Úvodem:
Úvodem bych chtěl poznamenat, že Ivana, jak je nasnadě podle následujících údajů, znám osobně, dokonce jsme blízcí přátelé. V jeho skladbách se odráží, že se jedná o osobnost, které je cizí jakýkoliv akademismus anebo samoúčelná racionalita v hudbě. Je to samorost, který píše hudbu bezprostřeně,ale nikoliv nahodile. Jeho díla jsou dobře poslouchatelná, nikoliv líbivá, často groteskní, (až na vyjímky) ne však posměvačná.
Život:
Narozen 8.2.1976 v Prachaticích, vychodil v témže městě základní školu a Střední odborné učiliště strojní, obor Mechanik se zaměřením pro stroje, kde mu například jedno pololetí byla zlepšena známka z chování z trojky na dvojku za obdržení Zvláštní ceny školních soutěží hudebních. Během těchto let se začal věnovat kytaře, hra na nástroj šla ruku v ruce s improvizací, taky začal hrát na kytaru elektrickou, a vzhledem k tomu jaká byla doba, byla kojnou jeho technických dovedností metalová hudba. Zde není špatné podotknout, kolik později „vážných“ kytaristů začínalo právě v tomto žánru a jak bývá uměleckost této hudby často přehlížena. Časem se Ivan ale začal věnovat jazzu.
Nicméně, trvalo ještě nějakou dobu, než se vydal na dráhu profesionálního hudebníka. Mezitím vystřídal mnoho zaměstnání. Jmenovitě se živil jako zámečník, během civilní služby měl na starosti čištění a celkovou údržbu v obci Chroboly na Prachaticku. Dále pracoval jako dlaždič, truhlář, podomní prodavač vysavačů, montážník plastových oken a sezónně se staral o krávy v kravíně na Račím dvoře u rodiny Ištokovic. To, jak později poznamenal ve svém životopise při přijímacích zkouškách na HAMU, ho bavilo nejvíce.
V roce 1999 získal druhou a v roce 2001 zvláštní cenu na Pražském Guitar festivalu v kategorii Jazz-blues (v porotě tehdy seděli mj. Michal Pavlíček a Roman Pokorný). V témže roce také nastoupil, aniž by kdy chodil do ZUŠ, na Českobudějovickou konzervatoř do kytarové třídy MgA.Emmanuela Kümmela. Již v této době se prakticky živil jako jazzový kytarista na rautech a společenských akcích. Navíc začal svá drobnější díla provádět na autorských koncertech studentů své konzervatoře. V roce 2004 nastoupil do nově otevřené třídy skladby Radka Rejška a Jiřího Churáčka, kde pokračuje dodnes. V letech 2005 až 2008 k tomu studoval hru na kytaru na HAMU u prof.Štěpána Raka. V roce 2006 získal za své Nocturno první cenu ve skladatelské soutěži na Mezinárodním festivalu Pro Guitarra v Praze. Výhrou bylo vydání skladby Českým rozhlasem.
V současné době připravuje natáčení sólové desky, na které bude jeho 12 etud, Nocturno a Tuláka po hvězdách. Dotáčí desku s houslitou Tomášem Machem v jeho cross-overové skupině přecházející volně mezi vážnou hudbu a jinými styly.
Dílo:
V životě snad každého tvůrce je asi nemožné vystopovat, kdy vlastně tvořit začal. Ivan, jak jsem již poznamenal, začínal improvizovat už když se vlastně učil hrát na kytaru. Hranice vlastní tvorby a improvizace je velmi tenká. Vlastně by šlo improvizaci pouze zapsat a měli bychom regulérní hudební dílo, které by se další generace hudebníků marně snažily reprodukovat. Ivan začal své improvizace, nebo první díla zapadající do škatulky „vážná“, prezentovat jako své skladby, když přišel na konzervatoř. Na tuto školu, jak kdysi prohlásil, šel, protože se chtěl naučit noty. Ty se naučil a začínal do nich zapisovat své nápady.
Většina jeho skladeb je pro sólovou kytaru nebo soubory kytar nebo s kytarou, i když přibývají ty psané pro jiné obsazení. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by jeho vlastní nástroj v jeho tvorbě měl přestat dominovat. Pro sólovou kytaru stojí za povšimnutí jeho 12 etud(2005), které již jednou byly Jiřím Churáčkem vydány jako audionahrávka, již zmíněné Nocturno (2006), v letech 2003 až 2007 psaný soubor Tulák po hvězdách, Tetrachordium I, II (2008) a variace Pat a Mat na téma D.S. Konmala (2007).
V díle Ivana Boreše ale také hraje významnou tvorba komorní, ať s kytarou či bez ní. Je to Kytarové sexteto (2005), trio Ludmila pro housle, flétnu a kytaru (2004), Malá suita pro violoncello a kytaru (2003), čtyři skladbičky pro flétnu a klarinet s názvy Hárún ar Rašíd, Od Tábora, Kostěj Nesmrtelný a Koště(2003). Dále Úpravy moravských lidových písní pro alt, flétnu (nebo housle) a kytaru(2006) a Tanec v lese pro altovou zobcovou flétnu a kytaru(2003).
Zatím se Boreš nepustil do vod orchestrální tvorby, rozepsaný koncert pro kytaru a orchestr je stále nedokončený.
Hudební řeč:
Počáteční díla tohoto skladatele jsou díky improvizačnímu charakteru jeho hudebního myšlení zcela intuitivní. Vlastně se až na konzervatoři se dostal k výrazovým prostředkům soudobé vážné hudby a to hlavně díky svým pozdějším vyučujícím J.Churáčkovi, R.Rejškovi, ale také díky dlouhým diskuzím z ostatními mladými skladateli jako jsou František Lukáš a Lukáš Sommer. Dodnes mu jsou ale poměrně vzdáleny postupy konstrukční a odvážím si říct, že intuice stále převažuje, i když je podrobena „filtru“ racionální kritiky.
Ve svých 12-ti etudách se pohybuje v modální harmonii a Nocturno je vystavěno na dórském akordu. Tetrachordum, jak název napovídá, je postaveno na čtyřtónové řadě.
I formálně skládá Ivan Boreš poměrně intuitivně a to i přes to, že například Tulák po hvězdách je jasná sonátová forma s variacemi (už toto spojení ale svědčí o neotřelosti a neortodoxnosti jeho skladebních postupů).
Důležitým prvkem jeho hudby je dále časté používání tappingu, tappingu za rozeznívání struny palcem pravé ruky nebo scordatur. Nikdy se tak ovšem neděje na efekt. Znám Ivana jako člověka, který se dokáže naplno pohroužet do světa svého nástroje a využívat jejich možností do krajností, nikdy se svým umem ovšem nesnaží prvoplánovitě oslnit.
Jinou kapitolou je komorní hudba, kdy musí zvuk kytary pojit s ostatními nástroji, či několik kytar současně. Ve svém sextetu je sice ovlivněn minimalismem, jinak je ale i tato část tvorby téměř čistě intuitivní a využívá své momentální nálady a pocity.
Například trio Ludmila plyne celé v 3/8 taktu, aniž by tento rytmus posluchače nudil. V Malé suitě pro violoncello se postavil před nelehký úkol napsat skladbu pro dva poměrně nevyrovnané nástroje, co se týče síly, nicméně krásně se pojící, co se týče zvuku. Tato skladba, která původně měla přízvisko „fantazijní“, je krásnou ukázkou toho, jak Boreš neváhá použít i těch nejneotřelejších prostředků, které by mohly vyznít lacině, byly-li by myšleny jako efektní vsuvka. Zamíchat rytmy jamajského ska je opravdu poměrně neortodoxní a mohlo by být i dvojsečné co do účinku na posluchače. Podobně groteskně pracuje také s materiálem ve svých skladbičkách pro flétnu a klarinet, kdy používá mj. náznaky lidových písní. Jakmile by ale posluchač mohl nabýt dojmu, že se skladba začíná pohybovat na hranicí zbytečného „vtipkování“, odebere se hudební tok opačným směrem, nanecháveje posluchače na pochybách, že poslouchá kvalitní hudbu.
Důležitou složkou hudby toho skladatele je dle mého názoru také ta meditativní. Je to samozřejmé vzhledem k tomu, jak „tichý“ nástroj v jeho tvorbě převažuje. Je schopen vystavět improvizaci na jednom akordu či, jako ve výše zmíněné Ludmile, nechat skladbu plynout v homogenním rytmickém toku. Je schopen nechat posluchače, aniž by to hudební myšlence ubíralo na hloubce, unést pouhým zvukem a krásou jednoduchosti.
Závěrem:
Ačkoli se nejedná o skladatele protřelého akademickou zkušností (což může někdy být i ku prospěchu věci), domnívám se, že by bylo skladatele jako je Ivan Boreš zcela nesprávné opomíjet. Jedná se možná o tu část spektra, která by ještě dokázala zaujmout i posluchače, který si nepřečte k dané skladbě „návod“. Dlouho mu byly vyčítány „kytaristické manýry“ a nedostatečná propracovanost jeho skladeb, což se již změnilo. Ivan si ale nikdy na žádného velkého konstruktéra ani nehrál a chce pouze psát hudbu, která by dokázala k lidem promlouvat. To je dle mého názoru její účel, na který je dnes až příliš často zapomínáno.
Vypracoval Martin Teshome