Chceme-li hovořit o dvoumístném palubním střemhlavém bombardéru Blackburn Skua, musíme hovořit také o dvoumístném palubním stíhacím letadle Blackburn Roc a naopak. Na první pohled obě letadla odlišuje jen velká otočná, prosklená střelecká věž Boulton-Paul, zabudovaná do trupu letounu Roc. Daleko více však obě poněkud nevydařená letadla diferencuje jejich podíl na válečných událostech.
Střemhlavý bombardovací letoun Blackburn B.24 Skua měl tu čest být prvním britským palubním celokovovým dolnoplošníkem - doposud v této kategorii působily výhradně dvouplošníky, což, jak se po zavedení nového typu ukázalo, daleko více vyhovovalo řadovým pilotům Fleet Air Arm. Letoun Skua byl projektován na základě specifikací 0,27/34, formulovaných Ministerstvem letectví v roce 1934. Na jeho vzniku se významně podílel G.E.Petty, pozdější významný konstruktér firmy Blackburn.
Letoun Skua, přesněji řečeno jeho první prototyp, byl připraven k prvnímu vzletu devátého února 1937 a do vzduchu jej tehdy zvedl F/Lt A.M. "Dasher" Blake. Nahlíženo dnešními estetickými měřítky Skua nebyl elegantní letoun - celkový dojem snad nejvíce kazil tvar "skleníku" - proskleného překrytu prostoru posádky s téměř svislým čelním štítkem (v tomto provedení měl pro pilota zajistit lepší výhled v deštivém počasí) a zadní partie trupu s "blackburnovsky" předsazenou kýlovou plochou. Toto řešení se později opakovaně využilo při formování zadní části draku letounu Blackburn Firebrand. Ať už letoun vyhlížel tak či onak, bylo důležité, že firma Blackburn v době prvních vzletů prototypu už měla v sejfu oblednávku Ministerstva letectví na výrobu sto devadesáti strojů tohoto typu.
Konstruktéři připravili pro nový letoun dvounosníkové křídlo s velkými, hydraulicky ovládanými vztlakovými klapkami, které vysunuté v úhlu 90° dokázaly letoun ve střemhlavém letu zbrzdit až na 410 km/h. V křídle a v trupu byly vytvořeny vodotěsné prostory umožňující, aby se letoun v případě nouzového přistání déle udržel na hladině. Vnější části křídel bylo možno manuálně složit podél trupu, letoun vzlétal a přistával na zatahovacím podvozku a v průběhu přistání na palubě letadlové lodi byl využíván záchytný hák.
Letadla typu B.24 Skua ze sériové produkce měla být vyzbrojena čtveřicí kulometů Browning Mk.II. Uloženou v křídle a zaměřovanou pilotem, přičemž zadní polosféru měl bránit pozorovatel v zadní kabině střelbou z kulometu Lewis Mk.IIIE. Pod trupem mohla být zavěšena puma ráže až 500 liber (227 kg), vynášená mimo okruh vrtule výklopnou vidlicí. Pod křídlem mohly být navíc instalovány závěsníky pro celkem osm pum s hmotností po 13,6 kg a dvě po 113 kg.
Zatímco zalétávání dvou prototypů hodnotili zkušení piloti příznivě, řadovým pilotům zvyklým na klidnější způsob létání v dvouplošnících činila pilotáž Skuy potíže a v kombinaci se skutečně špatnými letovými vlastnostmi stroje v průběhu přistávání docházelo k četným provozním haváriím do té míry, že bylo přijato rozhodnutí další letouny typu Skua pro britské námořní letectvo neobjednávat. Problém zřejmě umocnily i nekvalitní pohonné jednotky - zatímco prototypy vzlétaly s hvězdicovými motory Mercury IX, sériové stroje dostaly motory Bristol Perseus XII, které nejen že nebyly silnější (vzletový výkon 610 kW - 830 k byl pro letoun tohoto určení nedostatečný), ale byly navíc i značně nespolehlivé.
|
Navzdory své pověsti se letoun Skua přece jen zapsal do historie letecké války v několika epizodách. Na konci roku 1938 námořnictvo přidělilo letouny Blackburn B.24 do výzbroje perutí Fleet Air Arm s čísly 800. a 803., které působily na letadlové lodi HMS Ark Royal, další sloužily u 801, peruti v Eastleigh. Posádka střemhlavého bombardéru Skua z 803, perutě sestřelila 25. září 1939 nad Severním mořem německý létající člun Dornier Do 18 sledující britskou flotilu, a zajistila tak nejen pro Fleet Air Arm, ale i pro celé britské letectvo první vzdušné vítězství ve druhé světové válce.
Snad ještě větší slávu získaly posádky 16 letounů 800. a 803. perutě 530 km dlouhým přeletem ze základny Hatston (Orkney Islands) k cíli - k přístavnímu městu Bergen ležícímu na norském pobřeží, kde 10. dubna 1940 za rozbřesku potopily německý křižník Königsberg. Statečné posádky letounů B.24 Skua kryly v tomtéž měsíci za těžkých ztrát boje britských vojsk u Narviku, krátce se objevily nad Dunkerque v červnu 1940 (byly to letouny 801. perutě z Detlingu v Kentu) a na palubě HMS Furious se dostaly začátkem roku 1941 i do Středomoří. V létě roku 1941 se dokonce uvažovalo o nasazení letounů Skua v téměř sebevražedném útoku proti německým bitevním lodím Scharnhorst a Gneisenau, kotvícím v Brestu s polohou na hranici maximálního doletu těchto letadel.
|
Blackburn B.24 Skua: jednomotorový dvoumístný palubní střemhlavý bombardovací letoun.
Pohonná jednotka: jeden hvězdicový devítiválcový, vzduchem chlazený motor Bristol Perseus XII se vzletovým výkonem 610 kW (830 k) a s krátkodobým max. výkonem 666 kW (905 k) ve výšce 1980 m.
Výzbroj: čtyři kulomety Browning Mk.II ráže 7,7 mm uložené ve vnějších částech křídla, jeden obranný kulomet Lewis Mk.IIIE ráže 7,7 mm pohyblivě uložený v zadní kabině, jedna puma o hmotnosti 227 kg zavěšená na výklopné vidlici ve vybrání pod trupem, resp. 8 pum ráže 13,6 kg a dvě ráže 113 kg pod křídlem.
Technická data: Rozpětí: 14,07 m, Délka: 10,85 m, Výška: 3,81 m, Nosná plocha: 28,98 m2, Hmotnost prázdného letounu: 2 493 kg, Vzletová hmotnost: 3 732 kg, Maximální rychlost: 362 km/h, Cestovní rychlost: 265 km/h, Stoupavost: 4,72 m/s, Dostup: 6 160 m, Dolet: 1 223 km.
|
Mladším bratrem letounu Skua byl palubní stíhací Blackburn B.25 Roc, který ovšem z paluby nikdy soustavně nevzlétal. Jeho konstrukce se lišila od Blackburnu B.24 především instalací otočné střelecké věže Boulton-Paul A Mk.II v rozšířené střední části trupu. Věž s mechanismem otáčení, zbraněmi - čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 mm a se zásobou 2 400 kusů nábojů, zvýšila dosti podstatně hmotnost a čelní odpor stroje. Části křídla vně centroplánu vykazovaly větší vzepětí než u letounu Skua, letoun neměl zbraně v křídle a jeho interní zásoba pohonných hmot byla zredukována, pod trupem však mohla být zavěšena přídavná nádrž s kapacitou 318 litrů a pod křídlem mohlo být v případě potřeby zavěšeno osm pum malé ráže spolu se dvěmi ráže 113 kg.
V typu Blackburn B.25 Roc dostala Fleet Air Arm těžkopádný málo použitelný letoun, jenž v roce 1940 nakrátko doplnil v počtu deseti exemplářů letouny Skua, létající u 801. a 806. perutě. Celkem bylo postaveno 136 strojů typu Blackburn B.25, dva z nich posloužily jako prototypy a jeden byl pokusně vybaven plováky. Vyrobené stroje šly s výše uvedenou výjimkou přímo k útvarům působícím ve druhé linii, ke školním útvarům a podobně, kde nakonec dosluhovaly spolu s letouny Skua mimo jiné i v rolích letadel vlekajících terče určené pro nácvik protiletadlové střelby.
|
Blackburn B.25 Roc: jednomotorový dvoumístný palubní stíhací letoun.
Pohonná jednotka: jeden hvězdicový devítiválcový, vzduchem chlazený motor Bristol Perseus XII se vzletovým výkonem 610 kW (830 k) a s krátkodobým max. výkonem 666 kW (905 k) ve výšce 1980 m.
Výzbroj: čtyři kulomety Browning Mk.II ráže 7,7 mm uložené v motoricky ovládané střelecké věži Boulton Paul A Mk.II se zásobou 600 nábojů pro zbraň, resp. 8 pum 13,6 kg a ráže 113 kg na závěsnících pod křídlem.
Technická data: Rozpětí: 14,02 m, Délka: 10,85 m, Výška: 3,68 m, Nosná plocha: 28,98 m2, Hmotnost prázdného letounu:2 778 kg, Vzletová hmotnost: 3 606 kg, Maximální rychlost: 360 km/h, Cestovní rychlost: 217 km/h, Stoupavost: 4,20 m/s, Dostup: 5 485 m, Dolet: 1 304 km.
|