Sekulární františkánský řád v Plzni

Jan Scotus se narodil v Duns ve Skotsku asi v roce 1265. Do Řádu Menších bratří vstoupil v roce 1280. Studoval v Oxfordu a v Paříži, a 17. 4. 1291 byl vysvěcen na kněze. Do roku 1300 přednášel filozofii a teologii v Cambridge a Oxfordu.

V roce 1302 vyučoval v pařížské Latinské čtvrti ve škole františkánského Řádu, která byla filiálkou univerzity. Tady zpracoval komentáře k výrokům svatého Petra Lombardského. Veřejně bránil dogma o Neposkvrněném početí.

V roce 1303 odmítl podepsat výzvu schizmatického koncilu proti papeži Bonifácovi VIII., jenž podnítil francouzský král Filip Sličný. Proto musel Duns Scotus na určitou dobu opustit Paříž.

V roce 1307 odešel do Německa, kde ho slavnostně přijali v Kolíně. Je to možná největší středověký učitel. Ve svém učení kladl důraz na Kristův primát, na Neposkvrněné Početí Panny Marie, na přednost lásky před vědomostmi i vůle před rozumem. Měl hodně žáků a velmi rychle se stal hlavním představitelem františkánské školy.

Je hlavním teologem Neposkvrněného Početí par excellence. Při jedné veřejné disputaci mlčel až do té doby, než asi 200 teologů předložilo a dokázalo své teze, že Bůh nechtěl Matku svého Syna osvobodit od dědičného hříchu. Nakonec se jako poslední ujal slova a popořadě vyvrátil všechny jejich argumenty. Byl to nejvýřečnější triumf na slavné Sorbonně, shrnutý do známého axiomu: „Potuit, decuit, ergo fecit.“

Jan Duns Scotus byl blahořečen 20. 3. 1993 papežem Janem Pavlem II.

Dekret Kongregace pro svatořečení o Duns Scotovi činí tento závěr: „Svatý Otec slavnostně vyhlásil: Je zřejmá pověst svatosti, a heroické ctnosti Božího služebníka Jana Duns Scota a také jeho kult, prokazovaný mu od nepaměti…“

Můžeme říci, že tím způsobem církev přiznává „subtilnímu“ a „mariánskému“ doktorovi jedinečnou zásluhu, neboť vystihl s obzvláštním důvtipem svého myšlení a s hloubkou své zbožnosti témata zjevení, která byla rozptýlena v celku křesťanského poselství a čekala na to, až budou konkrétně vyjádřena ve vědomí církve. Tento impuls Dunse Scota ke stálému vyjasňování zjeveného Pokladu je dosti známý, a pokud si ho dnes připomínáme, je to proto, abychom ho umístili do jeho skutečné perspektivy, viděné nejen jak závěr dedukce génia spekulativního myšlení, nýbrž především jako plod ducha přetékajícího Božskou láskou. Pouze ze zamilované duše mohl vytrysknout takový duchovní optimismus, s jakým Duns Scotus kontempluje jak jas Krista, na němž spočívá celé stvoření se svým odleskem plným milosti v Marii, tak Boží obraz člověka, jenž je bytostně schopen nejčistší lásky. Teologie, kristologie, mariologie, antropologie přímo či nepřímo vděčí za mnohé Duns Scotově intuici.

Zemřel mladý v Kolíně 8. 11. 1308.

Titul „Doktor subtilis“, kterým ho nazývali, poukazuje na vznešenost jeho učení.

Na jedné straně bylo velmi náročné kritické zpracování jeho rozsáhlého díla, protože v něm byla také zapletena historie jeho života, usilovné osočování pomlouvačů nebo přehnané vynášení zázraků.

Na druhé straně byly odstraněny zjevné historické lži o událostech jeho života, a především směšné pomluvy o jeho smrti a pohřbení. Pavel Jovius z Coma, biskup, píše o Scotově smrti v zoufalství hrůzostrašným způsobem, jako by byl s ním pohřben v hrobě. Podle něj se Duns Scotus ve svých spisech vzdálil od pravdy, a byl za to nebo za něco jiného potrestán tím, že byl nechtěně zaživa pohřben, pak se vzbudil, křičel, a zemřel v zoufalství, přičemž údajně tloukl hlavou o kamenné víko hrobu. Oproti tomu se však zachovala se i jedna starší legenda (zhruba okolo roku 1416) o pohřbení Scota, ale je zde popisována téměř se závistí, neboť podle jejího autora františkán zemřel v extázi, žádný náznak o smrti v zoufalství neobsahuje. Ze svědecví dobových současníků víme, že Jovius byl prodejným pisatelem, ochotným napsat pro peníze cokoli.

Bohužel toto vyprávění biskupa Jovia se uchovalo jako tradice i po další století, a bylo velkou překážkou blahořečení Dunse Scota.

...Svátosti, jak píše Scotus, jsou největší Boží pomocí k tomu, aby člověk obdržel milost a mohl zachovávat Nový zákon, totiž zákon lásky. Mezi svátostmi je však jedna, která je středem všech: Eucharistie. Neboť kromě toho, že nám dává milost nebo habituální lásku, zpřítomňuje v nás esenciální lásku, jenž živí každou lásku, tzn. samého Krista, který se stává naší duchovní výživou ve formě materiálního pokrmu a tím nás přeměňuje v sebe. Jeho trvalá přítomnost pod způsobami chleba a vína dělá z Eucharistie Svátost jednoty Církve. Bylo vhodné, říká Scotus, aby Kristus byl mezi námi pod tímto viditelným znamením a povzbudil více naši zbožnost a úctu k Němu. Kdyby Kristovo Tělo nebylo přítomno v Eucharistii, nebyla by pak péče o ostatní svátosti, v církvi by se vytratila všechna zbožnost a nevzdával by se náležitý kult Bohu...

(Zdroj: Františkánski svätí na každý deň, Serafín 2006, skripta IFS – Hagiografie, P. Petr Regalát Beneš OFM)

Blahoslavený Jan Duns Scotus: Mistr včera i dnes, fotogalerie z přednášky