Aichi D3A Val
Střemhlavý bombardovací letoun Aichi D3A Val zažil svou největší slávu v prvním roce války, ať už šlo o útok na Pearl Harbor, či to byly útoky vedené proti britskému loďstvu v Indickém oceánu proti flotilám US Navy v Korálovém moři, v bitvě o Midway, v bojích o Šalomounovy ostrovy. Střemhlavé bombardéry Val bojovaly ve stále se zmenšujících počtech až do poslední chvíle války - bez nich se neobešly boje ve Filipínském moři v červnu 1944, ani bitva v Leytském zálivu na podzim téhož roku, ale ani boje u Tchajwanu, Iwodžimy a Okinawy kde mnoho desítek zbylých D3A tvořilo část z mnoha set letounu, řízených piloty-sebevrahy. |
Vznik, vývoj, vlastnosti a použití |
V roce vydal 1936 Generální štáb námořního letectva specifikace 11-Ši shrnující požadavky kladené na nový typ palubního bombardovacího jednoplošníku, neboť potřeboval nahradit dosluhující palubní bombardovací dvouplošník Aiči DIA, vyvinutý na začátku 30. let podle německého vzoru Heinkel He 50. Z celkem 590 vyrobených DIA1 a DIA2 létalo v roce 1941 ještě několik desítek exemplářů (Spojenci jim přidělili jméno Susie), ale tempu moderní letecké války již nemohly stačit. Rozpracování specifikací 11-Ši se v roce 1936 měly ujmout tři firmy - Aiči, Micubiši a Nakadžima, Micubiši však účast v soutěži vzdala, ostatně - její nejlepší konstruktéři svoji pozornost již v následujícím roce plně soustředili na vývoj známého palubního stíhacího letounu A6M. Prototypy budoucího střemhlavého bombardovacího letounu měly tedy postavit firmy Aiči a Nakadžima a v první z nich se úkolu ujal tým konstruktérů, v jehož čele stál Tokuhiširo Goake. Pod jeho vedením vznikal projekt letounu s továrním označením AM-17, založený na jednoduchosti pevné konstrukce s nízkou hmotností, posléze ztvárněný do podoby celokovového jednoplošníku s pevným kapotovaným podvozkem a elipsoidním půdorysem křídla, připomínajícím tvar křídla importovaného lehkého dopravního letounu Heinkel He 70, jehož konstrukci i letové vlastnosti japonští konstruktéři studovali. Do přídě prvního prototypu byl zabudován vzduchem chlazený hvězdicový devítiválec Nakadžima Hikari 13 s výkonem 529 kW (720 k) a s ním také prototyp v lednu 1938 - měsíc po dokončení - poprvé vzlétl. První dojem z kvalit prototypu nebyl právě povznášející: letoun byl "podmotorovaný" jeho piloti s obtížemi udržovali směrovou stabilitu, v "utažených" zatáčkách stroj jevil tendenci k pádu do vývrtky a při střemhlavém letu brzdicí štíty působily nepříjemné vibrace. Proto byl již druhý prototyp podstatně upraven. V přední části trupu byl zabudován silnější dvouhvězdicový čtrnáctiválec Micubiši Kinsei o výkonu 604 kW (821 k), výměra vodorovné i svislé ocasní plochy byla zvětšena, závěsy tvarově upravených brzdicích štítů pod křídlem byly zesíleny a přemístěny, křídlo získalo na rozpětí 0,14 m a jeho plocha tak narostla ze 33 na 35 m2. Úpravy si vyžádaly zvýšení hmotnosti zhruba o 200 kg. Druhý prototyp byl v průběhu roku 1939 v Kasumigaře podroben utajovaným srovnávacím zkouškám s konkurenčním typem Nakadžima D3N1 a obstál, japonské císařské námořnictvo uzavřelo se společností Aiči kontrakt na výrobu sériových strojů označených jako "námořní palubní bombardér typ 99 model 11". Dodávkám sériových strojů předcházela výroba šesti předsériových exemplářů, které se do rukou zkušebních pilotů dostávaly postupně od března 1939. Tato letadla již byla vybavena silnějšími motory Micubiši Kinsei 43 se vzletovým výkonem 746 kW (1 014 k), pro něž musela být přední část trupu mírně prodloužena a rozšířena, rovněž rozpětí křídla bylo zmenšeno ze 14,50 m na 14,36 m a ke slovu přišly i další menší úpravy, poslední velká úprava však byla patrná na první pohled: svislá ocasní plocha nyní přecházela do hřbetu trupu protáhlým kýlem. Takto upravený letoun D3A1 model 11 byl zbaven všech podstatných příznaků "dětských" nemocí a stal se výjimečně dobře ovladatelným strojem, schopným nést k vzdálenému cíli jednu pumu ráže 250 kg, zavěšenou na výklopném rameni pod trupem, dále celkem dvě až čtyři pumy s hmotností po 30 kg, zavěšené na závěsnících pod křídlem vně brzdicích štítů. Před kabinou byly v trupu umístěny dva synchronizované kulomety typ 97 ráže 7,7 mm, v zadní kabině byl instalován pohyblivý obranný kulomet typ 92 téže ráže. V roce 1940 již nabíhala sériová výroba a současně proběhly úspěšně zakončené zkoušky vzletů a přistání na palubách letadlových lodí Akagi a Kaga. Nové letouny byly předávány jednotkám sloužícím na palubách lodí stejně jako na pozemních základnách - u 12. leteckého sboru v Číně se D3A1 brzy zapojily do válečných událostí a obstály v očích svých uživatelů dobře. V předvečer války v Tichomoří v zimě 1941 tvořily D3A1 jádro výzbroje všech střemhlavých bombardovacích jednotek japonského námořnictva na moři i na souši - v době útoku na Pearl Harbor na příklad letadlové lodě Akagi, Hirjú a Sorjú nesly po osmnácti, Kaga a novější Šókaku a Zuikaku po sedmadvaceti strojích tohoto typu. Úspěch těchto bombardérů v útoku vedeném proti Pearl Harboru byl výsledkem spojení ovladatelného letounu s umem dokonale vycvičených pilotů, schopných i v obtížných bojových podmínkách zasáhnout cíl s více než sedmdesátiprocentní pravděpodobností ... Výroba letounu D3Al model 11 probíhala v závodech firmy Aiči Funakata do srpna 1942 a vyšlo z ní 470 strojů D3A1, letouny pocházející ze závěrečných výrobních sérií však již byly vybavovány motory Kinsei 44 o nejvyšším výkonu 798 kW (1 085 k). V průběhu prvního roku války v Tichomoří se D3A1 zúčastnily všech významných operací s účastí letadlových lodí, ať už to byly útoky vedené proti britskému loďstvu v Indickém oceánu proti flotilám US Navy v Korálovém moři, v bitvě o Midway, v bojích o Šalomounovy ostrovy - to vše za cenu vysokých ztrát v řadách oněch dokonale vycvičených a zkušených pilotů kteří byli téměř nenahraditelní. Nehledě k tomu, v roce 1942 již D3A1 svými výkony tempu války nestačily avšak nástupce tohoto typu vyvíjený námořním leteckým technickým arzenálem v Jokosuce, byl prozatím v nedohlednu. Na řadu přišla další úprava D3A1, jejíž předzvěstí byly zkoušky motoru MK8N Kinsei 54 s výkonem 969 kW (1 318 k) zabudovaným v červnu 1942 do draku jednoho D3A1. Toto spojení bylo označováno jako D3A2 model 12, avšak k sériové výrob nevedlo. Vyvstala nutnost provést velkorysejší úpravy. Konstruktéři zvětšili kapacitu interních, stále však nechráněných palivových nádrží o 79 litrů na 1 079 litrů a poněkud pozměnili i vnější tvary letounu: kryt motoru byl nyní aerodynamicky lépe tvarován, zadní část krytu kabiny byla prodloužena, na náboji vrtule se objevil aerodynamický kužel atd. Zvýšila se rychlost, stoupavost a dostup stroje nikoli však nosnost a dolet dokonce při zvýšené hmotnosti poklesl. Letouny této verze s označením D3A2 model 22 a s motory Kinsei 51, resp. 54 byly od srpna 1942 vyráběny v závodě Funakata, v prosinci 1942 výrobu zahájila též společnost Šówa Hikóki Kógjó Kabušiki Kaiša v Tokiu - Aiči výrobu udržela do června 1944 a Šówa do srpna 1945. Celkem bylo vyrobeno na 1 495 letounů typu D3A, z toho 201 kusů dodala Šówa. Některé D3A2 byly později upraveny na "cvičné bombardovací letouny typ 99 model 12" (D3A2-K). Koncem roku 1943 bylo přijato rozhodnutí vyrábět cvičný bombardovací letoun, vycházející z konstrukce D3A2-k model 12, a to převážně ze dřeva (projekt Y-50). Eliptické křídlo a ocasní plochy byly výrobně příliš náročné a proto byly tvarově pozměněny. V létě 1944 byly dokončeny dva prototypy s motory Kinsei 54, označované podle firmy zajištující vývoj Jokosuka (Kúgišó) D3Y1-K model 12 Mjódžó (Venuše). Další vývoj, jemuž se věnovala společnost Macušita Kókú Kógjó K. k. měl další subverzi (D3Y1-K model 22) odlehčit, ale do konce války byly postaveny již jen tři sériové stroje. Rozestavěný prototyp jednomístné speciální útočné verze D3Y2-K Mjódžó-kai (resp. D5Yl) nebyl do konce války dokončen. |
Technický popis |
Výrobce: Aichi Kókúki Kabušiki Kaiša (Ajči letadla, s.r.o.), závod Tokio, Japonsko. Typ: jednomotorový dvoumístný palubní střemhlavý bombardovací letoun. Motorová jednotka: D3A1 - jeden dvouhvězdicový čtrnáctiválcový, vzduchem chlazený motor Mitsubishi Kinsei 43 resp 44 se vzletovým výkonem 746 kW (1 014 k), D3A2 - jeden motor Kinsei 51, resp. 54 o vzletovém výkonu 969 kw (1 318 k). Výzbroj: dva pevné, dopředu zaměřené kulomety typ 97 ráže 7,7 mm, uložené v trupu před kabinou pilota, jeden obranný, vzadu zaměřený pohyblivý kulomet typ 92 ráže 7,7 mm, uložený v kabině pozorovatele, jedna puma ráže až 250 kg, uložená na výklopném rameni pod trupem, a další dvě až čtyři pumy ráže 30 kg, resp. dvě ráže 60 kg na závěsnících pod křídlem. Technická data verze D3A1: Rozpětí: 14,36 m, Délka: 10,18 m, Nosná plocha: 34,90 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 390 kg, Vzletová hmotnost: 3 650 kg, Max. rychlost: 382 km/h, Cestovní rychlost: 287 km/h, Výstup do 3000 m: 6:27 min, Dostup: 8 070 m, Dolet: 1 470 km Technická data verze D3A2: Rozpětí: 14,36 m, Délka: 10,23 m, Nosná plocha: 34,90 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 750 kg, Vzletová hmotnost: 3 800 kg, Max. rychlost: 428 km/h, Cestovní rychlost: 287 km/h, Výstup do 3000 m: 5:48 min, Dostup: 10 500 m, Dolet: 1 353 km |