délku nebo průměr drátu.
2. sojky obecné upřednostňují housenky před burskými oříšky. Poté, co si schovaly oba druhy potravy, mohou v experimentu po několika hodinách hledat ukrytou potravu. V tomto případě jdou cílevědomě na místo, kde jsou schované housenky. Je-li pátrání dovoleno až po několika dnech, pak si sojky bez váhání vyzvednou burské oříšky. Jako by věděli, že housenky nejsou tak trvanlivé.
3. šedý papoušek Alex zná přes sto různých označení pro předměty. Irene Pepperbergová ho učila novou metodou, při níž je papoušek divákem při vyučování lidí, ale smí se do něho také zapojit. Zdá se, že tento způsob má větší úspěch než přímé učení. Ukáže-li se mu červený trojúhelník a červený kruh a dostane-li otázku, co je na nich stejné, řekne: „Barva“. Zní-li však otázka, co je odlišné, řekne: „tvar“. Papoušek umí také smysluplně skládat slova k sobě: „Chci jít okno“ nebo „Chci jablko“. Trenér obvykle jeho přání splní. Podá-li ale špatný předmět, tak Alex řekne ne a opakuje svůj požadavek. Alex tedy jenom tak nebrebtá.
Tyto příklady ukazují, že zvířata mají schopnost myslet a umí provádět jednoduché úvahy. Ale je tato schopnost myšlení jen něco strnulého, naučeného, nebo je také flexibilní?
Jak zvířata reagují na nové situace
Slepečtí psi rozumí 36 různým povelům. Border kolie Rico rozeznává podle jména 300 rozdílných plyšových zvířátek. Dostane-li povel vyhledat z této sbírky něco určitého, pak tak činí cílevědomě. Pokud k nim nepozorovaně přidáme nové zvířátko s novým jménem a Rico pak dostane za úkol jej přinést, zvládne i to. Jeho myšlení je flexibilní, Rico je schopen používat naučené v nových situacích.
Ale jak reagují zvířata na novou situaci? Zkouší jednoduše různé možnosti nebo si nejdříve své jednání představí? Také k této otázce existují poučná pozorování:
Když byl opicím ukázán banán, který visel na provazu mimo jejich dosah, použily spontánně bedny a klacky, aby na něj dosáhly. Tato reakce mluví pro to, že si opice své konání představují v myšlenkách.
Ještě významnější je následující pokus: havrani, kteří byli drženi doma, se setkali s novým problémem: maso viselo na provazu dolů z jejich bidýlka. Havrani se v tomto případě nesnažili s přivázaným kouskem masa například uletět. Místo toho několik z nich již při prvním pokusu povytáhlo svým zobákem provaz o kousek výš, položilo na něj nohu a tento postup opakovali tak dlouho, až se dostali k masu. Nepokoušeli se o to, když dole visel stejně velký kámen nebo když byl kus masa příliš těžký. Z toho můžeme vyvodit, že havrani si nejdřív představili, co musí udělat, aby se dostali k masu.
Umějí zvířata plánovat budoucnost?
Mají zvířata představu o budoucnosti? Také na tuto otázku lze odpovědět na základě pozorování kladně. Chování, kdy si zvířata pečlivě schovávají poravu, je pravděpodobně vrozené. Ale co dělají vrány, když jsou jiné vrány svědkem tohoto chování? Znovu své cennosti vyhrabou a schovají je jinde, jakmile se svědek vzdálí. Toto chování ukazuje, že vrány berou v úvahu budoucí možné chování svědka. Vycházejí z toho, že svědek skrýš vyplení, a proto se uchylují k tomuto protiopatření.
Mají zvířata schopnost prožívání?
Vědomí souvisí také se schopností prožívání. Dokáží zvířata události také prožívat? Na tuto otázku zná odpověď mnohý vlastník domácího zvířete. Náš pes večer ve spánku často pohyboval tlapami, jakoby běžel, vzrušením funěl a vydával tiché zvuky, takže bylo jasné, že ve snu ještě jednou rekapituloval „zážitek z honu“ toho dne. Každému chovateli je jasné, že zvířata pociťují radost a bolest a dávají to najevo i zvuky. To se netýká pouze tělesných obtíží, nýbrž také duševní bolesti, když například utrpěla bolest z odloučení. U zvířat jsou za těchto podmínek aktivní stejné oblasti mozku jako u lidí a bolest z odloučení lze u nich mírnit stejnými léky jako u dětí.
Ještě jeden příklad schopnosti prožívání u zvířat: trpasličí šimpanz Kanzi neměl jednoho dne chuť se učit a schoval se proto ve své posteli pod několika dekami. Neukázal se, když byl volán. Ale přibližně po dvaceti minutách přece vylezl se záchvatem smíchu.
Kanzi byl také schopný klamat (což se děti naučí až ve věku kolem 4 let): jednou chtěl mít zase volno, a když mu to nebylo povoleno, schoval nástroj, s nímž se jeho pokoj zamyká. Když výzkumníci toto nářadí nenašli, vyzvali Kanziho, aby s nimi hledal, což také pilně činil. Ale své tajemství neodhalil. Když výzkumníci s hledáním bez výsledku konečně ustali, vzal po chvíli do zaječích.
Mají zvířata řeč?
Podle filozofické teorie se vyšší vědomí projevuje schopností označovat vjemy pojmy nebo je popisovat ve větách. Umí toto zvířata? I když se to bude mnohému z vás zdát jistě překvapivé, i zde je odpovědí ano.
Šedý papoušek Alex a šimpanz Kanzi skutečně umí smysluplně za sebou seřadit dvě, tři slova, stejně jako dvouleté děti. Nedávno odhalily výzkumy prérijních veverek, že tato zvířata umí ve volné přírodě svými zvuky připomínajícími štěkot zprostředkovávat ostatním členům kolonie značně diferencovaná poselství. To bylo prokázáno pomocí sonogramu a přehrávaného štěkotu. Pro kojota typický štěkot, přehrávaný z pásku, vyvolal u pouštních veverek charakteristické chování. Ty svým štěkotem nepopisovali překvapivě pouze druh vetřelce, ale i jeho tvar, velikost a barvu. To dává smysl, protože každý kojot se při lovu chová jinak.
Kombinační schopnosti
O Alexovi musím vyprávet ještě něco, protože je to ohromující. Alex znal třešně a banány a barvy červenou, zelenou, žlutou a modrou. Když mu trenér poprvé ukázal jablko a zeptal se, co to je, řekl Alex: „banerry“ a také u tohoto označení, které se skládá z anglických slov „banana“ a „cherry“, zůstal. Pro žlutočervené jablko spojil v jednom slově červenou třešni a žlutý banán! Podobně postupoval s mandlí ve skořápce, kterou nazval „corknut“. Kombinační nadání jako u Sherlocka Holmese!
Jednou si Alex prohlížel svůj obraz v zrcadle. Zeptal se trenéra: „Barva?“, přičemž hlavou ukázal na svůj obraz v zrcadle. Trenér byl překvapen a řekl: „Šedá, Ty jsi šedý papoušek!“.
Jsou si zvířata vědomá sama sebe?
Před několika lety se ukázalo, že někteří lidoopi dokáží poznat sami sebe v zrcadle. Barevnou skvrnu, která jim předtím byla nepozorovaně udělána na hlavě, totiž odstranili poté, co si jí všimli při pohledu do zrcadla. Z toho soudíme, že tato zvířata již mají vědomí sebe sama. Zvířata skvrnu odstraňují ale jen tehdy, když se jedná o bezprostřední vjem; opice nereagují, když vidí barevný flek na své hlavě ve filmu, který byl pořízený před třemi minutami. Ostatně ani dvouleté děti v tomto případě nereagují, dění nevztahují na sebe samé. Až čtyřleté nebo pětileté děti to umí bez obtíží.
Umí zvířata číst myšlenky?
Je přirozeně velký rozdíl, jsou-li zvířata jen objektivně pozorována, nebo když vznikne osobní vztah s pozorovatelem. Ve druhém případě ukazuje vědomí zvířat podivuhodné schopnosti. Příklad: Reinhart Brandau láskyplně vychoval osiřelé mládě vrány šedivky nazvané Mecki. Mecki se po roce osamostatnila, ale stále se vracela navštívit svůj „rodný dům“ přes hlasité protesty svého partnera vyrůstajícího ve volné přírodě. Mecki očividně dokázala číst Brandauovy myšlenky, neboť po dobu čtyř týdnů přišla 28krát k obědu. Jakmile si Brandau pomyslel: „Ať hned přijde Mecki,“ byla během několika minut tady, ačkoli doba oběda kolísala mezi dvanáctou a patnáctou hodinou. „Ve zbožné vděčnosti jedl velký černý pták se mnou z jednoho talíře. Labužnicky si bral kyselé zelí, a když jsem mu podal trochu tvarohu, přijal můj dárek něžně s očima plnýma díků,“ píše Reinhart Brandau. Dorozumívání mezi člověkem a zvířetem může tedy probíhat také v jemnější rovině. Že to není ojedinělý případ, ukazuje následující příběh z knihy „Cítil jsem duši zvířat“:
Strom sršňů
Michael Roads byl jako malý chlapec překvapen bouří, která byla tak prudká, že překonal jiný strach, utíkal ke stromu se sršni a vmáčkl se do velké škvíry. Zde byl v bezpečí. Nebo ne? Úzkostlivě se díval kolem sebe, ale sršně žádného neviděl. Až když se bouře ztišila, uslyšel najednou jejich bzučení a náhle nad sebou uviděl velké hnízdo, i to, jak stále více sršňů létá uvnitř stromu. Když byli blíž a blíž a jeho strach rostl, musel se posadit, protože jeho nohy pod ním povolily. Všiml si náhle, že bzučení sršňů znělo konejšivě. Jejich písnička měla zcela určitý monotónní zvuk. Měl dojem, že s ním komunikovali pomocí obrazů, ale v jiné, jemnější rovině, neboť náhle mohl vidět skrz stěnu hnízda do jeho vnitřku. Viděl tisíce komůrek s vajíčky a mladými sršni a dokonce královnu roje. Cítil, že sršni nejsou zdaleka tak útoční jako jejich menší příbuzní, vosy. Sršni jeho strach rozptýlili a Michael měl pocit, že ho roj akceptoval. Tento zážitek byl pro něj tak velkolepý, že čas od času lezl znovu do sršního stromu.
Mají zvířata vědomí?
Thomas Nagel, americký filozof, uveřejnil v roce 1974 později proslavenou stať na téma „Jaké to je být netopýrem?“ Ačkoli je toho o chování těchto zvířat a o vnímání ultrazvuku hodně známo, je podle něj nemožné z toho usuzovat, co to znamená být netopýr. Vhled do jejich vědomí, pokud vůbec nějaké mají, nám dosud není dopřán.
Navzdory této skepsi nám popsané experimenty ukázaly, že zvířata jsou schopná značných poznávacích dovedností, které částečně dosahují úrovně jednoročního až dvouletého dítěte. Zvířata pociťují zejména radost, bolest a také lásku, když se vztah mezi zvířetem a člověkem může odpovídajícím způsobem rozvinout.
Filozof Peter Carruthers tvrdí, že existence vědomí závisí na tom, zda organizmus používá řeč nebo umí formovat pojmy. I zvířata umí, jak jsme viděli, zacházet s řečí, i když jen v náznacích. Kromě toho je otázka, zda je řeč skutečně pro vědomí nezbytná a jestli například nestačí mimické projevy. Navíc je prokázáno, že všechny národy na zemi shodně rozpoznávají určité pocity podle výrazu tváře.
Dalším argumentem pro vědomí u zvířat je komunikace prostřednictvím myšlenek. Diana Castle, která pečuje v rezervaci pro domácí zvířata o stovky koček, například vypráví: „Najednou mne napadne: ‚Co dělá ta a ta kočka?‘ To pak musím ihned prošetřit a nepovažovat to za zbytečnou myšlenku. A zpravidla pak zjistím, že malá ta a ta má nemocný zub nebo něco jiného, čeho bych si jinak možná ani nevšimla.“
Vědomí jako člověk?
Vědomí zvířat je schopné značných výkonů. Ale jak se odlišuje zvířecí vědomí od lidského? Zůstal vývoj vědomí u zvířat jen stát, nebo se člověk a zvíře odlišují od základu? Tato otázka se netýká anatomie těla, nýbrž našeho bytostného jádra.
Tělo šimpanze a člověka se sice liší, ale zdaleka ne tak výrazně, jako se liší technické a kulturní výkony člověka a zvířat. Pokud budeme chtít hledat příčinu tohoto rozdílu ve vědomém bytí a konání, zůstanou vysvětlení neuspokojivá. Argument, který se snaží vysvětlit rozdíl mezi člověkem a šimpanzem, zní, že lidé mají větší mozek. To je pravda, ale o čem to vypovídá? V lidském mozku evolucí nic zásadně nového nepřibylo. Také mozek ptáků je podstatně menší než u šimpanzů – a přece jsou jejich kognitivní výkony srovnatelné. Velký mozek je důležitý spíše pro odborné znalosti než pro inteligenci. Einstein měl například menší mozek než průměrný člověk. Velikost mozku proto nemůže vysvětlit rozdíl ve vědomí.
Zvíře nemá motivaci vyrábět auta nebo aranžovat květiny. Jednoduše se těší ze své existence, když mu v tom nebráníme. Vědomé vytváření kultury, tradice, touha po poznání, hledání a nacházení odpovědí, cílený rozvoj duchovních hodnot, to vše zvířatům chybí, tyto vlastnosti jsou jim cizí. Proto se zdá být správné hledat hlavní rozdíl v jádru člověka nebo zvířete. Jak zvířecí, tak i lidská těla jsou oživována jemnějším jádrem. To je vlastním nositelem vědomí. U lidí je to lidský duch, s nímž je spojený vyšší stupeň vědomí. Ale i zvířata mají vědomé bytostné jádro, které lze označit pojmem zvířecí duše.
Viděli jsme, že zvířata mají vědomí. Ale stojíme teprve na začátku toho, abychom se naučili zázrak tohoto vědomí chápat. (prof. Dieter Malchow)