Sekulární františkánský řád v Plzni

BEATIFIKACE Louise a Zélie Martinových,
rodičů svaté Terezie

Neděle 19. října 2008 v Basilice v Lisieux

Tito noví blahoslavení svou modlitbou a evangelním svědectvím doprovázeli a sdíleli cestu své dcery, kterou Pán povolal, aby se mu ve zdech Karmelu bez výhrad zasvětila. Zde ve skrytosti klauzury svatá Terezie uskutečnila své povolání: „V srdci církve, mé matky, budu láskou“. (Benedikt XVI. 19. 10. 2008 před modlitbou Anděl Páně)

Ludvík Martin, povoláním hodinář a klenotník, pomýšlel v mládí na to stát se mnichem, ale v roce 1845 nedostal povolení vstoupit k benediktinům, dokud se nenaučí latině. Z neznámého důvodu rovněž Zelie byla odmítnuta v klášteře Sester lásky. Ty sloužily v Nové nemocnici v Alençonu. Proto se zaměřila na manželství. K prvnímu setkání s Ludvíkem došlo na mostě svatého Leonarda. Mladá krajkářka slyšela ve chvíli, kdy šel před ní, jasný hlas, který jí říkal: „Toto je muž, který je připraven pro tebe.“ Byly to podobné dny milosti jako ty, během kterých se Neposkvrněná v jeskyni Massabielle usmívala na Bernadettu Soubirousovou. Svatba se konala ve farním kostele v Alençonu po několika měsících zasnoubení 13. července 1858, tři dny před posledním lurdským zjevením.

Podle této předehry se rozvíjel život těchto manželů, který trval jen 19 let, ponořen do každodennosti jako život každé jiné dobře situované rodiny, ve které všechen čas absorbovala práce a výchova dětí. Jenže tito manželé žili jako křesťané a podle toho plnili povinnosti svého stavu, každý den začínali mší svatou, zachovávali církevní zákony, účastnili se života farnosti a zvláštní důraz kladli na zachování nedělního a svátečního klidu, často se zpovídali a prosili „dobrého Boha“, to byl častý výraz na rtech Zelie, aby jim poslal děti, které by mohli pozvednout „k nebi“. Měli jich devět, čtyřikrát zažili bolest předčasné smrti, která bohužel v jejich době nebyla výjimkou, a vychovali s láskou pět dcer, které dosáhly dospělého věku. Poslední přišla na svět v lednu 1873. Byla to Terezka. Nelitovali, že byli otevřeni pro děti, které jim Bůh chtěl seslat.

V listě příbuzné, kterou rovněž postihla ztráta sotva narozeného dítěte, Zelie napsala: „Jsem zničena, mám srdce tak stísněné, jako bych ztratila své děti, a přece Bůh prokázal velkou milost, protože náš maličký měl čas přijmout křest. Když vidíme tvora v nebezpečí, začíná vždy něco na onom světě. Když jsem zatlačovala oči mých drahých synáčků, zakoušela jsem velmi velkou bolest, ale nelitovala jsem bolestí a trápení, které jsem pro ně prožila. Mnozí mi říkali: – Bylo by lepší, kdybyste je neměla. Nemohla jsem snést takové řeči. Neshledávala jsem, že by moje bolesti a úzkosti byly srovnatelné s věčnou blažeností mých dětí.“

Největším svědectvím jejich svatosti jsou právě dopisy Terezičky, která měla tu milost naučit se velmi rychle důvěře v Boha při pohledu na své rodiče. Na Zelii si zachovala málo vzpomínek. Zemřela totiž na rakovinu v roce 1877, když byla Terezka ještě velmi malá. Ale matčiny dopisy jsou plné vzpomínek na její živé a veselé dětství. „Terezička je někdy opravdu zábavná,“ píše v roce 1876 své druhorozené Pavle, která byla v klášteře. „Další den se mě ptala, jestli přijde do nebe. Řekla jsem jí, že ano, pokud bude hodná. Odpověděla mi: ‚Jistě, a kdybych nebyla hodná, šla bych do pekla…, ale já bych věděla, co udělat. Letěla bych pryč za tebou, ty bys byla v nebi a držela mě pevně v náručí. Jak by mě dobrý Bůh mohl zatratit?‘ Viděla jsem v jejím pohledu, jak byla přesvědčena, že dobrý Bůh by jí nemohl udělat nic zlého, kdyby byla v náručí své matky.“

Modlitba a důvěra v Boha nebyly v této rodině pouze doporučené. Prožívali je každodenně, pět dcer vdechovalo klima, ve kterém mimořádná formativní moc modlitby byla metodou přirozeně spojenou s každým krokem. „V našem domě měla výchova jako hlavní páku zbožnost. Byla zde liturgie rodinného krbu: večerní rodinná modlitba, mariánské měsíce, nedělní bohoslužby, zbožná četba. Moje matka mě brala na svůj klín, aby mě pomohla připravit se na mé zpovědi, a ona vždy počítala právě s důvěrou svých dcerušek.“

Jak rychle se Terezička naučila této metodě! Když začala dělat první krůčky, vypravuje matka, připadalo jí obtížné vystoupit v domě po schodech. Postavila se na první schod a volala: „Maminko!“ A nepohnula se, dokud maminka neodpověděla: „Ano, moje dítě!“ Teprve pak zvedala nožku a překonávala překážku. „Bylo zapotřebí zavolání a odpovědi na dodání odvahy pro každý schod,“ konstatuje Antonio Sicari, který komentuje tuto epizodu. A dodává: „Později, když se Terezie stala vychovatelkou novicek, učila je, že nejlepší metoda, jak vystoupit k Bohu, je volat ho za každým krokem.“

A tak to dělala Zelie tváří v tvář obtížím v práci, při nemocech dětí, při každodenních protivenstvích, při problémech, které celé roky působila třetí z dcer Leonie, uzavřená dívka, introvertní, neučenlivá, s poněkud opožděným chápáním, se kterou dosáhla Zelie určitého úspěchu až na samém konci svého života.

V radostech i bolestech života věděla, že je milovaná, a tuto jistotu jako osmózou sdělovala také srdcím svých dcer: „Slečna X,“ píše Pavle, „mi přišla podat tvé zprávy. Řekla mi, že jsi vyrostla, a já mám z toho radost. Tato slečna je velmi hodná osoba, bohužel má tak liberální názory. Věřím, že jednoho dne se změní, protože je příliš dobročinná, než aby Bůh dovolil, aby měla takový závoj na očích. Její bratr jindy řekl: ‚Bůh se o nás nestará.‘ To uvidí, jestli se o ně Bůh nestará. Bolí mě, že tak dobří přátelé mají takové city. Já to vím velmi dobře, že dobrý Bůh se o mne stará. Přesvědčila jsem se o tom mnohokrát ve svém životě a mnoho vzpomínek na to nikdy nevymizí z mé paměti.“

Tato schopnost dovede Zelii k tomu, že přijme zprávu o své těžké nemoci ve 45 letech jako matka pěti dcer, aniž by upadla do zoufalství. „Dobrý Bůh mi dal tu milost, že se neděsím a jsem klidná, skoro šťastná a neměnila bych svůj osud s žádným jiným. Jestliže dobrý Bůh bude chtít, abych se uzdravila, budu velice šťastná, protože v hloubi duše toužím žít: bolí mě opustit svého manžela a své dcery. Ale na druhé straně si říkám: – Jestliže se neuzdravím, je to asi proto, že je lepší, abych odešla … Nicméně udělám všechno možné, abych získala zázrak. Počítám s poutí do Lurd, ale jestli se neuzdravím, budu se snažit, abych při návratu zpívala stejně.“

Zelie se nedočkala očekávané milosti. Ve věku 54 let musel Ludvík přijmout úkol vést dále dům, když prvorozená dcera Maria měla 18 let a Terezie sotva 4 a půl. To byl důvod, proč se rozhodl přestěhovat do Lisieux, kde byl Zeliin bratr Isidor, a nabídnout dcerám mateřskou péči příbuzné Celiny Fournetové, přítelkyně jeho manželky. U Terezie jsou vzpomínky na toto období mimořádně živé, protože jako nejmenší v domě byla zahrnována od otce zvláštní láskou. Jí věnoval večerní procházky s návštěvou Nejsvětější Svátosti, s ním trávila odpoledne při lovu ryb na břehu řeky a jí patřilo poslední políbení po večerní modlitbě před sochou Panny Marie, která byla tak drahá Zelii i Ludvíkovi. Proto si ji z Alençonu přinesli s sebou.

Terezčino srdce se tak znovu otevřelo, překonalo postupně bolest z maminčiny smrti, která ji učinila z počátku poněkud křehkou se sklonem k pláči a melancholii, a objevila v očích tatínka lásku, která ji vedla přirozeně k Bohu a rozšiřovala prostor pro charitativní lásku: „Během procházek s tatínkem ho těšilo, když mě mohl poslat s almužnou k chudákům, které jsme potkávali. Jednoho dne jsme viděli jednoho, který se s námahou vlekl o berlích, šla jsem k němu, abych mu dala peníz, ale on se necítil dost chudý, aby přijal almužnu. Podíval se na mě se smutným úsměvem a odmítl přijmout, co jsem mu nabízela. Nedokážu popsat, co se ve mně dělo, chtěla jsem mu pomoci, potěšit ho.

Tatínek mi koupil pamlsek, měla jsem velkou chuť dát mu ho, ale neměla jsem odvahu, ale chtěla jsem mu dát něco, co by nemohl odmítnout, protože jsem k němu cítila tak velkou sympatii. Tu jsem si vzpomněla, že jsem slyšela, že v den prvního svatého přijímání dostane člověk všechno, co si žádá. Ta myšlenka mě utěšila, i když jsem ještě neměla ani šest roků, ale řekla jsem si: Budu se za mého chudáka modlit v den prvního svatého přijímání. Dodržela jsem svůj slib o pět let později a doufám, že Pán vyslyšel mou modlitbu, kterou jsem k němu vyslala za jeden z jeho trpících údů.“

Nemůžeme na těchto několika málo stránkách nevzpomenout na Dějiny dušea rozpoznat v nich postavu Ludvíka, milost stavu, která mu dovolila formovat bez mnoha slov, pouze příkladem onoho ducha důvěry v Boha, který tak charakterizuje Terezii: „Svátky! Kolik vzpomínek je v tomto slově!

Svátky jsem tolik milovala. Milovala jsem především procesí s Nejsvětější Svátostí. Svátky! Jestliže ty velké byly řídké, každý týden mě přiváděl k jednomu, který byl mému srdci drahý: neděle. Jaký den to byl, neděle! Byl to Boží svátek, den odpočinku. Celá rodina šla na mši. Celou cestu a dokonce i v kostele královnička držela otce za ruku a měla místo vedle něho. Když bylo kázání, museli jsme najít dvě sedadla velice blízko sebe. To nebylo nesnadné, protože všem se to velice líbilo vidět tak krásného starce s tak malou dceruškou, že lidé se stlačili, aby nám udělali místo. Když kazatel mluvil o svaté Terezii, tatínek se ke mně naklonil a řekl mi tiše: ‚Dobře poslouchej, moje královničko, mluví o tvé svaté patronce.‘ Poslouchala jsem skutečně, ale dívala jsem se více na tatínka než na kazatele, jeho krásná tvář mi říkala tolik věcí! Často se jeho oči plnily slzami, které se s velkým úsilím, ale zbytečně snažil zadržet.“

Terezie trvá především na slově dívat se, když mluví o otci: „Co mohu říct o zimních večerech, především těch nedělních? Jak to bylo pro mě sladké po partii dámy sedět spolu s Celinou tatínkovi na klíně. Pak jsme sestoupili ke společné modlitbě a ta nejmenší královna byla sama vedle krále: stačilo dívat se na něho, abychom věděli, jak se modlili svatí…“

Je třeba říct, že Terezie se nikdy necítila svatou, ale vždy se cítila jako dcera světců. Tak se mohla vyjádřit v jednom dopise otci, když byla již v Karmelu: „Když myslím na tebe, myslím přirozeně na dobrého Boha.“

Připadlo to Ludvíkovi, aby mezi léty 1882 a 1887 doprovodil tři své dcery k bráně Karmelu v Lisieux: Pavla, která byla adoptivní matkou Terezie, tam vstoupila jako první. Prvorozená Marie čtyři roky po ní a nakonec Terezie, pro kterou přinesl otec největší oběť, když po Marii dostala povolení obléci hábit v 15 letech. Při té příležitosti mu jeden přítel řekl: „Abrahám Vás nemá čemu učit. Udělal byste to jako on, kdyby vám Bůh dal příkaz obětovat královničku…“ On ihned odpověděl: „Ano, ale přiznávám, že bych zvedal meč pomalu a čekal bych na anděla a beránka.“

A právě od něho jsme se naučili, jak vidět život z lepší stránky, která nám nebude odňata. V roce 1885 se vydal na cestu, která měla být jeho poslední poutí s cílem ve Svaté zemi, a pokračoval tak v tradici, která mu byla drahá. Manželka a dcery ho často viděly odjíždět s holí v ruce – jednou do Chartres, jindy do Paříže, aby se zde modlil ve svatyni Panny Marie Vítězné.

Při jedné takové příležitosti napsal z Konstantinopole Marii: „Nakonec má Marie, moje veliká, moje první, pokračuje ve vedení mého oddílu lépe, než by toho byl schopen tvůj rozumnější a starý otec, který už má dost všech krás, které ho obklopují, a sní o nebi a nekonečnu.“ Tak obohatil slova, která Zelie napsala jedné příbuzné, když už si byla vědoma své těžké nemoci: „Hle, uplynul tak ještě jeden rok … Pokud jde o mne, neoplakávám ho, čekám netrpělivě na konec dalšího; nicméně nemám mnoho důvodů, abych se těšila, když vidím, jak se čas zrychluje, ale jsem jako děti, které se nestarají o zítřek: čekám vždy štěstí.“

V posledních letech svého života, když obětoval Bohu všechny své dcery – i Leonie a Celie vstoupily do kláštera po jeho smrti – měl se vyrovnat se zkouškou, která ho přivedla postupně ke ztrátě mentálních schopností a do sanatoria v Caen. Když se střídaly světlé momenty s dlouhými krizemi, snažil se obětovat vše dobrému Bohu a přijímal s láskou tyto bolestné podmínky, on, který byl vždy velmi aktivní a podnikavý: „Byl jsem vždy zvyklý poroučet a nyní jsem přinucen poslouchat. Je to tvrdé. Ale vím, že tuto zkoušku mi dal dobrý Bůh. Nikdy jsem v životě neměl pokoření, potřeboval jsem aspoň jedno.“

Když v roce 1894 zemřel, Terezie napsala: „Smrt tatínka na mě nepůsobí jako smrt, ale jako opravdový život, nacházím ho znovu po šesti letech nepřítomnosti, cítím ho vedle sebe, že se na mě dívá a chrání mě.“

Snad jejich svatost nemá mimořádný charakter jako u Terezie. Ale k tomu, abychom řekli, za kolik dluží Terezie svým rodičům, stačilo svědectví Ludvíkova přítele Cristofora Desrozierse, který v roce 1899, poté, co přečetl Dějiny duše, napsal: „Není to bez živé emoce, že jsem zde našel fyzicko-morální portrét drahého Ludvíka, jednoho z lidí, kterého jsem na světě nejvíce miloval. Nenašel jsem nikdy větší srdce, ani velkodušnější duši a pochází to jistě od něho, že sestře Terezii od Dítěte Ježíše přísluší vznešenost jeho citů.“

(Zdroj: časopis Světlo, č. 36, ročník 2008)