Špatné sny
2. 9. 2008
Pořád mě trápí špatné sny. Už nějaký čas. Budím se uprostřed noci
a pozoruju svoje ruce. Jo, byl to jen sen. Ale necítím úlevu.
Pořád se mi to vrací. Sny o tom, jak sem fetovala. Sny o tom,
jak jehla protíná žílu na mé ruce. Ty sny sou tak živé, že se
občas opravdu kontroluju, jestli to byl jenom sen. Přemýšlím,
jestli je to tím, že mám pořád ještě čas od času chutě. Je to
zvláštní, když člověk ví, že nechce fetovat, ale stejně na to
dokáže pořád myslet. Proč? Proč se mi vybavují jen ty jako by
hezké vzpomínky na fet? Snažím se myslet spíš na to zlé, co by
mi mělo připomenout, proč se mám fetu vzdát. Jenže těch špatných
věcí se mi na fetu stalo jen málo. I když zase to byly fakt
otřesný věci. Ale i tak čas od času se ta chuť objeví. Není to
nic příjemnýho. Bojím se toho. Ale každý člověk se přece něčeho
bojí. O co všecko sem kdysi mohla přijít...o rodinu, o syna.
Tenkrát mi to bylo jedno. Teď to bolí, když si to uvědomím
s čistou hlavou. A přece, pořád je tu riziko. Musím hodně
zabrat, musím se hodně hlídat, musím spoustu věcí dělat jinak
než normální lidé. Život závislých je složitější, ale když to
člověk dokáže, je to taková hezká třešnička na dortu. Musím se
snažit, kvůli sobě, kvůli syna. Chci, aby na mě byl jednou
pyšný a ne, aby se za mě musel stydět. Ale ty sny mě trápí.
Před spaním se snažím myslet jen na samé příjemné věci a i tak
se mi ve snech vrací minulost. Škoda, že nejde za vším udělat
tlustou čáru. Ale to by bylo moc jednoduchý. A život přece
vůbec není jednoduchý. Pro nikoho. Pro závislé ani pro ty
nezávislé. Třeba ty sny časem zmizí. Třeba mě už za čas nebudou
tolik trápit. Když si budu jistá sama sebou. Zatím asi pořád
nejsem. Pořád je mi úzko, když na ulici potkám feťáky. Pořád
ještě po nich koukám. Pořád ještě je tak nějak podvědomě
vyhledávám. Síla zvyku. Ten hlas v hlavě tam pořád někde je.
Ten hlas, který se mě snaží přesvědčit, že jednou se přece
nemůže nic stát. Ale já vím, že by se stalo hodně. Protože já
neumím nic dělat na půl. Vždycky sem se do všeho vrhla naplno.
I do fetu. Tři měsíce mi stačilo k tomu, abych se profetovala
do stavu, kdy už mi bylo všecko jedno. Kdy už mi nezáleželo
vůbec na ničem jen na mě samotné. Byla sem sama, ale spokojená.
Byla sem sama, ale šťastná. A teď jakoby tam byla díra, kterou
nemám čím zaplnit. Asi to chce prostě ještě víc času, víc
práce. Musím chtít a musím pro to udělat maximum. Přece chci
žít normální život. Přece se nechci vrátit mezi feťáky. Přece
nechci zase padnout až na dno a ztratit všecko, co sem dost
složitě získávala zpátky. Je to boj. Můj každodenní boj s mým
horším já. S tou druhou Šárkou, která se tu spolu s fetem
objevila. Přece nechci, aby to nakonec zase vyhrála ona.