Sekulární františkánský řád v Plzni

Svatý František z Assisi se rozloučil s tímto světem 3. října 1226 večer. Po té co požehnal svým bratřím, zemřel nahý na zemi. Bylo mu tehdy čtyřicet pět let, z nichž dvacet let činil pokání a poslední dva roky nosil na rukou, na nohou a na boku rány Kristova umučení – stigmata. Noc přechodu sv. Františka k Pánu slavila počátkem října celá františkánská rodina po tmě se svíčkami a františkánskými texty. Více o slavnosti na Roudné se můžete dočíst v Terciářských listech v úvodníku od Karla. Nyní uvedu jednu z antifon slavnosti jako úvod do další úvahy: „Ó, přesvatá duše, při tvém zesnutí nebešťané ti běží v ústrety: Andělské chóry plesají a přeslavná Trojice tě vítá slovy: zůstaň s námi navěky.“

Trantitus - Přechod sv. Františka do nebe podle sv. Bonaventury (zkráceno)

František už dávno předem předvídal svůj skon. Když se blížil ten den, řekl bratřím, že co nevidět má odložit stánek těla, jak mu to zjevil Kristus.

Byl jako kámen chystaný ke stavbě nebeského Jeruzaléma mnoha zkušebními údery trýznivých nemocí opracován a jako tepané dílo pod kladivem mnohonásobného utrpení přiveden k dokonalosti.

Všem bratřím, přítomným i vzdáleným, mocí i jménem Ukřižovaného, požehnal. A dodal ještě: „Mějte se dobře, všichni synáčkové, setrvejte vždy v bázni Páně, poněvadž nastává pokušení a soužení, vězte, že šťastni jsou ti, kdo vytrvají v započatém! Já spěchám k Bohu, jehož milosti vás všechny odevzdávám.“

Komentář Egger, Gottfried OFM

Transitus není nic jiného než přechod z tohoto života do druhého, je to cesta domů.  František k nám obrací své napomenutí: Žijte s vědomím smrti.

Ke svátku všech zesnulých _ Antonyj Surožskij (v Irsku známý jakoAnthony Bloom) – SMRT NENÍ ZLÁ (Karmelitánské nakladatelství 2015) – výpisky – úryvky.

Zamítám postoj k smrti moderního člověka. Moderní člověk má pocit strachu, odmítnutí, pocit, že smrt je to nejhorší, co se může člověku přihodit, a že za každou cenu musíme přežít, i když přežití má jen málo společné se skutečným životem.

V dřívějších dobách se o smrti mluvilo jako o zrození do věčného života. (Jan Zlatoústý se modlil dej nám Bože pamatovat na smrt)

Pamatovat na smrt nás má přimět intenzivně žít. Každý jednotlivý okamžik života nemá být porážka, že nám života ubývá, ale triumf. Jedná se o vnitřní růst, stále větší schopnost být tím, čím opravdu jsme.

Antonyj Surožskij osobní zkušenosti: Moje první vzpomínka na smrt je z Persie. Rodiče šli se mnou, s dítětem,  na pravidelnou návštěvu k muži, který byl znám nádherou svých květin. Provedl nás svými nejkrásnějšími zahradami, pozval nás na občerstvení a poslal nás domů s pocitem, že jsme zakusili nejvřelejší, nejštědřejší a nejpřirozenější pohostinnost. Po té, co jsme zažili pohostinnost a zdvořilost Orientu, jsme druhý den zjistili, že jeho syn, který byl několik hodin před naší návštěvou zavražděn, ležel v jedné z místností toho domu. To mi, i když jsem byl malý, dalo velmi silně pocítit, co je život a smrt, jaká je povinnost, těch, kdo jsou naživu, vůči druhým lidem,ať jsou okolnosti jakékoliv.

Druhá vzpomínka: S mým otcem jsem se loučil velmi otevřeně. Naše slova nebyla tak důležitá. Ticho bylo otevřené a hluboké jako slova. Setkali jsme se v poslední den a dlouho seděli mlčky. Rozloučil jsem se s příbuznými, ale s otcem ne, proto abychom se ji ž nikdy nerozloučili. Druhý den po jeho smrti jsem zažil o samotě ticho, které bylo jeho přítomností. (žalm 11,175) Moje duše i jeho duše žije a vzdává chválu Pánu.

Praktické rady: Stárnutí působí duševní muka, když vidíme, jak člověk ztrácí jasnou mysl, fyzické a duševní schopnosti. Zavíráme oči, abychom to neviděli. Tím způsobíme, že nás smrt zaskočí a dostaví se výčitky, že jsme neudělali vše, co se mohlo udělat. Smrt otevírá dveře postupně a jednou se otevřou dokořán a milovaná osoba do nich bude muset vstoupit a nebude se moci ohlížet zpět. Musíme tedy tomu čelit od začátku, kdy je ještě dotyčný stále naživu. To však vyžaduje jiný přístup k smrti. Nedovolit, aby strach ze smrti mezi nás a umírajícího postavil zeď. Umírající by tak byl odsouzen ke smrti v samotě. Byl by zazděn ve lži. Nemůžeme však ani říct hned naplno: Pozor, brzy zemřeš. Musíme chytře a systematicky pomáhat umírajícímu vstoupit do tajemství, pomáhat mu objevit věčný život, který už má.

Nemoc a smrt nejsou dány jen fyziologickými změnami, mikroorganismy, ale také vším, čím ničí naši vnitřní energii, tím co můžeme nazývat svými negativními pocity a negativními myšlenkami, vším tím, co v nás podkopává sílu života, co nám brání vytrysknout jako průzračný a svobodný pramen. Před smrtí je třeba napravit vše navenek a hlavně uvnitř sebe, co se v mém životě pokazilo. Začít nejprve přítomností a pak jít hlouběji a hlouběji do minulosti, usmířit se se všemi a se vším, rozmotat každý uzel, postavit se tváří v tvář každému zlu, v kajícnosti, přijetí a vděčnosti se vyrovnat s celým svým životem.

Jestliže někoho milujeme, musíme být připraveni jej milovat v bolesti a skrze bolest, tak jako jsme jej milovali v radosti a skrze radost společného života. Vyžaduje to odvahu. Nesmíme dopustit, aby se naše láska stala minulostí u člověka, který zemřel, jinak připouštíme, že nevěříme v pokračování života a musíme uznat, že jsme nevěřící. Každý, kdo zemřelého znal, by měl do hloubky rozjímat, jaké semeno ten člověk zasel a nechat ho, aby semeno vydalo své plody. Při pohřbu stojíme se zapálenými svícemi a dosvědčujeme, že tento člověk přinesl do soumraku alespoň trochu světla a že toto světlo budeme chránit, rozmnožovat a dělit se o ně, aby ten člověk nežil zbytečně. (Fil 1,21,24).

Jestliže jeden z nejcennějších našich pokladů v srdci je Pán Ježíš, pak i my, přes negativní postoj světa, celým srdcem toužíme po dni, kdy s ním budeme neoddělitelně spojeni.

V pravoslavné církvi je zvykem dopravit zesnulého co nejdříve do kostela. Modlíme se u otevřené rakve. Dospělí i děti. Smrt se nemusí schovávat. Je prostá, je to součást života. Děti se mohou podívat do tváře zesnulého a vidět pokoj, který vyzařuje. Obřady mají zájem o duši a o tělo. Na tělo se díváme s úctou. Je zviditelněním neviditelného. Každé tělo je semenem zasetým do porušenosti, aby mohlo vstát ke slávě. Náš život je s Kristem skrytý v Bohu. Naše tělesné lidství je skryto v tajemství trojice a je součástí našeho celého lidství. Tělo zemře, ale my hledíme na tělo, které vstane z mrtvých, stejně jako tělo Kristovo.

Duše, jak věříme v pravoslaví, zůstává tři dny na zemi. Navštěvuje známá místa, připomíná si všechno, aby se mohla před Boha postavit v úplnosti. Tři dny se proto pozůstalí modlí a soustředí se na složitosti vztahů s ním, rozvazujeme uzly v naší duši. Do věčnosti nemůže vstoupit člověk spoutaný nenávistí. Proto se modlíme:  Odpusť mi… Odpouštím ti, jdi v pokoji. Možná právě tady má kořen staré úsloví: o mrtvých mluvíme jen dobře.